Baby protivné
Bych doporučila použití jednotnýho čísla...
Protivná byla jen jedna... ostatní se pozastavovaly - divily - vyjádřily opačnej názor...

jarena napsal(a):

Natasha 59 napsal(a):

Křepelko, své děti neskutečně miluju, ale  nebyla jsem daleko, abych byla jako tvoje matka. Když mi dospělá dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit  zklamání. Zhroutil se mi svět - došlo mi, že moje,  MOJE rodina končí, rozpadá se, že už to nikdy nebude jako dřív, že už nezasedneme ke společné snídani v neděli v pyžamech, nebude společné povídání večer v obýváku, že už nebudeme všichni u vánočního stromku, prostě, že už vše bude jiné. Měla jsem ale dost času to rozchodit a ( s nechutí v sobě) svatbu zorganizovala, nevěstu vychválila (opravdu byla ale nádherná), vše bylo jak má, veselo, spousta gratulací, děkováni, plno příjemných hostů, krásných fotek. Dcera mi za krásnou svatbu poděkovala a pozvala mne za to na relaxační den. Ale ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji i když k nám jezdili co dva týdny a vztahy máme velmi dobré. Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny, protože se v té době osamostatnil i syn a zůstali jsme sami. Vnučka je úžasná, milujeme ji, bereme si ji jak jen je to možné ale už je vídáme méně. Od té svatby už nic není jako předtím, žádný víkend, žádné narozeniny, žádné svátky nejsou tak krásné. A já se s tím asi už nikdy nesmířím.
A tak mi došlo, že to samé jsem přece udělala kdysi i já svým rodičům!!  O to víc teď za nimi jezdím, trávím s nimi víc času  a v duchu se jim omlouvám, že jsem je roky časově zanedbávala. Nezatracujte hned své matky, taky se jednou ocitnete v podobné situaci a věřte, vůbec to není lehké, tím spíš, když už se s partnerem v podstatě nemáte o čem bavit.
Křepelko, zkus to překousnout, třeba to matka cítí podobně a nedokáže to potlačit. Zkus jí dát najevo, že ji máš přesto ráda a že ji potřebuješ.
Předpokládám že už máš miminko, tak buďte všichni moc šťastní

Chudáci děti. I ty jsi chudák, protože jsi za celou dobu nežila svůj život. Žila jsi život manžela a dětí. Teď ti děti odešly a nemáš NIC. Tohle ať je výstrahou všem takovým, které neumí žít, ačkoliv život mají jen jeden a už nikdy to neopraví.  Velmi smutné čtení. Mít pocit ublíženosti z toho, že se dcera vdala a šla žít svůj život, je velmi choré. A s tím miminkem - to ani nekomentuju. To je na psychologa.

Mam to stejne jako Natasha

helena napsal(a):

Baby protivné
Bych doporučila použití jednotnýho čísla... http://fora.babinet.cz/img/smilies/wink.png
Protivná byla jen jedna... ostatní se pozastavovaly - divily - vyjádřily opačnej názor...

Množné číslo Co se máte co pozastavovat, kuašopa? Takové staré babinetí harcovnice a pozastavují se
Šmarjapanosvatohostýnská

Pozastavovaly....hm....na duchovní měly pozvat, když viděly, že je přecitlivělá. Mohla tu bejt nová Natasha....není tu Natasha....pozastavovaly se, udělala frrrrnk Natasha

haiel napsal(a):

Pozastavovaly....hm....na duchovní měly pozvat, když viděly, že je přecitlivělá. Mohla tu bejt nová Natasha....není tu Natasha....pozastavovaly se, udělala frrrrnk Natasha

na duchny, jo? Tam by dopadla, chuděra Třeba nefrnkla, Draků......malý Dráček, puf pčík

eremuruss napsal(a):

jarena napsal(a):

Natasha 59 napsal(a):

Křepelko, své děti neskutečně miluju, ale  nebyla jsem daleko, abych byla jako tvoje matka. Když mi dospělá dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit  zklamání. Zhroutil se mi svět - došlo mi, že moje,  MOJE rodina končí, rozpadá se, že už to nikdy nebude jako dřív, že už nezasedneme ke společné snídani v neděli v pyžamech, nebude společné povídání večer v obýváku, že už nebudeme všichni u vánočního stromku, prostě, že už vše bude jiné. Měla jsem ale dost času to rozchodit a ( s nechutí v sobě) svatbu zorganizovala, nevěstu vychválila (opravdu byla ale nádherná), vše bylo jak má, veselo, spousta gratulací, děkováni, plno příjemných hostů, krásných fotek. Dcera mi za krásnou svatbu poděkovala a pozvala mne za to na relaxační den. Ale ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji i když k nám jezdili co dva týdny a vztahy máme velmi dobré. Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny, protože se v té době osamostatnil i syn a zůstali jsme sami. Vnučka je úžasná, milujeme ji, bereme si ji jak jen je to možné ale už je vídáme méně. Od té svatby už nic není jako předtím, žádný víkend, žádné narozeniny, žádné svátky nejsou tak krásné. A já se s tím asi už nikdy nesmířím.
A tak mi došlo, že to samé jsem přece udělala kdysi i já svým rodičům!!  O to víc teď za nimi jezdím, trávím s nimi víc času  a v duchu se jim omlouvám, že jsem je roky časově zanedbávala. Nezatracujte hned své matky, taky se jednou ocitnete v podobné situaci a věřte, vůbec to není lehké, tím spíš, když už se s partnerem v podstatě nemáte o čem bavit.
Křepelko, zkus to překousnout, třeba to matka cítí podobně a nedokáže to potlačit. Zkus jí dát najevo, že ji máš přesto ráda a že ji potřebuješ.
Předpokládám že už máš miminko, tak buďte všichni moc šťastní

Chudáci děti. I ty jsi chudák, protože jsi za celou dobu nežila svůj život. Žila jsi život manžela a dětí. Teď ti děti odešly a nemáš NIC. Tohle ať je výstrahou všem takovým, které neumí žít, ačkoliv život mají jen jeden a už nikdy to neopraví.  Velmi smutné čtení. Mít pocit ublíženosti z toho, že se dcera vdala a šla žít svůj život, je velmi choré. A s tím miminkem - to ani nekomentuju. To je na psychologa.

Mam to stejne jako Natasha

erem, děti nevychováváme pro sebe, vychováváme je pro život a očekávat, že s námi budou žít pod jednou střechou až do naší smrti - a potom zůstanou samy jako kůly v plotě - je přinejmenším velmi pošetilé a podle mě i od té matky dosti sobecké. Nikdo - ani vlastní děti - nám není povinen vytvářet iluzi šťastného domova a harmonické rodiny, šťastni se musíme naučit být sami se sebou nezávisle na přítomnosti druhého člověka

MMCH vzpomeň si, jak Tebe příšerně žere Tvoje skorotchýně v souvislosti s tím, jak nezdravě visí na svém dospělém synovi a on na ní - a možná pochopíš, proč taková fixace není zdravá

Upravil(a) Kiara (19. 2. 2014 20:59)

Moje dcera říká, že moc ráda jede domů (ke mě) a zase se moc ráda vrací do svého domova. A hlavně si váží toho, že se kdykoliv může domů vrátit a bude tu mít zázemí. I ona ale ví, že by to bylo zázemí jen dočasné, protože děti mají mít své zázemí a mají se o sebe umět postarat. Vždycky bych ji pomohla a vždycky bych ji zase z láskou poslala tam, kde se bude o sebe starat sama. Vidím na ní, jakou má radost ze mě, že právě doma nekňučím steskem, ale jsem aktivní a mám své koníčky a cesty. Vím, že by nebyla šťastná, kdybych nebyla šťastná já.  Každý máme jinou povahu, to je pravda. Nechtějme ale viset dětem na krku jako balvan, pokud to není nezbytně nutné. Třeba jednou ten čas přijde, ale ať je to co možná nejpozději.

annie napsal(a):

Tak už mnohé "chápu" - tchány jsme taky zradili - resp. zradil je jejich syn i dcera /slovy tchána "vysr.... se na nás"/
No, jen to s těmi gesty a pocity nepřestřelit...
I díky pocitu křivdy ze strany tchánů nám s nima vztah nefunguje už přes 10 let...
Pořád posloucháme, jak špatně vychovali děcka, když s nima žádné nebydlí... přitom z mého pohledu je to jen dobře - pro všechny...
Sice jsem to nějak úplně nepochopila, ale vidím, že podobný pohled na věc může mít víc lidí...

to je nechutná manipulace - zřejmě postavili (přistavili) dům "pro syna", a on hajzlík nevděčný si jde klidně bydlet jinam...

jarena napsal(a):

Moje dcera říká, že moc ráda jede domů (ke mě) a zase se moc ráda vrací do svého domova. A hlavně si váží toho, že se kdykoliv může domů vrátit a bude tu mít zázemí. I ona ale ví, že by to bylo zázemí jen dočasné, protože děti mají mít své zázemí a mají se o sebe umět postarat. Vždycky bych ji pomohla a vždycky bych ji zase z láskou poslala tam, kde se bude o sebe starat sama. Vidím na ní, jakou má radost ze mě, že právě doma nekňučím steskem, ale jsem aktivní a mám své koníčky a cesty. Vím, že by nebyla šťastná, kdybych nebyla šťastná já.  Každý máme jinou povahu, to je pravda. Nechtějme ale viset dětem na krku jako balvan, pokud to není nezbytně nutné. Třeba jednou ten čas přijde, ale ať je to co možná nejpozději.

Myslím si, že to, co píšeš je pro děti to nejdůležitější (a je nejlepší vizitkou rodičů )- vědět, že se vždycky mohou vrátit domů, že jsou tam vždy vítáni, že tam mají vždy zázemí, děj se co děj.
Taky jsem pyšná, když vidím jak dcera vylítává, staví se na vlastní nohy, tvoří si systematicky budoucnost, že jsme ji připravili do života dobře.

Dcera má bývalého spolužáka, a tomu máma platí 200kč na den, za každý, který stráví s ní doma. To mi vyrazilo dech!

Upravil(a) Wikina (20. 2. 2014 10:39)

annie napsal(a):

Jo, těch manipulací je víc a očividně je nepoužívají jen tcháni...
Dům opravdu postavili pro syna a on, nevděčný hajzlík odešel...
Špatná výchova dětí není problém dětí, ale když se to zmiňuje pravidelně, začnou ty děti o sobě pochybovat...
Ono to stěhování byla fakt lahůdka, tchán manželovi řekl:"nemám syna, jestli odejdeš, tak tě potopím..."
A pak řekl tchýni:"mámo, nechej si vydělat danu a uděláme si další děcka, když jsi tyto tak blbě vychovala..."
Prostě zážitek...
No, je to , já si z toho musím vzít tolik, abych nedělala dětem totéž a dokázala je rozumně pustit do života.

No promiň , ale to je primitiv. Tady asi ani nejde o vztah otec-syn (bo rodiče-děti)  jako takový, ale prostě o blba, který takto reaguje zřejmě na všechno.
Co manžel na to?

Wikina - tchán reaguje na všechno tak nějak nestandartně... Manžela se spoustu věcí dost dotklo, s některými se nedokáže porovnat dodnes. Po několika podobných situacích jsme přerušili kontakty - je to momentálně nejlepší řešení. Co přinese čas se ukáže...

eremuruss napsal(a):

Ja vim Kiaro,ze mas pravdu,ale ty deti me strasne chybi.Kdyz jsem zila s nima chtela jsem byt chvilku sama.Tesila jsem se,az odjedou na tabor a pritom jsem je tam stejne kazdy tyden navstevovala,uz me chybeli.Ted je to mnohem horsi.Nedokazu bez nich zit.Byt mladsi poridim si dalsi dite.

Ano, erem, to velice dobře znám. Já se těšila na jejich odjezd téměř půl roku, první den po jejich odjezdu jsem jásala, druhý den už mě drtilo to mrtvé ticho v celém domě a třetí den už se mi začalo stejskat

Nicméně jaký "nedokážu bez nich žít" ?!? erem, zase to tak nedramatizuj - vždyť žijete všichni na jednom maloměstě a určitě se pravidelně vídáte několikrát do týdne. Co bys dělala, kdyby se Ti dcera vdala třeba do Prahy a syn se rozhodl, že odjede za tátou do zahraničí a už tam s ním zůstane ?!?  A s třetím dítětem bys to měla to samé - patnáct až osmnáct let doma a situace by se zase opakovala. Buď ráda, že máš děti zdravé a poměrně schopné samostatného života, podívej se na svého švagra, který mamince z hnízda nevyletěl a vyletět ani nemůže, protože je handicapovaný a do smrti odkázaný na dopomoc třetí osoby