Kubula napsal(a):

Neboli on s tebou chce být, pokud všechno půjde tak, jak si představuje on?

On nechce, abych od něj cokoli očekávala, vyžadovala, myslela si, že mám od něj na něco právo. "Láska je dávat, a ne brát."

A v některých věcech dává štědře (peníze) a v jiných prostě nedává (péče o syna, pomoc v domácnosti) a nedá se s ním na tom domluvit. Pokud z něj nějakou dohodu dostanu, nedodrží ji.

Ve své podstatě mi jeho myšlenky přijdou hezké, čisté... Ale ve skutečnosti na mě přehodil svoji část zodpovědnosti za dítě, protože on to na rozdíl ode mě necítí, že by se o něj MĚL nebo MUSEL starat, takže to dělám já...

Midori - myslím, že by nemusel být problém v tom, nechat ho žít tak, jak chce (svobodně)...vždyť pro dítě můžete žít spolu a přesto každý po svém, jde jen o to, zvyknout si na ten princip. Chceš-li držet společnou rodinu pro dítě, udělaj to pro dítě a žij, jako by partner "nebyl" - tzn. nic neočekávej, nic nevyžaduj...a na druhou stranu, nedávej a neposkytuj (domácí servis).

Midori - jsou chlapi,který to prostě s miminama neuměj. Neuměj je chovat, bojej se jejich pláče, radši před pláčem zdrhnout. Ale to neznamená, že to dítě nemiluje, že s ním nechce být. Počkej až kluk povyroste, ve třech ,ve čtyřech, už tak nebude potřebovat mámu, může jít s ním na fotbal, dělat ty klučičí věci.
Nutíš ho do něčeho, na co se on necítí. A chlap se pak šprajcne.

Midori napsal(a):

Jess, díky za povzbuzení. Někdy mám takovouhle náladu, jindy jde pozitivní přístup hůř...

Zklamaná napsal(a):

Midori - myslím, že by nemusel být problém v tom, nechat ho žít tak, jak chce (svobodně)...vždyť pro dítě můžete žít spolu a přesto každý po svém, jde jen o to, zvyknout si na ten princip. Chceš-li držet společnou rodinu pro dítě, udělaj to pro dítě a žij, jako by partner "nebyl" - tzn. nic neočekávej, nic nevyžaduj...a na druhou stranu, nedávej a neposkytuj (domácí servis).

Ano, to je možné řešení. Ale když já to takhle nechci a nevím, jestli to mám "překousnout" pro dítě. Jestli to ej fakt tak dobrý, že to za to stojí, i když já to tak necítím.
Já bych chtěla v partnerovi cítit oporu. Chtěla bych žít jako rodina, trávit čas spolu. Nebýt ta, na kom je veškerá zodpovědnost za dítě (na to on mi říkal: když odejdeš, tak na tom přece budeš ještě hůř než teď... nojo, jenže já chci s někým vytvoiřit rodinu a věřím, že časem se mi to podaří) a spoustu dalších věcí...
Můžu ho nechat žít tak jak on chce (svobodně), ale v tom případě budu potřebovat ještě někoho, kdo se mnou bude sdílet věci... nebo to je opravdu tak sobecký požadavek?

a tady máš svou odpověď - on není ten, co chce s tebou sdílet - chce žít svobodně, chtěj to také. Vždyť nemusíš sdílet s tím, s kým bydlíš - můžeš svobodně sdílet tak jak on s kým chceš. On to tak chce - chtěj to také.
Pokud bych já nechtěla kvůli dítěti trhat rodinu (už jen proto, že dítě svého otce miluje, byť se o něj nestará)...budem pouhými spolubydlícími. Neočekávej, nepožaduj - nedávej a neposkytuj.

Ono jde asi o to překousnutí - nebo lépe, zvyknout si na ten způsob žití. Pro tento způsob života musíš být asi silná nátura a nesmělo by ti vadit, že partner žije svůj život - a samozřejmě, že tvému partnerovi zase nesmí vadit, že žiješ svůj život ty...ale to jsi ještě nezkusila, možná by se začřaly dít divy

agewa napsal(a):

dusička napsal(a):

Midori - jsou chlapi,který to prostě s miminama neuměj. Neuměj je chovat, bojej se jejich pláče, radši před pláčem zdrhnout. Ale to neznamená, že to dítě nemiluje, že s ním nechce být. Počkej až kluk povyroste, ve třech ,ve čtyřech, už tak nebude potřebovat mámu, může jít s ním na fotbal, dělat ty klučičí věci.
Nutíš ho do něčeho, na co se on necítí. A chlap se pak šprajcne.

to myslíš vážně?
a nebylo by lepší počkat třeba až do puberty, až budou (možná) s chlapem "parťáci" ?

Tak kvůli tomu, že chlap nepochová dítě bych určitě od něho neodcházela.
Maj krizi, je to více rodinách, chlap žárlí na dítě, protože ženská je máma, kojí, přebaluje, chlap už není na prvním místě. Měla by to pochopit, jak ženská (a nechtít od chlapa ze dne na den mateřský pudy) tak chlap by měl pochopit ženskou, že má malýho tvorečka,který je na ní závislej.
Dohadujou se, ona, že má dítě pochovat, on že ne. V té chvíli se stejně dohadováním nic nezmůže, nejlepší je, vyčkat situaci, narvat chlapovi dítě do kočárku a odejít ke kadeřnici - třeba.
Hledala bych i klady ve vztahu.
Pokavad Tě má rád, postará se o Vás, jak si psala, není lakomý, vydělá, živí Vás, tak mu nevyčítej, že se nepostará. Chlap to prostě neumí ze dne na den, jako máma, ženská,která to má jako pud. Chlap se musí všemu učit. Jenže nadáváním se to nenaučí

sahleb napsal(a):

dusička napsal(a):

Midori - jsou chlapi,který to prostě s miminama neuměj. Neuměj je chovat, bojej se jejich pláče, radši před pláčem zdrhnout. Ale to neznamená, že to dítě nemiluje, že s ním nechce být. Počkej až kluk povyroste, ve třech ,ve čtyřech, už tak nebude potřebovat mámu, může jít s ním na fotbal, dělat ty klučičí věci.
Nutíš ho do něčeho, na co se on necítí. A chlap se pak šprajcne.

Tak s timhle nesouhlalsim. Muz, ktery se stane otcem je podle me jen liny, kdyz se vymlouva, ze mu to s ditetem nejde.....me to taky neslo a delala jsem vsechno.

Jako kazda zena, samozrejme. Zeny se nemuzou nikdy na nic vymlouvat, muzi, ti lini, se to krasne naucili.Budu se starat ...jako tak trochu , az se mu to bude hodit.... A pak se divi.......

Sahleb -
jenže jak tu psala Midora, byla upnutá na dítě, že mu snad ani to dítě nepůjčila. Chlap se stáhl, začal se bát pláče. On by si poradil, kdyby s ním byl sám.

dusička napsal(a):

Tak kvůli tomu, že chlap nepochová dítě bych určitě od něho neodcházela.
Maj krizi, je to více rodinách, chlap žárlí na dítě, protože ženská je máma, kojí, přebaluje, chlap už není na prvním místě.

Měla by to pochopit, jak ženská (a nechtít od chlapa ze dne na den mateřský pudy) tak chlap by měl pochopit ženskou, že má malýho tvorečka,který je na ní závislej.

Pokavad Tě má rád, postará se o Vás, jak si psala, není lakomý, vydělá, živí Vás, tak mu nevyčítej, že se nepostará. Chlap to prostě neumí ze dne na den, jako máma, ženská,která to má jako pud. Chlap se musí všemu učit. Jenže nadáváním se to nenaučí

No to je dost tragedie, takovy chlap se chova jako babovka, a trucuje nad vycerpanou zenou, ze neni na provnim miste. NOVOROZENEC MUSI BYT na prvnim miste, proc ji takovy ubozak nepomuze? èProc ji to neulehci? 

Pardon, ale vetsina zen neumi zachazet a pecovat o narozene dite hned, ale taky se to musi ucit. A navic maji asi vsechny matky dost rozumu a pochopi, ze se o to dite musi starat,  prebalovat, kojit, uspavat apod.....muzi nemaji matersky city ale otcovsky....

Midori napsal(a):

. Že jsem se měla víc snažit.

Jak to kONKRETNĚ myslíš?
VÍC SE SNAŽIT...
Co to znamená, Midori?
Jak si to snažení představuješ?

Víš, vztah by měl plynout volně, bez nějakého velkého tlaku, který vyvineš ať už na toho druhého, nebo sama na sebe. To je oboje špatně, protože v tom nelze trvale žít, je to neudržitelné, "nemocné" a nepřináší to štěstí nikomu.
Naopk léčivé je netlačit.
Věci příjmout, jaké jsou, "pustit" je a nechat "plynout" Vzít si jen to, co je tvoje, co změnit můžeš a to ostatní nejprve přijmout, že to prostě tak je, existuje, a pak se prostě rozhodnout:
Chci to tak?
POTŘEBUJI to k něčemu?
POTŘEBUJI to tak?

Nerozumím tvému "měla jsem se víc snažit"...
Nemůžeš se přece teď hned, lusknutím prstu, celá obrátit na ruby a "předělat" jen proto, aby něco fungovalo, protože to tak chceš, protože si myslíš, že je to tak správně..
Život je příliš vážná věc na to, abys se pořád jen přizpůsobovala tomu, co je kolem tebe...
To ty sama bys měla to, co je kolem tebe tvořit
Nepřemýšlej nad tím.
Prociť si to
To půjde.
A samo, uvidíš

Majkafo  - proč myslíš? Snažila jsem se najít jádro věci, proč se odcizili.
Neříkám,že za to může Midori, já ji chápu, co by chtěla. Je to o komunikaci.
A třeba taky ne, ale zkusit se naučit komunikace s někým, koho miluju, by mohlo dopadnou ku spokojenosti obou ne ?
Ale měli by na to být dva, to je jasný. Ale někdo by měl začít.

dusička napsal(a):

Majkafo  - proč myslíš? Snažila jsem se najít jádro věci, proč se odcizili.
Neříkám,že za to může Midori, já ji chápu, co by chtěla. Je to o komunikaci.
A třeba taky ne, ale zkusit se naučit komunikace s někým, koho miluju, by mohlo dopadnou ku spokojenosti obou ne ?
Ale měli by na to být dva, to je jasný. Ale někdo by měl začít.

No právě a jestli se snaží jen jeden a jen ten jeden komunikuje nebo se snaží o nějakou komunikaci a ten druhý raději zaleze a ON nic měnit nebude,ON chce žít svobodně,jak Midori napsala, k čemu to  vede? Já myslím,že v tom nebude jen to malé,ale že je to i o něm..

Midori napsal(a):

Mám výčitky z rozbití (svojí vlastní) rodiny. Mám ani ne dvouleté dítě a s jeho otcem jsem se rozešla.

Rok a půl (začalo to ke konci mého těhotenství) [b]jsem se s ním trápila, nebyla šťastná.[/b]
Dost dlouhá doba,abys nemusela mít výčitky,že jsi se nesnažila. Odpověděla jsi si,trápila jsem se,nebyla jsem šťastná..


Bojovala za šťastnou rodinu,
A on dělal,co?
jak jsem si ji vždycky představovala. On se nechoval tak jak jsem potřebovala, já se nechovala tak jak on potřeboval. Viděla jsem všechny chyby co dělal, cítila všechny křivdy, cítila se v právu, cítila, že takhle to prostě nejde, že tohle ne. Brečela po nocích, vymýšlela, přemýšlela, četla. Nechápala, co se s ním stalo. Litovala sebe i dítě.

Teď už s odstupem vidím i své chyby. Dělala jsem hrozný chyby.

Nevím, jestli existuje něco jako "nemůžeme spolu být, nehodíme se k sobě". On volá po svobodě, já vidím to, jak není schopen přijmout závazek který představuje jeho dítě... On nic neočekává a nic nezaručuje, já takhle žít neumím... Já se snažila napravovat (dělat plány, rozdělovat povinnosti, zavádět rodinné rituály, společné výlety) a nedávala jsem mu dost lásky (akceptování, tolerance, hlazení, vyznání, pozornosti). Věnovala jsem svou lásku a čas dítěti. On dítěti moc lásky a času nedával, o to víc jsem dítěti musela dávat já, o to míň mi zbylo na něj, takový kruh... Já vyčerpaná, nevyspalá, podhodnocená, vystresovaná... on osamělý, odkopnutý, depresivní.

Na konci už to bylo hrozný, oba jsme se cítili ublíženě, já byla zoufalá a hysterická, on on pasivně agresivní... hádky před dítětem, moje absolutní vyčerpání, řekla jsem dost, tohle nejde.
A asi to,už ani nešlo..
Když spolu nejsme, je to dobrý.
No,právě,když spolu nejste..
Vycházím s ním, nevytáčí mě jeho lenost, jeho laxnost, jeho nestandardní názory a výstřední zvyky, jeho špatné vlastnosti, dokážu ho plně akceptovat a přijímat jaký je. Nesnažím se ho změnit, napravit, opravit.
To by asi ani nešlo,ho změnit,napravit,opravit,musel by chtít sám.. Takže šlo by o to,zda bys ho byla schopná takového akceptovat a příjmout ve společném životě..
Před dítětem o něm mluvím jen kladně (dokud jsme byli spolu, když on se zamknul v pokoji a odmítal mi nemocné vyčerpané pomoct s dítětem, občas jsem to neunesla a i když vím jak je to pro něj špatné, řekla jsem dítěti o jeho otci hnusné věci). Ale tohle asi nezvládnu, pokud bychom měli být partneři. Nevím, jestli je to špatně, nebo normální (že od partnera očekávám určité věci).
On se mnou chce být, ale nechce se měnit, nechce za mě bojovat, nechce žádný dohody, nechce nic řešit.
Mám výčitky, že beru dítěti úplnou rodinu. Že jsem na něj (na partnera) byla hnusná a zlomila ho.
Proč dáváš vinu jen sobě?
Že jsem se měla víc snažit.
Nemyslím si,že jsi se snažila málo,snažila jsi se tak,jak jsi to nejlépe uměla..
Že jsem se neměla chovat pitomě (
A on se vždy zachoval skvěle ?
po otěhotnění a porodu jsem byla sobecká, přehnaně stresující, hysterická, zaměřená na dítě). Nevím, co s tím...

přesně tenhle pohled jsem měla, přesně kvůli tomu jsem se rozešla: že je líný, sobec, necitlivý.
- a to si měla růžové brýle před početím nebo jste se vůbec neznali:cool:?