29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Chcem sa vás spýtať, ako sa dajú vyvolať potlačované spomienky? Jedná sa mi o to, že by som sa rada zbavila jednej fóbie. Ale neviem, ako, kedy a prečo vznikla. A mám dojem, že pokým to vedieť nebudem, tak sa jej asi nezbavím (možno sa mýlim). Ako na to? Či k tomu treba navštíviť psychológa? A ten by postupoval ako?
Není tady
ty myslíš něco jako že by na tebe ten psycholog zkusil hypnózu aby zjistil, kde a proč ten problém je a tím zmizel ?
Není tady
Můžeš se k tomu dopracovat sama, ale je to dot těžké pokud nemáš zkušenosti s meditací.
Hypnóza není nutná. Je lepší vyhledat odborníka třeba na kineziologii nebo RUŠku.
Není tady
U psychologa hodně záleží na jeho osobním zaměření... jaké tecnhiky používá, jaký vztah naváže s pacientem. Nedá se to říct dopředu.
Hlavní je terapeutický vztah, který je alfa a omega jakékoli dalšího přístupu.
Vyvolávání vzpomínek samovolně nedoporučuji. Kdyby se vynořilo něco nechtěného, mohlo by to dopadnout špatně, nemusela byste to sama zpracovat. Člověk nikdy neví, co v něm vězí a čeká, a nikdy nevíte, zda jste na to úplně připravnei.
Není tady
Pokud jsi odhodlaná potlačené vzpomínky vyvolat a myslíš si, že je to pro Tebe "bezpečné", pak doporučuju psychologa, který pracuje se směrem psychoanalýza. Klasika - Freud a gauč.
Samozřejmě jen tak nepřijdeš na sezení a on nezamává kouzelnou hůlkou a potlačené bude venku. Taková věc je na dlouholetou práci a dost možná nic ani vyvolávat nepotřebuješ. Třeba přijdete na jiný systém, jak věc vyřešit.
Jinak zmírnit, někdy i odstranit fóbie lze prostřednictvím různých behaviorálních terapií, aniž by se nikoli nezbytně vzpomínka vyvolávala...
Není tady
Myslím, že nejdůležitější , at půjdeš k jakémukoliv terapeutovi - tvoje naprostá důvěra v něj.
Jak by ti "neseděl" ( a není ani nutné vědět proč) může dělat psí kusy a nikam se nedostanete.
Není tady
agewa napsal(a):
Myslím, že nejdůležitější , at půjdeš k jakémukoliv terapeutovi - tvoje naprostá důvěra v něj.
Jak by ti "neseděl" ( a není ani nutné vědět proč) může dělat psí kusy a nikam se nedostanete.
A k tomu ještě musíš být stoprocentně rozhodnutá, že to opravdu chceš řešit, být naprosto otevřená. Protože pokud nejsi, může ti terapeut sedět sebevíc, ale stejně nic nezmůže...
A jak už tu padlo: sama se do toho nepouštěj, nemuselo by to dopadnout dobře.
Není tady
Pan, vím, že už máš zkušeností víc než dost... ale nesouhlasím s tím, že pokud se do toho pustí sama, tak by to nemuselo dopadnout dobře. Vždyť každý má v sobě takovou pojistku aby to dokázal zpracovat a přijmout. Sám sebe nikdo, pokud je dostatečně otevřený, nezavede někam, kde by zabloudil. A když zabloudí vždycky cestu najde, ale jak píšu musí být dostatečně otevřený... tím myslím naslouchat sobě.
Není tady
Pom, právě že mám zkušenosti, tak vím, že to, o čem se tu teď bavíme, má několik aspektů.
Zkusím to vysvětlit na tělesné rovni:
- pokud si zadřeš třísku - a to se stává často - tak si ji zvládneš "vyoperovat" sama bez nějaké větší újmy. Tedy vetšinou
- pokud ti někde v extrémních podmínkách, kde nemáš jinou možnost, zhnisá zub, i ten si zvládneš, pokud tedy není zbytí, "vyoperovat" sama.
- pokud dostaneš zástavu srdce, a to se na štěstí stává spíš výjimečně, tak to si operovat sama prostě nezvládneš
Takže pokud se sama se sebou pustíš do jakéhokoliv psychologického experimentu, musíš počítat se všemi těmito možnostmi. Stát se to může, ale i nemusí. Může to dopadnout dobře, i nemusí.
A to dokonce i když to neděláš sama, ale s někým, kdo to třeba tak docela nezvládne...
I to se může, ale i nemusí, stát.
Zodpovědnost za tvou volbu je ale vždycky stejně na tobě.
A ještě jedna osobní zkušenost - na výcviku jsme se učili pracovat prostřednictvím media, protože ne vždy můžeš být FYZICKY v kontaktu s klientem. Kamarádka byla médiem a já zároveň terapeutem i klientem, tedy jsem skrze ní pracovala sama se sebou. Dostala jsem se tak pochopitelně k věcem, které jsem sama před sebou zatím pečlivě schovávala. A mohu říci, že jsem měla těžkou hoňku to jako terapeut ustát. Na jednu stranu silně pracovaly emoce, na druhou bylo třeba zachovat profesionální postup. Vím jistě, že kdybych už jako terapeut neuměla a neznala to, co umím a znám, tak to nejen nedopadlo dobře, ale dopadlo by to hodně špatně.
Takže po této zkušenosti nikomu nedoporučuji, aby se pouštěl do nějaké náročnější selfpsychoterapie. Nikdy totiž nevíš, jakého "démona" vyvoláš. A můžeš být sebeotevřenější a naslouchat sobě jak chceš, ale schizofrenie terapeut - terapeutovaný je dost nebezpečná...
V nejlepším případě se ti neotevře vůbec nic a ty se nikam neposuneš, v tom nejhorším případě skončíš v Bohnicích. a mezi tím jsou tisíce dalších možností
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Pom, právě že mám zkušenosti, tak vím, že to, o čem se tu teď bavíme, má několik aspektů.
Zkusím to vysvětlit na tělesné rovni:
- pokud si zadřeš třísku - a to se stává často - tak si ji zvládneš "vyoperovat" sama bez nějaké větší újmy. Tedy vetšinou
- pokud ti někde v extrémních podmínkách, kde nemáš jinou možnost, zhnisá zub, i ten si zvládneš, pokud tedy není zbytí, "vyoperovat" sama.
- pokud dostaneš zástavu srdce, a to se na štěstí stává spíš výjimečně, tak to si operovat sama prostě nezvládneš
Takže pokud se sama se sebou pustíš do jakéhokoliv psychologického experimentu, musíš počítat se všemi těmito možnostmi. Stát se to může, ale i nemusí. Může to dopadnout dobře, i nemusí.
A to dokonce i když to neděláš sama, ale s někým, kdo to třeba tak docela nezvládne...
I to se může, ale i nemusí, stát.
Zodpovědnost za tvou volbu je ale vždycky stejně na tobě.
A ještě jedna osobní zkušenost - na výcviku jsme se učili pracovat prostřednictvím media, protože ne vždy můžeš být FYZICKY v kontaktu s klientem. Kamarádka byla médiem a já zároveň terapeutem i klientem, tedy jsem skrze ní pracovala sama se sebou. Dostala jsem se tak pochopitelně k věcem, které jsem sama před sebou zatím pečlivě schovávala. A mohu říci, že jsem měla těžkou hoňku to jako terapeut ustát. Na jednu stranu silně pracovaly emoce, na druhou bylo třeba zachovat profesionální postup. Vím jistě, že kdybych už jako terapeut neuměla a neznala to, co umím a znám, tak to nejen nedopadlo dobře, ale dopadlo by to hodně špatně.
Takže po této zkušenosti nikomu nedoporučuji, aby se pouštěl do nějaké náročnější selfpsychoterapie. Nikdy totiž nevíš, jakého "démona" vyvoláš. A můžeš být sebeotevřenější a naslouchat sobě jak chceš, ale schizofrenie terapeut - terapeutovaný je dost nebezpečná...
V nejlepším případě se ti neotevře vůbec nic a ty se nikam neposuneš, v tom nejhorším případě skončíš v Bohnicích. a mezi tím jsou tisíce dalších možností
přesně tak. proto jsem zdůraznovala důvěru v terepeuta. někdy se totiž stane, že v určité fázy musí na klienta dosti "naléhat" , aby se dostali dál či se zcela otevřel.
Když něco bolí ( a práce na sobě bolí často ) má většina z nás tendenci před tím utéci/ schovat se ( pokud není vysloveně masochista).
Taky ve fyzické rovině - pokud mi špatně srostla kost - někdy se musí lámat, aby došlo ke správnému růstu. myslím, že málokdo má tolik odvahy a vnitřní síly, aby si to udělal sám.
Není tady
agewa napsal(a):
někdy se totiž stane, že v určité fázy musí na klienta dosti "naléhat" , aby se dostali dál či se zcela otevřel.
To není o naléhání - vidím, že to máš v uvozovkách - to je o uvědomění si, co vlastně chce - chci si v tom žít dál a nebo to chci konečně nechat za sebou? K tomu je třeba druhého dovést. Tam málokdo dojde sám. Leda pod jiným "tlakem", nejčastěji pod vlivem smrtelné nemoci nebo nějakého neštěstí v rodině.
Ale chápu, že i tohle klient někdy jako tlak na sebe může vnímat. Je s tím proto potřeba zacházet véééélmi opatrně )
Není tady
Pandorraa napsal(a):
agewa napsal(a):
někdy se totiž stane, že v určité fázy musí na klienta dosti "naléhat" , aby se dostali dál či se zcela otevřel.
To není o naléhání - vidím, že to máš v uvozovkách
- to je o uvědomění si, co vlastně chce - chci si v tom žít dál a nebo to chci konečně nechat za sebou? K tomu je třeba druhého dovést. Tam málokdo dojde sám. Leda pod jiným "tlakem", nejčastěji pod vlivem smrtelné nemoci nebo nějakého neštěstí v rodině.
Ale chápu, že i tohle klient někdy jako tlak na sebe může vnímat. Je s tím proto potřeba zacházet véééélmi opatrně)
já to vím, mě to vysvětlovat nemusíš. také jsem to tak myslela.
Není tady
Však říkám, že vidím, že to máš v uvozovkách. To bylo jen upřesnění pro někoho,kdo by v tom snad tápal )
Není tady
Tulip, vůbec nic.
(Nikoho takového neznám Nakonec ono sám sebe na dřeň restimulovat není tak úplně jednoduché, tam podle mě dobře fungují ty "záklopky", o kterých mluvila Pomněnka)
A o tom taky nemluvím, já mluvím o tom, že se může stát, že se k těžší věci dostane a nepodaří se mu to zpracovat.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Tulip, vůbec nic.
(Nikoho takového neznámNakonec ono sám sebe na dřeň restimulovat není tak úplně jednoduché, tam podle mě dobře fungují ty "záklopky", o kterých mluvila Pomněnka)
A o tom taky nemluvím, já mluvím o tom, že se může stát, že se k těžší věci dostane a nepodaří se mu to zpracovat.
Jj, to je přesně ono. Takový vnitřní bezpečnostní program, který tě sám dál, nebo hloubš nepustí pokud nejsi schopen to sám zpracovat. No a třeba za půl roku nebo za rok tě pustí dál. Vnitřní pojistka
Není tady
Někdy bezpečnostní pojistka nefunguje.
A někdy funguje a my ji z nějakých důvodů nevnímáme nebo neposlechneme a jdeme přes.
Není tady
Sú rôzne metódy, niektoré sú pomalšie (asi tá klasická psychoterapia), iné rýchlejšie, ale razantnejšie. Je na kažodm, aby si priznal a zistil, čo mu viac vyhovuje. A postavu terapeuta vidím tiež ako kľúčovú, zistila by som si veci na nete, prípadne osobné odporúčania, apod. A kľúčová je intuícia, každému vyhovuje niečo iné. Mne môj homeopat vyhovoval, ale veľa ľudí, zvlášť žien, k nemu nemohlo chodiť, že je "príliš tvrdý" a zakaždým ich rozplače. Ja by som zasa nemohla chodiť k jeho nežnej žienke, lebo tú by som zadupala do zeme (obrazne, nie doslova) pri prvej príležitosti. Každý je proste iný.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
A o tom taky nemluvím, já mluvím o tom, že se může stát, že se k těžší věci dostane a nepodaří se mu to zpracovat.
Čo sa mi môže stať horšieho, keď z toho nepríjemného zážitku už vznikla fóbia?
Není tady
Duševná choroba?
Není tady
bellatrix napsal(a):
Pandorraa napsal(a):
A o tom taky nemluvím, já mluvím o tom, že se může stát, že se k těžší věci dostane a nepodaří se mu to zpracovat.
Čo sa mi môže stať horšieho, keď z toho nepríjemného zážitku už vznikla fóbia?
No..představ si to tak: Jdeš po přes ulici a vrazí do tebe cyklista, spadneš na zem a zlomíš si nohu (=tvoje potřeba řešit), rychle se posbíráš a uklidíš se z ulice pryč, abys se dala dohromady. Když si nohu dost pofoukáš, zpevníš dlahami a ona je v klidu, všimneš si, že ti na ulici spadl z nohy řetízek (= tvoje fobie). Tak se pro něj doprostřed ulice prostě bezhlavě vrhneš. Jenže ty máš zlomenou nohu a navíc po té ulici jezdí nejen cyklisté, ale i kamiony....
TO se ti může stát horšího.
Tím neříkám, že "řetízek" máš odepsat a smířit se s tím, že je fuč.
Tím jen říkám, že pro něj je třeba se vydat například až po té, kdy budeš mít nohu v chodící sádře a až bude zastaven na ulici provoz a nebo na křižovatce o pár metrů dál bude pro auta červená a nebo až se objeví někdo, kdo tam půjde s tebou, aby ti pomohl, protože přece jen ty máš stále zlomenou nohu a po té ulici frčí auta, někdo komu nebude ani tak záležet na té tvém řetízku, jako spíš na tobě, abys se v pořádku zase dostala na chodník...
Ber to jako ne příliš podařený pokus o alegorii, nepřemýšlej nad tím, že "řetízek" ti mezi tím někdo ukradne a ty tam rychle musíš. NEMUSÍŠ, protože tu tvoji fobii ti prostě nikdo NEUKRADNE, tu totiž máš - vnímáš - vidíš jen TY.
Není tady
Ako ste mi tu radili, že nájsť niekoho, ku komu budem mať dôveru....tak keď som konečne našla jediného, tak než som sa odhodlala, tak odišiel do dôchodku.
Čo sa týka fóbie, láme sa to vo mne. Zároveň pohár mojej trpezlivosti pretiekol, nechcem už takto ďalej žiť, obmedzuje ma to a zároveň mám strach sa tej fóbii priamo postaviť.
Ale ako som nad tým dosť rozmýšľala a pátrala, tak som asi došla k tomu, kde to vzniklo. Zvláštne, že si vlastne tú udalosť celú dobu pamätám. Ale pamätala som si ju len ako fakt. Preto ma nikdy nenapadlo si to s tým spojiť. Tak som sa snažila v kľudnej chvíli vybaviť si všetky detaily a pocity. Niečo sa mi vybavilo. Neviem, či som si fakt spomenula, alebo som si to len domyslela.
Nebola som v ohrození života, každopádne som bola malé decko, ktoré bolo poriadne vystrašené z tej nechutnej situácie a nikto mi nepomohol to prekonať, musela som odtiaľ ujsť sama. Došlo mi samej seba tak ľúto, že ani neviem ako ma to napadlo, ale predstavila som si, že som tam s tým deckom. Predstavila som si, ako to vystrašené dieťa vezmem na ruky, poviem mu, že som vystrašená rovnako ako ona, ale že mi môže veriť, lebo som dospelá, tak ju donesiem "do bezpečia". A tak som ju preniesla v tej predstave okolo tej pre nás obe "strašnej" veci preč.
Mala som z toho dobrý pocit, aj keď tuším, že len tak ľahko sa fóbie zbaviť nedá.
Tak čo ďalej?
Není tady
Záleží o jakou fóbii jde. Že nevíš .. zkus si představit úplně tu nejhorší situaci, jakou vymyslíš, ze které by to mohlo pocházet ................. a pak si uvědom, že i tu jsi přežila, takže přežiješ i ty dnešní ;-)
Není tady