Ja s matkou nemluvim uz tretim rokem. Nekoho, kdo me nerespektuje a kdo si me nevazi do sveho zivota zkratka nepoustim. S tim ze je se mnou nespokojena jsem se vyrovnala. Je nespokojena? At si najde kolem sebe lidi, se kterymi spokojena bude.
Povazuju za zbytecne trapit se s takovymi lidmi, kdyz muzu byt stastna bez nich.

Křepelko, soustřeď se na miminko, přestaň myslet na zkaženou svatbu, pokud jinak doma s manželem vše klape. Nediv se, že se tě manžel nezastal.. hádat se s tchýní jde velmi těžko. Říkej si - svatba - vždyt je to jen jeden  den, co je to proti celému krásnému životu se skvělým chlapem.  Za chvíli budeš mít miminko a to je hezčí, než svatba. Hlavně tam radší nepřivolej maminku, ať ti nezkazí i to.  Ono to miminko nemusí být po porodu zrovna podle obrázku, ale pro tebe by mělo být to nejkrásnější.

jÁ VÍM, ŽE JI TO ASI SVÝM ZPŮSOBEM UMOŽŇUJU, PROTOŽE I KDYŽ JI TAKY ŘEKNU SVÉ, TAK VIDÍ JAK BREČÍM A ČASEM SE ZASE VRÁTÍM, HLAVNĚ KVŮLI TÁTOVI, KTERÝ JE NEMOCNÝ A TRÁPÍ HO TO. Manželovi to za zlé nemám, taky neví jak chování mámy řešit. Miminko a manžel jsou pro mne to nejdůležitější, jsem šťastná, že ho v bříšku mám, ale to víte podvědomě toužím po mámě - kamarádce, která mě miluje takovou jaká jsem. Já ani nevím proč tu svou svatbu tolik řeším, vím že to není to hlavní v životě. Asi proto že jsem se na tu svatbu moc těšila a dopadlo to úplně opačně. Ale musím to nějak vyřešit, hlavně v sobě, už kvůli tomu miminku.  Děkuji za odpovědi!

krepelka napsal(a):

Přeji hezký večer všem, ráda bych se svěřila s něčím, co možná bude na první pohled vypadat jako kravina, ale v mém nitru mi působí neskutečnou bolest. Nikdy jsem neměla vyrovnaný vztah s matkou, dodnes si myslím, že máma je psychicky nemocná, jen si to nechce přiznat. Období, kdy se chovala a chová ke mně normálně střídá chvíle kdy mě osočuje, uráží, vyčítá. Přesto všechno jsem na ní nikdy úplně nezanevřela.
Před rokem jsem vdávala a bohužel svou svatbu jsem si nijak neužila a dvakrát jsem si i pobrečela. Moje máma mi od rána dávala najevo jak se jí nelíbí mé šaty (příliš hluboký dekolt, moc těsné), jak jsem nehezky namalovaná, jak jsme s manželem špatně vybrali místo obřadu, fotografa a tak dále. V podstatě celý svatební den si mne všímala tak, že ke mně přišla, udělala neštastný pohled a pošeptala jak hrozně vypadám a jak se stydí. Nebýt mé kamarádky - svědkyně asi bych to ani neustála. Na hostině se mi chtělo dvakrát skutečně brečet, nikoliv radostí. Nějak to tedy proběhlo, druhý den jsme se s mámou pohádaly a dokonce mi vlepila facku. Dva měsíce jsme spolu nemluvily, potom jsme k rodičům začali zase jezdit. mamce jsem řekla, jak mi ublžila a zničila den D, nepochopila to a stála si za svým. Celý ten rok to mám v sobě, bolí mě pohled na něčí fotky ze svatby, na naše se raději nedívám a raději o mé svatbě nemluvím. Dnes jsem se byla podívat kolegyni na její svatební obřad, bylo mi hrozně těžko, strašně jsem ji záviděla tu pohodu, usměvavou a pyšnou maminku. Po obřadu jsme s manželem jeli k našim a máma mě vyzpovídala jak nevěsta vypadala. Já ji řekla, že moc pěkně a že to byl pěkný obřad a ona na mě spustila, že já jsem si špatně vybrala šaty (jí naschvál), jak jsem byla zmalovaná, jak ji nemám ráda, jak jsem špatná dcera....No nešetřila mě, byť jsem v šestém měsíci těhotenství. Pobrečela jsem si a řekla ji jedno ošklivé slovo, už jsem to nevydržela. Manžel se mě nezastal, táta taky ne. Odjela jsem domů a stále přemýšlím, proč tomu tak je, proč to dělá, uvědomuje si to??
Byla bych ráda za nějakou odpověď, názor či podobnou zkušenost. Zničil Vám někdo blízký Váš svatební den? Asi je to hloupost, ale byť jsem si své užila již v dětství, zkažený svatební den a pocit, že máma je semnou nespokojená mě bolí snad ze všeho nejvíc. Děkuju...

asi to vidí jinak.
přestaň vytahovat kostlivce ze skříně a zapomeň na to.

Adriano
Křepelko - proč Ti záleží na tom, co Ti řekla tvoje máma? Neměla náhodou tak trochu pravdu, že si fakt měla děsivý šaty, a Ty ses na ní zlobila, protože si to podvědomě věděla, že si měla vybrat jiný?
Nebo proč tě to tak rozhodilo, že Ti řekla její názor? No tak co, si měla říct, každému se líbí něco jiného no.

dusička napsal(a):

Adriano
Křepelko - proč Ti záleží na tom, co Ti řekla tvoje máma? Neměla náhodou tak trochu pravdu, že si fakt měla děsivý šaty, a Ty ses na ní zlobila, protože si to podvědomě věděla, že si měla vybrat jiný?
Nebo proč tě to tak rozhodilo, že Ti řekla její názor? No tak co, si měla říct, každému se líbí něco jiného no.

Dusicko, ono se někomu posmívat na jeho vlastní svatbě a říkat, ze se za nej stydí, není fakt standard...přečti si to poradne....není to jen o šatech.

Sandro - já vím, snad to Křepelce pomůže se o tom tady podělit, ulevit si trápení psaním. Mámu už nezmění a měla by se naučit smířit se s tím, že taková máma je. Jinak jí to bude pořád bolet.

Ano uznávám, že šaty nakonec taky nebyly dle mého gusta, ale pokud by to řekla jednou a potom se k tomu již nevracela, uznala bych její názor. Ale celodenní její neštastné pohledy a vyčítání jak jsem si tohle mohla vzít (i když je vybírala semnou:-)))?
Ráda bych už vlastní svatbu vytěsnila z hlavy a ráda a v pohodě chodila na svatby jiných.
Mé dětsví s mámou? Velmi těžké až schizofenní. Na jedné straně chvíle kdy se semnou mazlila, hezky si povídala, dala by mě i bráchovi vše, materiálně nám hodně pomohli X na druhou stranu časté výčitky, ošklivé a sprosté nadávky, ponižování (já nemám vkus, já se hrozně směju, já nejsem drsná vůči manželovi jako ona, což je špatně, já vlastně vše dělám špatně). Obligátní věta : ,, nejsi dobrá dcera ".
Ono mi snad už ani nejde o vztah mezi mnou a jí, jako o mého tátu, který je nemocný a trápí ho naše rozepře. Vždy když odjedu, volá a prosí ať přijedu. Strašně se těší na vnuka, jedinou jeho slabostí je, že se neumí zrovna postavit mámě. Kvůli němu dělám blbečka a s prominutím sklopím uši a jde se dál. Jsem slabá, neumím se zatvrdit a přestat s nimi komunikovat. Ani manžel mě v tom nepodpoří, naopak mě přemlouvá, abych k nim šla, že ona se stejně nezmění. Cítím to jako začarovaný kruh a nejsem v této oblasti absolutně vnitřně vyrovnaná. Musím však začít nějak na tom asi zapracovat, už kvůli dítěti, protože nechci aby byl toho svědkem. Těším se až si doděláme domeček a budu mít konečně své vlastní zázemí!

krepelka napsal(a):

Obligátní věta : ,, nejsi dobrá dcera ".

Tak na tohle bych promptně odpověděla: "No vidíš co jsi způsobila tou svojí výchovou" a vůbec bych měla už dávno spoustu trefných odpovědí na všechno, co tady píšeš. Vozí se po tobě, protože si to může dovolit - vidí že si to necháš líbit. Zkus si už dopředu připravit nějaké ironické a pichlavé odpovědi na její ustavičné rýpání... třeba ve stylu "abys jednou tu nepodařenou dceru náhodou nepotřebovala" atd...

Bety napsal(a):

dusička napsal(a):

Adriano
Křepelko - proč Ti záleží na tom, co Ti řekla tvoje máma? Neměla náhodou tak trochu pravdu, že si fakt měla děsivý šaty, a Ty ses na ní zlobila, protože si to podvědomě věděla, že si měla vybrat jiný?
Nebo proč tě to tak rozhodilo, že Ti řekla její názor? No tak co, si měla říct, každému se líbí něco jiného no.

Tohle ale nechápu - vždyť to se dá říct slušně a ne takovým způsobem jak tady bylo popsáno - tobě by se líbilo, kdyby tak vypadal tvůj svatební den? Mně teda ne.

Jasně že by se mi to nelíbilo. Já si mámy Křepelky nezastávám. To vůbec.

Upravil(a) dusička (12. 5. 2013 12:07)

PPavlaa napsal(a):

dusičko i kdyby její máma měla tisíckrát pravdu, tak tohle předvádět na křepelčině svatbě byla fakt sprosťárna. vůbec od vlastní mámy.

souhlasím

Křepelko, sežeň si - nebo si někde půjč - knihu Susan Forwardové a Craiga Bucka "Když nám rodiče ničí život", vydanou v nakladatelství MOTTO.

Každý rodič někdy udělá chybu. Svého počínání pak lituje a snaží se ze svých omylů poučit. Mezi námi jsou však i rodiče, kteří svým dětem ubližují cíleně a ničí je prakticky až do jejich dospělosti. Některé dokážou svým rodičům odpustit a začít nový život, některé však se svými frustracemi z rodičovské manipulace bojují celý život.
Kniha Susan Forwardové je určena všem dětem, jimž bylo neustále předkládáno, že za nic nestojí a nikdy ničeho pořádného nedosáhnou. Je určena těm dospělým, kteří se po návštěvě u rodičů musí dát dohromady, protože jsou z ní naprosto zdeptaní. A je určena i rodičům. Rodičům vybíjejícím si své komplexy na vlastním dítěti, a to jak fyzicky, tak citově. Možná že jim kniha konečně otevře oči.
Navíc nabízí řadu cvičení a sebepoznávacích metod, pomocí nichž se autorka snaží oběti jakékoli formy násilí dovézt k závěru, že nemohou za to, jak se k nim rodiče chovali.