Taky tak, Judy - na nějakou sebelítost nebylo. Dokonce si vzpomínám, že sebelítost byla jedním z prvních příznaků, že se z toho hrabu ven
Tak ten poklop já měla sluchovej - strašně dlouho jsem slyšela jako bych měla přes uši vatovej obvaz. Já, s mým sluchem! Brr.
Ale když si to díky téhle diskusi nějak rovnám časově, dochází mi posloupnost: prudké zostření všech smyslů - ztráta emocí - útlum - vypětí ze dvou porodů, z čehož jedno úmrtí - bum do deprese - pomalé hrabání se ven s pomocí imaginace - strašivá únava - sebelítost - zimničnost - ztráta energie - a pak už jen pozitiva a sociální jistoty, páč jsem konečně narazila na něco, co fungovalo
Jo, s tou sebeagresí taky souhlasím; člověku je totiž jedno už i to, jestli přežije, nebo ne.

agewa napsal(a):

být agresivní sama k sobě nutně neznamená jen např. poškozovat se. znamená to i NEDOVOLIT si prožívat emoce, cítit život, prožívat ho. Tak jak jsi přesně pospsala.

Jojo, to je přesně.
Lidi, já vám za tuhle diskusi strašně moc děkuju: konečně o těchhle věcech můžu mluvit, tak jsem strašně ráda, že mám s kým

Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu.

lupina montana napsal(a):

Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu.

Aha, tak toto bych asi neuměla. Ale je fakt, že já to vše viděla taky shora, akorát ne sebe, byla jsem vně toho poklopu.

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?

A tahle diskuze, i když vypadá depresivně, je pro mě neskutečně hladivá. Taky díky!

Mně právě už nepřipadá depresivní - jako tahle diskuse. Protože všechny jsme z toho vylezly a je to, jako vylézt z potápějícího se Titaniku, nebo tak něco. Judy, JSME prostě heroiny a někdo by o nás měl skládat balady
Jenže to by bylo ve světě přebaladováno, žejo - když tu tak léta čtu ty příběhy......

Konikleci, jak ty ses z toho vůbec vyhrabala? Když jsi tam neměla ani ty skály, nebo jinej záchytnej bod?

Judyna napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? Kurňa...to je ale dost schýza, ne?

Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.

Pod poklopem jsem byla pro změnu já

(od poklopu ke poklopu koulí kyklop kouli )

Kuju
Zvířat mám relativní dostatek, doma kocoura a králíka (kombinace k pohledání) a dobrovolničím v kočičím útulku. Ale psy miluju upřímně řečeno nejvíc. Jednou za čas jezdíme s přítelem venčit do útulku a jsem z toho pak vždycky nabitá na týden . Jo, hafana by to chtělo...

Veterina byl dětskej sen, takže když se mi naskytlo to toho nakouknout, hrozně mě to oslovilo. Navíc tam byli bezva lidi a vůbec mi tam bylo strašně dobře. Jen to bylo krátký .

lupina montana napsal(a):

Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, že jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, že jsem měla strašnou hrůzu, jestli něco nevyvede, když tam nejsem
Naštěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak už ne. Taky brr.

Waaaau ... já měla zase jiné lahůdky ... já byla v tomhle věku náměsíčná Nešlo o to, že bych v noci vylezla, protože by mě trápily noční můry a já se šla schovat k mámě do postele mně se nejednou stalo, že jsem vylezla z postele a ve spánku jsem prováděla různé nesmyslné činnosti. Například jednou jsem v noci vstala, šla jsem na WC, kde byly ve výklenku prací a čisticí prostředky a začala jsem rozsypávat po podlaze prací prášek a jindy zase - to bylo v ozdravovně - jsem vstala z postele, přehodila jsem si přes sebe pokrývku a vydala jsem se na cestu ven z ložnice. Zastavila mě až děvčata, která byla ještě vzhůru a mile se mě zeptala: "Co děláš, ty debile?!?" Načež jsem něco zamumlala, otočila jsem se a zalezla jsem zase zpátky do postele.

Ráno jsem pochopitelně o ničem nevěděla ...

To, co jste tady, vy některá děvčata, psala, ve mně probudilo ohromnou vlnu úlevy, že ty pocity a situace, které jsem prožila (a žel, či díky Bohu pravděpodobně ještě prožiju) nejsou ojedinělé. Rozumím vám, cítím s vámi, sdílím a sdílela jsem vaše pocity (nebo spíš nepocity).
A když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, milá Ametyst, že tě tvoje maminka asi chápat nemůže. Asi se s tebou tvé okolí nemůže bavit, protože nemáte o čem. Nemáte společné téma, nemáte společnou zkušenost. Je to, jako by ses chtěla bavit s bezdětnou, kterou děti naprosto nezajímají, o porodu. To můžeš udělat klíďo píďo s ženskou, která dala 1 dítě do děcáku a další čtyři hned zabila. Tu děti asi nezajímají, ale zážitek má. Pravda je, že by ses od ní asi moc nedozvěděla. Novum, o němž by tě mohla poučit, by byly nenápadné "domácí" porody.
Zajímavé je, že ani nic moc se o těchto (teď myslím zase Ametystina témata) věcech nepředává tím "společným povědomím" (nevím, jestli existuje takovýto terminus technicus, ale když tak pro mě není zcela totožné s kolektivním nevědomím). Že by neochota nebo neschopnost nebo nmožnost o tomhle svědčit? A nebo jenom nejsem sečtělá. To nejspíš.

Jo, můj děda o koncentráku nemluvil  vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....