Co tě trápí? Proč máš úzkostlivé stavy? Chceš si o tom povídat?

Hanko, když já bych to stejně nedovedla popsat...asi  deprese, nevím přesně...já jen musela něco udělat, i když jen napsat na net, nemohla jsem to vydržet...

bála jsem se, že mi přeskočí...musela jsem něco udělat, cokoli....povolilo to, z nejhoršího

Upravil(a) koniklec (13. 3. 2012 15:15)

Možná jste se dřív zmínila v předešlích diskusích, co vás trápí, ale já jsem tady "mimino". Zaregistrovala jsem se teprve dnes, takže historii zdejších vůbec neznám. Jaké máte trápení, co u Vás způsobuje deprese? A jak dlouho ty deprese trvají, jsou-li to deprese a ne "jen" splín?

Hm, takže tě trápí myšlenky na smrt? Má to nějakou příčinu? Nebo to přichází bez jakéhokoli podnětu? Pokud to totiž přichází jen tak, je to známka něčeho skrytého a nebezpečného. Pak by možná bylo rozumné své problémy prodiskutovat v poradně.

Konikleci, o co jde? Co se děje? Co tě TAK trápí? KDO ti ublížil?

No, já chodím k psycholožce, jenomže jí nedokážu srozumitelně říct, co cítím. I se tak trochu stydím.

Ve zkratce jde o to, že ve svých 27 letech nemm dokončenou VŠ a už ji asi nedokončím. Nejsem samostatná, žiju z peněz rodičů. Cítím se jako úplně bezcený jedinec, jako někdo kdo totálně selhal. Zabít se nemůžu, protože by tím po sobě nechala zase jen dluhy, navíc zvířata, která mě milujou a přítele, kterému bych zničila život, kdyby se mu před svatbou zabila přítelkyně. Rodičům jsem už stejně život zničila, takže tam bych sebevraždou taky nic nevyřešila. Nezbývá, než tady zůstat a nějak s tím selháním žít. Ale jak.....

Hodnota člověka přeci není o dosaženém vzdělání? A víš co, mám bratra, který taky nedokončil VŠ, ale stejně je to solidní člověk. Jestli ses zadlužila... no co na tom, tolik lidí je zadlužených a ještě svá negativa na účtech prohlubují. A když máš přítele, pak máš vyhráno, protože máš oporu (je-li to dobrý přítel). Co se týče rodičů, s nimi člověk opravdu někdy nedokáže vyjít. Taky znám své, ale to by bylo nadýl.... prostě se snažím říct, že nikdy, ale opravdu nikdy není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř. Tím jsem tě asi moc nepodpořila, ale věř, že z každého maléru se dá vyjít s hlavou vstyčenou. Jen je třeba zvážit všechny faktory a vybrat si cestu.

Mám pocit, jako by mě "proklela" moje máma - prorokuje, že když tu školu nedodělám, dopadu špatně, teda my všichni dopadneme špatně. Doslova mi prorokovala smrt a to několikrát. Případně, že ona se zhroutí a umře. S takovým tlakem se blbě píše diplomka. Promluvit si s ní nemůžu, je tak trochu mimo...navíc by akorát řekla, že jsem blázen a to už jsem slyšela mockrát.
Cítím se, jako by ten, kdo  mě přivedl na svět chtěl, abych se zabila. Ale já nechci....mám pocit, že musím, ale nechci....

Zítra jdu na pohovor, byla by to moje vysněná práce, i když těžká a za málo peněz. Ale uživila bych se, konečně bych se mohla osamostatnit, sestěhovat s přítelem. Možná jsem se složila i z toho, bojím se, že bude ostuda, až uvidí v životopisu, jak dlouho už jsem na VŠ....jak jim to vysvětlí....

Dnes mám naštěstí volno, do práce jsem nemusela....řvu od rána, je mi šíleně...vyrazila jsem vyřídit nějaké pochůzky, ale řvala jsem na ulici, v obchodě, z pošty jsem musela prchnout....jen jsem doběhla domů, abych se mohla vyřvat pořádně. A pak mě napadlo, že napíšu sem....byl to dobrý nápad, už se necítím ohrožená sama sebou.

Ano, to je pravda. Taky to chápu. Já jsem se před rokem rozvedla. V důsledku toho, že můj manžel byl syn kamarádky mého šéfa, tak jsem o práci přišla. Kvůli dorovnání podílů na majetku jsem se musela při rozvodu zadlužit a aby toho nebylo málo, od sociálky nedostanu na děti ani kačku, protože je nemám v trv. péči, ale jsou ve střídavé péči. Krom toho se teď chci soudit o děti, které touto péčí trpí a já taky nevím, kudy kam. Taky jsem půlrok musela probrečet odtržením od dětí, pak zase čtvrtrok probrečet kvůli insolvenci a dalšímu zadlužení, ale věřím, že prostě musí přijít ten světlý den, kdy se to vyřeší...... prostě musí!!! Rozhodla jsem se :-)

koniklec napsal(a):

No, já chodím k psycholožce, jenomže jí nedokážu srozumitelně říct, co cítím. I se tak trochu stydím.

Ve zkratce jde o to, že ve svých 27 letech nemm dokončenou VŠ a už ji asi nedokončím. Nejsem samostatná, žiju z peněz rodičů. Cítím se jako úplně bezcený jedinec, jako někdo kdo totálně selhal. Zabít se nemůžu, protože by tím po sobě nechala zase jen dluhy, navíc zvířata, která mě milujou a přítele, kterému bych zničila život, kdyby se mu před svatbou zabila přítelkyně. Rodičům jsem už stejně život zničila, takže tam bych sebevraždou taky nic nevyřešila. Nezbývá, než tady zůstat a nějak s tím selháním žít. Ale jak.....

Konikleci, nechci tvou situaci zlehčovat, ale myslím, že ve tvé situaci, tak jak ji popisuješ, je spousta mladých lidí, jen si to tak neberou.
Myslím, že ses octla ve slepé uličce, nebo spíš na rozcestí, na něm tušíš, kam se máš dát, ale nechce se ti, bojíš se, přešlapuješ nebo chodíš dokola (možná je to kruhový objezd a ty se pohybuješ pořád po něm, protože jsi dost bystrá na to, abys věděla, která cesta je asi ta tvoje - nebo možná které tvé určitě nejsou, ale ne dost odvážná nebo možná příliš unavená nebo slabá, abys už po ní vyrazila.
Nedovedu si představit, jak jsi mohla zničit život svým rodičům, nedovedu si představit, jak bys mohla zničit život příteli.
Chystáš se na vdavky? Chceš to?
Podle toho, cos jen naťukla o svém dětství a mládí mi příjde, že si potřebuješ s rodiči leccos vyřídit - třeba alespoň sama v sobě. Ale rozhodně ne jako schlíplá ničitelka jejich životů.
Nemyslím, že by ses měla před svou psycholožkou stydět, Spíš by bylo fajn pokročit s ní nebo s někým jiným, pokud ti tahle nevyhovuje, dál.
A jestli k ní chodíš už delší dobu, možná by se spíš mohla stydět ona před tebou ..........

Moc vám děkuju.

Ne, nezadlužila jsem se. Naopak se snažím šetřit každou korunu, chodím aspoň na brigádu, abych měla pocit, že si aspoň pár korun vydělám vlastníma rukama (doslova). Dluh cítím jako to, co jsem stála rodiče. A nic z toho. Takže jsem myslela spíš morální dluh.

Víte, já jsem studovala úplně bez problémů, bavilo mě to. občas jsem něco nechala na poslední chvíli, ale opakovala jsem snad jen jednu zkoušku. Naposledy jsem odešla od státnic a jedničkama a s překvapením, jak to bylo lehký. Pak mi zbývalo napsat diplomku a najednou se to zvrtlo. Neodkázala jsem napdsat ani čárku. Jak se to dozvěděli rodiče, začal ještě vetší tlak z jejich strany a bylo to už jen horší. Tak to trvá dodnes. Mám u rodičů další "dluh", když jsem si zařídila prodloužení studia nad limit a muselo se to zpalatit. Jenomže ono to nepomohlo, takže se to jen přičetlo k vyhozeným penězům za mou osobu.

Takže ono nejde o to, že bych měřila hodnotu člověka podle vzdělání. Spíš lituju, že jsem došla skoro nakonec a pak to celé vyletělo oknem. A hlavně jde o můj vztah s rodiči. Kdyby mě nepovažovali za špatného člověka, bylo by to jiné.

Bože, to je zmatený. Hrozně vám děkuju, že jste zareagovaly!

Ametyst napsal(a):

Je to těžké, moc těžké. Ještě že máš možnost plakat a mluvit o tom. Dva hlavní kanály, kterými ten hnis můžeš pustit ven..

Ano, to že můu brečet, je najednu stranu velká úleva. To, že můžu něco cítit a vypustit to. Poslední asi týden jsem se vždycky jednou denně pořádně vybrečela a pak to šlo. Přinášelo mi to obrovskou úlevu, dokonce i odpuštění sama sobě. Až dneska se to nějak zvrhlo, místo úlevy to bolelo víc a víc, až jsem dostala fakt strach. Napsat sem byla opravdu spásná myšlenka. Vždycky jsem si chránila na internetu soukromí, ale když to člověku může pomoct - čert to vem

Na podzim jsem zažila stav - nebyla jsem schopná mluvit. To bylo nejhorší, co jsem kdy zažila. Proto jsem si dneska řekla, že budu aspoň psát, aby se to nestalo znova.