Milá Loli,

tak jsem tu tvou diskuzi dočetla až sem. Asi nemá cenu ti radit, protože bych se opakovala. To už tady zkoušelo moc lidí, a navíc ty sama se musíš rozhodnout. Já sama řeším podobnou situaci teď. Opravdu, opravdu s tebou soucítím, protože je to všechno jako zlá nemoc, máš pocit, že tě to jednou sežere zaživa. Mě je taky 22 let a měla jsem přítele 5,5 roku. Nedávno jsme spolu ještě byli, jenže...
Náš vztah byl delší dobu stereotyp založenej na zvyku, nebavilo mě to, ani v posteli nic moc. A pak se to stalo. Potkala jsem kamaráda, kterého jsem delší dobu neviděla. Parkrát jsem s ním byla na kafi a něco se ve mě začalo dít. Bylo mi s ním moc hezky a pak se stalo to, čeho jsem se bála nejvíc, zamilovala jsem se do něj. Přítel nic netušil, ale poznal na mě, že jsem mimo, jinde, prostě jednou nohou ze vztahu venku. Začalo to být horší a horší, pořád jsem na něj musela myslet, nešlo to unést, aspoň já to nezvládla. Musela jsem svůj vztah ukončit, abych zjistila jestli mi přítel bude scházet, a co ke komu vlastně cítím, protože jinak to vlastně vůbec nepoznáš. Následovalo hrozný období. Fakt hrozný, těžký na psychiku. A to pořád trvá, i když už je to trošku aspoň trošku lepší. Jenže nemůžu být s jedním když myslím na druhého. To prostě nejde. Přítel mi chybí, jenže moc dobře vím, že kdyby mi teď kamarád zavolal, že někam jdeme, na přítele bych si ani nevzpomněla. A dokud se to ve mě bude takhle vařit, tak se nemůžu k příteli vrátit i kdybych chtěla. Kamarád se vztahu nebrání, ale nechává to na mě, protože on to ještě dokáže ukočírovat, narozdíl ode mě Nechce abych pak něčeho litovala. Chce to čas.

Ale každopádně je to síla, protože mám taky náročný období ve škole, jsem na vysoký, blíží se mi státnice a já se pořád plácám v tomhle srdcebolu...Přeji Ti hodně štěstí, abys to vyřešila co nejdřív a ke spokojenosti všech.

Loli, zdá se mi divný, že kluk z restaurace chce kvůli Tobě změnit místo Copak on nemá volné večery a víkendy? Pokud je to místo, kde udělal kariéru, proč chce pryč? Připadá mi to jako přinejmenším nezralé . Není on nějakej trochu moc rychlej? Aby se Tě nenabažil stejně rychle, jako Tě dostal. Uráží se, když mu řekneš, že se s ním nechceš/nemůžeš vidět? To teda moc nesvědčí o toleranci. Pokud Tě tak miluje, snad by mohl počkat, jak se rozhodneš a respektovat, že potřebuješ čas, aby sis mohla v sobě udělat pořádek. Je mu teprve dvacet , kluci mají pubertu později - řekla bych, že tady je diagnóza jasná.

Milá afi, tys mě dostala! Četla sis kousek výš ten vzkaz ode mě pro loli? My jsme snad úplně všichni stejní...Stalo se mi co tobě, okouzlil mě někdo, v tu dobu jsem měla 5,5 letej vztah a už nic moc. Chtěla jsem se s přítelem rozejít už před půl rokem, jenže neměla jsem odvahu to ukončit, náš vztah byl takovej zvyk.
Nakonec jsem to ukončila, protože jsem si musela uvědomit co vlastně chci. Teď určitě nějakou dobu chci bejt sama, ale máš asi pravdu v tom, že kdybych si začla něco s tim co mě tolik okouzlil, stejně bych se pořád s bejvalým přítelem stýkala. Máme toho tolik společného. Nevim co mám dělat, teď asi nic. Časem se mi to snad všechno srovná v hlavě.

Ahoj Loli, já to napíšu asi trochu drsně. Nechci být samoúčelně zlá, ale připadá mi, že pokud Ti jde opravdu o to, vidět problém i očima cizích lidí, nemá cenu si nechat jen mazat med kolem pusy. Samozřejmě Tě neznám, je mi jasné, že se můžu ve svém úsudku mýlit, ale napíšu, jaký mám z Tvých příspěvků dojem, jak na mě působí (i to Ti třeba může napovědět).
Jednak si myslím, že jsi na závazný vztah ještě obecně nevyzrálá. Jde Ti v podstatě hlavně o Tvoje blaho. Jsi trochu rozmazlená (možná jsi byla jedináček a rodiče do Tebe vkládali naděje, že jim splníš jejich představy??) Zároveň si nestojíš sama za sebou, necháváš se příliš ovlivňovat tím, co si o Tobě myslí ostatní; potřebuješ od ostatních slyšet, jak jsi skvělá ("jsem chytrá holka, jsem strašně hodná..."), ale pokud si někdo náhodou dovolí naznačit, že třeba až tak dokonalá být nemusíš, je oheň na střeše ("ja sem neprisla kuli tomu aby mi tady nekdo rikal.. jaka sem svine.. A ja rozhodne nemam rada kdyz me nekdo soudi.."). Mám dojem, že i ve vztahu Ti jde hlavně o to, aby Ti partner dával najevo, jak moc Tě zbožňuje; a pokud přítel už po letech tak nesrší okázalým obdivem k Tobě (což je naprosto normální a nevypovídá to nic o skutečné kvalitě vztahu), vyměníš ho za neznámého člověka jenom proto, že nedokážeš odolat jeho lichotkám. Někde jsi psala, že za to vlastně "nemůžeš"; ale dopadlo to přece přesně tak, jak jsi chtěla, i když sis to třeba nepřiznala na vědomé úrovni. (Nebo co jiného se dá očekávat, že se stane, pokud klukovi z restaurace zavoláš, začneš se s ním scházet a skončíte večer u něho v bytě?). Když napíšu resumé s trochou nadsázky: osobně si myslím, že pro všechny by bylo lepší, když se rozejdeš s přítelem a zkusíš to se svým novým objevem. Ne proto, že by vztah s klukem restaurace byl lepší - přesně naopak. Ale proto, že Tvůj přítel pak třeba začne nový vztah s někým, kdo si ho bude vážit, jednat s ním narovinu a ocení klady, které považuješ za samozřejmé; a proto, že Ty získáš zkušenost a srovnání. Třeba si pak víc uvědomíš, co je na vztahu důležité a co míň. Každopádně držím palce, ať to dopadne co nejlíp pro všechny zúčastněné...

to afi: Pokud žádám o radu prostřednictvím anonymní internetové poradny, pak by mi mělo jít o různost nestranných názorů a měla bych počítat s tím, že mě budou hodnotit jen lidé, kteří mě v životě neviděli a kteří si o mně vytvářejí úsudek jen na základě toho, co napíšu; a počítám i s tím, že někdo bude mít třeba jiný názor, než chci slyšet, a napíše mi i kritiku - oprávněnou i neoprávněnou, ale jinak to ani nejde. Napsala jsem svůj názor - tedy ne, že JE Loli rozmazlená, ale že si to MYSLÍM, což je zásadní rozdíl. A už záleží jen na jejím sebehodnocení, jak se k podobným názorům postaví. A ohledně zralosti na vztah - tak ten podle mě vůbec nemusí souviset s věkem a nevidím nic neobvyklého na tom, pokud někdo není zralý ani ve čtyřiceti. Souhlasím s Tebou, že si tu lidé navzájem snaží poradit; o to se snažím i já, i když asi trochu nekompatibilním způsobem s Tvými představami. Nemyslím si, že je vždycky a za všech okolností konstruktivním řešením jen se navzájem poplácávat po ramenou a utvrzovat se v tom, že je s námi vlastně všechno v naprostém pořádku...

Loli, spíš děkuj za to, žes našla cestu zpátky ke svému příteli. Pozitivem této tvé  bolesti je to, žes poznala cenu původního vztahu.

Loli, kluk z restaurace NENÍ zralej. Ty dozráváš.

Milá Loli, jsem o dvacet let starší než ty (nepřehlédla ses . je mi 42) a řeším podobný problém. Což dokazuje, že lety člověk zmoudřit nemusí. A můžu Ti napsat, že se nestydím jen sama před sebou, ale bohužel i před svými dětmi. (z nichž dcera loni dosáhla plnoletosti). měla (mám?) jsem 10 let přítele. Výraz přítel by spíš patřil  do uvozovek, jedná se o jedenáct let staršího pohledného starého mládence, který je tak trochu podivín a neví, asi co chce. Respektive: je egocentrik a zaobírá se víceméně svými problémy a na jeho bližní už mu nevybyde sil. No, nebudu popisovat jeho negativní vlastnosti, zmíním pozitivní, kvůli kterým jsem se do něj zamilovala. To, že mě blaží, že je pohledný, vám může vzhledem k mému věku připadat dost povrchní, ale bohužel je to tak. Nevím, jestli je to mým zbytnělým citem pro estetično, ale daleko pozitivněji na mě působí, když se mi dotyčný líbí. A on prevít, hezký je. Je něžný a mazlivý, což je na chlapa neobvyklé. Oč je vzhledově atraktivnější : Výška, atletická postava,skorochlapecký vzhled ( i když je mu přes 50!), o to víc je zdá se sobečtější a nepříliš vhodný pro běžný život.. Říkala jsem si, že s ním budu žít, až děti vyrostou a nebudou mě tolik potřebovat (synovi bude 14), že mi ani nebude vadit, respektive se smířím s jeho staromládeneckou těžkopádností, ač je docela bohatý, tak nepříjemnou spořivostí...až...
Ale žít by se nemělo až někdy, taky se toho nemusím dožít, že.žít by se mělo teď..prostě jsem se sblížila s kolegou, který je pro život poněkud vhodnější, na rozdíl od prvního vypadá, nebo se aspoň tak tváří, že mu jde i o moje děti. Tedy ten první se tak tváří taky, ale u toho "tváření" víceméně zůstává. Viz: "Slovy můžeš říkat, co chceš, skutky Tě prozradí". Do druhého jsem se taky zamilovala, ale po sudnání růžových brýlí na něm začínám vidět chyby: je majetnický, žárlivý, a i když se snaží, a život s ním je snazší, přece jen....Nemůžu zapomenout na toho prvního. I přes jeho vlastnosti. A teď babo raď, jak se mám rozhodnout?
Já jen, že je nás takových víc. A i tys mi vylíčením svého příběhu pomohla. Začala jsem mít skoro mindráky, že "normální lidi" se slušně rozejdou a až pak něco začnou, že to mají v hlavě "srovnaný"...No, já ne. Budu se tak dlouho rozhodovat, až příjdu o oba. Protože rozhodni se, když ani jedna varianta není "špatná" a ani jedna "dobrá".

loli, já tě naprosto chápu, to co teď prožíváš, prožívám taky. Je to strašlivě psychicky náročná situace.

Já se s přítelem z podobného důvodu jako máš ty (objevil se někdo jiný) rozešla. Nezvládla jsem to, přerostlo mi to přes hlavu, bylo to prostě silnější než já. Teď, asi 2 měsíce po rozchodu máme daleko lepší vztah než kdykoli jindy. Najednou jakoby si samy sebe víc vážíme. Chodíme spolu na procházky, do kina, na jídlo, prostě děláme věci, na který jsme v našem pětiletém vztahu už neměli sílu. A je to lepší. Jsme kamarádi, možná to znovu přeroste v lásku, to taky nevylučuju. Ale každopádně, než se usadím (je mi 22 let), chci ještě někoho poznat. Teď ale nemám sílu na novej vztah, ani nemám zatím sílu obnovovat ten starý, ale jsem spokojená. A to mi stačí. Neřešim co bude zítra, nebo pozítří, nebo za rok, protože z toho bych se asi zbláznila. Taky jsem si to představovala, že to je láska na celej život, ale pak zasáhne osud a během pár minut je to všechno jinak. Je to síla!!!!

Myslím si, že byste se s přítelem možná měli zachovat podobně, dát si aspoň na pár týdnů pauzu, třeba bys měla někam odjet, budou prázdniny, tak je využít a přijdeš na úplně jiné myšlenky, poznáš nové lidi a zapomeneš a třeba přijdeš na to, že bez přítele to prostě nejde a že k sobě patříte.