No vidíš, sama sis během chvilky na to se záchrannou sítí přišla. A diplomku zvládneš taky.

Btw můj syn nedodělal VŠ na dva pokusy a dcerka na tři, no a co? Až budou chtít, tak si ji dodělají. A když ne, tak taky dobře. Jejich hodnotu to nijak nemění. Jsem na ně pyšná, na takové, jací jsou.
A nemiluji je o nic méně, než bych je milovala s několika tituly před i za jménem.

Upravil(a) majkafa (13. 3. 2012 17:36)

Ještě jednou moc díky, fakt mi to pomohlo. Dokonce jsem z toho dostala hlad . To je velmi pozitivní po tom, jak mi bylo dneska blbě.
Dám si pozdní oběd, kafe a půjdu na tu diplomku. Dnešní den bude nakonec fajn a k něčemu i hodně dobrý...

A zase se ozvu, ju?

Bramborka napsal(a):

koniklec napsal(a):

No je fakt, žei když jsem ni někdy nos natloukla, tak toho v důsledku nelituju. Jediné, co mě kdy mrzelo bylo, když jsem něco odmítla, protože máma byla proti a já chtěla mít klid. Natlušní nosu je vlastně v důsledku fajn zkušenost.

No, i když to slovo fajn patří ke zkušenosti, ve chvíli, kdy mi teče krev z nosu, který bolí jak prase, je nakřivo a já se dusím jeho oteklostí, bych tohle slůvko ve svém slovníku hledala marně. V tu chvíli bych si asi řekla, když bych byla pozitivní, že je to lepší, než drátem do voka.
Jo, dobrá zkušenost to je.

Ano, to fajn patří ke zkušenosti už odžité a přežité . Je fakt, že já toho zatím moc nemám, jen ňákej rozchod a ten byl v důsledku jen a jen pozitivní

sahleb napsal(a):

koniklec napsal(a):

Moc vám děkuju.



Bože, to je zmatený. Hrozně vám děkuju, že jste zareagovaly!

KOniklec, nekdy tona cloveka padne, a je zle. Ja sice moc nebrecim, ale blbe az velmi blbe nalady mam.

Vubec bych ti nerekla, ze jsi hysterka, to je tak strasne hloupe pojmenovani. Mas blok pri psani.

A na zitrek ti drzim palce.

Dík, zítra dám vědět, jaké to bylo...docela se těším 

Dneska mi bylo fakt zle, nebyl čas dělat hrdinu

koniklec napsal(a):

Dík, zítra dám vědět, jaké to bylo...docela se těším 

Dneska mi bylo fakt zle, nebyl čas dělat hrdinu

Koniklec , NO TAK VIDIS!!!!Ze ty si z nas delas legraci!

koniklec, dej si k večeři něco dobrého. Zítra držím palce a ozvi se.

Dík za pochvalu, ale dětem nebudu vyřizovat.   To musí vědět ony samy. Podle toho, jaké máme hezké vztahy, to myslím vědí, že se snažím. Mám co napravovat, co jsem v jejich dětství prostě nezvládla, o tom žádná.

To spíš asi ne, mě to jelo od rána, ještě jsem při tom uklidila, obešla nějaké pochůzky, nákup - jen jsem byla pořád hrozně zoufalá se zvyšující se silou. Ke konci už jsem se bála, abych si něco neudělala - myslela jsem na různé prášky, žiletky apod. - proto jsem musela něco udělat. Prostě jsem jen potřebovala zařvat pomoooooc. Jak jsem sem napsala, i když tak zmateně a rozrušeně, tak se mě spadlo to nejhorší pnutí a mohla jsem začít postupně uvažovat a komunikovat tady s holkama, co mi odepsaly.

Teď jsem celkem ok, jen hodně unavená...no aby ne, po tom dnešním zážitku. Mám tady kotel čaje a pracuju na diplomce. Sice mi to moc nemyslí, ale dělám si aspoň nějaké statistiky a výpisky, u toho moc přemýšlet netřeba .

Upravil(a) koniklec (13. 3. 2012 21:04)

Lupiš, a jsou taky nějaký Bachovky na sebeobviňování a pocity s tím spojené? Já se v tom vůbec nevyznám, ale ty je máš asi vyzkoušené na sobě (?).

koniklec napsal(a):

Mám pocit, jako by mě "proklela" moje máma - prorokuje, že když tu školu nedodělám, dopadu špatně, teda my všichni dopadneme špatně. Doslova mi prorokovala smrt a to několikrát. Případně, že ona se zhroutí a umře. S takovým tlakem se blbě píše diplomka. Promluvit si s ní nemůžu, je tak trochu mimo...navíc by akorát řekla, že jsem blázen a to už jsem slyšela mockrát.
Cítím se, jako by ten, kdo  mě přivedl na svět chtěl, abych se zabila. Ale já nechci....mám pocit, že musím, ale nechci....

Zítra jdu na pohovor, byla by to moje vysněná práce, i když těžká a za málo peněz. Ale uživila bych se, konečně bych se mohla osamostatnit, sestěhovat s přítelem. Možná jsem se složila i z toho, bojím se, že bude ostuda, až uvidí v životopisu, jak dlouho už jsem na VŠ....jak jim to vysvětlí....

Dnes mám naštěstí volno, do práce jsem nemusela....řvu od rána, je mi šíleně...vyrazila jsem vyřídit nějaké pochůzky, ale řvala jsem na ulici, v obchodě, z pošty jsem musela prchnout....jen jsem doběhla domů, abych se mohla vyřvat pořádně. A pak mě napadlo, že napíšu sem....byl to dobrý nápad, už se necítím ohrožená sama sebou.

Blázon je tvoja mama, ale to ti nepomôže...

koniklec napsal(a):

Díky, Majko!

Za normálních okolností bych to měla jako jste to měli vy, ale na VŠE nám zavedli možnost státnicovat a odevzdávat diplomku odděleně. A to se mi paradoxně vymstilo. Takže jsem ukončila semestr, udělala jedny státnice, pak druhý státnice...pohoda pohoda....a bum.

Když tu první verzi napíšu za 4 týdny, tak je to v pohodě, aby mi to ještě stihla přečíst vedoucí a já abych stihla opravy. Něco mám v hlavě, něco v počítači....mělo by to jít. Pokud mě nezradí psychika jako se stalo dneska....

Ohledně rodičů mám samozřejmě pravdu. Já se ani nechci patlat v minulosti, dětsví mám šťastně za sebou, celý dospělý život před sebou. Byla by škoda ho obětovat minulosti. Od rodičů se chci odpoutat....on bude asi problém, že se "bojím tak úplně chtít". Že si tu pupeční šňůru tak trochu hýčkám, co? :-)

majkafa napsal(a):

koniklec napsal(a):

Ono je mi tak dlouho vtloukáno do hlavy, že jsem neschopná, a sama si s ničím neporadím ("stejně se nám zase pověsíš na krk....a budeme všichni nešťastný"), že tomu sama proti své vůli věřím. Tedy snažím se nevěřit, ale ono je to jako takový externí hlas, který do mě hučí - tedy externí, ale už integrovaný do mého myšlení.

Uvěřit tomu, že vlastní nohy je ta správná volba, odrazit se a skočit.....a uvěřit že poletím a nenamelu si zobák :-)

Jinak nic zásadního ti neuniká - jenom jsem se tady občas zmiňovala, že mám velmi nedobrý vztah s rodiči a na dětsví vzpomínky jako na něco, co bych rozhodně nechtěla zpátky. A moje máma je tak trochu paranoidní a komunikace s ní mi dává pěkně zabrat. To je asi vše.

Je ti vtloukáno? A proč to dovolíš? Nic ti nebude vtlučeno, když to nedovolíš ty sama. Ve tvém věku už odstřihni tu pupeční šňúru. Vem rodiče takové, jací jsou a to je tak všechno. Neudělají ti nic, co ty sama nedovolíš. A proč se trápit vzpomínkami? Minulost je něco, co nezměníme, tak proč se tím týrat naprosto zbytečně. Budoucnost je nejistá. Žij tady  a teď, tuto vteřinu a teď se ti nic zlého neděje. A když budeš zítra u pohovoru,plně se na něj soustředíš a nebudeš vnímat, že tato chvilka je náročná.

A do 9. května je ještě tolik času. To stihneš i tři diplomky, když budeš chtít. Věř pisatelce diplomky. Já vám vlastně v dobrém závidím,kolik máte času. Nám v dubnu končil semestr, pak zkouškové, mezitím psát diplomku a učit se na státnice, na začátku června odevzdat diplomku a na konci června státnice ze všeho najednou. Zvládli jsme to my, zvládneš to i ty.

Mne pomoholo, že mi otec, inak skôr spojenec, zrejme v žiarliuvosti alebo nejakej iracionálnej zlosti povedal, že si musím vybrať medzi nimi a priateľom, že nemôžem sedieť naraz na dvoch stoličkách (t.j. tráviť u priateľa toľko alebo viac času ako doma...). A ja, dovtedy poslušná dcéra, som bola taká zamilovaná, že som mala hneď spakované a odsťahovala som sa z domu. A bolo...

Upravil(a) Selima (13. 3. 2012 23:51)

koniklec napsal(a):

Proto nemůžu pracovat na diplomce. Dokud nezruším tuhle vzabu, nepůjde to. A já ji můžu zrušit....ona totiž ve skutečnosti není.

Nejdůležitější je být DOST DOBRÁ sama pro sebe. Pro ostatní (pro rodiče) jí být nemusíš, není to tvou povinností. A ty jsi tak nejvíc dobrá sama pro sebe, jak to jenom jde. A můžeš být víc. Je to jenom na tobě. Je to jenom ve tvé hlavě.

Ještě mě napadla zajímavá myšlenka - pravda:
Co bolí, je ego. Co nebolí, je duše.
Ztiš se a naslouchej své duši.
Někdy si to taky potřebuju připomenout, když mě egoušek začne strašit svými strachy, obavami a podceňováním.

Novavila: To zní dost logicky, co píšeš. Ale na druhou stranu jsem tohle nikdy za celé studium neřešila. Třeba ohledně státnic jsem až pak napsala mámě smskou, že jsem odstátnicovala. Dopředu jsem jí termín záměrně ani neříkala. Stejně tak u ostatních zkoušek. Na většinu jsem šla s klidem, nebo spíš s takovou zdravou koncentrací, kdy si člověk plně uvědomuje sám sebe a to, že jde sám za sebe. Vlastně jsem tyhle předzkouškové stavy měla svým způsobem ráda . Před státnicema jsem si v noci pobrečela, že nic neumím, ale šla jsem tam, udělala a šla domů (teda do hospody).

U té diplomky je rozdíl v tom, že jsem dávno, snad ještě před nástupem na VŠ, poslouchala mámy story, jak ona psala diplomku, historky okolo toho a jak byla nakonec nejlepší atd. Chtěla mi tím pomoct, že já to zvládnu taky, ale nějak blbě se to ve mě vzpříčilo, že já to takhle nedovedu atd.

Pak jsem měla tu svoji samozřejmě na "blbý téma, kdyby ses se radši věnovala něčemu pořádnému, co s rozvojovýma zeměma, ty jsi asi divná, že tě to zajímá, to chceš jako jet do Afriky nebo co, kdyby ses radši zajímala o naši rodinu....". Radila mi, jak na to a ptala se co a jak....zkrátka to začala "řešit". A když jsem jí prosila, aby mi do toho nemluvila, že mě to jen stresuje řekla, že to je blbost, že mi přece pomáhá. A že jsem asi vystresovaná málo, když to ještě nemám napsaný. A přidala, jak nám všem zničím život, když to nedodělám...

Tak myslím, že úplně tak jako u tvé dcery to nebude... I když ji na jednu stranu chápu a taky to v sobě možná mám - na gymplu, když jsem ještě bydlela "doma", jsem taky před maturou vyšilovala. Kdybych se neodstěhovala, nešla bych ani na první bakalářku a moje VŠ studium by šupem skončilo. Jak jsem se odstěhovala, šlo to krásně, protože jsem mámu prostě informovala až pak . Ale nechám si to ještě projít hlavou....nechci vynášet šmahem závěry

novavila napsal(a):

koniklec napsal(a):

Prosím, napiště mi něco....cokoli....je mi neskutečně zle, psychicky, nekontrolovatelně brečím, co břečím...vyju. nevěřila bych, že člověku může být tak zle. Nemůžu myslet na nic jiného než na smrt. Nemám to komu říct....ale tady snad můžu, nikdo mě nezná osobně, tak to nikomu nepřidělá strarost. Prosím, klidně mi vynadejte, že jsem hysterka...cokoliv. Bojím se, že udělám nějakou pitomoct, tak strašně toužím po úlevě. Nevím, proč to je tak hrozný, jakoby mě někdo proklel...

Já si myslím že se ti jarní deprese spojila se strachem z diplomky , máš křehkou psychiku , tak to s tebou cvičí .
Moje dcera takhle vyšiluje při každým zkouškovým a vždycky řeší nějaký zástupný problém, například mně a to ,jak jí ubližuju a taky že "jí nutím studovat "
Můj bejvalej manžel v takových jarních depresích řešil mě a mou hnusnou povahu , která ho chce zničit
A moje tchýně měla hnusnou původní rodinu , hrozně jí mučili a ubližovali jí., dokud byla doma......

Fakt je, že tohle máme v rodině taky. Mámu týrala její rodina, ségra.... Já svoje bylední "doma" taky vnímám jako děsný utrpení....fuj, ani vzpomínat na to nechci. Takže mám to v sobě taky.

Ale víš co, my si to nevymýšlíme, my to opravdu tak vnímáme. Nedokážeme posoudit, na kolik je to zkreslené vnímání a na kolik realita. Já to tedy opravdu posoudit nedokážu. Jen vím, jak to vnímám a že jsem doslova prchla minutu před tím, než bych se zbláznila. Ale objektivně to nejsem schopná zhodnotit, kdybych se rozkrájela.