Tak takovéhle matky jsem nikdy nechápala. Vždycky jsem věděla, že děti máme jen půjčené, že naším úkolem je vychovat je k tomu, aby mohly samostatně žít. Já bych byla moc šťastná, kdyby se moje dcera vdala a měla dítě a byla bych moc nešťastná, kdyby se mnou zůstala navždy doma. To stejné syn - jsem ráda, že je samostatný, že má přítelkyni a nechtěla bych, aby mi zůstal viset na krku jako nějaký mamánek. A to jsem sama, žádného manžela ani partnera nemám. Mám jiné zájmy a radosti, které mi zaplňují život, než děti. Svoje děti mám ráda, ale jsem spokojená, že se osamostatnily a žijí si svůj vlastní život.

Natasho, já tvoje myšlení nechápu. Mám to jak Ivana nebo Eva. Je fajn, že syn má přítelkyni a bydlí s ní, dcera že už studuje v jiném městě a já jsem ráda, když je manžel v práci a já jsem někdy sama doma a je tady ticho a klid. Časem možná přijdou vnoučátka, tak tady bude zase živo. Takový je život. Vždyť je to normální (nebo mělo by být), že děti vyletí z hnízda a založí si svoje rodiny. Budu šťastná, když mé děti budou šťastné se svými partnery. Měli bychom jim dát volnost a nevázat je na sebe.

Naše víkedny i oslavy narozenin jsou teď pro mě mnohem hezčí, protože děti přijedou, když na mě mají opravdu čas a věnujeme se sami sobě po tu dobu, co jsou tu na návštěvě. Když ještě bydlely doma, tak neustále byly někde pryč, dcera byla u koní celé víkendy a syn zas furt seděl u PC. ani jsem si pořádně nemohli popovídat a oslavy většinou spočívaly v předání dárků, jejich rozbalení, rychlém pohlcení zákusku a děti zas odešly za svými zájmy. Dnes se sejdeme a jsme spolu tři-čtyři hodiny, povíme si, co jsme zažili, co nás trápí a těší, zasmějeme se, kolikrát jdeme i s pejskem na procházku, takže já jsem naprosto spokojená. Je fakt, že se nevidíme každý den, ale já radši kvalitně strávený čas jednou za tři týdny než minutu denně každý den.

Ivana napsal(a):

Naše víkedny i oslavy narozenin jsou teď pro mě mnohem hezčí, protože děti přijedou, když na mě mají opravdu čas a věnujeme se sami sobě po tu dobu, co jsou tu na návštěvě. Když ještě bydlely doma, tak neustále byly někde pryč, dcera byla u koní celé víkendy a syn zas furt seděl u PC. ani jsem si pořádně nemohli popovídat a oslavy většinou spočívaly v předání dárků, jejich rozbalení, rychlém pohlcení zákusku a děti zas odešly za svými zájmy. Dnes se sejdeme a jsme spolu tři-čtyři hodiny, povíme si, co jsme zažili, co nás trápí a těší, zasmějeme se, kolikrát jdeme i s pejskem na procházku, takže já jsem naprosto spokojená. Je fakt, že se nevidíme každý den, ale já radši kvalitně strávený čas jednou za tři týdny než minutu denně každý den.

Ja to mam taky tak. Driv, kdyz jsme bylispolu tak deti z bytu utikaly. Tedka se vidimem obcas nebo jdeme do restaurace na veceri...bezva.

Ivana napsal(a):

Tak takovéhle matky jsem nikdy nechápala. Vždycky jsem věděla, že děti máme jen půjčené, že naším úkolem je vychovat je k tomu, aby mohly samostatně žít. Já bych byla moc šťastná, kdyby se moje dcera vdala a měla dítě a byla bych moc nešťastná, kdyby se mnou zůstala navždy doma. To stejné syn - jsem ráda, že je samostatný, že má přítelkyni a nechtěla bych, aby mi zůstal viset na krku jako nějaký mamánek.

Já ano - byl ve mně takový kousek, který by rád šel právě tudy.....ale nechala jsem ho uhynout na oubytě Se zbytkem naprosto souhlasím - děti nejsou NAŠE.....nejsou nábytek. Máme je jaksi půjčené a když se nám vrací, udělali jsme dobře to, co jsme udělat měli......

když se nám vrací, udělali jsme dobře to, co jsme udělat měli
To zas jo... jenže ta začáteční "nejistota" - mrcha - tu je nutný zahnat do boudy a netejrat se tím, kdy a jestli vůbec se potomci vrátí... protože hlavně v těch prvních chvílích - ať už je to svatba, cizina nebo jen škola v jiným městě - jsou mláďata v úplně jiným světě, kterýho si užívají co se do nich vejde...
Ale většinou se vracejí...
(I když nutno přiznat, že někdy by člověk radši, kdyby to nebylo zas tak často, případně v takovým množství )

Wikina napsal(a):

Došlo mi, že je mi líto sebe, že ona je v pohodě. Takže jsem logicky došla k tomu, je-li spokojená, tak můžu být taky.
Spíš bychom měly být pyšné, že jsme je naučily létat a dovedly je k samostatnosti, což je asi nejvíc, co pro ně můžeme udělat.

Právě! A když ti jde opravdu o to dítě, tak se s tím srovnáš.
S tou druhou větou naprosto souzním.....maturiťáky, promoce a svatby byly jedny z neúžasnějších okamžiků v mém životě. Říkala jsem si, že kdybych teď umřela, je to v pohodě

Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami.  V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to  tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré.  Já už se  zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.

Natasha 59 napsal(a):

Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami.  V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to  tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré.  Já už se  zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.

Není třeba se hned urážet, když si někdo dovolí vyslovit jiný názor. Každý holt nejsme matka kvočna. To ale není nic osobního proti tobě.

Natasha 59 napsal(a):

Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami.  V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to  tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré.  Já už se  zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.

Po přečtení tvého dalšího příspěvku beru zpět, že jsi nežila svůj život, ale život svého muže a dětí. Teď  tedy vyplývá ta skutečnost, že jsi si právě žila svůj život, bez ohledu na rodinu.
Už z reakcí na tvůj příspěvek jsi mohla pochopit, že tvé pocity nesdílí skoro nikdo. A nepředpokládám, že si to někdo nechce přiznat, protože k tomu není důvod. Opravdu neznám žádnou matku, která by cítila šok, zradu a zklamání při svatbě dcery. Mě se dělá špatně, jen to píšu. Přijde mi to kapánek zvrácené. Ví o tvých pocitech tvoje dcera? Ví, že se ti její svatbou zhroutil svět? Ví, že způsobila konec tvojí rodiny a vlastně i konec tvého spokojeného života? Jak se jí s tím žije? Divím se, že jsi ji nenechala sterilizovat, aby vůbec neměla děti, když jsi z toho tak vyřízená.
A divím se, že jsi se ve svém životě setkala jen se souhlasnými názory. Taky jsem procestovala půlku světa a mám spoustu aktivit, že je ani nestíhám. To všechno ale po osamostatnění dětí. Jestli jsi to ty zvládala při tom, že jsi měla děti doma, tak klobouk dolů. Ovšem pak  lehce mohlo stát, že ti něco uteklo.  Nebylo to tak nějak?

Já vím, Jess - ale Nataša reagovala tak, že mi tam ta hyena sedla, tak jsem si ji  půjčila
No, tak jsem si to přečetla znova, popořadě a "pozorně", jak by řekla Majka , udělala jsem si statističku a beru částečně zpět: přímo na Natašu bylo 5 reakcí - jedna výslovně kladná, jedna výslovně zápo.rná, jedna nechápavá a dvě neutrální
Zbytek byly prostě přípodotky k nahozenému tématu, sdělované zkušenosti.

Upravil(a) lupina montana (19. 2. 2014 16:37)

Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat.
Hodně se snažím bejt objektivní... nebo se aspoň podívat i očima toho druhýho - někdy a pro někoho skoro advocatus diaboli... ale tohle - "dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit  zklamání. Zhroutil se mi svět... ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji... Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny" - to se mi zdá - se vší korektností - přinejmenším nestandardní mateřský vyjádření. Byť by bylo sebeniternější.
Asi žádná z nás - i když to tak zvenku může vypadat - nenesla odchod dětí s myšlenkou "konečně jsem se jich zbavila"... ale "zrada" - to, myslím, není ten pocit, kterej nastoupil po jejich odchodu.

helena napsal(a):

Asi žádná z nás - i když to tak zvenku může vypadat - nenesla odchod dětí s myšlenkou "konečně jsem se jich zbavila"... ale "zrada" - to, myslím, není ten pocit, kterej nastoupil po jejich odchodu.

Bingo, Helo......tohle je to, co mi tam nejvíce zaskřípalo