mamkaHanka napsal(a):

Ano, to je pravda. Taky to chápu. Já jsem se před rokem rozvedla. V důsledku toho, že můj manžel byl syn kamarádky mého šéfa, tak jsem o práci přišla. Kvůli dorovnání podílů na majetku jsem se musela při rozvodu zadlužit a aby toho nebylo málo, od sociálky nedostanu na děti ani kačku, protože je nemám v trv. péči, ale jsou ve střídavé péči. Krom toho se teď chci soudit o děti, které touto péčí trpí a já taky nevím, kudy kam. Taky jsem půlrok musela probrečet odtržením od dětí, pak zase čtvrtrok probrečet kvůli insolvenci a dalšímu zadlužení, ale věřím, že prostě musí přijít ten světlý den, kdy se to vyřeší...... prostě musí!!! Rozhodla jsem se :-)

Jsi skvělá :-)

Já jsem se teda taky několikrát rohodla, že se nebudu ničit, budu na sebe hodná a dovolím si, aby mi bylo dobře. Ale občas holt zakopnu. Je úžasné, když mi někdo pomůže vstát :-)

koniklec napsal(a):

mamkaHanka napsal(a):

Ano, to je pravda. Taky to chápu. Já jsem se před rokem rozvedla. V důsledku toho, že můj manžel byl syn kamarádky mého šéfa, tak jsem o práci přišla. Kvůli dorovnání podílů na majetku jsem se musela při rozvodu zadlužit a aby toho nebylo málo, od sociálky nedostanu na děti ani kačku, protože je nemám v trv. péči, ale jsou ve střídavé péči. Krom toho se teď chci soudit o děti, které touto péčí trpí a já taky nevím, kudy kam. Taky jsem půlrok musela probrečet odtržením od dětí, pak zase čtvrtrok probrečet kvůli insolvenci a dalšímu zadlužení, ale věřím, že prostě musí přijít ten světlý den, kdy se to vyřeší...... prostě musí!!! Rozhodla jsem se :-)

Jsi skvělá :-)

Já jsem se teda taky několikrát rohodla, že se nebudu ničit, budu na sebe hodná a dovolím si, aby mi bylo dobře. Ale občas holt zakopnu. Je úžasné, když mi někdo pomůže vstát :-)

Jsem skvělá :-) Nemám na výběr. I ty sama vidíš, že prostě člověk musí, když musí. Jak se říká "Když jsi na dně, níž jít namůžeš, naopak máš od čeho se odrazit" :-)

Bramborka napsal(a):

koniklec napsal(a):

No, já chodím k psycholožce, jenomže jí nedokážu srozumitelně říct, co cítím. I se tak trochu stydím.

Ve zkratce jde o to, že ve svých 27 letech nemm dokončenou VŠ a už ji asi nedokončím. Nejsem samostatná, žiju z peněz rodičů. Cítím se jako úplně bezcený jedinec, jako někdo kdo totálně selhal. Zabít se nemůžu, protože by tím po sobě nechala zase jen dluhy, navíc zvířata, která mě milujou a přítele, kterému bych zničila život, kdyby se mu před svatbou zabila přítelkyně. Rodičům jsem už stejně život zničila, takže tam bych sebevraždou taky nic nevyřešila. Nezbývá, než tady zůstat a nějak s tím selháním žít. Ale jak.....

Konikleci, nechci tvou situaci zlehčovat, ale myslím, že ve tvé situaci, tak jak ji popisuješ, je spousta mladých lidí, jen si to tak neberou.
Myslím, že ses octla ve slepé uličce, nebo spíš na rozcestí, na něm tušíš, kam se máš dát, ale nechce se ti, bojíš se, přešlapuješ nebo chodíš dokola (možná je to kruhový objezd a ty se pohybuješ pořád po něm, protože jsi dost bystrá na to, abys věděla, která cesta je asi ta tvoje - nebo možná které tvé určitě nejsou, ale ne dost odvážná nebo možná příliš unavená nebo slabá, abys už po ní vyrazila.
Nedovedu si představit, jak jsi mohla zničit život svým rodičům, nedovedu si představit, jak bys mohla zničit život příteli.
Chystáš se na vdavky? Chceš to?
Podle toho, cos jen naťukla o svém dětství a mládí mi příjde, že si potřebuješ s rodiči leccos vyřídit - třeba alespoň sama v sobě. Ale rozhodně ne jako schlíplá ničitelka jejich životů.
Nemyslím, že by ses měla před svou psycholožkou stydět, Spíš by bylo fajn pokročit s ní nebo s někým jiným, pokud ti tahle nevyhovuje, dál.
A jestli k ní chodíš už delší dobu, možná by se spíš mohla stydět ona před tebou ..........

Tyjo, souhlas!
Žít s přítelem, vzít si ho, pracovat, mít s ním děti - ano, je to skutečně to, co chci. A je to právě ten výjezd z kruháče, kterým hrozně chci vyjet, ale jako by mě nějaká (pupeční) šňůra pořád držela. Takže lítám po tom kruháku jak kůň na lonži. A čím dýl lítám, tím jsem unavenější odrazit se a skočit tak silně, abych konečně vylítla tím mým výjezdem. Vždycky ho minu a jedu další kolo. A už jsem fakt unavená. Mám pocit, že už tam lítám tak dlouho, že to ani nemá smysl.

Přesně říkáš, že průserová nená ani tak moje faktická situace, ale moje vnímání té situace. S tím úplně souhlasím, sama to vidím.

K psycholožce chodím už hrozně dlouho a po pravdě jsem si kolikrát říkala, že už přestanu, protože to nějak nepomáhá. Zrovna dneska jsem na to myslela, mám tam jít pozítří a nějak se mi ani nechce. Těžko ovšem říct, jak by to bylo, kdybych tam nechodila vůbec.

Ohledně toho kruháče hraje asi roli fakt, že moje máma často používá věty jako "tak se odstěhuj a pak už tě nechcem znát", "naše vztahy skončí" atd. Je to v souvislosti s tím, že jsme každá jiná a zkrátka si nerozumíme. Ale když to staví takhle dramaticky, působí to kontraproduktivně.
Hele a upřímně? Nejradši bych jí fakt poslala do háje .

Upravil(a) koniklec (13. 3. 2012 16:14)

Konikleci, zítra to dáš, jestli to bude pro tvé dobro. Určitě. Myslím na tebe a držím ti palce.
A nestresuj se otázkami, které třeba ani nedostaneš! Je takový citát, že "neurotici jsou lidé, kteří se stresují věcmi, které se nestaly na rozdíl od nás normálních, kteří se stresujeme věcmi, které se nestanou . Kdybys náhodou zítra to místo nedostala, věz, že je to jen proto, že jsi díky tomu vyvázla ze strašného prů.eru. Víš, něco jako když potkáš ohromně sympatického kanibala, který tuto svou libůstku tutlá, požírá své manželky a každému vypráví, že jsou všechny na Bali. Ty bys tak ráda na Bali .... už už to vypadá, že je to všechno v cajku, že jsi jeho životní láska, ani tomu nemůžeš věřit ........ a najdnou lup ho, on ti řekne, že zjistil, že nejsi přirozená zrzka. A zrušení zasnoubení, smutek, pláč, skřípění zubů, ostuda, máti ti laje, že jsi nemožná, tak skvělého chlapa sis nedokázala udržet, ty propadneš žalu, živoříš, vdáš se z musu za Pištu Hufnágla, který tě k smrti miluje, ale tobě je to fuk a až do konce života sníš o Bali........
Taková čarodějnice, jako tvoje paní matka, jsem taky. Smrt ti klidně taky zaprorokuju se stoprocentní jistotou, protože kdo z nás na to má, být tu takhle nafurt, že?
Takže říkám, že to místo dostaneš, pokud to nebude propast. Pokud by byla, ať se ti to líbí nebo ne, zastavíš se těsně před ní.

mamkaHanka napsal(a):

Já s výše uvedeným souhlasím, přestože zjevně nevím všechno, co jste si holky psaly. Jen k tomu dodám, že mi příjde, že jak jsi psala, že jsi vázaná na rodiče, příjde mi, že nezdravě, že je to proti tvé vůli. Měla bys začít žít jinak. Dál od toho, co tě stahuje k pomyslnému dnu a blíž k tomu, co tě chrání a pomáhá ti. Uvolnit se a začít dýchat - to říkám já. Pochopitelně radit od klávesnice jen tak někomu, není žádné radění. Neznám souvislosti a možnámi něco uniká, či tam i plantám, co tam ve skutečnosti není. Snad jsi už v pohodě. Bramborka tě jistě dobře rozebrala :-)

Naprosto souhlasím.

Ono je mi tak dlouho vtloukáno do hlavy, že jsem neschopná, a sama si s ničím neporadím ("stejně se nám zase pověsíš na krk....a budeme všichni nešťastný"), že tomu sama proti své vůli věřím. Tedy snažím se nevěřit, ale ono je to jako takový externí hlas, který do mě hučí - tedy externí, ale už integrovaný do mého myšlení.

Uvěřit tomu, že vlastní nohy je ta správná volba, odrazit se a skočit.....a uvěřit že poletím a nenamelu si zobák :-)

Jinak nic zásadního ti neuniká - jenom jsem se tady občas zmiňovala, že mám velmi nedobrý vztah s rodiči a na dětsví vzpomínky jako na něco, co bych rozhodně nechtěla zpátky. A moje máma je tak trochu paranoidní a komunikace s ní mi dává pěkně zabrat. To je asi vše.

koniklec napsal(a):

Ono je mi tak dlouho vtloukáno do hlavy, že jsem neschopná, a sama si s ničím neporadím ("stejně se nám zase pověsíš na krk....a budeme všichni nešťastný"), že tomu sama proti své vůli věřím. Tedy snažím se nevěřit, ale ono je to jako takový externí hlas, který do mě hučí - tedy externí, ale už integrovaný do mého myšlení.

Uvěřit tomu, že vlastní nohy je ta správná volba, odrazit se a skočit.....a uvěřit že poletím a nenamelu si zobák :-)

Jinak nic zásadního ti neuniká - jenom jsem se tady občas zmiňovala, že mám velmi nedobrý vztah s rodiči a na dětsví vzpomínky jako na něco, co bych rozhodně nechtěla zpátky. A moje máma je tak trochu paranoidní a komunikace s ní mi dává pěkně zabrat. To je asi vše.

Je ti vtloukáno? A proč to dovolíš? Nic ti nebude vtlučeno, když to nedovolíš ty sama. Ve tvém věku už odstřihni tu pupeční šňúru. Vem rodiče takové, jací jsou a to je tak všechno. Neudělají ti nic, co ty sama nedovolíš. A proč se trápit vzpomínkami? Minulost je něco, co nezměníme, tak proč se tím týrat naprosto zbytečně. Budoucnost je nejistá. Žij tady  a teď, tuto vteřinu a teď se ti nic zlého neděje. A když budeš zítra u pohovoru,plně se na něj soustředíš a nebudeš vnímat, že tato chvilka je náročná.

A do 9. května je ještě tolik času. To stihneš i tři diplomky, když budeš chtít. Věř pisatelce diplomky. Já vám vlastně v dobrém závidím,kolik máte času. Nám v dubnu končil semestr, pak zkouškové, mezitím psát diplomku a učit se na státnice, na začátku června odevzdat diplomku a na konci června státnice ze všeho najednou. Zvládli jsme to my, zvládneš to i ty.

Upravil(a) majkafa (13. 3. 2012 16:41)

koniklec napsal(a):

mamkaHanka napsal(a):

Já s výše uvedeným souhlasím, přestože zjevně nevím všechno, co jste si holky psaly. Jen k tomu dodám, že mi příjde, že jak jsi psala, že jsi vázaná na rodiče, příjde mi, že nezdravě, že je to proti tvé vůli. Měla bys začít žít jinak. Dál od toho, co tě stahuje k pomyslnému dnu a blíž k tomu, co tě chrání a pomáhá ti. Uvolnit se a začít dýchat - to říkám já. Pochopitelně radit od klávesnice jen tak někomu, není žádné radění. Neznám souvislosti a možnámi něco uniká, či tam i plantám, co tam ve skutečnosti není. Snad jsi už v pohodě. Bramborka tě jistě dobře rozebrala :-)

Naprosto souhlasím.

Ono je mi tak dlouho vtloukáno do hlavy, že jsem neschopná, a sama si s ničím neporadím ("stejně se nám zase pověsíš na krk....a budeme všichni nešťastný"), že tomu sama proti své vůli věřím. Tedy snažím se nevěřit, ale ono je to jako takový externí hlas, který do mě hučí - tedy externí, ale už integrovaný do mého myšlení.

Uvěřit tomu, že vlastní nohy je ta správná volba, odrazit se a skočit.....a uvěřit že poletím a nenamelu si zobák :-)

Jinak nic zásadního ti neuniká - jenom jsem se tady občas zmiňovala, že mám velmi nedobrý vztah s rodiči a na dětsví vzpomínky jako na něco, co bych rozhodně nechtěla zpátky. A moje máma je tak trochu paranoidní a komunikace s ní mi dává pěkně zabrat. To je asi vše.

Myslím, že si uvědomuješ své možnosti, že víš, co chceš udělat, tak ... držím pěsti a hodně štěstí!!! Člověku neuškodí nikdy nic víc, než podlomená sebeúcta a sebedůvěra :-)

Díky, Majko!

Za normálních okolností bych to měla jako jste to měli vy, ale na VŠE nám zavedli možnost státnicovat a odevzdávat diplomku odděleně. A to se mi paradoxně vymstilo. Takže jsem ukončila semestr, udělala jedny státnice, pak druhý státnice...pohoda pohoda....a bum.

Když tu první verzi napíšu za 4 týdny, tak je to v pohodě, aby mi to ještě stihla přečíst vedoucí a já abych stihla opravy. Něco mám v hlavě, něco v počítači....mělo by to jít. Pokud mě nezradí psychika jako se stalo dneska....

Ohledně rodičů mám samozřejmě pravdu. Já se ani nechci patlat v minulosti, dětsví mám šťastně za sebou, celý dospělý život před sebou. Byla by škoda ho obětovat minulosti. Od rodičů se chci odpoutat....on bude asi problém, že se "bojím tak úplně chtít". Že si tu pupeční šňůru tak trochu hýčkám, co? :-)

majkafa napsal(a):

koniklec napsal(a):

Ono je mi tak dlouho vtloukáno do hlavy, že jsem neschopná, a sama si s ničím neporadím ("stejně se nám zase pověsíš na krk....a budeme všichni nešťastný"), že tomu sama proti své vůli věřím. Tedy snažím se nevěřit, ale ono je to jako takový externí hlas, který do mě hučí - tedy externí, ale už integrovaný do mého myšlení.

Uvěřit tomu, že vlastní nohy je ta správná volba, odrazit se a skočit.....a uvěřit že poletím a nenamelu si zobák :-)

Jinak nic zásadního ti neuniká - jenom jsem se tady občas zmiňovala, že mám velmi nedobrý vztah s rodiči a na dětsví vzpomínky jako na něco, co bych rozhodně nechtěla zpátky. A moje máma je tak trochu paranoidní a komunikace s ní mi dává pěkně zabrat. To je asi vše.

Je ti vtloukáno? A proč to dovolíš? Nic ti nebude vtlučeno, když to nedovolíš ty sama. Ve tvém věku už odstřihni tu pupeční šňúru. Vem rodiče takové, jací jsou a to je tak všechno. Neudělají ti nic, co ty sama nedovolíš. A proč se trápit vzpomínkami? Minulost je něco, co nezměníme, tak proč se tím týrat naprosto zbytečně. Budoucnost je nejistá. Žij tady  a teď, tuto vteřinu a teď se ti nic zlého neděje. A když budeš zítra u pohovoru,plně se na něj soustředíš a nebudeš vnímat, že tato chvilka je náročná.

A do 9. května je ještě tolik času. To stihneš i tři diplomky, když budeš chtít. Věř pisatelce diplomky. Já vám vlastně v dobrém závidím,kolik máte času. Nám v dubnu končil semestr, pak zkouškové, mezitím psát diplomku a učit se na státnice, na začátku června odevzdat diplomku a na konci června státnice ze všeho najednou. Zvládli jsme to my, zvládneš to i ty.

Konikleci, vždyť vidíš, že ta, co si s ničím neporadí, je tvoje maminka. Vždyť vidíš tu šílenou paniku,ten strach, co s ní bude. Vypadá, že je úplně ztracená. Možná, že ti ublížila a teď má strach, že se jí to vrátí. A tak to horem dolem maskuje a snaží se uvěřit tomu, že když bude křičet, to ne já, to ta koniklec, ale co mám dělat, když je tak děsná a neschopná a má 5 nohou? Copak ji mohu nechat, když je to moje dítě?!?, tak si nakonec všichni budou myslet, že to tak je. A když si to všichni budou myslet, tak se to tak stane. Jako kdyby se ze lži měla stát pravda tím, že jí mnozí uvěří.
Jediné, co jí snad řekni, je: mami, buď už zticha, když mě nebudeš brzdit tím věčným strachem, věšením se na mě a pruzením a necháš mě dýchat, tak se o tebe postarám.
A tím, jestli poletíš nebo si natlučeš nos, tím se moc netrap. Tak či tak, ten nos bude tvůj a nosy se hojí .

Prostě v každé chvíli děláme vše nejlíp, jak jenom v té chvíli umíme.
To je potěšující zjištění, není-liž pravda?
A je pravdivé a logické. Kdybychom to v tu chvíli líp uměli, tak bychom to prostě udělali.

mamkaHanka napsal(a):

A víš co? Zákaz negativních a sebesnižujících myšlenek.... Prostě to zvládneš a když ne.... Já si vždycky říkám, že to nevyšlo proto, protože na mě čeká něco daleko lepšího! :-)
Zákaz platí do odvolání! Dívám se....;-)

OK, náčelníku

Copak pohovor, ale hlavně bych potřebovala takovýhle embargo vyhlásit ohledně diplomky. Tak mě ten strach úplně paralyzuje. Ale já se můžu rozhodnout, jestli se budu paralyzovat nebo ne, že jo,  že jo? :-)

Upravil(a) koniklec (13. 3. 2012 17:20)

majkafa napsal(a):

konikleci, čeho se bojíš, že tu pupeční šnúru neustřihneš? Ona už stejně dávno existuje pouze ve tvé vlastní hlavě.

Hmm, dobrá otázka...nevím, po pravdě mě nenapadá, čeho bych se mohla bát. Neznáma? Ale na světě už nějakej pátek jsem a zatím se mi to tu jeví docela fajn . Co se změní, když se přestanu v myšlenkám upínat k rodičům, k minulosti...? Uvolní se mi myšlenky na to, abych mohla prožívat to, co je teď. Žádné negativní změny mě  teď nenapadají.

Asi se bojím toho, že pode mnou nebude záchranná síť.

EDIT: tak ne, ztráty záchranné sítě se taky nebojim, protože já se ve skutečnosti v životě nebojim průsorů jako takových, ale to, co tomu řekne maminka. To je teprve ten pravý stres. A to drama, jaký ze všeho dokáže udělat, jéje! Takže záchrannou síť můžu s díky vrátit .

Upravil(a) koniklec (13. 3. 2012 17:29)

majkafa napsal(a):

Vždy pod tebou bude záchranná síť. A hádej, kdo ti tou nejlepší záchrannou sítí je?
A víš, kde vždy najdeš pomocnou ruku?

Jo a taky jsou tu ještě přátelé.

Tím nemyslím tvého přítele. Protože chlap potřebuje partnerku a ne někoho, koho bude zachraňovat. Dříve nebo později ho to přestane bavit a odejde.

Však proto taky píšu sem (když už jsem na tom tak blbě, že musím talhle vysílat sos), rozhodně nechci být pro svého přítele chudinka na zachraňování. To by mě ani netěšilo.

Ad síť  - viz edit příspěvku níže .