Nicolas napsal(a):

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci?  A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.

Upravil(a) Eva. (26. 3. 2013 17:21)

Eva. napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

Já ti nevím, Karle. Hrozbu? Odepřít? Kompenzaci?  A cíleně to hledat? To nebude to pravé ořechové.
Neočekávej a nechtěj žádné reakce.
Tvrdohlavý možná je, ale to ty taky, jestli si taky trváš na svém. Mezi vámi je ale rozdíl. On je dítě (malé). Ty jsi otec, ty bys měl mít rozum.

Karlo,
neočekávat a nechtít žádné reakce mohu leda tak u stromů a při meditaci. U malých dětí musím samozřejmě korigovat míru očekávání (jak tu někdo řekl, že od 2-letého dítěte nemohu očekávat určité věci). Ale něco očekávat rozhodně mohu.

Forma kompenzací  a dávkování přístupů (to samé jako "odepření") se osvědčila v rodině skautů a přijde mi velmi inspirativní (prostě starý dobrý řád a pořádek zkombinovaný s hrami a aktivitami). Je to široko daleko nejlépe vychovaný kluk. Nevím, jestli je i bystrý sám od sebe nebo díky otcově systému, ale i v tom vyniká. Benevolentní matky/otcové se svým liberálním přístupem neočekávání žádné reakce za ním chodí s prosíkem, protože si neví se svými zpovykanými a nezvladatelnými ratolestmi rady.
Tzv. pravé ořechové je asi těžké najít. Navíc, když pravý ořech vidí každý trochu jinak.

Nicolasi, po dlouhé době jsem se přihlásila na babinet, jen kvuli teto diskuzi..
Pro mě už jen to, že o tom křičení přemýšlíš, a chceš ho eliminovat, je dobrá zpráva..Bydlim v ulici, kde je cca 50 parcel a 2/3 maji dve deti do 7 let..ver, ze tu neni nikdo, kdo by zvladal deti s prstem v nose..vsichni jsme unaveni a obcas nervama na dne, kdy uz nevime, jak deti motivovat aby to melo ucinek a "neohrozilo" to jejich zdravy vyvoj..To, co funguje na jedno, nefunguje na druhe, stridaji se obdobi klidu a neklidu :-) Vratit se z pce do domu plneho ujecenych deti musi byt tezke..i ja se snazim davat manzelovi prostor na aklimatizaci, ikdyz on je flegmatik, ktery startuje jen velmi zridka..
Kdyz jsem mela jedno decko, do tri let jeho veku jsem snad nemusela zvysit hlas..prvorozeny byl klidny tvarne ditko, busila jsem se v prsa, jaka jsem dokonala matka a koukala se pres prsty na ty, co jeceli na sve male stadecko dvou a vice deti.dcerka byla pravy opak, rok se mi valela po zemi, kdykoliv nebylo po jejim..synovi je 6, dceri 2 a ver, ze od roka se dcerka bavila tim, ze provokovala brachu a delala mu naschvaly, bo maji kazdy uplne jiny temperament.. a den s nima byl maly ocistec..byly dny, kdy jsem mela chut zamknout dum a odejit do lesa a zustat tam v tichu nekolik dni..ale uz se to zlepsuje, zase jsme se posunuli nekam dal a obe deti u spolu vydrzi v jedne mistnosti aniz by se rvaly za vlasy..Takze moje rada je prosta..SNAZ SE PREZIT..a ptej se tech, co maji deti priblizne stejne stare a obcas proste jeci..nic proti radam zkusenych matek odrostlych deti, ale clovek strasne rychle zapomina..i moji mamce prijdou hadky mych deti vesele a zvlada je s prehledem..ale je rada,ze uz ma vychovu zdarne za sebou a nemusi ty spory resit :-) Nejsem zastancem modni volne vychovy, kdy se na deti nesmi ani zvysit hlas aby nahodou neutrpela jejich osobnost..mas deti jeste male, casem bude lip, lepe se domluvite, chce to hranice a mantinely a deti budou proti tem manitnelum bojovat aby si overili, ze to myslis vazne..kdysi jsem cetla rozhovor s psychlozkou, ze stav mysli, kdy zena na chvilku zatouzi byt svobodna a bezdetna, je naprosto normalni..:-) Takze to ze si prijdes obcas jako mizerny otec a mas pocit selhani bude take v norme :-) Nikdo neni dokonaly, az na vyjimky, ktere si to odmitaji priznat :-)

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

NO jasně Aprill, ale takový otec se moc nezamýšlí. Navíc, u otce, řvoucího cholerika, si i děti brzy všimnou, že sice bouch, ale nemají z toho trauma.....

aprill napsal(a):

PavlaH napsal(a):

Dva a půl roku? Blbý věk sám o sobě. Jsi bezva otec a děti nebudou mít doživotní trauma z toho, že na ně otec sem tam zařve, když budou vědět že je to proto, že je miluje, i když existují i jiné postupy. Mě tento vyřvávací taky občas "vyhovuje".

pokud zařve sem tam, je to normální, pokud ovšem někdo  řve soustavně , tak to na dětech určitě následky zanechá

Já když zařvu tak z toho tedy dobrý pocit vůbec nemám. Spíš si to vyčítám, že jsem ve výchově selhala. Jsou přeci jiné způsoby, než řvát.
Musím říct, že mě vyřvávací metoda vůbec nepřijde sympatická, spíš po*ná a není to vůbec normální.
(já řvu, když se leknu tak to se dá ještě pochopit) ale když mě dítko vytočí a já řvu, tak je to špatně.

Pavli - taky máte doma skřítky? My taky
Jasně, skřítek Bordelníček je taky motivace

To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.

První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne.  Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.

Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.

Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.

Pavlo, myslím, že Nicolas sem nepíše proto, že by řval na tak malé dítko/a POUZE jednou za měsíc.
Dusi, taky jsem měla špatný pocit, když jsem už nedokázala řešit jinak než řvaním.
PavlaH, zrovna u tebe mě takový názor, jakýs napsala, velmi nemile překvapuje.

Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.

PavlaH napsal(a):

To mi připomíná, jaký tlak pozitivna sami na sebe šijeme. Ano, určité nastavení hranic je třeba, ať už jde o skřítky (Jé, nestresujeme je náhodou nadpřiroznenými bytostmi, nebojí se náhodou ti bobánci moc, nevytvoří se jim závislost na věcech?) nebo o řev a nebo cokoli jiného. A hranice dětí jsou také vždy někde jinde. Silná ruka v neustálé hrozbě je opravdu kontraproduktivní. A psychický trest je mnohem zákeřnější než fyzický. Různé soustavné vydírání a vyvolávání strachu. Dítko se naučí uhýbat - pokud mu nemůžu pomoci pochopit, že mě to jako cholerouše vzteká. Že se zlobím na situaci a nikoli na něj. Že je to hranice a nikoli mé vlastní uvolňování napětí, ke kterému ten malý člověk nedal žádnou záminku. (Tak jako u týrané ženy - Za co? Blbě čumíš...) Že ho mám vlastně rád, jen to už v tu chvíli neumím jinak.

První stadium pochopení je sebereflexe - jak tomu řvaní předejít. Myslím si, že z řevu jednou za uherský měsíc z toho žádné trauma nevznikne.  Druhé stadium je nalezení vhodnější strategie jak pro mne, tak pro dítě. A to už je oříšek. I sourozenci v jedné rodině dokáží být neuvěřitelně rozdílní.

Nemyslím si, že by tu existovalo takové dítě, které by i ve věku dvou a půl nedokázalo svého rodiče vytočit. Oni nutně potřebují vidět hranici a rodič ji jasně potřebuje dát.

Jen si myslím, že ohledy na dítko se v posledních letech tak nějak přehánějí.

Pavli, souhlasím s tebou.

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.


nějak z toho nevyplývá, že řve občas. bohužel řve pravidelně  po návratu z práce . a i když si myslí, že ječí na toho staršího, tak ten malý (roční) je u toho. docela traumatizující .

helena napsal(a):

Ale řekla bych, že na děti do pěti let by se nemělo řvát.
No - když máš v každý ruce jedno mimino a batole se hrne do něčeho nebezpečnýho, pak holt zařvat musíš, protože v ten moment jiná možnost není.
A mám vyzkoušený, že když se neřve průběžně furt, pak zvýšenej hlas - nebo teda zařvání - při hrozícím maléru dítko dost spolehlivě zabrzdí... minimálně se zastaví a koukne co se děje, čímž člověk získá přesně ty dvě vteřiny, který potřebuje.

souhlasím s helenou. pokud houkneš občas , má to nějaký účinek