Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví.

Jak jsi psala Lupino o těch koncentrákách, uvědomila jsem si, že William Styron (Sofiina volba) napsal knížku Viditelná temnota - Memoáry šílenství o své depresi. Napsal ji opravdu skvěle.

Bramborka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví.

Tam je důležité to slovo "dnes".

helena napsal(a):

Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem...
... ale kolik takovejch je v porovnání s radílkama? http://fora.babinet.cz/img/smilies/butter.gif
A nejhorší... nejhorší nejsou trpaslíci, ale zlatíčka s otázkou "Tohle se ti fakt stalo? A neříkáš to jen aby ses vytahovala/byla litovaná?"

panenkomariastaroboleslavská......no tak to se mi naštěstí nestalo - myslím naštěstí pro tazatele
Mmch, smutek je v čínské typologii prvkem, který přináleží kovu a je taky nejtěžší a nejhůř jaksi...rozpustnej.
Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž

lupina montana napsal(a):

helena napsal(a):

Asi je taky důležitý potkat někoho, kdo má skutečnej a hlavně laskavej zájem...
... ale kolik takovejch je v porovnání s radílkama? http://fora.babinet.cz/img/smilies/butter.gif
A nejhorší... nejhorší nejsou trpaslíci, ale zlatíčka s otázkou "Tohle se ti fakt stalo? A neříkáš to jen aby ses vytahovala/byla litovaná?"

panenkomariastaroboleslavská......no tak to se mi naštěstí nestalo - myslím naštěstí pro tazatele
Mmch, smutek je v čínské typologii prvkem, který přináleží kovu a je taky nejtěžší a nejhůř jaksi...rozpustnej.
Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž

Snažil se v rámni svých možností, takže je to od něj pěkné.

Judyna napsal(a):

Bramborka napsal(a):

Judyna napsal(a):

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....

Jo, to si říkáš ty ........ ale ona třeba ví.

Tam je důležité to slovo "dnes".

Máš pravdu.

Ametyst napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Judy, běhání mi v dobré víře ordinoval můj muž

Já bych asi taky nevěděla, jak se chovat k člověku s depresí, kdybych tou zkušeností neprošla. Nebo kdyby mi to aspoň nikdo neřek. Dnes to vím. Že stačí s tím člověkem prostě jenom být. Nemusí nic mluvit, stačí přítomnost. Skutečný pocit přítopmnosti.

Někdy, zvlášť když ti na tom člověku záleží, je nesnesitelné s někým být - ať jsi ten s depresí, nebo ten bez.

lupina montana napsal(a):

majkafa napsal(a):

Že tys to, lupino, nemyslela vážně?

Smrtelně vážně, Majko. Práce na společném díle stojí přece na docela jiných základech, než intimní vztahy. Samozřejmě příjemné vztahy na pracovišti jsou - no příjemné a usnadňují práci - ale já mám tu zkušenost (nejen svou), že s koncem práce končí i ony - protože nejsou právě ničím jiným, než USNADNĚNÍM té práce. Zažila jsem lidi, kteří je považovali za přátelství a byli zklamáni.
Čímž netvrdím, že semtam může vzniknout na pracovišti skutečné pátelství, ale z podstaty věci je to spíš výjimka. I když možná mluvím čistě z ženského hlediska

Z každej práce mi nejaká kamarátka zostala dodnes (a od prvej už uplynulo pekných pár rokov) a tipujem, že aj v dnešnej nejakú ulovím... (PLus jeden milenec a hŕstka kamošov mužského pohlavia, z predposlednej práce...) Ale je fakt, že to neplatí všeobecnea určite nie na každého kolegu - je to niečo ako luxus, nadštandard a netreba ho očakávať, ale skôr pomaličky, nenápadne odhaľovať, pestovať ako vzácnu kvetinku a ďakovať zaň.

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Jakou má barvu?

Ta moje tenkrát neměla žádnou. Byla bez barvy a zápachu, zato všude.

Bezfarebný sliz.

lupina montana napsal(a):

Jestli mám soudit podle sebe, Brambůrko (páč jinak nemohu) tak mně tane paralela s koncentrákem v tom smyslu, že některé zážitky jsou tak poznamenávající, že člověk potřebuje prostě spoustu času, aby je zpracoval.
Já v těch depresích byla bratru před 30 lety; spoustu let jsem se o tom nemohla zmínit ani náznakem a když přede dvěma léty onemocněla ta moje dobrá přítelkyně, jak jsem o tom tady psala, tak se všechno oživilo v síle, kterou jsem seznala jako relativně únosnou. Přesto, když jsme o tom začly mluvit víc a otevřeněji, bývalo mi z toho špatně i fyzicky - i po těch letech
Jestli to bylo tím, že jsem na to tehdy byla absolutně sama, to nevím.
Nicméně, já to takhle mám s hrůzostrašnejma zážitkama všeobecně a zdá se mi při opatrném sondování, že nejsem sama.
Možná to fakt bude trošku jako s těma koncentrákama - ti lidi o tom celý život nemohli mluvit vůbec, poněvadž by je to semlelo (mám blízkou osobní  zkušenost) a pak asi před třema rokama Spielberg vyvěsil na netu opatrný dotaz - jestli by mu zbývající pamětníci tak jako nechtěli malounko říct....psal prý, že čekal asi tak tisíc odpovědí, a že mu jich přišlo asi dvacet tisíc Prostě to chtělo spoustu času.

Bývalej kolegyne otec si zmenil aj meno a nikdy jej neprezradil nič o svojej rodine (z najbližších neprežil nikto, ale pár vzdialených buď zavčasu ušlo, alebo sa schovali...). Ona ako pokročilo dospelá žena, sama už matka dospelej dcéry, začala pátrať po svojich príbuzných z otcovej strany - a pár aj objavila, hoci všetko v zahraničí. Ale za otcovho života ani ťuk.

Upravil(a) Selima (22. 4. 2012 1:39)

lupina montana napsal(a):

Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu.

Lupi, mohla bys to trochu rozvést? Mně to hrozně připomnělo, co jsem zažila při Cestě. Jak ses do toho dostala, úmyslně nebo náhodou? A jakým způsobem?

lupina montana napsal(a):

Ahooj, Kubulo! Tys dělala Cestu? Já párkrát taky a imaginace mi tam dělala divy
No, úmyslně jsem se do toho rozhodně nedostala, prostě jsem jednoho dne zkoušela zjistit, JAK se to vlastně cítím a tohle se mi vynořilo v mysli ble. Nějakou dobu jsem v tom prostoru bezradně bloudila a hledala nějakej východ, mně se tam samozřejmě strašně nelíbilo, ale nikde nic. A nefungovalo mi ani představovat si, jak jsem někde na rozkvetlý louce, nebo tak. Vždycky - bum - jsem skončila v těch představách tam dole. A když jsem si už úplně zoufala, zkusila jsem se prostě zase v těch představách drápat nahoru. A i jsem se vydrápala, ale jak říkám - zrovna tak dobře jsem to mohla dělat v reálu, jaká to byla dřina.
Nejhorší tam bylo to "tlustý" ticho......takový hutný a nehybný.

Ahój!   Jj, byla jsem několikrát, někdy to bylo až na kost a někdy tolik ne. Ale něco podobnýho jsem tam měla taky, takovou jako studnu beznaděje, kdy jsem nějak počítala, že tam nejspíš zůstanu nafurt, a ani mi to nevadilo, vůbec jsem neuvažovala, že by to kdy mohlo být jinak. Fuj, tyjo.

Zkušet zjistit, jak se vlastně cítím - to je celkem zajímavý. Já si furt říkala, že se vlastně cítím docela dobře, ale posledního půl roku se mě chytá každá nemoc, i mi naměřili zvýšenej tlak, tak si říkám, jestli si to nelakuju narůžovo a není to vlastně jinak..   Máš na to nějakou metodu, jak se tam "dostat"?