14. února : Váení uivatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to poruení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 14. února : Kyjevské smaené fazole. I bez masa se dá připravit skvělý oběd! 14. února : Menopauza mění vzhled eny. Na co vechno má vliv kolísající hladina hormonů |
|
|
Taky tak, Judy - na nějakou sebelítost nebylo. Dokonce si vzpomínám, e sebelítost byla jedním z prvních příznaků, e se z toho hrabu ven
Tak ten poklop já měla sluchovej - straně dlouho jsem slyela jako bych měla přes ui vatovej obvaz. Já, s mým sluchem! Brr.
Ale kdy si to díky téhle diskusi nějak rovnám časově, dochází mi posloupnost: prudké zostření vech smyslů - ztráta emocí - útlum - vypětí ze dvou porodů, z čeho jedno úmrtí - bum do deprese - pomalé hrabání se ven s pomocí imaginace - straivá únava - sebelítost - zimničnost - ztráta energie - a pak u jen pozitiva a sociální jistoty, páč jsem konečně narazila na něco, co fungovalo
Jo, s tou sebeagresí taky souhlasím; člověku je toti jedno u i to, jestli přeije, nebo ne.
Není tady
Ano, je to moné, já se v tom tak nevyznám. Ale faktem je, e to lo mimo mě, já si nic vědomě nezakazovala, naopak jsem se moc snaila z toho ven, jeliko mě to děsilo. Natěstí se to nakonec podařilo.
(Reaguji na Agewu)
Upravil(a) Judyna (16. 4. 2012 17:49)
Není tady
agewa napsal(a):
být agresivní sama k sobě nutně neznamená jen např. pokozovat se. znamená to i NEDOVOLIT si proívat emoce, cítit ivot, proívat ho. Tak jak jsi přesně pospsala.
Jojo, to je přesně.
Lidi, já vám za tuhle diskusi straně moc děkuju: konečně o těchhle věcech můu mluvit, tak jsem straně ráda, e mám s kým
Není tady
No jo Lupi, úmrtí dítěte, co k tomu říct. To si ani nedokáu ani představit. Mně jenom deptal chlap, tys na tom byla hůř. A co Ti to nakonec zafungovalo, jestli se můu zeptat?
Není tady
Já myslím, e hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli
Imaginace, namoudui. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovoedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do ádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru ale řeknu ti, e představovat si takovou cestu je skoro toté, jako ji vydrápat v reálu.
Není tady
A taky děkuji. I kdy se jetě pořád zdráhám své zlé období pojmenovat.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Já myslím, e hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli
Imaginace, namoudui. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovoedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do ádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru ale řeknu ti, e představovat si takovou cestu je skoro toté, jako ji vydrápat v reálu.
Aha, tak toto bych asi neuměla. Ale je fakt, e já to ve viděla taky shora, akorát ne sebe, byla jsem vně toho poklopu.
Není tady
lupi, jak píe, es měla sluchovej poklop. Jo, taky si vzpomínám. A spolu se sluchovým poklopem jsem měla pocit, e nerozumím slovům, co lidé říkají. e jsem pod vodou,dívám se nahoru a téměř nic ke mně nedoléhá. A to, co doléhá, nedává ádný smysl, ádné souvislosti. Věty neměly smysl.
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakoe viděla poklop a věděla, e jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?
Není tady
U mě seblítost taky ne, spí přesně naopak - nenávist, pohrdání sama sebou a do morku kostí (to zní pateticky jako prase ). Ten pocit samotnej byl tmavě edej, jako mlha, co se táhle do nekonečna a nic na ní není, prostě nic, ani v jednom směru. Reálný svět za stěnou, nebo spí já po poklopem, to asi známe vechny. Barvy matné, vzduch těkej, hlasy a zvuky vzdálený - vechno jako přes edý sklo. S tou sebelítostí stejně jako Lupi - kdy mi mě začalo být líto , bylo to u vlastně dobrý. Jakoukoli imaginaci si u sebe neumím představit - ono těko imaginovat cokoli, kdy v tý hlavě nic není. Imaginací lezení do kopce jsem se svýho času úspěně dostala z anorexie/bulimie, ale tady nefungovalo nic, protoe fantazie prostě nebyla.
A Lupino (kdo to nezail, co ty, nemůe si to představit, take slova by byly nutně mimo)
Není tady
A tahle diskuze, i kdy vypadá depresivně, je pro mě neskutečně hladivá. Taky díky!
Není tady
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakoe viděla poklop a věděla, e jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez monosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého ivota. Nedokáu ten stav moc vysvětlit.
Není tady
Mně právě u nepřipadá depresivní - jako tahle diskuse. Protoe vechny jsme z toho vylezly a je to, jako vylézt z potápějícího se Titaniku, nebo tak něco. Judy, JSME prostě heroiny a někdo by o nás měl skládat balady
Jene to by bylo ve světě přebaladováno, ejo - kdy tu tak léta čtu ty příběhy......
Není tady
Judyna napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakoe viděla poklop a věděla, e jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez monosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého ivota. Nedokáu ten stav moc vysvětlit.
Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, e jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, e jsem měla stranou hrůzu, jestli něco nevyvede, kdy tam nejsem
Natěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak u ne. Taky brr.
Není tady
Konikleci, jak ty ses z toho vůbec vyhrabala? Kdy jsi tam neměla ani ty skály, nebo jinej záchytnej bod?
Není tady
Lupi, já ti vůbec nevim. U mě to byl takovej "seriál", kdy to bylo lepí/horí na střídačku. Teď mi bylo před měsícem asi úplně nejhůř za celou dobu, ale zároveň jsem najednou po dlouhý době mohla brečet. Nemohla jsem se toho brečení nabait, byla to bomba, zase něco cítit - neskutečná úleva. A vedle toho jsem začala postupně cítit i dobré pocity, jako bych se probouzela ze snu....vidět zelené stromy a modré nebe...a tak vechno. Hodně tomu pomohlo, e v tu chvíli přila dvoutýdenní praxe na veterině, co mě hrozně zajímalo a emocionálně mě to nějak vrátilo do svý kůe. Bylo to vybočení ze zajetých kolejí a hrozně silnej impuls zvenčí.
V tuhle chvíli určitě nemůu tvrdit, e jsem na vdycky venku, je to hrozně čerstvé. Jestli mi třeba nedopadne dokončení koly, tak to bude asi velká zkouka. Doufám ale, e tak hluboko u nezahučím.
Není tady
Judyna napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakoe viděla poklop a věděla, e jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez monosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého ivota. Nedokáu ten stav moc vysvětlit.
Pod poklopem jsem byla pro změnu já
(od poklopu ke poklopu koulí kyklop kouli )
Není tady
Ajta......tak to drím palce a hrnu k tobě vekerou přírodní lékárnu - zviřatama počínaje. Teď si uvědomuju, e mně paradoxně asi před nějakou hnusnou definitivou uchránil můj pes - paradoxně proto, e bych čekala, e spí děti. Jene za ty jsem asi cítila tu absolutní zodpovědnost, nebo co.....co člověka nenadlehčí
Pes je přece jen bytost z troku jiného světa, co pomůe zřejmě aspoň maloučko si poshovět...
Není tady
Kuju
Zvířat mám relativní dostatek, doma kocoura a králíka (kombinace k pohledání) a dobrovolničím v kočičím útulku. Ale psy miluju upřímně řečeno nejvíc. Jednou za čas jezdíme s přítelem venčit do útulku a jsem z toho pak vdycky nabitá na týden . Jo, hafana by to chtělo...
Veterina byl dětskej sen, take kdy se mi naskytlo to toho nakouknout, hrozně mě to oslovilo. Navíc tam byli bezva lidi a vůbec mi tam bylo straně dobře. Jen to bylo krátký .
Není tady
Konikleci, bude dobře, uvidí. A nikdy dopředu neví, co Ti pomůe, co příjde v ten pravý čas. U mě to byla paradoxně situace, která mně měla hodně ublíit, ale v podstatě mi moc pomohla.
A pak z těch dozvuků mi pomohl příchod lidí, které jsem dlouho neviděla, kteří vůbec netuili, co bylo a jen mi nabídli, a příjdu mezi ně. Kluci chlupatí, ale v ten čas učinění andělé, ani by o tom měli tuení.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, e jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, e jsem měla stranou hrůzu, jestli něco nevyvede, kdy tam nejsem
Natěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak u ne. Taky brr.
Waaaau ... já měla zase jiné lahůdky ... já byla v tomhle věku náměsíčná Nelo o to, e bych v noci vylezla, protoe by mě trápily noční můry a já se la schovat k mámě do postele mně se nejednou stalo, e jsem vylezla z postele a ve spánku jsem prováděla různé nesmyslné činnosti. Například jednou jsem v noci vstala, la jsem na WC, kde byly ve výklenku prací a čisticí prostředky a začala jsem rozsypávat po podlaze prací práek a jindy zase - to bylo v ozdravovně - jsem vstala z postele, přehodila jsem si přes sebe pokrývku a vydala jsem se na cestu ven z lonice. Zastavila mě a děvčata, která byla jetě vzhůru a mile se mě zeptala: "Co dělá, ty debile?!?" Nače jsem něco zamumlala, otočila jsem se a zalezla jsem zase zpátky do postele.
Ráno jsem pochopitelně o ničem nevěděla ...
Není tady
Taky jsem byla v dětství náměsíčná. U mě se to ale obelo jen tím, e jsem bráchovi brala peřinu (zcela určitě na mě byl v tom okamiku také milý) nebo jsem jen slezla z postele a ustlala si na zemi.
Není tady
To, co jste tady, vy některá děvčata, psala, ve mně probudilo ohromnou vlnu úlevy, e ty pocity a situace, které jsem proila (a el, či díky Bohu pravděpodobně jetě proiju) nejsou ojedinělé. Rozumím vám, cítím s vámi, sdílím a sdílela jsem vae pocity (nebo spí nepocity).
A kdy jsem si tohle uvědomila, dolo mi, milá Ametyst, e tě tvoje maminka asi chápat nemůe. Asi se s tebou tvé okolí nemůe bavit, protoe nemáte o čem. Nemáte společné téma, nemáte společnou zkuenost. Je to, jako by ses chtěla bavit s bezdětnou, kterou děti naprosto nezajímají, o porodu. To můe udělat klíďo píďo s enskou, která dala 1 dítě do děcáku a dalí čtyři hned zabila. Tu děti asi nezajímají, ale záitek má. Pravda je, e by ses od ní asi moc nedozvěděla. Novum, o něm by tě mohla poučit, by byly nenápadné "domácí" porody.
Zajímavé je, e ani nic moc se o těchto (teď myslím zase Ametystina témata) věcech nepředává tím "společným povědomím" (nevím, jestli existuje takovýto terminus technicus, ale kdy tak pro mě není zcela totoné s kolektivním nevědomím). e by neochota nebo neschopnost nebo nmonost o tomhle svědčit? A nebo jenom nejsem sečtělá. To nejspí.
Není tady
Jestli mám soudit podle sebe, Brambůrko (páč jinak nemohu) tak mně tane paralela s koncentrákem v tom smyslu, e některé záitky jsou tak poznamenávající, e člověk potřebuje prostě spoustu času, aby je zpracoval.
Já v těch depresích byla bratru před 30 lety; spoustu let jsem se o tom nemohla zmínit ani náznakem a kdy přede dvěma léty onemocněla ta moje dobrá přítelkyně, jak jsem o tom tady psala, tak se vechno oivilo v síle, kterou jsem seznala jako relativně únosnou. Přesto, kdy jsme o tom začly mluvit víc a otevřeněji, bývalo mi z toho patně i fyzicky - i po těch letech
Jestli to bylo tím, e jsem na to tehdy byla absolutně sama, to nevím.
Nicméně, já to takhle mám s hrůzostranejma záitkama veobecně a zdá se mi při opatrném sondování, e nejsem sama.
Moná to fakt bude troku jako s těma koncentrákama - ti lidi o tom celý ivot nemohli mluvit vůbec, poněvad by je to semlelo (mám blízkou osobní zkuenost) a pak asi před třema rokama Spielberg vyvěsil na netu opatrný dotaz - jestli by mu zbývající pamětníci tak jako nechtěli malounko říct....psal prý, e čekal asi tak tisíc odpovědí, a e mu jich přilo asi dvacet tisíc Prostě to chtělo spoustu času.
Není tady
Jo, můj děda o koncentráku nemluvil vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závanými problémy u to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, e slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neproije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je moná jetě horí. Stačí, kdy někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem neví....
Není tady