majkafa napsal(a):

Weatherwax napsal(a):

majkafa napsal(a):

Křesťanská víra, ve kterou věří křesťané, byla stvořena křesťanskou církví. Křesťanský bůh byl vymyšlen církví.

Pletu se, nebo z toho cítím předsudek?

Předsudek ne. Jen mnohaletou praxi. Ostatně, každá církev si Boha upravila k obrazu svému. To je přece všeobecně známé.

No jasně, že ano, ale pořád zaměňuješ křesťanství a křesťanská církev (myšleno katolická?)...vždyť to není totéž...

Bych se s dovolením vrátila k tomu odpuštění, protože mě to přimělo k myšlence , co to vlastně je a jak to chápem?

Já sama v sobě vnímala odpuštění jako "přijetí dané situace".

Když jsem přijala fakt, že pro mého BM bude rozsévání celoživotním koníčkem a já s tím nic neudělám a když jsem pochopila, že na takové soužití nemám, tak jsem v podstatě přestala řešit nějakou vinu nebo odpuštění a začala řešit, jak z toho ven ,,,

Když v ivančické nemocnici zprasili u maminky mého současného partnera operaci a v podstatě tak zapříčinili dost bolestný zbytek jejího života a následně i smrt, tak až přijetím faktu, že už tu není mezi námi, a že s tím nic nenaděláme, nezměníme ten stav ... tak jsme teprve pustili z hlavy nějaké úvahy o nějaké vině, soudech, trestu nebo odpuštění.

A když jsem zrušila své auto a málem zabila sebe i své dítě, též jsem přestala řešit nějakou svou vinu a odpuštění ve chvíli, kdy jsem přijala fakt, že se to prostě stalo a přestala řešit, proč.


Ale ale ale ... je tu jiná věc a tou je ztráta důvěry, jejíž obnova trvá hodně dlouho, pokud je vůbec možná. A ta dle mého názoru nemá s odpuštěním nic společného. Takže sice už dávno neřeším svůj vztah s BM, ale žít nebo podnikat bych s ním nemohla, protože mu nedůvěřuju. Ze stejného důvodu bych se nikdy nechtěla dostat do ivančické nemocnice ... a ze stejného důvodu jsem v posledních 15 letech nesedla za volant a zřejmě už nikdy nesednu.

Ani v jednom případě to není nějaký "trest" za "vinu", ale jen ztráta důvěry v něco nebo někoho. A ta se obnovuje jen těžko. A dlouho.


Tak mě napadlo Granny, jestli ti víc, jak odpuštění, nechybí ta důvěra v tebe vložená.

Míša Kulička napsal(a):

Ale ale ale ... je tu jiná věc a tou je ztráta důvěry, jejíž obnova trvá hodně dlouho, pokud je vůbec možná. A ta dle mého názoru nemá s odpuštěním nic společného. Takže sice už dávno neřeším svůj vztah s BM, ale žít nebo podnikat bych s ním nemohla, protože mu nedůvěřuju. Ze stejného důvodu bych se nikdy nechtěla dostat do ivančické nemocnice ... a ze stejného důvodu jsem v posledních 15 letech nesedla za volant a zřejmě už nikdy nesednu.

Ani v jednom případě to není nějaký "trest" za "vinu", ale jen ztráta důvěry v něco nebo někoho. A ta se obnovuje jen těžko. A dlouho.


Tak mě napadlo Granny, jestli ti víc, jak odpuštění, nechybí ta důvěra v tebe vložená.

Míšo, já bych řekla, že tady je to hlavně o zkušenosti. Pokud ta je špatná, je zcela normální mít se na pozoru.
Ztráta důvěry je podle mne trochu o něčem jiném, protože tu nejprve člověk musí ztratit sám v sebe - to jest v to, že podobou situaci nezvládne..... prostě si nezpracoval svou negativní zkušenost.

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.
Nakonec i v té nemocnici může nový manažer udělat pořádek, mohou přijít noví odborníci a další personál - i když to bych v dnešních poměrech spíš považovala za scifi - a situace se může naprosto otočit.

Takže já tvrdím, že nedůvěra je vnitřní nastavení konkretního člověka, většinou plynoucí z jeho negativních zkušeností a to PŘEDEVŠÍM se sebou samým, protože nezvládl a bojí se, že opět nezvládne nepříjemné situace.  Osobně si myslím, že je třeba neustále přehodnocovat vlastní zkušenosti, zkoumat, co se změnilo vně, ale hlavně uvnitř.

Ziki napsal(a):

Majko,k tematu církve a Boha Ti naposledy odpovídám,že křesťané žádného nového Boha nevymysleli. Míšo,odpustit neznamená,že to musíš zapomenout,to se snad ani,krom jistých onemocnění,nedá. Proto pak může přetrvávat i nedůvěra.

Já nemyslím zapomenout, některé věci se zapomenout nedají. Ale přestat je řešit, "pustit" to z hlavy ... prostě se stalo, ale život jde dál.

dusička napsal(a):

Ale i tak můžeš Míšo odpustit ztrátu důvěry a prostě spoléhat sama na sebe Neznamená přeci,když odpustíš,že musíš začít věřit

A vždyť to jsem napsala.

Taky z vlastního rozhodnutí neřídím auto. Byla bych nebezpečná sobě ale hlavně jiným.
Bez auta se dá žít.
Taky nevěřím některým svým schopnostem, dovednostem.
A také jsem již opratrná ve vztazích. Přesto, že jsem svému BM odpustila, mou důvěru ve vztahu to již zřejmě navždy poznamenalo. Možná proto, že jsem to sama nezvládla a teď jsem opatrná, abych se nedostala do situace, kdy opět já sama nezvládnu. Tak raději řeším prvotně - opatrností.

Míša Kulička napsal(a):

Ale to já zas nový dlouhodobý vztah mám, nejsem opatrná a svému partnerovi bez problémů důvěřuju. Bez vzájemné důvěry by náš vztah pro mě neměl smysl. Ale je fakt, že stojí na úplně jiných základech, jak vztah s BM ...

Ano, asi tohle je to správné vyjádření.

Mně dělá problém odpustit sama sobě. Strašně dlouho jsem nevěděla, o co běží, takže jsem si myslela, že jsem v tom přebornice. Teď už jsem možná na to kápla, mám dojem, že alias soběodpuštění je pokora.

Bramborka napsal(a):

Mně dělá problém odpustit sama sobě. Strašně dlouho jsem nevěděla, o co běží, takže jsem si myslela, že jsem v tom přebornice. Teď už jsem možná na to kápla, mám dojem, že alias soběodpuštění je pokora.

?
Jinak jo. Odpustit sama sobě je dřina, zejména, když výuka k pocitu provinění byla dokonalá

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Pandorraa napsal(a):

Například poměry v nemocnici nebo nezralost svého ex asi těžko změníš, ale to, zda budeš věřit sama sobě a sedneš znovu za volant, to změnit můžeš.

Ale já sama sobě věřím.
Nevěřím svým schopnostem řídit auto, nevěřím tomu, že mám dostatečně rychlé a správné reakce na to, abych zvládla určité kolizní situace na silnici ... teda nevěřím, já vím, že je nemám ... čím dál tím hůř vidím, takže je o to větší pravděpodobnost, že něco přehlédnu ... Neřídit je v mém případě spíš rozumové rozhodnutí ... a opravdu mi zrovna tato dovednost nechybí. I bez auta se dá v pohodě žít

Míšo, říkala jsi, že neřídíš 15 let...... to je už příliš dlouho. Po havárii je třeba sednout opět za volant HNED, aby právě nevznikla takováto přesvědčení, ty ses v nich neutvrdila a ona se pak nestala skutečností.

Jo, jenže tehdy ani žádný dostupný volant nebyl

Pandorraa napsal(a):

Bramborko,

pod neschopností odpustit si je kromě nepokory také mnoho podprahových přesvědčení, které je třeba odhalit, rozklíčovat a "rozpustit a vypustit"

A leckdy ani nemusejí být podprahový, jen právě dobře zarostlý

Pandorraa napsal(a):

Míša Kulička napsal(a):

Jo, jenže tehdy ani žádný dostupný volant nebyl

Tak to já nemohu posoudit

To bylo jedno k druhému ... ikdyby byl, tak bych za něj asi hned tak nesedla. Bylo to příliš intenzivní na to, aby se to dalo přejít jen tak. A teď nějak necítím potřebu, kolo stačí

pomněnka napsal(a):

Odpuštění... proč tady vůbec je nějaké odpuštění, proč ho máme zapotřebí? Si myslím, že to je ta naše veledůležitost. Kdybychom byli oproštění od našeho ztotožňování se s určitými rolemi, tak nemáme proč odpouštět.... nebudou se nás dotýkat něčí činy, slova, prohřešky..... A obráceně odpuštění sám sobě.... zase je to pocitem viny, že jsme udělali, nebo neudělali něco, že jsme se zachovali nějak.... Takže až budeme umět zpracovávat emoce pouze jako informaci a nebudeme na nich lpět spolu s rolí, které právě přísluší, bude nám hej. Ale to je svázané právě na prožitcích a zkušenostech potažmo pochopení, vcítění, empatii.... nesouzení!
Je to vlastně takový kruh, který doufám má vzestupnou tendenci jako spirála

Přesně to mě v první chvíli taky napadlo ... pak jsem si říkala, že su možná ňáká divná, a že možná všechno až příliš řeším logikou a rozumem, když nemám potřebu hledat u sebe nebo druhých nějakou vinu a pak ji odpouštět, protože se mi to připadá jako zbytečné plýtvání emocemi ... a pak mě napadlo, že vlastně ani nevím, co bych si tak mohla odpustit ... tak mě napadlo, jestli to není nepokorné ... a pak jsem si to pospojovala s tou důvěrou a nedůvěrou ... a totálně se do toho zamotala