Houpe tatínek v parku kočárek, ve kterém řve mimino a potichu říká: "Albertku, jen klid, uklidni se, Alberte... no tak, Bertíku..."
Kolemjdoucí babka ho chválí: "Teda vy jste na svoje děťátko tak hodný,"
a tatík jen zavrčí: "Paní,  Albert jsem já!"

Ještě bych ti mohla doporučit tlumicí drogy...
Ale vážně - babičky mají pravdu. Malýho vzteklounka je nejlíp ignorovat a jen sledovat, aby si neublížil. Ono ho to dost brzo přestane bavit, když nemá odezvu - což je i tvůj křik. Dosáhnul svýho - má tvoji pozornost.
Což neznamená všechno dovolit - sebere bráchovi hračku, musí ji vrátit... a pak teprve může ječet.

Upravil(a) helena (20. 2. 2013 13:49)

Klíčový (podle mě) je "už po 10 minutách po příchodu z práce".
Dovedu si představit, jak se maminka těší, že teď chvíli budou raubíři skákat po tvejch zádech... ale dej si delší přestávku mezi zutím bot a péčí o zlatíčka. Klidně stylem "ještě dvacet minut mě nechte bejt" - a teprve potom se jim věnuj... a nějakou dobu výhradně jenom jim, bez toho, že budete se ženou řešit domácí logistiku, například.
Instatně - nauč se nekřičet. Kdyby sis měl vědomě říkat "neřvi na něj!" Prostě oznamuj - "když děláš tohle, nelíbí se mi to a proto..." (odejdu, plácnu tě přes ruku, nebude nějaká příjemnost) a taky to dodrž. Upozorňuju, že budeš mít chuť nejen řvát, ale možná se i válet po zemi, protože dítko bude zkoušet, zda by náhodou nevyhrálo... no nevyhraje - a pozná to, neboj. Akorát že to nebude napoprvý... ani na postoprvý... možná.

Rada pro chlapa po prichodu z prace dat si trochu pauzu ke super, ale co poradit matce, ktera ma toho previta na krku cely den, aby nekricela. Vzdycky jsem byla neuroticka a dite to jen prohloubilo. Takze kdyz po desate za sebou leze na stolek a stoupne si a klati se, tak opravdu v klidu nemuzu byt. Vim, ze se nudi, chci si s nim hrat, ale on chce lezt. Jedine travit cely dni venku, ale to se mi taky ted nechce.

Vim, ze se nudi, chci si s nim hrat, ale on chce lezt.
On si chce hrát tak, jak se mu líbí, ne tak, jak zrovna chceš ty. Tak s ním chvíli lez, dávej pozor, aby nespadnul... za chvíli ho to přestane bavit; roční dítě zas tak dlouho u něčeho ještě nevydrží.
Nebo ten stolek zabezpeč tak, aby na něj nemohl.

Nicolas napsal(a):

Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

Tak nebuď. Můžeš být takový, jaký chceš.
Do tebe bych i vzhledem k věku, kdy ses stal otcem, neřekla, že budeš někdy startovací a křičící otec.
Mě někdy děti taky vytáčely, někdy trošku i vnouček, když se vzteká. Ale změní se něco tím, že budu vytočená? Nezmění. Tak zůstávám klidná.

Eva. napsal(a):

Nicolas napsal(a):

Asi je to na psychologické forum, ale což. Kdysi jsem byl kritický k dotazům na Babinetu, které nehledaly odpovědi, ale chtěly jen potvrzení toho, že člověk je normální a není v tom sám. A teď jsem v tom také :-)

Jsem veskrze klidný a někdy flegmatický otec (tedy takový jsem byl na začátku). Nyní, když máme 2,5 letého syna a druhý má 1 rok, tak jsem už po 10 minutách po příchodu z práce vytočený jak čamrda. Nemám skoro žádnou trpělivost a rychle vypěním, když kluk nechce uklidit po sobě hračky, když trucuje a hází věcmi, když začíná ječet, že mu nedám jeho hračku, kterou vzal mladšímu bratrovi apod.

V této souvislosti opravdu nechápu, jak je v silách ženy, že to zvládne celý den. Asi musí brát nějaké tlumící drogy.

Babičky mi moc nepomáhají - jejich rady typu "nech ho být" mi k  ničemu nejsou.
Spíš mi je protivné, že jsem tak rychle startovací a nechci být ten křičící otec. Ale sakra nemůžu si pomoci.

Tak nebuď. Můžeš být takový, jaký chceš.
Do tebe bych i vzhledem k věku, kdy ses stal otcem, neřekla, že budeš někdy startovací a křičící otec.
Mě někdy děti taky vytáčely, někdy trošku i vnouček, když se vzteká. Ale změní se něco tím, že budu vytočená? Nezmění. Tak zůstávám klidná.

Nedělej si legraci! Doporučení typu, tak nebuď, vždyť můžeš být takový, jaký chceš, vůbec nefungují. To všichni víme.
Byl jsem trpělivost sama (což flegmatici bývají). Navíc v mém věku, kdy si více uvědomuju přítomný čas s dětmi a dokážu si to i lépe užít, bych to do sebe také neřekl

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

To jsem si pomohl. Měl jsem jít s dotazem na psychologickou diskusi - kam to všechno samozřejmě patří :-)

Na tyto tvé dotazy bych potřeboval pár hodin u terapeuta. To není takhle raz-dva. A pak to vede k dalším a dalším úrovním dotazů a odpovědím. Ale na druhou stranu se nad tím určitě zamyslím a pak dám vědět.

Nicolasi, já občas řvu taky. Z Tvého příspěvku jsem si ovšem uvědomila, že nároky kladu na staršího. Na mladší neřvu, nemám na ni ani nároky,aby si uklidila v 2,5 letech hračky. Navíc když uklízíme spolu, snaží se pomáhat. Je ovšem velice lakomá a bere věci bráchovi a řve u toho. Takže si dovedu představit, jak máte doma s tak malými dětmi rušno. Nemáš na děti moc velké nároky? Nebo já malé nároky na mladší? Nevím. Já řvu spíš na staršího, když si neuklidí a řeknu to normálně 3x. Tomu je 8 let a měl by už poslouchat.

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

Tu otázku myslíš vážně? Tobě nevadí, že bys na děti řvala? Ty se pak cítíš dobře sama se sebou?

Eva. napsal(a):

Tulipánka napsal(a):

Nikolasi,
a proč ti vadí, když na děti řveš? Co se pak děje nepříjemného?

Tu otázku myslíš vážně? Tobě nevadí, že bys na děti řvala? Ty se pak cítíš dobře sama se sebou?

Evo,
já se jen ptám, proč mu to vadí. Odpovědí může být: připadám si jako špatný otec, selhal jsem při výchově, nedokážu se ovládat, ubližuji svým dětem.... a zapracovat na tom.

Evo,
otázka proč ti to vadí vychází z metody RUŠ. Pro mě je to zatím nejlepší cesta, jak bojovat se svými nepříjemnými emocemi.

Já jsem si myslela, že starší lidé mají děti po zralém uvážení a obvykle proto, že si je moc a opravdu přáli a že se k nim budou chovat jinak, než nevycválaná mláďata, jakými jsme byli my, když jsme "za našich časů" měli děti v osmnácti a tak podobně. Já jsem byla stará matka, měla jsem první dítě až ve dvaadvaceti.