Asi tak, to jsem dokonce minulej tejden pustila sednout těhotnou maminu s asi 2 letým klukem, protože jí nikdo nechtěl pustit sednou v narvaným troleji.

Maso, víš to není tím, jestli je zima nebo jaro, to je vše jen v lidech   Takže sundání kabátu nic nezmění. Dodneska mám v živé paměti, jak jsem jela autobusem, byla jsem na konci 8 !!! měsíce (3 týdny před porodem), byl konec května, takže jsem byla v těhotenským kostýmu a vše bylo vidět, malý hrál zrovna kopanou, takže na břichu krásné vlny, visela jsem na tyči a pode mnou seděla mladá holka, která měla mé břicho přesně před očima a přesto koukala všude možně a pak tam seděl kluk, který se učil ze sešitu a já stála celou dobu (zhruba 35 minut jízdy). Nikdo v autobuse mě nepustil. Každý jen kouknul a nic. A od té doby jsem se už zařekla, a ani já už nikdy nikoho nepustím sednou (z vyjímkou těhotné ženy). Obzvláště alergická jsem na ty ženy středního věku, které si sezení div ne vynucují a dokážou pořvávat na celý autobus. Ale ani z těch, a bylo jich tam víc než dost, mě nikdo tenkrát sednout nepustil.

No dneska to je normální, já taky vystavuji svoje bříško - totiž kabát už mám narvaný jak nic a musím říct, že za celou dobu mě pustila pouze jedna paní, jinak se nechytám

Hlasim z Japonska, ze tady to je uplne stejne. Me uz se brisko take i pres zimni kabat hezky rysuje, ale s nikym to ani nehne. Dnes jsem si po velice dobe v tramvaji sedla, nebylo tak narvano, ale chvili na to se o kousek dal povesila na tyc jina tehulka, v o dost pokrocilejsim stadiu tehu, ale take ji vsichni ignorovali, i kdyz se na jeji bricho se zajmem divali. Ze sedadel je to ale ani nahodou nezvedlo.

Peti, s kočárkama a dětičkama je vážně ještě hůř... fakt když můžu, tak jedu autem - jenomže to zase nezaparkuju...
moje příhoda: stojím v narvaném troleji a držím se madla u dveří - šponovat na horní tyč jsem se v sedmém měsíci opravdu nechtěla... vedle mě stojí paní, která se chystá vystupovat a říká mi, slečno, pozor, ať vás neporazím... ale vtom si všimla bříška a pěkně nahlas na celý trolej zahalekala - ale vy byste tu asi neměla stát, ne? to byste si měla sednout... a myslíte, že někdo zabral? kdepák

a nebo jsem jela s kámoškou, to jsem mohla být už tak v osmým, a nastoupily jsme, šalina plná děcek jedoucích ze školy s rodiči a lidí středního věku a nic, tak kámoška pronesla - má pronikavý hlásek - a to ti nedělá problémy, takhle stát? to bys s sebou mohla seknout, ne? tak jsem jí podobně nahlas odvětila, že už jsem zvyklá... kdyby pohledy zabíjely, tak jsme desetkrát mrtvé, ale že by někdo vstal... ba ne...
jenže stejně jsou ty nevolnosti nejhorší do 4. měsíce, a to ještě není nic vidět...

Mám jen prostou otázku: A když Vás nikdo nepustí, proč si o to místo slušně a stručně neřeknete samy? Připadá mi to lepší, než mít z podobných zážitků zkažený celý den anebo se zařeknout, že když teda mě nikdo nepustí, tak já už nikdy nikoho taky ne!
Ze svých těhotenství mám úplně stejné zkušenosti jako Vy - buď mě nepustil nikdo, anebo to byly paní středního věku. Jednou se stala výjimka potvrzující pravidlo, že mě velmi ochotně pustil mladý kluk. Když mě nikdo nepustil a já si chtěla sednout, poprosila jsem jednoduše buď nějakýho mladýho kluka nebo holku a nikdy se mi nestalo, že by odmítli, natož aby po mně někdo chtěl těhotenskou průkazku. Stejně jsem to dělala i v začátcích těhotenství, kdy na mně ještě bříško nebylo vidět, ale přesto mi bylo špatně. To jsem normálně poprosila o místo se stručným dodatkem, že jsem těhotná. A podobně to udělám, když vidím nějakou vetchou stařenku viset na tyči nad nějakým teenagerem: nejdřív se zeptám stařenky, zda si chce sednout, a pokud ano, slušně požádám teenagera; funguje to bez problémů. Souhlasím s tím, že pustit těhotnou ženu sednout by měla být samozřejmost, ale zároveň se o sebe v takovéhle maličkosti o sebe člověk může dobře postarat sám. Je to lepší, než to zbytečně očekávat od ostatních a pak se zlobit na celej svět

tino, to mas pravdu. Ja jsem ted na zacatku sedmeho a nejak to tech dvacet az tricet minut v tramvaji ustojim i s tim brichem. Ale kdyz jeste zadne bricho nebylo, mela jsem casto v tramvaji navaly na omdleni a dvakrat se tak i opravdu stalo. Co si mysleli ostatni cestujici, to netusim, ja jsem tam ze sebe doslova strhavala obleceni, bylo mi nesnesitelne dusno, i kdyz to bylo v mrazivem pocasi okolo Vanoc. Mela jsem pocit, ze brzo umru, az tak mi bylo zle. Holky, jake je to pak s obrovskym brichem, tak v osmem a devatem mesici? Ted na zacatku sedmeho jsem celkem fit, ale pak s tim balonem nevim nevim... Asi je to dost unavne, ze?

To je fakt děsný, co se děje?! Právě takový starý lidi, který to třeba ani nepotřebujou, tak řvou a domáhají se místa. Po mé zkušenosti autobudem se snažím jezdit autem a vše vyřizovat, když mám auto doma. Za to jsem i viděla staré lidi, které sotva chodí a tak a ani se neozvou a když je pustíte, tak ani nechtějí a musíte je přemlouvat. Když to nepotřebuju, tak se snažím stát, ale když je člověk nemocný a nebo těhotný, tak nikdy nevíte, kdy se vám udělá zle a pak může být pozdě. Myslím si, že by to měli ve školách také vyučovat. Jako rodinou výchovu, tak i společenské chování.

Tak to se k vam musim pridat....MAm syna a uplne nejlepsi je ,kdyz jedu autobusem i s nim. On se poradne nechce drzet,proste ho to nebavi :-)) na to kolik jsem tehu,je to na me videt... Ale ja se s tim nemazlim,jak vidim ze misto neni,lidi nevidi,nahlas na maleho rikam,at se poradne drzi,ze to vypada,ze mas dnes asi nikdo nepusti sednout. A skoro vzdy to nekomu dojde.
Je to opravdu sila ... Mej te se krasne..................