ono to bylo pár týdnů, vím, že to chce čas, říká to i manželka, jen nějak nevím a mám takový strach, že ten čas bude spíše proti nám, že se spíše ještě více odcizíme a pak už nebude na čem stavět. Ale samozřejmě chci doufat, že to vše dobře dopadne....

Skoro bych si troufla říct, že ta nevěra ve vašem vztahu zůstane pořád.
Jediné, co se změní , bude přístup k této situaci.
Podaří-li se, budete se za pár roků usmívat své pošetilosti, zbydou významnější věci, na které člověk bude vzpomínat.

Ale univerzální způsob, jak rychle nahodit vztah zpátky - to není. Ono by se totiž jednalo o tu snadnou cestu do pekla.
Musíte oba pomaloučku, polehoučku. A snad ještě stanovit si nějaká ta pravidla : nevytvářet si doměnky, komunikovat a nelhat. A uspořádat si priority.

tomasl napsal(a):

Ahojte všichni, poslední dny netrávím ničím jiným, než čtením příspěvků v diskuzích, ale asi to vezmeme od začátku:
Jsem muž a omlouvám se dopředu, pokud vám tu narušuju vaše témata. S manželkou jsem něco přes 9 let, z toho poslední dva roky jsme manželé. Před několika měsíci jsem si úplně zničil svůj život. Byl jsem manželce nevěrný (sex v tom nebyl), cítil jsem se hodně dlouho před tím sám, přehlížený a zkrátka jsem přemýšlel sobecky. Nicméně mě nikdy nenapadlo, že bych od manželky odešel, chtěl jsem jen přečkat trochu horší období. Nevěru utnula až manželka, když na ni přišla. Já jsem samozřejmě hned vše ukončil a už asi 3 měsíce se snažím, aby bylo všechno jako dřív, abychom žili jeden pro druhého. Manželka procházela mnoha fázemi, od toho, že chtěla být neustále se mnou, až po faze, kdy jí bylo jedno, jestli jsem či ne. Díky diskuzím i nějakému svému sebepoznání se ji snažím chápat. Zničil jsem všechno, o čem jsme si před pár lety snili, jistotu, kterou u mě vždy měla, věrnost (nikdy jindy jsem jí nevěrný nebyl, všechny hodnoty...
momenálně je situace taková, že si manželka našla "kamaráda", tvrdí, že s ním nic nemá, i když jí není lhostejný a že to, že on jí lichotí jí pomáhá zapomenout na tu hrůzu, co jsem jí způsobil. Já se snažím být trpělivý, svým způsobem jí rozumím, ale bojím se, že to prostě neukočíruje a že se tím vším už definitivně náš vztah rozpadne. Já jsem si za poslední měsíce taky prošel peklem, zjistil jsem své opravdové hodnoty, to, co chci od života a manželku miluji. Vím, že mé peklo se dá jen těžko srovnávat s jejím, ale chodím k psychologovi, abych to nějak zvládl.
Proč to píšu sem? Byl moc rád, kdybyste mi dali nějaké rady, jak to vše zvládnout, jak říct manželce, že to bylo uklouznutí, ze kterého jsem se poučil, že nic  takového už nikdy nebude a jak to udělat, aby zase měla chuť do našeho vztahu investovat (občas působí rezignovaně).
V neposlední řadě klobouk dolů před váma všema, co s tím musíte bojovat, a co s tím bojujete, držím palce, ať vám vše vyjde v životě, ať najdete to pravé partnerské štěstí. Já, co jsem měl, jako bych to zahodil a tak teď mohu jen doufat....

To sa nedá "říct", to by mala z Teba, tvojho správania a vyžarovania cítiť... Ak nie, tak jej môžeš recitovať aj Bibliu a nepomôže to... Inak, nechápem prečo jej nedopraješ to, čo si si predtým dopriaval ty, kým ti na to neprišla...   T. j. trochu tých pekných citov bez sexu... Prečo si myslíš, že to neukočíruje, keď ty si to ukočíroval?

Axi napsal(a):

Tomasl, díváš se na to z naprosto chybné perspektivy. Jediná správná perspektiva je následující:

(i)

Tak jako tobě není nic do toho, komu je nakloněna tvoje žena, jí není nic do toho s kým máš ty platonický nebo jiný vztah. Debaty na tohle téma bys neměl vůbec připouštět a už vůbec by sis neměl nechat implantovat nějaký pocit viny. Zvlášť ne od někoho, kdo byl z padesáti procent spoluodpovědný za kvalitu vašeho vztahu a za to, že se v něm cítíte oba dobře.


(ii)

Do čeho je tvojí ženě naopak „všechno“ je jaký máte vztah vy dva; zda je pro tebe ta, u které obdivuješ její inteligenci, rozhled, velkorysost, postavu a vůni, zda je pro tebe žena, která tě inspiruje a kterou miluješ v dobrém i zlém až za hrob. Pokud tohle z tebe nevyzařuje, nejsi v tom autentický a neříkají to tvoje činy, můžeš si sypat popel na hlavu jak chceš, být věrný až na půdu a stejně to bude naprosto bezcenné.

Domnívám se, že investovat, byť jen vteřinu své pozornosti, do (i) je pomatenost, investovat bys měl do (ii). Myslím tu tvojí část, bez paní to samozřejmě nepůjde.

hezky napsané

pomněnka napsal(a):

tomasl napsal(a):

ono to bylo pár týdnů, vím, že to chce čas, říká to i manželka, jen nějak nevím a mám takový strach, že ten čas bude spíše proti nám, že se spíše ještě více odcizíme a pak už nebude na čem stavět. Ale samozřejmě chci doufat, že to vše dobře dopadne....

Mi připadá, že máš spíš strach o sebe. Co když bude manželka šťastná i bez tebe.... no sakra jak si tohle jen může dovolit! Už to začíná s tím kamarádem!

Jj hodnot druhého si začnem vážit až po té co ho ztrácíme. Sypáním popela na hlavu nic nezískáš. Musíš být v jejích očích zase jen ten jediný. Když jste spolu začli chodit, tak ti taky určitě nedůvěřovala hned za tři měsíce.... chce to opravdu čas. A tenkrát jsi měl velkou výhodu oproti dnešku - nezradil jsi její důvěru. Tak si to uvědom a nespěchej na ní.

a nebo taky ....jen at je zase všechno , jak si myslím, že má být a já mám klid. už se vtom nechci "hrabat" , chci to uzavřit, tak at to manželka udělá taky a budeme předstírat, že se vlastně nic nestalo.

Souhlasím s Axim.
Představa, že jeden partner se pasuje do role toho, kterého je třeba prosit, aby odpustil, je dost zvláštní, pokud hovoříme o Lásce.
Láska nepotřebuje žádné ponižování toho druhého, ani odprošování, pokání a sebe mrskání. Láska totiž nikoho nesoudí, ona jen miluje.

Projev lítosti nad tím, co se stalo, nad tím, že jsem ublížila druhému a prošení za odpuštění jsou dvě různé kvality.
Pokud se někdo nechá prosit, sám Lásku vůbec nezná, netuší ani náhodou, co Láska vlastně je.

Představa, že otec prosí o dopuštění svoje děti je naprosté postavení Řádu na hlavu. Děti nemají svého otce co soudit a on nemá právo je zatahovat do konfliktů mezi sebou a svou ženou. Pokud to udělá, sebehoroucnější prošení jeho provinění nenapraví. Až jeho děti dospějí, budou mít nejspíš problém, protože otcovým "odprošováním" ztratily Řád.
A nejspíš i úctu k němu, protože je podrobil něčemu, čemu nemohly rozumět. A je jedno, kolik jim bylo let.

Odpuštění, tak to by měl Tomáš především dopřát sám sobě. Odpustit si, že není tak dokonalý, jak si myslí, že druzí od něj očekávali. Odpustit si, že je jaký je a pak pracovat na tom, aby byl lepší a tak sám se sebou spokojený.
Pak nebude muset nikoho prosit, ani se omlouvat, ani litovat svých činů.

Sorry, světýlko, nevím, odkud ty čerpáš informace pro svá tvrzení, ale já v praxi viděla už desítky lidí, kterým tento přístup stále nabourával energetický systém a stále "nefungovali".
Možná si jen nerozumíme a chápeme různě význam slov, ale trvám si na tom, že je PODSTATNÝ rozdíl mezi projevenou lítostí a omlouváním se.
Chápu, že potřeba satisfakce u toho "ublíženého" je veliká, ale právě když to tak cítí, tak je své Lásce nejdál.
A by se otec omlouval dětem za cokoliv, to je prostě porušení Řádu  jak víno. Může projevit lítost a svým dalším konáním dokázat, že už se od něho nemusejí něčeho podobného bát, ale nemá se co omlouvat, protože všechno je v danou chvíli tak, jak to je a je to tak kvůli něčemu, nikoliv náhodou.

No, možná je to o různém chápání smyslu slov, nevím, Pan. Ti lidé, jak píšu, používají to "omlouvám se" a energii jim to neubírá, naopak měli a mají ji i na tu adoptovanou holčičku (a přála bych každému adopt. dítěti, aby bylo tak šťastné, jako ona.)
No a my doma máme s "omlouváním" zkušenost takovou, jak jsem popsala: sbližuje nás to. A nevím o nikom, u koho by to neslo špatné ovoce.
Nepředstavuji si pod tím žádné sebeznehodnocující projevy, ale účast s druhým člověkem.

světýlko, myslím, že face to face bychom nejspíš našly společnou řeč.

dusička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Nejsi off topic.
Také se svým dětem omlouvám za to, když emočně ujedu, asi takhle:  je mi to líto, promiň.
Za svá rozhodnutí a následné jednání se ale neomlouvám. To bych se totiž nejprve musela omluvit sama sobě, že?

Každý chybuje, proč se neomluvit sama sobě?

A proč ano? K čemu? Ty to potřebuješ? A dovedeš vždy najít tu část sama sebe, které je potřeb se omluvit, která po tom touží? Kolik lidí to umí - třeba jen pochovat a polaskat své vnitřní dítě?....
Kolik lidí plýtvá slovy a při tom, je stále nedokáže žít?

Důležitější než všechny omluvy je si své omyly uvědomit, přijmout a napravit je. Nakonec to je prapodstata odpuštění.

začínám mít pocit, že jsem tu na duchnách ne na nevěře.

tady na tomhle vlákně si vystačí i bez něj