Tulipánka napsal(a):

Háňo,
děliko :-). Jak jinak se dá  myslet pozitivně, když nevěříš, že to pozitivně dopadne? Případně jak uvěřit, že to pozitvně dopadne.

Tohle je asi tvůj největší problém, že?
Snažíš se myslet pozitivně, ale tam někde "vzadu" ti sedí ono: stejně to nemá cenu, stejně zase budu mít smůlu, stejně to nedokážu, stejně si to nezasloužím..... atc. atc.
No to se ale pak můžeš uRUŠit a nijak ti to nepomůže.
To, co píše Háňa je jediná možná cesta - pustit to, prostě žít....ale jak, že?
Jak se zklidnit a přestat bojovat, když uvnitř sedí strach a obavy z budoucnosti....
Víš, já jsem přesvědčená, že sám sobě nemůže být nikdo tím nejlepším terapeutem a může si kdo chce říkat, co chce.
To je jako si sám sobě operovat slepé střevo - když není zbytí a ty víš jak, MOŽNÁ to zvládneš, ale je to nouzovka a nakonec tutově stejně omdlíš a bez pomoci umřeš.

Tulip, mně osobně nejvíc pomohla terapeutická skupina - na tréninku rodinných konstelací se děly zázraky, protože já mohla vidět své vlastní strachy optikou jiných lidí. Věci se mi objevily ve zcela jiném světle, pochopila jsem, že to, co se mi děje, jednak má svůj smysl a jednak to nemusí vždy znamenat to, co si JÁ myslím, že to znamená. Věci jsou totiž mnohem jednodušší, než nám naše ego namlouvá

Hlele a dám ti typ: na stránkách www.eft.cz má Sindy akreditovaný kurz kouče. Placený úřadem práce. Podívej se na to a třeba zjistíš, že všechno zlé je pro něco dobré - tady je totiž propojena ta terapeutická skupina s možností rozšířit si kvalifikaci a finančně u toho nevykrvácet. Navíc, pokud se toho zúčastníš, budeš dál po dobu kurzu brát podporu.
No a pak?
Pak už to fakt bude jen na tobě

Tulipánko, přemýšlelas někdy o tom, že citron není po*ný?
Což takhle nejdříve přijmout sebe sama takovou, jaká jsi?
To by mohl být docela prima začátek tvé proměny, co říkáš?

Nu a pak se přestat vymlouvat na své dětství, maminku generála, rodinu, do které ses narodila...
Dospět a postavit se na své vlastní nohy bez vymlování, kvůli komu a čemu všemu to prostě nejde. Je to náročná cesta, ale funguje. Nesmí se to ovšem dělat urputně ale jen tak lehounce si prostě hrát a nevěšet se, když se věci (z mého pohledu) nedaří.
Tvůj materiální život - vnější - se třeba vůbec nemusí změnit.
"Stačí" změnit svůj pohled na něj. Vše je ve tvé hlavě.
A když tohle změníš, jako by sis hrála, začnou se dít věci.

Souhlasím s Pan. I mně nejvíce pomohla (několikaletá) skupinová terapie.

Upravil(a) Eva. (17. 11. 2012 9:31)

Eva. napsal(a):

Tulipánko, přemýšlelas někdy o tom, že citron není po*ný?
Což takhle nejdříve přijmout sebe sama takovou, jaká jsi?
To by mohl být docela prima začátek tvé proměny, co říkáš?

Nu a pak se přestat vymlouvat na své dětství, maminku generála, rodinu, do které ses narodila...
Dospět a postavit se na své vlastní nohy bez vymlování, kvůli komu a čemu všemu to prostě nejde. Je to náročná cesta, ale funguje. Nesmí se to ovšem dělat urputně ale jen tak lehounce si prostě hrát a nevěšet se, když se věci (z mého pohledu) nedaří.
Tvůj materiální život - vnější - se třeba vůbec nemusí změnit.
"Stačí" změnit svůj pohled na něj. Vše je ve tvé hlavě.
A když tohle změníš, jako by sis hrála, začnou se dít věci.

Souhlasím s Pan. I mně nejvíce pomohla (několikaletá) skupinová terapie.

Evo,
o tom jsem tu psala: přijmout se, že jsem citrón. Jinak já se nevymlouvám, tos špatně pochopila. Já jen píšu, jaký je stav a že když vidím, v jakých sračkách jsem vznikla, že je pak hoooooodně těžké se z toho dostat, ne-li nemožné. Je těžké si hrát, pokud ti jde o život.

Tulipánka napsal(a):

Pan,
děkuji za tip na kurz. Já nevím, zda tam mám vzorce nemát to cenu, budu mít smůlu, stejně to nedokážu - i když k té smůle mě tam nějaký nepříjemný pocit vyjel. Spíš je tam pocit determinace a nemožnosti se změnit, od základů. Jak to psala šamanka teď pěkně na facebooku - když si citrón, citrónem zůstaneš. A to mě na tom děsí. Ta nemožnost to změnit. Nebo ta iluze. Proto jsem se na začátku ptala, jestli se to někomu povedlo a evidentně to jde. Ale možná jinou cestou než už nechci být citron, CHCI být pomeranč a teď si všechno sama a společně s kolegy vyruším, abych už mohla být ten pomeranč. Tohle jsem celou tu dobu jela. JÁ PROSTĚ NECHCI UŽ BÝT TÍM po*nÝM CITRÓNEM, BEZ PENĚZ, BEZ ÚSPĚCHU, BEZ TOHO, ABY SE MI DAŘILO TO, CO CHCI DĚLAT. Když si něco opravdu přeji, nikdy se mi to nesplní a to je fakt hnusný pocit, ze kterého mám depky. Já mám prostě pocit, že nemůžu být úspěšná. Prostě jsem se narodila jako nikdo do rodiny bez peněz, život plný pochybností, nízké sebeúcty, vztahy v rodině na ho :-), matka generál, téměř nulová svoboda a po 2 letech rušení mám pocit, že jsem se z toho ještě nevyhrabala. A mám strach, že to vůbec nejde, protože kolegům se to též nedaří.  A opravdu MOC SI TO PŘEJI to změnit, být sama sebou a dělám pro to maximum.
Ale jak tu děvčata píšou, asi jdu prostě špatnou cestou. Místo chtít se změnit na pomeranč to chce přijmout, že jsem prostě citrón. Ale představa je to fakt hnusná, hodná vyrušení. Protože ruška mi funguje, jen ne tak, jak bych si přála.
Takže ve středu jedu k Aničce a vyřešíme spolu ten citrón a tu touhu změnit se na pomeranč :-)

Tulip,
připomenu ti definici zoufalství: Děláš stále TOTÉŽ a očekáváš od toho RŮZNÉ výsledky.
A děláš to poctivě, usilovně a s velkým nasazením..... není nic tragičtějšího, než usilovný zoufalec...

Je přece evidentní, že nejprve musíš přijmout to, co JE, abys s tím mohla něco udělat. Když si zlomíš nohu a ten fakt nepřijmeš a stále se ne ni budeš snažit postavit, chodit, běhat...tak to asi nedopadne dobře, že?
Zajímavé, že tohle nikdo nedělá, zato znám spoustu zoufalců, kteří odmítají změnit své vzorce chování, své základní nastavení v hlavě, předsudky o sobě i o svém okolí a děsně se diví, že jim jejich terapie nefungují...
Na tvém místě bych si našla někoho,kdo o mě nic moc neví a nepoužívá metudu RUŠ. Není tolik postižený představou, že ta jedna jediná funguje....
A nekecala bych mu do toho. Protože si uvědom, ře vzhledem k tomu, že ty dobře tu metodu znáš, víš, jak s ní pracovat a na druhé straně jsi silně "zaseklá", tak taky moc dobře víš, jak terapeuta oklamat, jak uhýbat a kličkovat. Nejspíš to i děláš a nevíš o tom..Najdi si někoho, kdo ti na to neskočí, kdo je silnější než ty a nedá se obalamutit. To je totiž kolikrát mnohem důležitější než metoda sama.

No a nevím, co máš proti citronům? Je to lahodné a léčivé ovoce, plné vitamínů a minerálů. Naprosto stejně hodnotné jako pomeranč, v některých chvílích hodnotnější - když máš chřipku, sáhneš po čem? Hm?

Tulipánka napsal(a):

Eva. napsal(a):

Tulipánko, přemýšlelas někdy o tom, že citron není po*ný?
Což takhle nejdříve přijmout sebe sama takovou, jaká jsi?
To by mohl být docela prima začátek tvé proměny, co říkáš?

Nu a pak se přestat vymlouvat na své dětství, maminku generála, rodinu, do které ses narodila...
Dospět a postavit se na své vlastní nohy bez vymlování, kvůli komu a čemu všemu to prostě nejde. Je to náročná cesta, ale funguje. Nesmí se to ovšem dělat urputně ale jen tak lehounce si prostě hrát a nevěšet se, když se věci (z mého pohledu) nedaří.
Tvůj materiální život - vnější - se třeba vůbec nemusí změnit.
"Stačí" změnit svůj pohled na něj. Vše je ve tvé hlavě.
A když tohle změníš, jako by sis hrála, začnou se dít věci.

Souhlasím s Pan. I mně nejvíce pomohla (několikaletá) skupinová terapie.

Evo,
o tom jsem tu psala: přijmout se, že jsem citrón. Jinak já se nevymlouvám, tos špatně pochopila. Já jen píšu, jaký je stav a že když vidím, v jakých sračkách jsem vznikla, že je pak hoooooodně těžké se z toho dostat, ne-li nemožné. Je těžké si hrát, pokud ti jde o život.

Tak a dost!
Vzpamatuj se. Tohle je přesně to, co odlišuje duchovno od duc-hovna!
Pokud něco vyznáváš, tak jen Život sám prověří, zda tomu skutečně VĚŘÍŠ.
Podle učení inkarnace si rodiče vybíráme, abychom se v dané rodině mohli naučit to, co se naučit potřebujeme. Takže neremcej, reklamovat můžeš tak maximálně sama u sebe
To za prvé.
Za druhé přece platí, že pokud je jedinec dospělá a vyzrálá bytost, žije TADY a TEĎ a svou přítomnost si tvoří svými myšlenkami.
Ty jsi stále v minulosti! Stále ta malá bezmocná holka, kterou neberou vážně, zadupávají její sebedůvěru a sebehodnotu.
K čemu to sakra pořád potřebuješ?
Proč se toho stále držíš?
Dnes jsi dospělá a můžeš cokoliv.
Třeba najít v sobě malou Tulipánku a dopřát jí všechno, co nedostala a čeho se dožaduje. Dnes už to totiž nikdo jiný než ty ani udělat nemůže. Tak to prostě udělej. Jinak se nikam nepohneš a můžeš RUŠit do aleluja

Opakuji, ta metoda je úžasná, sama ji používám,a le jsou prostě zranění, na která nefunguje. Jsou lidé, na které nefunguje.... Každý jsme jedinečná bytost a v danou chvíli potřebujeme něco jiného.
Ty podle mě potřebuješ obejmout a pochovat své vnitřní dítě, nechat ho vyvztekat se vyplakat. Být s ním v dobrém i zlém, aby se tahle tvoje část uklidnila a ty mohla jít dál.
A ne radikálně, na to se vykašli. Všechno má svůj čas. Vůbec se nedivím, že tě to nepouští dál.... ublížila bys si....

Pan,
ani nevíš, jak moc bych si přála přestat být bezmocná. Problém je stále v tom, že když se postavím na vlastní nohy, vždy je tu obrovská zeď a já do ní ze všech stran narážím. Nemůžu svůj život tvořit, protože mám pocit, že Něco (samozřejmě má část) mě prostě nepustí nikam jinam, než jen zpátky do sraček. Všechny cesty k nalezení sebe sama a štěstí jsou mi uzavřené. Tluču na dveře jak vůl a nic. Tluču víc a víc a pak šup, depka. Nemožnost nic změnit.

že tím, že budu moc chtít, že se mi to podaří
Ale prd a vořech... některý věci holt silou neurveš. Nebo urveš, ale po*kur*víš.
Tluču na dveře jak vůl a nic.
Jestli se ty dveře, který se mermomocí snažíš otevřít ven, náhodou neotevírají dovnitř...

dusička napsal(a):

Tuli - co když máš za úkol se smířit s tím, co máš.
Podívej, píšeš,že nemáš práci, skončí podpora , nebudeš mít co jíst. Co když to má znamenat, že si doma budeš pěstovat obilí, zeleninu, a tak. Budeš jíst málo a zdravě a zhubneš. Pak se budeš cítit líp.
Co Ti vadí na sobě?
Proč se podceňuješ?
Jak píše Pan,si dospělá, nemůžeš se pořád ohlížet, jak si vyrůstala.

ježišikriste, ty jsi něco pila ?

tulipánko, já myslím, že máš prostě jen blbý období, asi se ti to zrovna sere kde může, to čas od času potká snad každýho. jak se říká - na posranýho i hajzl spadne. ono to zase přejde.

tohle není poprvé, co z tebe mám pocit, žes požila, nebo v něčem lítáš.
dál to s tebou řešit nebudu, je to ztráta času.

Tak to se mnou neřeš, já tu píšu Tuli ne Tobě.
Nebo to může být proto,třeba jako zkouška mezi Tebou Tuli a manželem,jestli se máte rádi. A jestli Tě nenechá. Kdo ví.

Ivana napsal(a):

Podle mě se nelze změnit totálně. Jsi-li citrón, budeš vždycky citrón, ale můžeš být pěkně lesklý, šťavnatý citrón nebo svrasklý a plesnivý.
Myslím si, že ty s těmi svými ruškami a jinými ezoterickými (nezlob se) hovadinkami strašně tlačíš na pilu. Pokud nemáš práci, tak se soustřeď na to nějakou najít. Teprve až budeš mít z čeho žít, tak si můžeš dovolit ten luxus řešit ostatní věci. Jsem v tomhle zajedno s Marxem, nejdřív ekonomická základna, potom duchovní nadstavba.
Myslím si, že tajemství šťastného života je opravdu v tom smířit se s tím, co nejde změnit. Například minulost prostě nezměníš. Smiř se s tím, jaká byla tvoje původní rodina, udělej za tím tlustou čáru a jdi dál. V budoucnosti, tam můžeš udělat změnu - vytvořit si takovou rodinu, jakou chceš. Většinou. Někdy to nejde ani tak - prostě nepotkáš toho správného partnera. Pak je dobré se smířit s tím, že nemám toho, koho bych si představovala a žít s tím, kdo je k dispozici nebo být sama. Ale je dobré stát oběma nohama  na zemi a nemalovat si stále vzdušné zámky. Hrát prostě můžeš jen s těmi kartami, co máš.

souhlasím.

když si Tuli nebude věřit, práci nenajde
Ale najde... jenže akorát takovou, na kterou si "věřit" bude.