29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Dumám nad takovou jednou opakující se zkušeností.
Některá témata jsou v jisté společnosti "tabu".
Narážím na to neustále, když třeba někde zmíním své psychické potíže. A to se tím fakt nechlubím.
Není čím. Jen když je to k tématu, tak mi prostě přijde jako pokrytectví o tom mlčet.
Jasně, někdy je to vhodné s ohledem na některého přítomného. Např. před těhotnou ženou by se nemělo mluvit o "hrůzách porodu", a že to některé ženy umějí podat opravdu barvitě...
Ale když třeba k nám přijde tchyně na návštěvu (ví, že jsem několik let abstinující alkoholik) a s mužem se baví o někom jiném, kdo pije, způsobem, který naznačuje, jak NÁS se to netýká a my jsme přece slušná rodina...posledně už jsem to nevydržela, a normálně to řekla nahlas, že mi připadá směšné dělat, že se nás to netýká, dělat, že nic nevím, apod.
Na mé zvolání "Král je nahý" se mi dostalo odpovědi jen trapné mlčení. A tím nechci útočit na tchyni, to je příklad, byť dle skutečnosti. Takto reaguje velká část lidí. Že dělá, že nevidí to co je, nebo naopak, předstírá, že vidí to co není.
Naposledy se mi to stalo před pár dny, kdy jsme byli na návštěvě u známých a povídali jsme si o tom, jak kdo z nás umí odpočívat. Muž se zmínil, že já o něm tvrdím, že neumí delší dobu lenošit (to má pravdu, to tvrdím, hned s ním šijou všichni čerti a je docela akční furt).
Na to on řekl, že já bych taky nevydržela celý den ležet. Tak jsem se zmínila, že naopak, mám dny, kdy ležím celý den, ba spím celý den. Nadechl se, a řekl, že to je něco jiného, že... (chtěl říct, že to jen když mám depresi)...ale zarazil se. Uvědomil si, že v téhle společnosti, mezi těmito lidmi to není vhodné ani bezpečné mluvit o duševních poruchách.
Také jiná poznámka v tom setkání to naznačovala. Totiž když se známá zmínila o jiné paní, že má "psychiatrickou dg."
A řekla to způsobem, který jasně naznačoval, co si o takových lidech myslí.
Tak jsem si říkala:
"Kdybys věděla, kolik já jich mám"
No vážně jsem si přišla jak v 19. století, kdy punc šílenství byl jasným stigmatem a ostře odděloval nemocné od "zdravých".
A na tohle narážím neustále. Není vhodné mluvit ve společnosti o psychiatrické dg., ale o krvácejících hemoroidech, nebo hnisajících ložiscích v krku se tam hovořit může.
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání.
Nepotřebuji o tom mluvit za každou cenu, ale schválně o tom nemluvit, dělat z toho nějaké zakázané, magické téma, je přece taky zbytečné. Samozřejmě, jakési zbytky sociální inteligence mám, tak odhadnu, co je vhodné a co ne, ale stejně někdy mám dojem, že jsme zbytečně sešněrovaní pomyslnými prtavidly a přehnanou etikou.
Není tady
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání. Nechapem ta, predca co je koho do toho, ze mas psychicke problemy. To rozoberaj s najlepsou kamaratkou- kamaratkami, nie so znamymi. To nie je tema do spolocnosti! . Je to pravda. Dnes, ked ma ma kazdy druhy clovek depresie, nemozes zatazovat vsetkych ludi okolo seba so svojimi zdravotnymi problemami, ktore u teba pretrvavaju roky, to cele roky budes rozpravat to iste dokolecka dokola? Sa nediv, ze ludia ta nechcu a nemaju zaujem pocuvat- ono to fakt musi liezt na nervy. A samozrejme to musi zmrazit naladu vsetkych zucastnenych, dokonca aj tvoju. To naozaj nemas lepsie temy na rozhovor v spolocnosti ako rozoberat svoje depresie? Riad sa tvojim I hide my feeling behind a smile. A sama budes prekvapena, co to dokaze!
Není tady
Ametyst napsal(a):
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce), dostane se mi trapného ticha a pokašlávání.
Ametyst, není pes zakopaný právě tady? Že vlastně chceš "porušit toto tabu" hlavně v sobě samotné? Tak to lámeš přes koleno přes jiné?
No tak to prelom ty... Ale za mňa: nemám s tým nejaké osobné skúsenosti, ba ani v rodine veľmi nie, takže by sme si asi dlho nepokecali... Bol by to tvoj monológ s mojím prikyvovaním, prinajlepšom... Nemôže to byť aj týmto?
Není tady
Selima napsal(a):
No tak to prelom ty... Ale za mňa: nemám s tým nejaké osobné skúsenosti, ba ani v rodine veľmi nie, takže by sme si asi dlho nepokecali... Bol by to tvoj monológ s mojím prikyvovaním, prinajlepšom...
Nemôže to byť aj týmto?
Já si o tom pokecám dost jinde. Třeba i na Babinetu.
Nejde o to, že bych to neměla kde ventilovat.
Jde o to, že jsou oblasti, kde se o tom mluvit nesmí.
A ano, asi to ve mně vzbuzuje nějakou potřebu to tabu prolomit.
Nejen v této oblasti.
Třeba když mi kdysi tchán tvrdil, že jejich pes nekouše, a přitom pes byl agresivní nervák, který pokousal mě i mého syna několikrát, jakožto batole.
Tak jsem se jednou už naštvala a nechtěla poslouchat ty jeho řeči, že tohle by Ajax nikdy neudělal a o tom pokousání mu řekla. Když sám byl slepý (byl několikrát u toho, ale prostě to "nechtěl vidět").
Nechápala jsem, jak mohl mluvit o tom, že jeho mírumilopvný pejsek by nikomu neublížil, když to bylo tak zjevné, že i jizvy zůstaly.
Tohle jsou ty případy, o kterých mluvím. Ví se to, ale dělá se, že to není.
Není tady
Možno to "se" vníma inak, lebo mu to narušuje jeho obraz sveta, alebo jeho ilúziu o svete... Možno tomu samo "se" verí je o tom svojom presvedčené...
Není tady
Máš pravdu , lidi hrají sami se sebou tanečky , něco si vsugerují a všem to cpou jako pravdu .
Moje máma bude do konce života prohlašovat, že nás děti měla všechny stejně ráda a že se s tátou milovali ........i když já si pamatuju na jejich každodenní děsný hádky .
Můj tchán zplodil 4 psychiatrický diagnozy ,ale kdyby někdo z rodiny- probůh- měl jít k psychiatrovi , měl by zničenej život a rodina obrovskou ostudu , navíc ekonomové a psychiatři, to není profese , jediná dobrá profese, je strojní inženýr
Výsledek byl ten, že tchýně měla narvanou kabelku lékama, který získala bůhví od koho, protože měla neustálé deprese a v 63 letech zemřela po šílených nwemocech na rakovinu jater (předtím měla mnoho let dialýzy ) Ale psychiatr je fuj .
Jejich poslední syn byl problémový, hyperaktivní a neléčený ..... ukradl všechny rodinné úspory a prodal i zlato, kradl v práci a seděl rok ve vězení .
Když si pořádil rodinu, sebral televizi a ledničku a prohrál ji v automatech a děda solil znova , donekonečna . (.na stáří zůstal úplně bez peněz a ostatní vystudované děti musely podporovat posledního synáčka ).
Měl jasnou poruchu , kdyby se obrátil na doktora, našel by společnost, která by ho podpořila a zabrzdila , ale psychologové a psychiatři jsou přece neschopní blbci
Není tady
Hele, já nevím, Drahokame.....mám to podobně. Tedy, kromě případů, kdy bych tím někoho zbytečně ranila, samozřejmě. Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně - což se ukazuje jako návykové
A možná je to svým způsobem osvobozující i pro ostatní, kterým to připadá "trapný": příště jim to bude připadat méně trapný, atd.....
Seli, ja myslím, že keby "se" to niekomu verilo a bolo presvedčené, necítilo by "se" trápne, povedala by som. Iba že by nesúhlasilo, alebo také niečo.
Není tady
lupina montana napsal(a):
Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně -.
Mně to přijde, že to lidi škatulkuje pak do prostředí, kde se nacházejí "stejně postižení". A patlat se zas jen ve své nemoci, to je k ničemu. Potřebujem se pohybovat mezi všemi lidmi, celou společností. A proč se pořád přetvařovat, že jo. Chtějí mluvit svobodně o všem, ne kličkovat mezi tématy...
Já taky občas chodím na stránky, kde se scházejí lidé s psychickými potížemi, ale být jen s nimi, a bavit se jen o tom, to je na bednu. Potřebujeme všichni zdravé rozmanité prostředí, jinak se v tom zahrabem. A to platí i o onkologických pacientech, o maminkách s postiženým dítkem, o lidech a RS, apod. , všechny diskuze a společenství, kde se scházejí lidé, které spojuje stejný problém.
Je fajn, že se sejdou, podpoří, cítí se v té společnosti pochopení a přijetí. Ale styk s ostatním světem je pro jejich psychické zdraví nutný.
Nějak nechci uvádět lidi do trapnosti, jen vytvořit prostředí, kde si uvědomí, že mohou hovořit o všem.
Není tady
Ametyst napsal(a):
lupina montana napsal(a):
Ale odjakživa mi dělá potíže mlžení a takový ty tanečky a ne proto, že by mě lákalo porušovat tabu, ale proto, že mě to prostě neba. Výsledek je ten, že se stýkám s lidmi, se kterými můžu mluvit volně -.
Mně to přijde, že to lidi škatulkuje pak do prostředí, kde se nacházejí "stejně postižení". A patlat se zas jen ve své nemoci, to je k ničemu. Potřebujem se pohybovat mezi všemi lidmi, celou společností. A proč se pořád přetvařovat, že jo. Chtějí mluvit svobodně o všem, ne kličkovat mezi tématy...Já taky občas chodím na stránky, kde se scházejí lidé s psychickými potížemi, ale být jen s nimi, a bavit se jen o tom, to je na bednu. Potřebujeme všichni zdravé rozmanité prostředí, jinak se v tom zahrabem. A to platí i o onkologických pacientech, o maminkách s postiženým dítkem, o lidech a RS, apod. , všechny diskuze a společenství, kde se scházejí lidé, které spojuje stejný problém.
Je fajn, že se sejdou, podpoří, cítí se v té společnosti pochopení a přijetí. Ale styk s ostatním světem je pro jejich psychické zdraví nutný.
Nějak nechci uvádět lidi do trapnosti, jen vytvořit prostředí, kde si uvědomí, že mohou hovořit o všem.
a nenapadlo tě, že oni otom prostě třeba nechtějí mluvit ? možná se takové nemoci "bojí", možná nemají vlastní zkušenost a tudíž nějaký názor. nebo je to prostě nezajímá.
je spoustu důvodů , proč o něčem člověk nemluví a nemusí to být pokrytectví.
já bych stebou taky asi o tvých psychických problémech nemluvila, jednoduše mě to nezajímá ( promin).
s mojí mámou taky o nemocech nemluvím, protože vím, že u ní jde o pak o hodinový monolog, který stejně nemá konce a řešení.
Když toto tabu poruším (a přiznám se, že často i schválně, když vím už jaká bude reakce),
proč tedy ty druhé nutíš ?
Není tady
Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.
Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.
Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.
Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...
Není tady
Ametyst napsal(a):
Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.
Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.
Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.
Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...
To už tak bývá, že lidé rádi soudí svoje okolí, ne sebe nebo své blízké. Že vědomě, někdy možná nevědomě, vytěsňují ze své mysli to, co je zraňuje. To, že mluví o jiných, jim pomáhá přežít.
Není tady
Ametyst napsal(a):
Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.
Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.
Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.
Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...
No, to fkat môže byť spomienkový optimizmus... My keď sa zídeme ako rodina a začneme spomínať, tak to vyzerá, že ani žiadnu spoločnú minulosť nemáme, také odlišné sú tie spomienky... a to nielen s bratom, ktorý si smaozrejme pamätá, že tá zlá som bola vždy ja, kdežto ja si pamätám, že si začínal vždy on... Aj rodičia majú svoje spomienky, odlišné od mojich.
Takto asi funguje pamäť, možno aj vnímanie skutočnosti.
Není tady
Ametyst napsal(a):
Ne, nemyslím, že je nutím. To tady můžem těžko posoudit jak (a jestli) jsem neodbytná, otravná.
Možná jsem. Ale venku funguji tak, že to o mě nikdo neví, a kdo ví, nemluví.
Hovořím o případech, kdy na to přijde řeč.
Třeba když mamka začne o nějaké alkoholičce, s despektem...a přitom já jsem taky AA, jen mě mezi ně neřadí. Nikdy to nechtěla vidět, nidky nepřijala, že bych měla skutečný problém. I když to bylo zjevné.
Jakoby sama před sebou mě chtěla očistit, že já přece nejsem "tak špatná, jako ti ostatní chlastači, snad protože jsem její dcera. nad je nechce ranit. Ale já sama před sebou si iliuze nedělám. Chlastala jsem, brala prášky, chovala se nezodpovědně,...protože to bolelo.
Berou to jako minulost a pryč s tím. My nic, my muizikanti, my jsme slušná rodina.
Něco jak píše Novavila,
jakože nic není...včetně těch rodinných hádek, naše dětské noční děsy, kdy se rodiče mlátili, ale dnes máma tvrdí, že nikdy nic takového nebylo.
Je s podivem, jak funguje tenhle obranný mechanizmus zapomínání, i přesto, že je to tak zjevné...
Ametyst, já se se svojí matkou také o své minulosti bavit nemůžu a ani nechci. Jak můžu chtít po seniorce, které bude za pár let už devadesát, aby k mým problémům s alkoholem zaujímala nějaké stanovisko ?!? Protože je moje matka ze staré školy, můj pobyt na odvykačce obchází uctivým obloukem a já se jí ani nedivím - je z generace, zatížené předsudky, pro kterou pobyt na psychiatrii znamená automaticky určitý druh stigmatu a společenského znemožnění. Když na to přijde řeč, můj pobyt v blázinci před skoro pěti lety eufemisticky označujeme za "pobyt v nemocnici"
Ametyst, když už jsme u těch matek, tak většina matek si v tomhle ohledu vypěstuje vůči debaklům svého dítěte obranné reflexy: buďto je bagatelizují, popírají nebo je nazývají jinými jmény. Protože - přiznejme si to - debakly vlastních dětí matkám ubližují víc, než debakly vlastní, protože ta matka je proti nim naprosto bezmocná a dospělému dítěti samozřejmě nedokáže nijak pomoci. A koukám, že Tvoje maminka si ten obranný reflex (bagatelizování, popírání negativních jevů - vlastního domácího násilí) přinesla i ze svého soukromého života.
Ametyst, uvědom si, že Tvoje matka si v životě prožila taky svoje a to popírání, zastírání a negace je jenom únikový manévr, aby nepříjemné zážitky vytěsnila ze života a nemusela se v nich zpětně hrabat. Věř, že nikomu to není příjemné, připomínat si situace, které by člověk nejradši ze svého života vymazal ...
A nemysli si, že matka na domácí násilí zapomněla, protože jsou věci, na které se zapomenout prostě nedá. Tvoje maminka ty věci ze svého povědomí pouze vytěsnila a já bych na jejím místě její postoj respektovala, protože každý má právo po tolika letech na svůj zasloužený klid a to, že bude po X letech vytahovat staré kostlivce ze skříní by nepomohlo ani Tobě, ani jí
Upravil(a) Kiara (18. 3. 2012 12:21)
Není tady
Takže je lepš neřešit. nechat spát. přikyvovat-ano máš pravdu, nikdy jsme mě nebili, nikdy jste se neprali, nikdy jsem nezařila trauma ve smyslo kříšení otce z bezvědomí a volání záchranky, a vždy jsem měla ty nejlepší podmínky pro učení...
Já jí neodporuji, myslím si své, i když moje máma má jen něco přes šedesát, tohle dělá co ji znám. To není věkem.
Rozumím, že je to její ochrana. Že si něco vytěsnila. Aby ji to neohrožovalo. Jsem ochotna to přejít. Jdenou, dvakrát...ale ne když to slyším pořád, jak zkresleně vidí, jak to bylo, a považuje to za samozřejmé, že jsem to tak měla i já, přestože jsou jasné známky toho, že to bylo jinak (mám ještě sestru, která má na to ještě barvitější vzpomínky, které už jsem, zase vytěsnila já.
Je to pryč, jsem svoloná mamce všechno odpustit, kór když je teď tak nemocná, nic jí nevyčítám. Chtěla bych se s ní v té věci smířit, ale to zjevně možné nebude. Zajímalo by mě, kde to tedy má, když to potlačila ale nezapomněla, a jestli ji to netlačí...
Není tady
Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...
Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe?
Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?
Upravil(a) majkafa (18. 3. 2012 14:35)
majkafa napsal(a):
Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...
Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe?
Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?
Jistě že máš pravdu, natolik mě znáš, že si neumím odpustit, dovolit, přimout.
Ale mnohem snazšáí je to dovolit těm druhým. Odpustit těm druhým, přijmout ty druhé.
Je v tom nějaký alibizmus.
Není tady
majkafa napsal(a):
Ametyst, řeš své a ne její. Ono je to lehčí, viď? Vrtat se v tom, jak to má nebo nemá tvá máma, než už konečně udělat něco sama v sobě a se sebou...
Jo, tak ty jsi svolná mamce odpustit...
A což takhle odpustit sama sobě? A přijmout sebe, svou minulost a to jaká jsi ty sama v sobě a pro sebe?
Ametyst, není to tvé téma pokrytectví hlavně o tobě? O tvém pokrytectví sama před sebou?
Tak já si myslím že je důležitý si takových věcí u druhých všímat , kolikrát to děláme taky a u druhých to vidíme jako na talíři .
Moje sestra například stejnou situaci popisuje uplně jinak než já, vůbec se nepamatuje že se rodiče denně hádali a já se přesně pamatuju,jak kolikrát už ráno v šest máma vedle hučela do táty výčitky .
A sestra a máma byly dvě hrdličky , nerozlučná dvojka, tak to prsstě vytěsnila , je schopná se se mnou do krve hádat .
Není tady
Ametyst napsal(a):
Takže je lepš neřešit. nechat spát. přikyvovat-ano máš pravdu, nikdy jsme mě nebili, nikdy jste se neprali, nikdy jsem nezařila trauma ve smyslo kříšení otce z bezvědomí a volání záchranky, a vždy jsem měla ty nejlepší podmínky pro učení...
Já jí neodporuji, myslím si své, i když moje máma má jen něco přes šedesát, tohle dělá co ji znám. To není věkem.
Rozumím, že je to její ochrana. Že si něco vytěsnila. Aby ji to neohrožovalo. Jsem ochotna to přejít. Jdenou, dvakrát...ale ne když to slyším pořád, jak zkresleně vidí, jak to bylo, a považuje to za samozřejmé, že jsem to tak měla i já, přestože jsou jasné známky toho, že to bylo jinak (mám ještě sestru, která má na to ještě barvitější vzpomínky, které už jsem, zase vytěsnila já.
Je to pryč, jsem svoloná mamce všechno odpustit, kór když je teď tak nemocná, nic jí nevyčítám. Chtěla bych se s ní v té věci smířit, ale to zjevně možné nebude. Zajímalo by mě, kde to tedy má, když to potlačila ale nezapomněla, a jestli ji to netlačí...
nemusíš přikyvovat. ty víš své, tak své matce taky nech to její. KOMU pomůže, když matka "uzná tvojí pravdu" ?Ty jsi ochotna to přejít , smířit .....a opravdu ti o to matka stojí??nebo je to tvůj boj o TVOJÍ pravdu, TVOJE vzpomínky??
Není tady
Agewo, já nikoho nepřesvědčím, to vím.Jen mě otravuje pořád dokola poslouchat tyhle konfabulace. Když vím, že to bylo jinak,. Nechám jí to říct, když to tak vnímá, ale přikyvovat k tomufakt nechci, když to vnímám jinak. Raději odvedu´řeč jinam.
Ta mamka byla jen příklad. Přijde mi až hnusné, teď to vytahovat, když mi mamka pomalu odchází...
Nic jí nechci vyčítat, ani vymlouvat. Byl rto jen příklad. Uvedla jsem i jiné, než mou máti.
prostě mi dělá problém donekonečna poslouchat nepravdu, konfabulaci, kolikrát až to hraničí u některých lidí s bájnou lhavostí. Zvláště když to mám poslouchat opakovaně.
Není tady
Ahoj Ametyst.
Já si myslím, že specifické pokrytectví / prolamování tabu je vždy na zvážení. Jestli správně chápu, lidem na potkání to nevykládáš, ale jedná se o prostředí, ve kterém se z nějakého důvodu pohybuješ. Ty lidi, kterých se to týká asi znáš. Na mě z toho všeho tak vyskakuje, že když tihle lidé mluví např. o alkoholicích a cítíš z toho despekt, že se možná potom cítíš nejistá, protože nevíš, co si o Tobě tihle lidé myslí. Já bych zvažovala, jestli mi na těch lidech záleží tolik, že mi také záleží, co si o mně myslí. Jestli ano, vykašlala bych se na jejich tabu a jejich strachy a úzkosti a hodila je do toho s otázkou...když je teda soused, který je v léčení takový a makový, co jsem potom pro Vás já, když jsem tím taky prošla? A když odpoví tak všelijak, tak bych je u toho tématu podržela...
Ovšem bachec na to, že odhalování tabu má také následky a je dobré se rozmyslet, jestli je potom chceš nést!
Z mé zkušenosti. Tabu, které si nesu ve svém životě, resp. záležitost, která je tabu pro mé okolí, odhaluju jen těm lidem, kterým věřím a se kterými se dá mluvit...to neznamená, že se ho nebojí, ale jsou otevřeni diskusi a třeba je jednou ta obava přejde.
Držím palec
Není tady
tahle doba tomu nahrává...všichni musí být výkonní, flexibilní, vyrovnaní.. a kdo ukáže v tomhle směru nějakou slabost, např.že trpí úzkostmi a depresemi, jakoby si pod sebou podřezával větev. Převálcuje ho nějaký dravec.
Hemeroidy mohou naoak být důsledkem pracovního vypětí těhle dravců. "Chudáci" prosedí 10 i 12h denně u pracovního stolu, takže proč si nepostěžovat. Sklidí obdiv i uznání.
Není tady
Ono asi taky záleží nejen na přístupu těch mluvících k tématu, ale i toho, koho se to přímo týká, abych to tak řekla. Jsou rodiny, kde se umírá i marodí na vážné nemoci. Někdo si jako zdravý udělá smrtelný úraz, nabourá, utopí se, zemře při výkonu zaměstnání, jiný léta trpí, až ho to skolí. Kdo z toho tématu chce dělat senzaci, má si na čem zgustnout. Ono říct zablokovala jsem si krční páteř, zlobí mě žlučník nebo mám často se opakující angíny je přece jen něco zcela jiného, než léčila se v Bohnicích, prodělala chemoterapii, přišla o nohu. Myslím, že nikdo neví, co ho potrefí a tak by měl i vážit slova o druhých a vyjadřovat se o jejich diagnózách. Protože kdo to neprodělal, neví, o čem mele. Pak dojde k hloupým trapasům, že se s dodatenou lítostí řekne, ježíši a my mysleli, že se mu nechce makat, on fakt umřel, jo, dyť byl ještě mladej, nebo že někdo nechápe, jak můžou lidi řešit problémy léky na nervy, místo aby šli a dělali cokoli, co by jim prospělo líp a vedle diskutujícího se ozve kolegyně, co je bere dva roky a nikdo to o ní neví, s tím, že ona je taky člověk a co má dělat, když nemá žádný vážný starosti a přitom ty deprese má pořád dokola....to by člověk pak držel spíš pár facek. Myslím, že pokud někdo sklouzne do bavení se o nemocech, ať tak činí pouze s někým ve dvojici, co to taky rozebírat potřebuje a neventiluje to někde v širším posluchačstvu, aby se někoho nedotknul a pokud někdo mluví o jisté diagnóze před někým, kdo to má za sebou, je to neomalenost a tak by s ním mělo být jednáno. Buď bych odešla, nebo převedla řeč zcela jinam, nebo si ho nějak inteligentně podala, aby si sám přišel trapně. Říct třeba, hele, lidi, není tak hezkýho dne škoda na rozebírání chorob, mně na to je teda líto času, já končím a jdu na zahradu. I já zažila kritiku v příbuzenstvu na péči o invalidu - nikdo to nezažil, ale kafrat o tom jim šlo úchvatně. Ten, kdo je zdravý, asi neumí pochopit, že mentálně postižené dítě je moje dítě a říct, že to nedaj do ústavu nebo že to nedala pryč, je fakt potěšující slyšet i pro toho, koho se to netýká. Protože stačí pád z kola - a můžu být krasavec, sportovec, inteligent i zazobanec.....a po úrazu hlavy je ze mě rázem příbuzný, co se sám neposadí, nenají a možná ani nebude vnímat, jak začíná být nejbližším na obtíž.
Pokud se Tě Ametyst nelibě dotýká směr hovoru rodinných příslušníků, buďto to skousni a řekni, jo, já to mám za sebou, kldině se o tom bavte, nemám vám to za zlé, ale já jdu vedle a jen vám řeknu, že nemáte ponětí, jaké to je. Já to už vím. Jdu uvařit kafe, až to dopovídáte a přejdete na jiné téma, houkněte na mě vedle do kuchyně. Oni za to na jednu stranu nemůžou, co máš za problémy, ale Ty to fakt řekla bych nemusíš snášet, když by ses chtěla s nimi bavit o třeba pěstitelských úspěších sousedů....
Není tady
kalupinko, já jsem pochopila Ametyst jinak.
Ona se o tom naopak bavit chce, a ne že ne, jak jí radíš ty, aby odešla vařit kafe...
Můžu být natvrdlá, připouštím. Ale pak pokud se o tom bavit chce, nechápu, proč téma s příbuznými nerozvede dál. Na druhou stranu, vždyť by ale mleli jedno a totéž pořád dokola. Nějaký ten čas s mužem je, co nového jim o tom může říct? Má ten problém s pitím nyní za sebou, čiliže už je to vyřešeno, pak se jich to de facto skutečně netýká. A ohledně depky, proč by někdo nemohl celý den ležet a nic nedělat, když to má umožněno. Ať už z lenosti, deprese, nebo z důvodu odpočinku. A dobře tu někde zaznělo - čím méně toho o nás běžné okolí ví, tím lépe pro nás. I normální informace typu lokality dovolené je pro okolí nežádoucí a zdrbatelná - pracovník byl déle nemocen a dovolil si poslat pohled z turisticky známého místa, kam se těšil. No ty reakce! Jak si mohl dovolit někam vůbec jet, co kdyby se mu nějak přitížilo nebo zase marodil? Jeden to tam ale řekl správně a utřel je: je to každého věc. Nebude snad čekat doma půlku léta, koukat z okna a měřit si několikrát denně tep. Že si náš turista chodil lážo plážo a netrhal vysokohorský rekordy, že ty hory spíš pozoroval zdola a i tak si to s kamarády užil, bylo normálovi jasné. Ti ostatní katastrofisti ho viděli na nejvyšší hoře pod kyslíkem u záchranářů. I takoví můžou lidi v práci být! Proto je asi lépe, když o nás okolí nic moc neví....ani tchyně by nemusela vědět, že kdysi před x lety, kdy jsem třeba muže ještě neznala, jsem měla nějaký problém.....
Není tady