|
29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Taky tak, Judy - na nějakou sebelítost nebylo. Dokonce si vzpomínám, že sebelítost byla jedním z prvních příznaků, že se z toho hrabu ven 
Tak ten poklop já měla sluchovej - strašně dlouho jsem slyšela jako bych měla přes uši vatovej obvaz. Já, s mým sluchem! Brr.
Ale když si to díky téhle diskusi nějak rovnám časově, dochází mi posloupnost: prudké zostření všech smyslů - ztráta emocí - útlum - vypětí ze dvou porodů, z čehož jedno úmrtí - bum do deprese - pomalé hrabání se ven s pomocí imaginace - strašivá únava - sebelítost - zimničnost - ztráta energie - a pak už jen pozitiva a sociální jistoty, páč jsem konečně narazila na něco, co fungovalo
Jo, s tou sebeagresí taky souhlasím; člověku je totiž jedno už i to, jestli přežije, nebo ne.
Není tady
Ano, je to možné, já se v tom tak nevyznám. Ale faktem je, že to šlo mimo mě, já si nic vědomě nezakazovala, naopak jsem se moc snažila z toho ven, jelikož mě to děsilo. Naštěstí se to nakonec podařilo.
(Reaguji na Agewu)
Upravil(a) Judyna (16. 4. 2012 17:49)
Není tady
agewa napsal(a):
být agresivní sama k sobě nutně neznamená jen např. poškozovat se. znamená to i NEDOVOLIT si prožívat emoce, cítit život, prožívat ho. Tak jak jsi přesně pospsala.
Jojo, to je přesně.
Lidi, já vám za tuhle diskusi strašně moc děkuju: 
konečně o těchhle věcech můžu mluvit, tak jsem strašně ráda, že mám s kým 
Není tady
No jo Lupi, úmrtí dítěte, co k tomu říct. To si ani nedokážu ani představit. Mně jenom deptal chlap, tys na tom byla hůř. A co Ti to nakonec zafungovalo, jestli se můžu zeptat?
Není tady
Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli 
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru 
ale řeknu ti, že představovat si takovou cestu je skoro totéž, jako ji vydrápat v reálu. 
Není tady
A taky děkuji. I když se ještě pořád zdráhám své zlé období pojmenovat.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Já myslím, že hůř, nebo líp v tomhle nehraje roli
Imaginace, namouduši. Já jsem sama sebe viděla jakoby hodně dole, mezi kolmýma, mokrýma skalama a v tý fialovošedý mlze. Kvůli mlze se nedalo jít do žádnýho směru jakoby po dně, jediná cesta byla nahoru
Aha, tak toto bych asi neuměla. Ale je fakt, že já to vše viděla taky shora, akorát ne sebe, byla jsem vně toho poklopu.
Není tady
lupi, jak píšeš, žes měla sluchovej poklop. Jo, taky si vzpomínám. A spolu se sluchovým poklopem jsem měla pocit, že nerozumím slovům, co lidé říkají. Že jsem pod vodou,dívám se nahoru a téměř nic ke mně nedoléhá. A to, co doléhá, nedává žádný smysl, žádné souvislosti. Věty neměly smysl.
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř? 
Kurňa...to je ale dost schýza, ne? 
Není tady
U mě seblítost taky ne, spíš přesně naopak - nenávist, pohrdání sama sebou až do morku kostí (to zní pateticky jako prase 
). Ten pocit samotnej byl tmavě šedej, jako mlha, co se táhle do nekonečna a nic na ní není, prostě nic, ani v jednom směru. Reálný svět za stěnou, nebo spíš já po poklopem, to asi známe všechny. Barvy matné, vzduch těžkej, hlasy a zvuky vzdálený - všechno jako přes šedý sklo. S tou sebelítostí stejně jako Lupi - když mi mě začalo být líto , bylo to už vlastně dobrý. Jakoukoli imaginaci si u sebe neumím představit - ono těžko imaginovat cokoli, když v tý hlavě nic není. Imaginací lezení do kopce jsem se svýho času úspěšně dostala z anorexie/bulimie, ale tady nefungovalo nic, protože fantazie prostě nebyla.
A Lupino (kdo to nezažil, co ty, nemůže si to představit, takže slova by byly nutně mimo)
Není tady
A tahle diskuze, i když vypadá depresivně, je pro mě neskutečně hladivá. Taky díky!
Není tady
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.
Není tady
Mně právě už nepřipadá depresivní - jako tahle diskuse. Protože všechny jsme z toho vylezly 
a je to, jako vylézt z potápějícího se Titaniku, nebo tak něco. Judy, JSME prostě heroiny a někdo by o nás měl skládat balady
Jenže to by bylo ve světě přebaladováno, žejo - když tu tak léta čtu ty příběhy...... 
Není tady
Judyna napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.
Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, že jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, že jsem měla strašnou hrůzu, jestli něco nevyvede, když tam nejsem
Naštěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak už ne. Taky brr.
Není tady
Konikleci, jak ty ses z toho vůbec vyhrabala? Když jsi tam neměla ani ty skály, nebo jinej záchytnej bod?
Není tady
Lupi, já ti vůbec nevim. U mě to byl takovej "seriál", kdy to bylo lepší/horší na střídačku. Teď mi bylo před měsícem asi úplně nejhůř za celou dobu, ale zároveň jsem najednou po dlouhý době mohla brečet. Nemohla jsem se toho brečení nabažit, byla to bomba, zase něco cítit - neskutečná úleva. A vedle toho jsem začala postupně cítit i dobré pocity, jako bych se probouzela ze snu....vidět zelené stromy a modré nebe...a tak všechno. Hodně tomu pomohlo, že v tu chvíli přišla dvoutýdenní praxe na veterině, což mě hrozně zajímalo a emocionálně mě to nějak vrátilo do svý kůže. Bylo to vybočení ze zajetých kolejí a hrozně silnej impuls zvenčí.
V tuhle chvíli určitě nemůžu tvrdit, že jsem na vždycky venku, je to hrozně čerstvé. Jestli mi třeba nedopadne dokončení školy, tak to bude asi velká zkouška. Doufám ale, že tak hluboko už nezahučím.
Není tady
Judyna napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Tak to jsem se blbě vyjádřila - já jsem se cítila být tam dole. A ty jsi jakože viděla poklop a věděla, že jsi uvnitř?
Nene, já byla venku, vně toho poklopu, jaksi izolovaná a snad i bez možnosti kontroly nebo jakéhokoliv zásahu do běhu věcí, ale i svého života. Nedokážu ten stav moc vysvětlit.
Pod poklopem jsem byla pro změnu já
(od poklopu ke poklopu koulí kyklop kouli )
Není tady
Ajta......tak to držím palce a hrnu k tobě veškerou přírodní lékárnu - zviřatama počínaje. Teď si uvědomuju, že mně paradoxně asi před nějakou hnusnou definitivou uchránil můj pes - paradoxně proto, že bych čekala, že spíš děti. Jenže za ty jsem asi cítila tu absolutní zodpovědnost, nebo co.....což člověka nenadlehčí
Pes je přece jen bytost z trošku jiného světa, což pomůže zřejmě aspoň maloučko si poshovět...
Není tady
Kuju
Zvířat mám relativní dostatek, doma kocoura a králíka (kombinace k pohledání) a dobrovolničím v kočičím útulku. Ale psy miluju upřímně řečeno nejvíc. Jednou za čas jezdíme s přítelem venčit do útulku a jsem z toho pak vždycky nabitá na týden . Jo, hafana by to chtělo...
Veterina byl dětskej sen, takže když se mi naskytlo to toho nakouknout, hrozně mě to oslovilo. Navíc tam byli bezva lidi a vůbec mi tam bylo strašně dobře. Jen to bylo krátký .
Není tady
Konikleci, bude dobře, uvidíš. A nikdy dopředu nevíš, co Ti pomůže, co příjde v ten pravý čas. U mě to byla paradoxně situace, která mně měla hodně ublížit, ale v podstatě mi moc pomohla.
A pak z těch dozvuků mi pomohl příchod lidí, které jsem dlouho neviděla, kteří vůbec netušili, co bylo a jen mi nabídli, ať příjdu mezi ně. Kluci chlupatí, ale v ten čas učinění andělé, aniž by o tom měli tušení.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Jestli to nebude něco na ten způsob, co jsem mívala jeden čas jako asi desetiletý dítě? To se mi stávalo, že jsem jakoby opustila sama sebe, teda svoje tělo. Mysl zůstala uvězněná, nebo připoutaná na jednom místě a tělo někam chodilo a tak podobně. Pamatuju se, že jsem měla strašnou hrůzu, jestli něco nevyvede, když tam nejsem
Naštěstí se mi tohle stalo tak 4-5x a pak už ne. Taky brr.
Waaaau ... já měla zase jiné lahůdky ... já byla v tomhle věku náměsíčná 
Nešlo o to, že bych v noci vylezla, protože by mě trápily noční můry a já se šla schovat k mámě do postele mně se nejednou stalo, že jsem vylezla z postele a ve spánku jsem prováděla různé nesmyslné činnosti. Například jednou jsem v noci vstala, šla jsem na WC, kde byly ve výklenku prací a čisticí prostředky a začala jsem rozsypávat po podlaze prací prášek a jindy zase - to bylo v ozdravovně - jsem vstala z postele, přehodila jsem si přes sebe pokrývku a vydala jsem se na cestu ven z ložnice. Zastavila mě až děvčata, která byla ještě vzhůru a mile se mě zeptala: "Co děláš, ty debile?!?" Načež jsem něco zamumlala, otočila jsem se a zalezla jsem zase zpátky do postele.
Ráno jsem pochopitelně o ničem nevěděla ...
Není tady
Taky jsem byla v dětství náměsíčná. U mě se to ale obešlo jen tím, že jsem bráchovi brala peřinu (zcela určitě na mě byl v tom okamžiku také milý) nebo jsem jen slezla z postele a ustlala si na zemi.
Není tady
To, co jste tady, vy některá děvčata, psala, ve mně probudilo ohromnou vlnu úlevy, že ty pocity a situace, které jsem prožila (a žel, či díky Bohu pravděpodobně ještě prožiju) nejsou ojedinělé. Rozumím vám, cítím s vámi, sdílím a sdílela jsem vaše pocity (nebo spíš nepocity).
A když jsem si tohle uvědomila, došlo mi, milá Ametyst, že tě tvoje maminka asi chápat nemůže. Asi se s tebou tvé okolí nemůže bavit, protože nemáte o čem. Nemáte společné téma, nemáte společnou zkušenost. Je to, jako by ses chtěla bavit s bezdětnou, kterou děti naprosto nezajímají, o porodu. To můžeš udělat klíďo píďo s ženskou, která dala 1 dítě do děcáku a další čtyři hned zabila. Tu děti asi nezajímají, ale zážitek má. Pravda je, že by ses od ní asi moc nedozvěděla. Novum, o němž by tě mohla poučit, by byly nenápadné "domácí" porody.
Zajímavé je, že ani nic moc se o těchto (teď myslím zase Ametystina témata) věcech nepředává tím "společným povědomím" (nevím, jestli existuje takovýto terminus technicus, ale když tak pro mě není zcela totožné s kolektivním nevědomím). Že by neochota nebo neschopnost nebo nmožnost o tomhle svědčit? A nebo jenom nejsem sečtělá. To nejspíš.
Není tady
Jestli mám soudit podle sebe, Brambůrko (páč jinak nemohu) tak mně tane paralela s koncentrákem v tom smyslu, že některé zážitky jsou tak poznamenávající, že člověk potřebuje prostě spoustu času, aby je zpracoval.
Já v těch depresích byla bratru před 30 lety; spoustu let jsem se o tom nemohla zmínit ani náznakem a když přede dvěma léty onemocněla ta moje dobrá přítelkyně, jak jsem o tom tady psala, tak se všechno oživilo v síle, kterou jsem seznala jako relativně únosnou. Přesto, když jsme o tom začly mluvit víc a otevřeněji, bývalo mi z toho špatně i fyzicky - i po těch letech
Jestli to bylo tím, že jsem na to tehdy byla absolutně sama, to nevím.
Nicméně, já to takhle mám s hrůzostrašnejma zážitkama všeobecně a zdá se mi při opatrném sondování, že nejsem sama.
Možná to fakt bude trošku jako s těma koncentrákama - ti lidi o tom celý život nemohli mluvit vůbec, poněvadž by je to semlelo (mám blízkou osobní zkušenost) a pak asi před třema rokama Spielberg vyvěsil na netu opatrný dotaz - jestli by mu zbývající pamětníci tak jako nechtěli malounko říct....psal prý, že čekal asi tak tisíc odpovědí, a že mu jich přišlo asi dvacet tisíc Prostě to chtělo spoustu času.
Není tady
Jo, můj děda o koncentráku nemluvil vůbec. Nemohl se dívat ani na válečné filmy.
O hrozných věcech se opravdu těžko mluví. Nějaká blbost se vyslepičí lehce. Se závažnými problémy už to tak nejde.
Já jsem o svých problémech také nemluvila asi z toho důvodu, že slova na to nestačí a jak správně říkáte, kdo to neprožije, tak nepochopí, popřípadě by mohl zlehčovat a to je možná ještě horší. Stačí, když někdo v okolí řekne - já mám dneska hroznou depku, to si hned v duchu říkám - děvče, kdybys věděla, o čem nevíš....
Není tady
Procvičte nejen pravopisná cvičení, diktáty, ale i kvízy, časté chyby, doplňovačky a vše, co pomůže ve výuce Vám nebo dětem na webu pravopisne.cz
Turistické, populárně – naučné, dětské a zábavné e-knihy. Stáhněte si zdarma e-knihy Jiřího Gleta. Můžete si vytvořit vlastní knihovničku e-knih na svých mobilech a tabletech.