Zvláště na jaře a zejména vrby ale bacha na ně, jsou to potvory vrtošivý
Fakt je, že staří a nemocní mívávali ve zvyku lehat si zády na vrby, co se naklánějí nad vodou - můžu jen doporučit.

Brambůrko, já myslím, že to cos vyjmenovala, je v přímém kontrapunktu k denní skutečnosti - hranaté, vysušující, hlučné, vtíravé......já si zcela jasně vzpomínám, jak jsem po letech práce doma začla zase dojíždět - do centra. Děs-běs Narvaný vlaky, narvaný metro, narvanej kancl - a totéž nazpět. Párkrát jsem musela jet autem a tehdy jsem pochopila, proč tolik lidí dává přednost cestě do práce vozem, místo MHDčkem: je tam klid - a jsi tam kurňa SAMA! A taky jsem pochopila ty hrající špunty v uších; taky jsem si pořídila, ale přes Traband puštěněj na plný perdy jsem stejně pořád vnímala davy okolo...a reklamy...

S těma kočkama mám jeden zvláštní zážitek. Před dvěma lety jsem na rovném chodníku spadla a zlomila si nohu v kotníku. Bolest to byla šílená, válela jsem se tam jako podťatá, až mě kamarádka s okolojdoucí paní zvedly a posadily na takovou zídku. Najednou, kde se vzalo, tu se vzalo odrostlejší kotě a lehlo si mi zrovna na ten bolavej kotník. Úplně mi vhrkly slzy do očí, když jsem si uvědomila, jak ten maličký tvoreček vycítil moji bolest. Hrozně ráda na to vzpomínám.

Vlaďko, mně to docela děsí - to pomyšlení, že na světě existujou megalopole, ve kterých žijou miliony lidí, kteří možná po několik generací nebyli v přírodě a vpodstatě netušej, co to je a k čemu je to dobrý.....asi ani netušej, že abys měla máslo a mlíko, potřebuješ krávu, ta potřebuje louku...atd.
Jestli mě něco děsí, tak tohle.

Bibi, já teda u kadeřnice nebyla už léta, ale člověče, tak se mi skoro zachtělo, jak jsi to popsala

Pandorraa napsal(a):

Chlupáčování přece funguje
Jen ta "žehlička" na konci opravdu není nutná

Jaká žehlička?
Bibi, tohle se dělalo i v Praze, tak jsme si s holkama říkaly, že by stálo zato to zopáknout
Podle mně je na tom nejdůležitější to, že první krok je dávání, ne braní

Kadeřnice v lese!!!!! Ježiš....to je úžasný! Holky, není tu někdo kadeřnice? Že bychom učinily lesní kadeřnický odpoledne?

Jo a co nabíjí nejvíc mně: jednak debata - obohacující debata. Taková, kde se vynořují nové myšlenky, tvoří nová spojení, vznikají věci jinak, nejlíp překvapivě, barvitě......a vůůůbec nejlepší pro mně je, když jdu přírodou, se psema, kteří se radujou a s člověkem, se kterým se můžu bavit tímhle způsobem.
Ňam!

Kadeřnici mám zítra, ale ne v lese ,ale doma u nás v koupelně. Máme boží kadeřnici dojíždějící domů a taky levnou a užívám si to skoro jako ten les. Dáme kafe, obarví mě, než to chytne tak ostříhá kluky, pokecáme a hoďka je fuč.

Lupino - a víš co mě se nelíbí? My bydlíme v podhůří Orlických hor a mě mírně děsí rovina - třeba Pardubice nebo u Kolína - tam je rovina, panečku Tam by se mi nelíbilo. U nás je to tak akorát. Když chci po cyklostezce po rovince do Chocně - tak můžu, když se mi chce do kopečků - taky mám na výběr, ale to se mi chce spíš právě s těmi psy na procházku, než na kolo nebo na brusle.
Já bych nemohla žít ve velkém městě a za přírodu mít parčík pro psy, to by mě prostě zabilo.

Ale jsou takoví lidi, kteří nejdou do lesa nebo prostě vůbec nikam. Mamčina śousedka nemůže pochopit, proč jezdíme na chatu. Celé roky se ptá - a co tam jako celou dobu děláte?
Nepochopí, že dělat dřevo je pro mě zábava,když celý týden účtuju, že vydrápat se v lese na kopec
nebo jít lesem 8 km se synem a se psem na fotbal do vesnice cestou kterou neznám je prostě zábava a dobrodružství. Však všechny cesty vedou do Říma, že jo? Možná jsem v tom trochu lehkomyslná, ale nenechám si to courání lesem prostě vzít jen proto, že po městech pobíhají magoři a vrazi. V lese určitě na mě žádný nečeká.

Vlaďko, já se s naší rovinou nemohla smířit leta letoucí....a víš, na co mně nakonec dostala? Tedy, kromě řek?
Na nebe. Je tu v některých místech oobrovský nebe.......

Jess, já jsem skálopevně přesvědčená, že čím více se skýmkoliv mluví, tím více rozumí
Teda, až na pár lidských výjimek, který se rozodly, že rozumět nebudou

No...a ty západy slunce! Jsou tu i nádherný kouty, přestože obdělávaný - když máš pole květáku, salátu a červený řepy jednou stranou ohaničený krásným lesem a druhou stranou velkou rybnou řekou, tak je to obrázek pro bohy....v pokojným letním soumraku, například

No jo, všude je svým způsobem hezky. Kdybych to uměla, dala bych ti sem fotku z chaty s východem slunce, to je paráda, jak vykukuje zpoza lesa, za kopečkem pole.  A taky krásnou fotku mám jak se slunce večer odráží v rybníce, úplná romantika. Ale fakt se musím pochválit, i když se to nedělá, tyhle fotky se mi povedly.

No jo, moře. Mám u chaty tři rybníky Ale nejsem pokrytec - kdybych měla prachy na takovou dovolenou, tak tam jedu taky

Cikády koneckonců lze slyšet už v okolí Bratislavy

Já do lesa nemusím. Nabíjí mě městská historická centra. Jsem vyloženě městský turista. I můj vnouček je v tomto po mně. Když ho vezmu na výlet do lesa, je otrávenej a nudí se. Protože tam nejsou lidé. A pak jdeme spolu centrem Prahy, po Karlově mostě... a on je ve svém živlu, vysmátej, mává lidem, brebentí. Historická městská centra mi úžasně dobíjí energii. A ze všech nejvíc snad to naše. Když třeba večer nebo v noci padá sníh, vyběhnu ven, stojím na náměstí, dívám se na krásný zámek nad ním, v jednom rohu náměstí kostel, v protějším krásná radnice s věží, z nebe se snáší sníh, ticho, sníh se třpytí pod nohami... krása nebeská.
Před dvěma lety o adventu jsem šla v Praze po nábřeží od Karlova mostu k Národnímu divadlu. Pod nohami se třpytil sníh, voda šuměla, podívala jsem se na krásně osvětlený hrad a najednou jsem se cítila jako v kostele. Velikánský kostel, ve kterém je střechou nebe. A náš nádherný hrad je oltář. Modlila jsem se a děkovala Bohu, že mi dopřál vidět takovou krásu.
Stejnou krásu, jako když vidím moře.