Eva. napsal(a):

Já jsem si myslela, že starší lidé mají děti po zralém uvážení a obvykle proto, že si je moc a opravdu přáli a že se k nim budou chovat jinak, než nevycválaná mláďata, jakými jsme byli my, když jsme "za našich časů" měli děti v osmnácti a tak podobně. Já jsem byla stará matka, měla jsem první dítě až ve dvaadvaceti.

nechtěla jsem napsat, že děti mají mít děti a taky ne "staříci"

není to nic proti mužům po čtyřicítce

Upravil(a) aprill (20. 2. 2013 20:54)

dusička napsal(a):

April, nevím no, ale řekla bych,že to je o nátuře člověka a ne o věku. Manželovi bude letos 50 a 6tiletá dcera ho vůbec nevytáčí. Ani mu nikdy nevadili kluci, to já jsem ta hysterka Manžel je kliďas
Tulipánko- přijde mi taky hloupá otázka, proč Ti vadí křičení.
To je snad jasný, protože každý ví,že na děti by se křičet nemělo (mohli by být z toho na nervy, vycukaný) a taky každý ví,že křičením se stejně nic nezmůže. že by to chtělo v klidu. Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.
Jako že selhávám jako máma, a tak.

spíš bych duši řekla, že manžel má na dceru nervy, protože se moc doma nevyskytuje

aprill napsal(a):

dusička napsal(a):

April, nevím no, ale řekla bych,že to je o nátuře člověka a ne o věku. Manželovi bude letos 50 a 6tiletá dcera ho vůbec nevytáčí. Ani mu nikdy nevadili kluci, to já jsem ta hysterka Manžel je kliďas
Tulipánko- přijde mi taky hloupá otázka, proč Ti vadí křičení.
To je snad jasný, protože každý ví,že na děti by se křičet nemělo (mohli by být z toho na nervy, vycukaný) a taky každý ví,že křičením se stejně nic nezmůže. že by to chtělo v klidu. Jenže člověk se neudrží. Někdy jsou dny, kdy je člověk v klidu a nevytočí ho nic, a někdy stačí málo a je nervní.
Já třeba osobně, když už toho je moc, tak křičíš, no a pak večer když jdu spát, o tom přemýšlím a je mi to líto, a mám z toho blbej pocit.
Jako že selhávám jako máma, a tak.

spíš bych duši řekla, že manžel má na dceru nervy, protože se moc doma nevyskytuje

April - já to nemyslela ted, ale za těch 6 let. že jako mimino hodně moc plakala, v roce a půl se vztekala, mlátila hlavou o zem a on v klidu ji vzal, pochoval. Prostě já byla vytočená, on ne.
I když kluci se třeba rvali, já je hystericky trhala od sebe, on k nim v klidu promluvil.

Eva. napsal(a):

eva4444 napsal(a):

Nicolasi, já občas řvu taky. Z Tvého příspěvku jsem si ovšem uvědomila, že nároky kladu na staršího. Na mladší neřvu, nemám na ni ani nároky,aby si uklidila v 2,5 letech hračky. Navíc když uklízíme spolu, snaží se pomáhat. Je ovšem velice lakomá a bere věci bráchovi a řve u toho. Takže si dovedu představit, jak máte doma s tak malými dětmi rušno. Nemáš na děti moc velké nároky? Nebo já malé nároky na mladší? Nevím. Já řvu spíš na staršího, když si neuklidí a řeknu to normálně 3x. Tomu je 8 let a měl by už poslouchat.

Jo, tohle je "super" přístup. Byla jsem nejstarší ze tří dětí a za všechno jsem mohla. Nejstarší prostě musí být vzorná a když se mladší poperou a ječí, tak dostane ona, protože má mít rozum a měla je pořádně hlídat... atd.  Ideální výchova ke zdravému sebevědomí v dospělosti.

A kde jsem napsala, že na něj řvu, když má spory s mladší??? Podsouváš mi něco, co není.

Eva. napsal(a):

...Tulipánko, ty mi připomínáš zážitky z mé skupinové terapie. Že si pleteš významy slov.

Majko, precti si to po sobe jeste jednou...
Z ceho zes to usoudila, ze se Tul nejak plete?

Napadla ma taká varianta, že či nie je manželka v poslednej dobe nejaká podráždená a nekričí po nich ona. Či si sa proste tak nejak "nenakazil" tou jej náladou? Toť to len taká úvaha.

Nicolasi..jaký typ práce děláš? Pokud děláš někde v klidu, v kanceláři, kde nemáš přílišný kontakt s lidmi, je dost možné, že se
po příchodu domů neumíš tak rychle přeladit..o té relaxaci ve vaně bych pak vážně uvažovala.

Mé vlastní děti a vnoučata mě takovými věcmi nevytáčejí. Vadí mi jekot cizích dětí. Jekot mého vnoučka mě nechává klidnou.
No jasně... říká se, že od vlastního ani ho*no nesmrdí...


A protože jsem například byl schopen 3 hodiny uspávat v náručí řvoucí dítě, když mu byly cca 2 měsíce nebo když jim bylo špatně po očkování, tak se svému křičení nyní divím.
Já ne.
Malý bezmocný miminko je něco úplně jinýho, než vztekající se hajzlík (nebrat osobně - pouhý terminus technicus ) s nudlí u nosu, u kterýho už bychom chtěli vidět nějakou tu, vznešeně řečeno, socializaci... a on, prevít (dtto) místo aby si se sourozencem hezky hrál, tak ho provokuje, bere mu hračky a občas ho i plácne
Podívej - ať chceme nebo ne, ten mladší mívá trochu "výsadnější" postavení... minimálně potřebuje o něco víc péče, dohledu, pomoci... a starší to cítí úkorně. Samozřejmě to neumí vyjádřit - tak se prostě chová tak, aby si vynutil taky pozornost, který se mu podle něj nedostává dost. A jak už jsem psala, i křik je pozornost... v ten moment jsi tu "jen pro něj" a nerozhoduje, jestli s úsměvem nebo řevem.
Já nevím, jestli mi rozumíš... ale možná bys mohl zkusit nějakou akci "mezi náma chlapama". Nechat "mimino" doma a vyrazit si občas sami dva. S těma zážitkama se pak dá pracovat dál - ty poznáš, že synek umí i něco jinýho, než vřískat a jemu můžeš namísto křiku "vyhrožovat" zastavením společnejch vejletů.

laminanonte napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Jak tak na to koukám, tak bych asi potřeboval instantní návod. Na intuici se spolehnout nemůžu (intuitivně totiž začínám křičet). Takže potřebuji návod, který mi řekne: ignoruj dítě, napočítej do 10, pak se 4x zhluboka nadechni, nezvyšuj hlas, udělej to a to...

relaxovat v bytě, kde jsou řvoucí děti, moc nejde..domluv se s manželkou, určitě to pochopí, že se naložíš třeba na 20min. do vany, vem si k tomu nějakou knížku o pozitivním myšlení, nebo si pusť relaxační hudbu

Kdyz tohle ctu, tak si rikam, nemel by tohle nahodou doprat manzelce ten manzel? Proc zase jednat s muzu jako s chudinkami, ktere odfoukne vetricek....

Trochu jsem o tom přemýšlel.
Proč mi to vadí:
- protože to je ztráta kontroly. Možná i toho, že jsem vlastně neurotický a agresivní člověk ve skutečnosti. Na rozdíl od milého, příjemného a vyrovnaného chlápka, kterým jsem se stal navenek.
- protože nechci, aby se křik a bití stalo normou. Chci, aby kluci byli "hodní" a vychovaní, ale nebyly vystresovaní a s návykem, že převážný charakter výchovy je křik.

Návod:
- napočítat do 5 (je to rychlejší než do 10 :-) )
- nechat kluka vyvztekat a nenutit ho k reakci, kterou chci nebo očekávám
- netrvat na všem, co po něm chci (i když on je docela chytrák a třeba uklízení hraček zvládal od cca 1 a půl roku a rozhodně nečekal až do 2,5 roku, jak tu uváděla jedna paní - tím ho nechci vyzdvihovat, ale jen ilustrovat jeho mentální schopnosti a dle toho mé očekávání).
- nabídnout mu jiné altarnativní motivace (jiné hračky, jiné aktivity). Ale je tvrdohlavý. Trvá si na svém. Což mě štve, ale snad mu to třeba vydrží, až bude v nějaké práci nebo činnosti, která ho bude bavit.
- křik je pozornost. Aspon to vím.
- najít více věcí, které mu mohu "odepřít" jako kompenzaci a hrozbu
- dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

lupina montana napsal(a):

Nicolas napsal(a):

dávkovat přístup k příjemným věcem (DVD pohádky a pod) - to mi řekl kamarád skaut. Zvyšuje se tím schopnost dětí uvědomovat si princip chování a něco za něco.

To je skvělá myšlénka, Nico Stará, zapomenutá - oprášit! Když to tak tady čtu, uvědomila jsem si, že teoreticky by mi to šlo, prakticky je to taky o hodně horší. Já jsem totiž babička - vypravěčka a zrovna včera jsem tady rozvíjela jednu rodinnou ságu a došlo mi, že ty moje postavičky jednaly přesně takhle.
Jenže to byly pastelky............................ jestli vono to nemá na věc nějakej vliv

Ty jsi vlčí babička :-)

světýlko napsal(a):

Nicolasi, není škoda hned po příchodu domů začít dávat dítěti pokyny k úklidu (a pak být nervní z toho, že nedělá, cos mu uložil?
To mrně by se mělo těšit na tátu, že až přijde, tak s ním bude "blbnout" - jak říká ta dětská básnička:
"...když se vrací po práci, je pro samou legraci "  :-)
Tak si říkám, kdybyste se dokázali hezky přivítat a  třeba bys ho vyhodil párkrát do vzduchu (to maminky nedělají   a řekl jsi : ukaž, co jsi postavil za věž?" ..dát mu pět  minut lásky a ženě aspoň pusu a říct jí, to co tu píšeš: "Ahoj lásko, jsi fakt úžasná, že to zvládáš...já teď musím do vany (nebo garáže) a za hodinu budu váš"
Prostě doma být deset minut milý, potěšit je - s vědomím, že máš hodinu pro sebe na adaptaci a pak být táta v pohodě...

Funguje to, zkus to, nikdo nemusí trpět a doma je dobře

Už se to trochu vyřešilo - viz moje summary výše.

Je tam jedna časová bariéra, kterou neposunu. Vracím se po 18hod a děti ukládáme spát cca 19:30. Tudíž tam není žádný větší prostor na to, abych si trochu "vydechl" na více než 10 min (samozřejmě je jasné, že do vany bych asi nešel, i když by to bylo asi dobré a konečně by se vana nějak využila, když už ji tedy máme a téměř nikdy ji nepoužíváme).