|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Tak takovéhle matky jsem nikdy nechápala. Vždycky jsem věděla, že děti máme jen půjčené, že naším úkolem je vychovat je k tomu, aby mohly samostatně žít. Já bych byla moc šťastná, kdyby se moje dcera vdala a měla dítě a byla bych moc nešťastná, kdyby se mnou zůstala navždy doma. To stejné syn - jsem ráda, že je samostatný, že má přítelkyni a nechtěla bych, aby mi zůstal viset na krku jako nějaký mamánek. A to jsem sama, žádného manžela ani partnera nemám. Mám jiné zájmy a radosti, které mi zaplňují život, než děti. Svoje děti mám ráda, ale jsem spokojená, že se osamostatnily a žijí si svůj vlastní život.
Není tady
Já už se těším,až mi dítka vyletěj z hnízda a budu si moc užívat , trávit dny sama pro sebe.
Není tady
Natasho, já tvoje myšlení nechápu. Mám to jak Ivana nebo Eva. Je fajn, že syn má přítelkyni a bydlí s ní, dcera že už studuje v jiném městě a já jsem ráda, když je manžel v práci a já jsem někdy sama doma a je tady ticho a klid. Časem možná přijdou vnoučátka, tak tady bude zase živo. Takový je život. Vždyť je to normální (nebo mělo by být), že děti vyletí z hnízda a založí si svoje rodiny. Budu šťastná, když mé děti budou šťastné se svými partnery. Měli bychom jim dát volnost a nevázat je na sebe.
Není tady
Natasha píše, že žádné víkendy, narozeniny, atd. už nejsou tak krásné.
Já to mám tak, že vše je krásnější, proto, že jsou tady už i vnoučátka. I když už jsem rozvedená a můj BM tu není, dny jsou krásné, když se mým dětem dobře daří a jsou v životě spokojené. Nemyslím tím, že jsem spokojená jenom proto, že má dcerka rodinu atd., ale jsem spokojená a šťastná kdykoliv, když jsou mé děti spokojené v životě.
Není tady
Naše víkedny i oslavy narozenin jsou teď pro mě mnohem hezčí, protože děti přijedou, když na mě mají opravdu čas a věnujeme se sami sobě po tu dobu, co jsou tu na návštěvě. Když ještě bydlely doma, tak neustále byly někde pryč, dcera byla u koní celé víkendy a syn zas furt seděl u PC. ani jsem si pořádně nemohli popovídat a oslavy většinou spočívaly v předání dárků, jejich rozbalení, rychlém pohlcení zákusku a děti zas odešly za svými zájmy. Dnes se sejdeme a jsme spolu tři-čtyři hodiny, povíme si, co jsme zažili, co nás trápí a těší, zasmějeme se, kolikrát jdeme i s pejskem na procházku, takže já jsem naprosto spokojená. Je fakt, že se nevidíme každý den, ale já radši kvalitně strávený čas jednou za tři týdny než minutu denně každý den.
Není tady
Křepelko, úplně se ztotožˇnuji s Tulipánkou. Ty musíš nastavit hranice. K matce teď prostě nejezdi, starej se o věcina miminko, choď s manželem ven, mysli jen na hezké věci, žádný stres miminku neprospívá. Já mám dcery tři, dvě jsou již vdané a nikdy, opakuju nikdy by mi ani nenapadlo jim říct, že něco na jejich svatbě není v pořádku. Je to jen a jen jejich slavný den a jak si zvolí účes, nebo šaty, to je jen na jejich vkusu. Maminka Ti na ty šaty dala, nebo je byla s Tebou vybírat? Jestliže ne, nemá do toho co mluvit. Hlavně si nenech mluvit do vztahu a vytěsni si z hlavyvšechny negativní myšlenky. Jinak tu křivdu budeš mít v sobě a předáš to i miminku, které bude neurotické a ubrečené. A to bys určitě nechtěla. Prostě za matkou nejezdi, bude-li Tě chtít vidět, ať přijde k vám, tam budeš na domácí půdě a ona by se měla chovat jako host., nebude-li, máš možnost jí požádat, aby odešla a nechat vše vyšumět. Určitě se ale proto netrap, takových matek je víc a když to včas nezatrhneš, bude i hůř.
Není tady
Ivana napsal(a):
Naše víkedny i oslavy narozenin jsou teď pro mě mnohem hezčí, protože děti přijedou, když na mě mají opravdu čas a věnujeme se sami sobě po tu dobu, co jsou tu na návštěvě. Když ještě bydlely doma, tak neustále byly někde pryč, dcera byla u koní celé víkendy a syn zas furt seděl u PC. ani jsem si pořádně nemohli popovídat a oslavy většinou spočívaly v předání dárků, jejich rozbalení, rychlém pohlcení zákusku a děti zas odešly za svými zájmy. Dnes se sejdeme a jsme spolu tři-čtyři hodiny, povíme si, co jsme zažili, co nás trápí a těší, zasmějeme se, kolikrát jdeme i s pejskem na procházku, takže já jsem naprosto spokojená. Je fakt, že se nevidíme každý den, ale já radši kvalitně strávený čas jednou za tři týdny než minutu denně každý den.
Ja to mam taky tak. Driv, kdyz jsme bylispolu tak deti z bytu utikaly. Tedka se vidimem obcas nebo jdeme do restaurace na veceri...bezva.
Není tady
Natasha 59 napsal(a):
Křepelko, své děti neskutečně miluju, ale nebyla jsem daleko, abych byla jako tvoje matka. Když mi dospělá dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit zklamání. Zhroutil se mi svět - došlo mi, že moje, MOJE rodina končí, rozpadá se, že už to nikdy nebude jako dřív, že už nezasedneme ke společné snídani v neděli v pyžamech, nebude společné povídání večer v obýváku, že už nebudeme všichni u vánočního stromku, prostě, že už vše bude jiné. Měla jsem ale dost času to rozchodit a ( s nechutí v sobě) svatbu zorganizovala, nevěstu vychválila (opravdu byla ale nádherná), vše bylo jak má, veselo, spousta gratulací, děkováni, plno příjemných hostů, krásných fotek. Dcera mi za krásnou svatbu poděkovala a pozvala mne za to na relaxační den. Ale ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji i když k nám jezdili co dva týdny a vztahy máme velmi dobré. Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny, protože se v té době osamostatnil i syn a zůstali jsme sami. Vnučka je úžasná, milujeme ji, bereme si ji jak jen je to možné ale už je vídáme méně. Od té svatby už nic není jako předtím, žádný víkend, žádné narozeniny, žádné svátky nejsou tak krásné. A já se s tím asi už nikdy nesmířím.
A tak mi došlo, že to samé jsem přece udělala kdysi i já svým rodičům!! O to víc teď za nimi jezdím, trávím s nimi víc času a v duchu se jim omlouvám, že jsem je roky časově zanedbávala. Nezatracujte hned své matky, taky se jednou ocitnete v podobné situaci a věřte, vůbec to není lehké, tím spíš, když už se s partnerem v podstatě nemáte o čem bavit.
Křepelko, zkus to překousnout, třeba to matka cítí podobně a nedokáže to potlačit. Zkus jí dát najevo, že ji máš přesto ráda a že ji potřebuješ.
Předpokládám že už máš miminko, tak buďte všichni moc šťastní
Chudáci děti. I ty jsi chudák, protože jsi za celou dobu nežila svůj život. Žila jsi život manžela a dětí. Teď ti děti odešly a nemáš NIC. Tohle ať je výstrahou všem takovým, které neumí žít, ačkoliv život mají jen jeden a už nikdy to neopraví. Velmi smutné čtení. Mít pocit ublíženosti z toho, že se dcera vdala a šla žít svůj život, je velmi choré. A s tím miminkem - to ani nekomentuju. To je na psychologa.
Není tady
Ivana napsal(a):
Tak takovéhle matky jsem nikdy nechápala. Vždycky jsem věděla, že děti máme jen půjčené, že naším úkolem je vychovat je k tomu, aby mohly samostatně žít. Já bych byla moc šťastná, kdyby se moje dcera vdala a měla dítě a byla bych moc nešťastná, kdyby se mnou zůstala navždy doma. To stejné syn - jsem ráda, že je samostatný, že má přítelkyni a nechtěla bych, aby mi zůstal viset na krku jako nějaký mamánek.
Já ano - byl ve mně takový kousek, který by rád šel právě tudy.....ale nechala jsem ho uhynout na oubytě 
Se zbytkem naprosto souhlasím - děti nejsou NAŠE.....nejsou nábytek. Máme je jaksi půjčené a když se nám vrací, udělali jsme dobře to, co jsme udělat měli......
Není tady
Já myslím, že každá máma má tendenci ty děti jakoby vlastnit, jak to vlčice poctivě píšeš. Ale záleží jak, nakolik a kdy si to v hlavě srovná. Taky jsem si třeba uvědomila, že když byla dcera půl roku v zahraničí coby student, tak že už vlastně není doma...že mi bude chybět ..atd, ale to mi trvalo tak hodinu. A protože jsem právě nežila její život, ale svůj -těch popěrných sloupů mám víc, tak mi zůstane i když dcera odejde, např se vdá či odjede atd. Došlo mi, že je mi líto sebe, že ona je v pohodě. Takže jsem logicky došla k tomu, je-li spokojená, tak můžu být taky.
Spíš bychom měly být pyšné, že jsme je naučily létat a dovedly je k samostatnosti, což je asi nejvíc, co pro ně můžeme udělat.
Není tady
když se nám vrací, udělali jsme dobře to, co jsme udělat měli
To zas jo... jenže ta začáteční "nejistota" - mrcha - tu je nutný zahnat do boudy a netejrat se tím, kdy a jestli vůbec se potomci vrátí... protože hlavně v těch prvních chvílích - ať už je to svatba, cizina nebo jen škola v jiným městě - jsou mláďata v úplně jiným světě, kterýho si užívají co se do nich vejde... 
Ale většinou se vracejí...
(I když nutno přiznat, že někdy by člověk radši, kdyby to nebylo zas tak často, případně v takovým množství 
)
Není tady
Naprostý souhlas, Helčo...........k tomu poslednímu - jedna babička prý říkává "děti moje, jsem strašně ráda, když přijedete a jsem strašně ráda, když zase odjedete" 
Takže tak nějak.
Naštěstí mám děti skvělé (se musím poplácat 
) a umějí odhadnout síly své staré matičky.
Není tady
Wikina napsal(a):
Došlo mi, že je mi líto sebe, že ona je v pohodě. Takže jsem logicky došla k tomu, je-li spokojená, tak můžu být taky.
Spíš bychom měly být pyšné, že jsme je naučily létat a dovedly je k samostatnosti, což je asi nejvíc, co pro ně můžeme udělat.
Právě! A když ti jde opravdu o to dítě, tak se s tím srovnáš.
S tou druhou větou naprosto souzním.....maturiťáky, promoce a svatby byly jedny z neúžasnějších okamžiků v mém životě. Říkala jsem si, že kdybych teď umřela, je to v pohodě
Není tady
lupina montana napsal(a):
Naprostý souhlas, Helčo...........k tomu poslednímu - jedna babička prý říkává "děti moje, jsem strašně ráda, když přijedete a jsem strašně ráda, když zase odjedete"
Naštěstí mám děti skvělé (se musím poplácat
Já zase synovi říkám , že ho mám ráda přímo-úměrně : "čím dál, tím radši"
Není tady
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
Není tady
Natasha 59 napsal(a):
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
Ale jdi. Ber to jako zasvěcovací rituál.
Všude se najdou hyeny, ať je to společenství lidské či zvířecí, skutečné či virtuální.
Dej tomu šanci , poznej místní osazenstvo a třeba si spřízněnou duší najdeš.
Není tady
Natasha 59 napsal(a):
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
Není třeba se hned urážet, když si někdo dovolí vyslovit jiný názor. Každý holt nejsme matka kvočna. To ale není nic osobního proti tobě.
Není tady
Natasha 59 napsal(a):
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
...............no, co dodat............jediný ostřejší názor mezi deseti poklidně přednesenými postoji - a ty se ho chytneš, jako ho.vno košile? Nebo proč jsme ti přišly "necitlivé".....popravdě, žádnou hyenu, která by ti šla vyloženě po krku, jsem tu nezaznamenala.........nebo sis prostě malovala "klub citlivých dam" a natrefila na normální baby? Njn....ono je lepší si nic nemalovat.
Ostatně, některé z nás taky přiznaly, že se musely prát s podobnými pocity, jako ty.
"Kdo si to nepřizná, tak lže"......sakra holka, ty máš ale jasno! Není divu, že tě sklátí i to nejmenší polojasno
Není tady
Natasha 59 napsal(a):
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
Po přečtení tvého dalšího příspěvku beru zpět, že jsi nežila svůj život, ale život svého muže a dětí. Teď tedy vyplývá ta skutečnost, že jsi si právě žila svůj život, bez ohledu na rodinu.
Už z reakcí na tvůj příspěvek jsi mohla pochopit, že tvé pocity nesdílí skoro nikdo. A nepředpokládám, že si to někdo nechce přiznat, protože k tomu není důvod. Opravdu neznám žádnou matku, která by cítila šok, zradu a zklamání při svatbě dcery. Mě se dělá špatně, jen to píšu. Přijde mi to kapánek zvrácené. Ví o tvých pocitech tvoje dcera? Ví, že se ti její svatbou zhroutil svět? Ví, že způsobila konec tvojí rodiny a vlastně i konec tvého spokojeného života? Jak se jí s tím žije? Divím se, že jsi ji nenechala sterilizovat, aby vůbec neměla děti, když jsi z toho tak vyřízená.
A divím se, že jsi se ve svém životě setkala jen se souhlasnými názory. Taky jsem procestovala půlku světa a mám spoustu aktivit, že je ani nestíhám. To všechno ale po osamostatnění dětí. Jestli jsi to ty zvládala při tom, že jsi měla děti doma, tak klobouk dolů. Ovšem pak lehce mohlo stát, že ti něco uteklo. Nebylo to tak nějak?
Není tady
lupina montana napsal(a):
Natasha 59 napsal(a):
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat. Nežila jsem ničí život, ale svůj, nejsem žádná kvočna, která vaří pere, nakupuje, pere žehlí a řídí někomu život. Naopak můj život a moje aktivity jsou tak pestré a činorodé, až to místy není hezké a mám pocit, že tu rodinu šidím. Splnila jsem si téměř všechny svoje sny a přání, procestovala půl světa i pomáhala jiným, kteří takové štěstí v životě nemají, užívám si i ten klid a pohodu, když jsme sami. V domnění, že jsem v klubu citlivých dam, jsem tu přednesla svoje nejniternější pocity, které bych nikdy před nikým neřekla, jen anonymně. A určitě nejsem sama, kdo to tak cítí, to vím z rozhovorů s kamarádkami, spolupracovnicemi apod. A kdo si to nepřizná, lže. Jsem ráda, že jsou děti šťastné a spokojené, jsem ráda, že jsem je vychovala k samostatnosti a přeju jim aby to tak zůstalo. Přesto však ten pocit tu je a nebudu ho zapírat, kdo to nepoznal, ať je rád, kdo něco podobného cítil, ten mi rozumí. Děkuji Vám všem za diskuzi a přeji vše dobré. Já už se zapojovat nebudu, byla to jen náhoda, že jsem tuto adresu našla.
Ostatně, některé z nás taky přiznaly, že se musely prát s podobnými pocity, jako ty.
"Kdo si to nepřizná, tak lže"......sakra holka, ty máš ale jasno! Není divu, že tě sklátí i to nejmenší polojasno
Lupí, tu hyenu jsem tam prdla já... to byl jen příměr
Není tady
Já vím, Jess - ale Nataša reagovala tak, že mi tam ta hyena sedla, tak jsem si ji půjčila
No, tak jsem si to přečetla znova, popořadě a "pozorně", jak by řekla Majka , udělala jsem si statističku a beru částečně zpět: přímo na Natašu bylo 5 reakcí - jedna výslovně kladná, jedna výslovně zápo.rná, jedna nechápavá a dvě neutrální 
Zbytek byly prostě přípodotky k nahozenému tématu, sdělované zkušenosti.
Upravil(a) lupina montana (19. 2. 2014 16:37)
Není tady
Jessika napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Naprostý souhlas, Helčo...........k tomu poslednímu - jedna babička prý říkává "děti moje, jsem strašně ráda, když přijedete a jsem strašně ráda, když zase odjedete"
Naštěstí mám děti skvělé (se musím poplácatJá zase synovi říkám , že ho mám ráda přímo-úměrně : "čím dál, tím radši"
Tatínek mi říkával - ty jsi náš poklad - jenom ho vykopat... 
Není tady
Asi jsem se spletla a do tohoto prapodivného klubka, které sem píše jsem se neměla zaplétat.
Hodně se snažím bejt objektivní... nebo se aspoň podívat i očima toho druhýho - někdy a pro někoho skoro advocatus diaboli... ale tohle - "dcera oznámila, že se bude vdávat, nezažívala jsem žádný pocit štěstí a radosti, ale strašně hluboký citový šok, zradu, pocit zklamání. Zhroutil se mi svět... ve mně je dodnes, i po 4 letech, pocit ublíženosti, že od nás odešla, že opustila svoji rodinu a založila svoji... Podobně těžce jsem prožívala i oznámení, že čekají miminko, to už byl pro mě naprostý konec mé rodiny" - to se mi zdá - se vší korektností - přinejmenším nestandardní mateřský vyjádření. Byť by bylo sebeniternější.
Asi žádná z nás - i když to tak zvenku může vypadat - nenesla odchod dětí s myšlenkou "konečně jsem se jich zbavila"... ale "zrada" - to, myslím, není ten pocit, kterej nastoupil po jejich odchodu.
Není tady
Tatínek mi říkával - ty jsi náš poklad - jenom ho vykopat...
My máme stejnýho tatínka? 
Není tady
helena napsal(a):
Asi žádná z nás - i když to tak zvenku může vypadat - nenesla odchod dětí s myšlenkou "konečně jsem se jich zbavila"... ale "zrada" - to, myslím, není ten pocit, kterej nastoupil po jejich odchodu.
Bingo, Helo......tohle je to, co mi tam nejvíce zaskřípalo 
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.