|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Nicolas napsal(a):
Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.
Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci? A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.
Upravil(a) Eva. (26. 3. 2013 17:21)
Není tady
Eva. napsal(a):
Nicolasi, děti se ve vaně nekoupou? Ani nemíváte s manželkou romantickou chvilku ve vaně se svíčkami atd.? Nemůžeš začít pracovat dříve a vracet se dříve domů?
Děti se ve vaně koupou. Ale to není odpočinková činnost (jeden se stěží postaví na zadní nohy a tak se musí pořád dávat pozor). Romantickou chvilku jsme měli jednou, ale zasekli jsme se ve vaně a uznali, že tato vana rozhodně není pro pohodlnou romantiku ve dvou. Pro jednoho na odpočinek jistě ano. Ale zkrátka, vana se z časových důvodů mezi příchodem a spaním dětí nedá použít.
Ale tím si nestěžuji, jen říkám, že tam prostě není moc času na odpočinek. Protože bych děti viděl jen pár minut.
Není tady
Eva. napsal(a):
Nicolas napsal(a):
Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci? A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.
Karlo,
neočekávat a nechtít žádné reakce mohu leda tak u stromů a při meditaci. U malých dětí musím samozřejmě korigovat míru očekávání (jak tu někdo řekl, že od 2-letého dítěte nemohu očekávat určité věci). Ale něco očekávat rozhodně mohu.
Forma kompenzací a dávkování přístupů (to samé jako "odepření") se osvědčila v rodině skautů a přijde mi velmi inspirativní (prostě starý dobrý řád a pořádek zkombinovaný s hrami a aktivitami). Je to široko daleko nejlépe vychovaný kluk. Nevím, jestli je i bystrý sám od sebe nebo díky otcově systému, ale i v tom vyniká. Benevolentní matky/otcové se svým liberálním přístupem neočekávání žádné reakce za ním chodí s prosíkem, protože si neví se svými zpovykanými a nezvladatelnými ratolestmi rady.
Tzv. pravé ořechové je asi těžké najít. Navíc, když pravý ořech vidí každý trochu jinak.
Není tady
Nicolas napsal(a):
jeden se stěží postaví na zadní nohy.
Mmch. k tomu (ne)očekávání: určitě není dobré očekávat, že dítě bude pianista/ biolog/ hokejista. Natož dejme tomu slavný.....dtto. Nebo že bude tiché/akční, bude milovat tetičku/dědečky........ect.
To já bych viděla v tom (ne) očekávání. Možná i proto, že já jen fascinovaně a nadšeně zírala, co se mi to vylíhlo. Což ovšem neznamená, že nám budou děti skákat po hlavě že. 
A natáčet úču na video a podobně.
Nakonec i od toho stromu člověk očekává - například, že bude stát tam, co minule, nebo že bude mít nektarinky, nebo tak. Což zase neznamená, že ho vytneme, když nemá, nebo zavrhneme, když není tam, co byl 
Tak to jen pro ujasnění pojmů.
Není tady
Nicolasi, po dlouhé době jsem se přihlásila na babinet, jen kvuli teto diskuzi..
Pro mě už jen to, že o tom křičení přemýšlíš, a chceš ho eliminovat, je dobrá zpráva..Bydlim v ulici, kde je cca 50 parcel a 2/3 maji dve deti do 7 let..ver, ze tu neni nikdo, kdo by zvladal deti s prstem v nose..vsichni jsme unaveni a obcas nervama na dne, kdy uz nevime, jak deti motivovat aby to melo ucinek a "neohrozilo" to jejich zdravy vyvoj..To, co funguje na jedno, nefunguje na druhe, stridaji se obdobi klidu a neklidu :-) Vratit se z pce do domu plneho ujecenych deti musi byt tezke..i ja se snazim davat manzelovi prostor na aklimatizaci, ikdyz on je flegmatik, ktery startuje jen velmi zridka..
Kdyz jsem mela jedno decko, do tri let jeho veku jsem snad nemusela zvysit hlas..prvorozeny byl klidny tvarne ditko, busila jsem se v prsa, jaka jsem dokonala matka a koukala se pres prsty na ty, co jeceli na sve male stadecko dvou a vice deti.dcerka byla pravy opak, rok se mi valela po zemi, kdykoliv nebylo po jejim..synovi je 6, dceri 2 a ver, ze od roka se dcerka bavila tim, ze provokovala brachu a delala mu naschvaly, bo maji kazdy uplne jiny temperament.. a den s nima byl maly ocistec..byly dny, kdy jsem mela chut zamknout dum a odejit do lesa a zustat tam v tichu nekolik dni..ale uz se to zlepsuje, zase jsme se posunuli nekam dal a obe deti u spolu vydrzi v jedne mistnosti aniz by se rvaly za vlasy..Takze moje rada je prosta..SNAZ SE PREZIT..a ptej se tech, co maji deti priblizne stejne stare a obcas proste jeci..nic proti radam zkusenych matek odrostlych deti, ale clovek strasne rychle zapomina..i moji mamce prijdou hadky mych deti vesele a zvlada je s prehledem..ale je rada,ze uz ma vychovu zdarne za sebou a nemusi ty spory resit :-) Nejsem zastancem modni volne vychovy, kdy se na deti nesmi ani zvysit hlas aby nahodou neutrpela jejich osobnost..mas deti jeste male, casem bude lip, lepe se domluvite, chce to hranice a mantinely a deti budou proti tem manitnelum bojovat aby si overili, ze to myslis vazne..kdysi jsem cetla rozhovor s psychlozkou, ze stav mysli, kdy zena na chvilku zatouzi byt svobodna a bezdetna, je naprosto normalni..:-) Takze to ze si prijdes obcas jako mizerny otec a mas pocit selhani bude take v norme :-) Nikdo neni dokonaly, az na vyjimky, ktere si to odmitaji priznat :-)
Není tady
Jojo. Možná stačí vlastně přečíst si Betty MacDonaldovou
Ještě jsem si vzpomněla - sestřenka má pět dětí a tři z toho malý a krátce po sobě.........tam jsem pochopila, že dvě děti = žádný děti
Je to možná jako s tou rabínovou radou Jicchakovi, žejo? Když si stěžoval, že má malý dům.
Mmch, Karal, ta sestřenka se skutečně jednou zvedla, zamčela a odešla - ale dobře všechno dopadlo. Nikdo z rodiny ji neodsoudil, to bylo regulérně na palici.
Ono je to taky trošku komplikovaný třeba tím, že dneska už si děti nehrají houfně venku ani u nás na vsi (čímž si od nich člověk na chvíli oddechl a ony se spontánně řadily do kolektivu) nebo že na veřejných hřištích mezi panelákama taky nikoho nevidím.......možná by to chtělo trochu méně úzkosti, trochu víc důvěry v jejich schopnosti - nebo já nevím.
Upravil(a) lupina montana (3. 4. 2013 23:24)
Není tady
Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".
Není tady
PavlaH napsal(a):
Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".
pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá 
Není tady
NO jasně Aprill, ale takový otec se moc nezamýšlí. Navíc, u otce, řvoucího cholerika, si i děti brzy všimnou, že sice bouch, ale nemají z toho trauma.....
Není tady
PavlaH napsal(a):
NO jasně Aprill, ale takový otec se moc nezamýšlí. Navíc, u otce, řvoucího cholerika, si i děti brzy všimnou, že sice bouch, ale nemají z toho trauma.....
myslím, že to není pravda 
záleží od kusu, některé dítko z toho bude mít časem srandu, jiné ne
Upravil(a) aprill (7. 4. 2013 19:38)
Není tady
aprill napsal(a):
PavlaH napsal(a):
Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".
pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá
Já když zařvu tak z toho tedy dobrý pocit vůbec nemám. Spíš si to vyčítám, že jsem ve výchově selhala. Jsou přeci jiné způsoby, než řvát.
Musím říct, že mě vyřvávací metoda vůbec nepřijde sympatická, spíš po*ná a není to vůbec normální.
(já řvu, když se leknu 
tak to se dá ještě pochopit) ale když mě dítko vytočí a já řvu, tak je to špatně. 
Není tady
dusička napsal(a):
nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi
chce to motivaci, motivaci a zase motivaci.
Třeba - tohle uklidíme spolu, a tohle jenom Ty a pak si půjdeme malovat, půjdeme ven apod.
Jeho hračky - když sám nepůjčí bráchovi hračku, tak se nedivím, jsou to jeho hračky. Co takhle na oplátku půjčit mu hračku bráchy.
Ječení, vstekání - dá se předpokládat, kdy to nastane, takže předvídat a předcházet. Protože jak se už vzteká, nic nepomůže, nejlepší je nevšímat si ho.
dusičko, já u našeho mladýho na nějákou motivaci už neměla sílu. u nás doma byl prostě skřítek bordelníček, co mu odnesl přes noc hračky, který si neuklidil. když se po nich ráno sháněl, měl smůlu, nebyly, skřítek je odnes.
pak si je začal sám uklízet, aby mu je neodnesl, někdy jsem mu s tím úklidem pomohla.
s malejma dětma je to prostě někdy o nervy, neznám nikoho, kdo by nikdy nezařval, nebo mu něják neujely nervy.
Není tady
Pavli - taky máte doma skřítky? My taky 
Jasně, skřítek Bordelníček je taky motivace 
Není tady
dusička napsal(a):
aprill napsal(a):
PavlaH napsal(a):
Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".
pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá
Já když zařvu tak z toho tedy dobrý pocit vůbec nemám. Spíš si to vyčítám, že jsem ve výchově selhala. Jsou přeci jiné způsoby, než řvát.
Musím říct, že mě vyřvávací metoda vůbec nepřijde sympatická, spíš po*ná a není to vůbec normální.
(já řvu, když se leknu
on asi občas zařve každý, ale řvát po tak malých dětech, je pro ty malé bobky stresují .
Není tady
To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.
První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne. Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.
Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.
Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.
Není tady
Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.
Tohle považuju za blbost. Malý děti do pěti let maj být u matky na první řadě s ohledem.
A nelíbí se mi,že nezvládnu situaci, že křičím. A neomlouvá mě to, že jsem cholerik. Zlobím se na situaci,zlobím se vlastně sama na sebe,že mě situace vytočí. Ale to dítě nepochopí. Akorát tím dítě nervuju.
Každopádně to dítěti vůbec nepřidá. (bude se mámy,táty ,bát)
A jaké stresy s nadpřirozených bytostí? Ten skřítek si tu knížku půjčil,protože byla moc hezká a chtěl si jí přečíst.
Jaká závislost na věcech?
Fyzický trest - zase - je to když nezvládnu situaci, tak ruka ulítne. Nic dobrého k výchově to není. Jen ukázat,že já jsem silnější a mě se bude poslouchat. Když je to ve vzteku, tak je to vztek můj.
Psychický trest - to samé.
Já jsem všeobecně proti trestům, protože nejsem až tak důsledná dodržovat ty tresty.Proto je ani nedávám.
U nás fungovalo,to že když uděláme tohle, můžeme dělat tohle. Pochvala a tak.
Není tady
Pavlo, myslím, že Nicolas sem nepíše proto, že by řval na tak malé dítko/a POUZE jednou za měsíc.
Dusi, taky jsem měla špatný pocit, když jsem už nedokázala řešit jinak než řvaním.
PavlaH, zrovna u tebe mě takový názor, jakýs napsala, velmi nemile překvapuje.
Není tady
Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku. (jasně že mlčím, není to moje věc)
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.
Není tady
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.
Není tady
Heli - to jsou vyjímečné situace -to je jiné řvaní, to řveš ne kvůli tomu,že nezvládáš své emoce, ale právě kvůli tomu nebezpečí (a o tom jsem psala, když se člověk "lekne" a předvídá,že by se mohlo něco stát).
Upravil(a) dusička (8. 4. 2013 15:07)
Není tady
PavlaH napsal(a):
To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.
První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne. Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.
Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.
Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.
Pavli, souhlasím s tebou.
Není tady
dusička napsal(a):
Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku.
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.
no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.
Není tady
Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.
nějak z toho nevyplývá, že řve občas. bohužel řve pravidelně po návratu z práce . a i když si myslí, že ječí na toho staršího, tak ten malý (roční) je u toho. docela traumatizující .
Není tady
PPavlaa napsal(a):
dusička napsal(a):
Majko - taky mě názor PavlyH překvapil.
A ještě napíšu. Nepíšu o pubertákách ( i když tam je to vesměs stejné s tím řvaním, ale oni fakt dokážou vytočit, a je to dřina naučit se s nima vycházet)
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
A dokonce mě to i někdy točí,když vidím maminy s tříletýma capartama, jak na ně řvou v parku.
Nebo jsem měla jednu známou,takovou až moc na úklid a stále řvala na dvouletý dítko - nesmíš šahat na hlínu v květináči, nesmíš šahat na ovladače. Nic nesmělo.
No co já se budu rozčilovat. Já jsem doma dala všechny věci co nesměly z dosahu (tenkrát i ubrusy) a byl klid.no a mně zase vytáčí maminky, které dětičkám dovolí naprosto všechno, jen aby chudáčci neutrpěli nějákou újmu.
pavli to není o tom dovolit všechno
Není tady
helena napsal(a):
Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.
souhlasím s helenou. pokud houkneš občas , má to nějaký účinek
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.
