Já jsem evangelička, můj BM byl katolík, nechodili jsme na kázání a bohoslužby, přestože naši rodiče byli věřící . Nikdy nám nic nenutili, jen jemně nabádali, aby nám ukázali , že nežijeme příliš v jednotě s Božími věcmi.
No nežili, ale víru jsme nezavrhli a dnes , kdy odchází čas fyzična a hlásí se víc to duchovní ve mně, mnohému z toho, co říkali, začínám rozumět.
Jen já to nevnímám v souvislosti s jakýmkoliv kostelem , přestože z nich na mně taky dýchá něco posvátného, magického.
Nemyslím, že rozumný postoj věřícího a ateistky bude dětem na škodu, pokud nebudou bušit do hlavy dítěte každý něco zásadně jiného, dítě si v tom svou cestičku najde.

Dcera, křtěná evangelička si vzala pravoslavného, obřad byl hezký, jiný než náš.
Posléze vnučka chodila do křesťanské školky, tuším taky evangelické- prostě měli vyhovující podmínky a místo.
Žádné spory nevznikaly, ani když měli v kostele besídky,ani když chodili alespoň jednou v roce na Vánoce na bohoslužbu jako rodinka.
Dcera je se svou vírou taky jako já , někde nad těmi kostely, ona věří na svůj" bauchgefül"- pocit v břiše a ten ji málokdy zklame.Tam má jazýček vah, které ukazují, co je pro ni  dobré nebo ne.
   
Při jednom pokecu mi známá  vyprávěla , o co všechno a jak Boha v kostele prosí. Musela jsem se smát. Ona kupčila s Bohem.
Každý to máme jinak. A co je správně? No asi to, u čeho cítíme uvnitř klid , kdy se nám břicho nestahuje do křeče, kdy se nám volně dýchá, kdy si  určitou diskutovanou možnost  umíme  představit, jako by to už bylo  a necítíme odpor, pak je to asi na dobré cestě.
Ale jakým směrem se bude váš vztah a vaše osobnosti vyvíjet léty, to nikdo neumí dopředu říct, ale je tu možnost na vztahu pracovat a pěstovat ho jako vzácnou bylinku, aby byl vždy prostor pro vykomunikování různorodosti názorů a postojů, které životní situace  přináší.

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

Upravil(a) majkafa (25. 4. 2012 22:21)

majkafa napsal(a):

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

No právě to jsem měla na mysli. Že v tomhle nevidím jako příčinu konfliktu samotnou víru/nevíru jednoho z manželů, ale jeho charakterové vlastnosti.  Ono jim to nekrachlo proto, že chodil do kostela nebo byl příslušníkem nějaké církve, ale proto, že byl netolerantní a autoritářský.

Já zase znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner prosazoval ve své rodině tvrdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera své představy, které neměly s příslušností k církvi lautr nic společnýho.

majkafa napsal(a):

Axi napsal(a):

V čem je to ztráta času? Nejsem věřící, ani nechodím do kostela, ale přijde mi, že to nastavuje nějaký důležitý rytmus. Nastavuje to mysl k většímu obrazu, než je ten malý soukromý (který je určitě taky důležitý). Co že to dítě bude v tom ušetřeném čase dělat důležitějšího, pustí si telku nebo pc, hmm?

Axi, zřejmě jsi opravdu nebyl přítomen žádné mši. Já byla na spoustě mší. A vždy je to o lidech. Znám faráře, kterých kázání je pohlazením.
Ale znám také faráře fanatiky, kteří dští z kazatelny na nebohé věřící oheň a síru a zatracují "hříšníky" do horoucích pekel. Chudák (nejenom) dítě, které tohle poslouchá a ještě neví, která bije...

I faráři jsou jenom lidé...

Pár jich mám vypálených na CD v autě a v empétrojce a je to opravdu povznášející. Na druhou stranu, když si tu přečtu třeba Hermana, připadám si jak za doby inkvizice; tohle zlo, které se tváří být dobrem, samozřejmě nemám na mysli, to dá rozum

Upravil(a) Axi (26. 4. 2012 10:17)

holcina napsal(a):

Myslím, že přslušnost k různým církvím nemusí být žádný problém. Jak píše Helena.

Nemusí, ale může. Záleží na lidech.

tady je to o vztahu věřící versus nevěřící, ne o vztazích obecně
A jak se to liší, prosím?
Když bude v rodině jeden "tvrdým a direktivním způsobem" prosazovat svůj názor jako jediný správný, je úplně fuk zda se jedná o víru nebo třeba vegetariánství (nic proti nim ).
Přesně jak píšeš - "Záleží na lidech."

haiel napsal(a):

majkafa napsal(a):

Já znám manželství, která krachla kvůli tomu, že jeden partner byl příslušníkem nějaké církve a prosazoval církevní příslušnost ve své rodině tvdým a direktivním způsobem přes nesouhlas partnera. A myslím, že tohle se tu řeší. Protože tohle se může v rodině, kde je někdo praktikujícím příslušníkem nějaké církve, stát. 
Věřící člověk nemusí být nezbytně příslušníkem nějaké církve. Ale přítel autorky vlákna jím je. Aspoň tak jsem to pochopila.

No právě to jsem měla na mysli. Že v tomhle nevidím jako příčinu konfliktu samotnou víru/nevíru jednoho z manželů, ale jeho charakterové vlastnosti.  Ono jim to nekrachlo proto, že chodil do kostela nebo byl příslušníkem nějaké církve, ale proto, že byl netolerantní a autoritářský.

A naopak! Sama znám také nesmírně zpupné a prudivé - ono se ani nedá říct ateisty, spíš ignoranty.
A jinak si myslím, že je fajn, když se třeba katolík s protestantkou rozejdou už před svatbou. Ten pravý důvod samozřejmě není duch denominace, v jejímž ritu se svatební obřad bude konat, ale nekompatibilita partnerů. Takže díky Bohu, či přírodě za to! Víc vášnivých věřících a víc vášnivých ateistů znamená víc včasného tříbení a třídění!