koniklec napsal(a):

Známí mají kluky 12 let od sebe (ten malej byl překvápko ) a jsou bezva rodina. Je to o určitě lidech, ne o věku

Souhlas.

Mamka se segrou - mou tetou - nevlastní, jsou od sebe 22 let. Já jsem od tety o pět let mladší
Navíc jsme vyrůstaly jako sestry, když jí zemřel tatínek(můj děda). Mamka ji vychovávala od 14 let.
Její mladší syn je stejně starý jako můj starší.
Taťkova segra je o 14 let starší, mojí nejstarší sestřence je 60. Nejmladší 44.
To jsou rozdíly, co?

Upravil(a) Vlaďka (21. 4. 2012 20:41)

Jaku napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Já si myslím, že je určitý věk, kdy se sourozenci nemusí. Příjde to dříve nebo později a je jedno, jaký je mezi nimi věkový rozdíl. Mezi mnou a bráchou je 5 let. Byť on je ten mladší, tak mě bil. Já se nedala, takže jsme se mlátili hlava nehlava. Divím se, že jsme to přežili
Jsme tu pro sebe až teď.
Když jsem zvažovala, jestli jít do druhého dítěte, tak jsem se asi rozhodla proto, že tu jednou s manželem nebudeme, tak tu dcera nebude sama. Bude mít bratra! A pak bude jedno, jestli jeden bude straší o dva nebo třeba o patnáct let...
Znám paní, která neměla sourozence, snoubenec ji padl ve vojně. Celý život žila oddaně s maminkou. Pak ji zemřela. Zůstala na světě sama. Úplně sama To musí být hrozné...

Když je mezi "sourozenci" věkový rozdíl kolem těch 15 let,už tomu ani neodpovídá pův.význam toho slova sourozenci.Zcela se minou v dětství,dospívání,byť zvlášť ten starší toho mladšího může milovat sebevíc a dělat na něj přesladké obličeje do kočárku apod.A tito lidé se míjí stále - jednomu je 15 a druhému 30 - velmi rozdílné zájmy a když je staršímu 70,je tu velké riziko jeho smrti a co ten mladší v 55?Kdy si má takového sourozence konečně užít?

tak to máš pravdu, souhlasím. ale já bych řekla, že tady jde spíš o to, že když už se v životě cokoliv potento, tak ten sourozenec tě většinou nikdy nenechá na holičkách, je tu někdo, na koho se můžeš kdykoliv obrátit, kdo ti "kryje záda". nebo to tak aspoň bývá - mělo by být.

Jaku napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

Zuzina napsal(a):

Já si myslím, že je určitý věk, kdy se sourozenci nemusí. Příjde to dříve nebo později a je jedno, jaký je mezi nimi věkový rozdíl. Mezi mnou a bráchou je 5 let. Byť on je ten mladší, tak mě bil. Já se nedala, takže jsme se mlátili hlava nehlava. Divím se, že jsme to přežili
Jsme tu pro sebe až teď.
Když jsem zvažovala, jestli jít do druhého dítěte, tak jsem se asi rozhodla proto, že tu jednou s manželem nebudeme, tak tu dcera nebude sama. Bude mít bratra! A pak bude jedno, jestli jeden bude straší o dva nebo třeba o patnáct let...
Znám paní, která neměla sourozence, snoubenec ji padl ve vojně. Celý život žila oddaně s maminkou. Pak ji zemřela. Zůstala na světě sama. Úplně sama To musí být hrozné...

tohle by pro mě nebyl důvod pro to, abych si pořídila další dítě. ne že bych nikdy nemyslela na to, že tu jednou zůstane sám, když nebude mít sourozence, ale když kolikrát vidím, jak lidi sourozence mají a roky se nestýkají, nebo mají vztahy horší jak na bodu mrazu, tak tohle pro mě není řešení. když druhé dítě, tak proto, že to chci, ne z důvodu, aby tu první dítě jednou mělo sourozence. nikde není psáno, že ty vztahy mezi nimi budou fungovat, bohužel ..

to mě teda taky nikdy nenapadlo,mít 2.dítě jen proto,aby to první JEDNOU nebylo samo:dumbom:
My jsme chtěli i měli děti po 2 letech proto aby se užili především jakou sourozenci hned od začátku,což i vyšlo.Do budoucna by bylo idální,když bude mít každý svou prima milující se vzájemně rodinu a oporu především ve své ženě a s rodinou toho druhého bráchy se budou rádi navštěvovat:)
Jinak takových lidí je,kteří zůstali na světě zcla sami,ale nemusí to pořád být jedna velká tragédie.Protože naopak jsou tu i takoví,kteří sourozence mají,i rodiče,ale nestýkají se s nimi-jak píše Pavla.Tohle je snad ještě větší trága.

Jak tak koukám, myslím, že věkové rozdíly mohou být různé a do budoucna se nikdy nedá říct, jak to dopadne. I když jsou jisté předpoklady, že "většině" lidí, co měli děti krátce po sobě, si sourozenci alespon hráli a nosili po sobě oblečení a hračky.

Vím, že doba je těžká, ale je tětší, než za průmyslové revoluce, kdy se jedly skoro pořád jen brambory a polévka a muži i ženy byli sedření jak koně? Tím chci říct, že nikdy není správný a skvělý čas na to mít děti. Ale je jen o trošku lepší a o trochu horší a když člověk cítí, že dítě chce a má ho mít s kým, tak je ta třeba ta správná chvíle. Nikdy ten ekonomický pocit nebude "jsem za vodou na věky věků".

Další věc je ta, že děti jsou požehnání. Přestože skuhrám, jak jsou dvě malé děti malé peklo, tak je to obrovská radost. Stačí, když jsou zdravé a jen svojí přítomností rozsvítí v místnosti světlo (v tom jsou podobná štěnátkům). Ale opět, existuje spousta lidí, co nemůže děti ani cítit a raději sedí doma s knížkou sami nebo na rybách. Je dobré si uvědomit, co vlastně chceme a co nám dělá dobře.

Důvody ohledně budoucí samoty a jestli si mají či nemají s kým hrát nebo na stáří se podporovat mi přijdou sice racionální, ale podle mého to stejně nemůžeme zajistit a naplánovat. Rodina je vždy taková, jakou si ji člověk udělá či se snaží udělat. Je to živoucí organismus a každá rodina má svoji atmosféru. Viděl bych to sobecky, udělat si tolik dětí, kolik člověk chce sám jako rodič a moc se neohlížet na to další. Prý je dobré si představit celou rodinu včetně vlastních sourozenců (strýců a tetiček), babiček a dědečků a nějak si to promítnout a zkusit si formulovat ideální vztah a co se pro to dá dělat. Někomu to tímto směrem funguje a někdo na to prostě není (na rodinné vztahy či početné rodiny).