Žalobu nakonec stáhli, nicméně to hnali na stížnost, následovala šetření, komise, přesně už si to nepamatuju, a hlavně hloubková školní inspekce.. Kolegyně byla pokárána, myslím, že na nějaký čas přišla o osobní ohodnocení, nebo jí ho zkrátili, to nevím, nesmíme o tom mluvit. Na poradě nám bylo soukromně doporučeno, ať si myslíme, co chceme, ale neříkáme to nahlas, protože za ty problémy to nestojí, nemluvě o tom, že rodiče to rozšiřují a samozřejmě po svém a škodí to pověsti školy.
Holčina chytrá nebyla. Ještě si vzpomínám, že si stěžovali na matikářku, protože otci inženýrovi nevycházely domácí úkoly z matiky, takže jsou prý nepřiměřené a látka nedostatečně vysvětlena a procvičena a už vůbec není individuální přístup k těm, kteří tomu nerozumí...

Tady si neodpustím něco k tomu probíranému - že žena má chdit na ty fitka, ke kadeřnici a thááák.... prostě fakt to má něco do sebe - přemýšlejte

pár chlapů takhle pravidelně chodí každý den do hospody na dvě pivka...
jednou se jim jeden z nich svěří, že má podezření, že je mu jeho žena nevěrná... ostatní mu doporučí, ať tedy zítra nejde do hospody, schová se doma a uvidí... on souhlasí, následující den zůstane doma a den poté se opět sejdou u píva...
"tak co," ptají se ostatní - "cos zjistil???"
"hoši, je to tak..." odpoví smutně dotyčný... "přišel takovej dvoumetrovej pořízek, manželka mu sundala tričko, kdybyste viděli ty bicepsy, tricepsy, ty prsní svaly, ten pekáč buchet místo břicha, ty vypracovaný nohy... potom sundal on podprsenku mý ženě, prsa jí spadla k pupíku, sundal jí sukni a kalhotky a já uviděl ty dolíčky v kůži na stehnech, tu celulitídu, no a šli na to..."
"no a dál??? cos udělal ty???" netrpělivě vyzvídají kamarádi...
"kucííí, co vám budu povídat, já se za ni tak styděl..."

Budu se opakovat, ale problem vidim v tom, ze posledni dobou se vzilo, ze pro lidi stredniho veku po jednom ci vice nevydarenych vztazich je nejlepsi vztahovy model, kdyz si kazdy zije sam, ma svuj klid, neni nucen se nekomu prizpusobovat, ani se o nekoho nejak zvlast starat, ale pritom partnera jakoby mit. Ja tomu rikam polovztah. Nerikam, ze to nemuze nekdy fungovat, ale myslim, ze spis vyjimecne.

Muzi to v teto rovine udrzet dokazi lepe. Zeny skoro nikdy. Vedeny zrejme nejakym pecovatelskym pudem a taky vychovou rychle ziskaji muzuv klic od spize a pristup k zehlicce. Zacnou pecovat o blaho telesne, jeho starosti se stavaji jejimi starostmi a z polovztahu se postupne stane vztah cely, tak jak to je vlastne normalni. Pokud muz neni schopen vztah na tuto uroven posunout - tim nemyslim, ze se ti dva musi nutne sestehovat do spolecne domacnosti, nastava nerovnovaha, ktera zapricini frustraci u toho, kdo dava vic. Nevim co s tim. Asi je treba se naucit davat jenom tolik, kolik dostavam. Nebo hledat a hledat, az najdu toho, kdo mi dokaze dat, co potrebuji.

Upravil(a) elena007 (15. 2. 2012 20:29)

adagio napsal(a):

Dětem je 13 a 16 let. Známe se, jezdívám k příteli, trávíme víkendy společně. Myslím si, že by s ním nakupovat nejely. Jejich máma by s tím podlě mě nesouhlasila a potom by mu to předhodila s tím, že mu děti příště nedoveze. A tím pádem by nepřijely ani  víkendu, kdy k němu jezdí i jeho rodiče, aby viděli vnoučata. Dostal by od nich kázání, že se nestará a proč si je nebere. Potom by byl naštvaný a nepříjemný. Ta topinka je pro mě snesitelnější

Hm, adagio ... mně se zdá, že to z Tebe leze, jako z chlupaté deky.

Na počátku všeho sis jen tak neurčitě stýskala, že jsi příliš hodná, nevíš, co s tím, momentálně jsi podstoupila operaci a díky volnému času, kterého máš následkem rekonvalescence až příliš, nyní tak trochu bilancuješ svůj život. Po několika úvodních příspěvcích jsme se zřejmě dostali k jádru věci - přítele sice máš, ale podle mě to absolutně není vztah, který by Ti přinášel nějaká pozitiva - viz třeba: "bývá i nepříjemný a uráží se, když by něco mělo být jinak, než v jejich prospěch nebo proti jejich vůli."..."Dostal by od nich kázání, že se nestará a proč si je nebere. Potom by byl naštvaný a nepříjemný."... "Za těchto podmínek nemám chuť se sestěhovávat do společné domácnosti, když ke všemu vidím tu jeho nehoráznou nepořádnost a lhostejnost k věcem a to je slabým odvarem svých dětí.... "

adagio, marně si kladu otázku, proč máš zapotřebí být s přítelem, který se věčně uráží, naštvává se a je nepříjemný a proč v takovém vztahu živoříš už celé dva roky. Proč si nekladeš otázku, k čemu je Ti takový partner vlastně užitečný, když si ho ani nemůžeš dovolit požádat o pomoc v krizové situaci, protože bezpečně víš, že by odmítl

lupina montana tady trefně poznamenala, že se Ti Tvá operace přihodila možná proto, abys získala dostatek času přemýšlet a bilancovat, potažmo podívat se na mnoho věcí jinou optikou. A já se k jejímu názoru rovněž přikláním Myslím si, že partner, se kterým se již dva roky scházíš a který Ti v případě nemoci či úrazu ani není schopen dojít nakoupit je Ti platný asi tak, jako myší bobky v kroupech. Navíc na jeho pomyslném žebříčku hodnot je najdříve on sám, potom jeho dětičky, pak nic, pak tři kupky slámy a někde na poslední šprušli zaujímáš nepodstatné místo Ty.

Takové zjištění by mě natolik zneklidnilo, že bych na Tvém místě tento neperspektivní vztah ukončila a svůj život bych si hleděla zařídit jinak. Poněvadž situace, ve kterém se bojím poprosit svého partnera o pomoc, ačkoliv ležím doma s natrženými vazy, nemůžu chodit a nemá mi kdo nakoupit a já mám strach, že na mě bude partner nepříjemný, urazí se a nebude se mnou mluvit, protože ho otravuju v době, kdy "má děti" ... to se na mě nezlob, ale takový vztah není vztah, ale paskvil ...

Upravil(a) Kiara (16. 2. 2012 1:54)

Jejich máma by s tím podlě mě nesouhlasila a potom by mu to předhodila s tím, že mu děti příště nedoveze. A tím pádem by nepřijely ani  víkendu, kdy k němu jezdí i jeho rodiče, aby viděli vnoučata. Dostal by od nich kázání, že se nestará a proč si je nebere. Potom by byl naštvaný a nepříjemný.
No tak... jestli se dospělej, svéprávnej a výdělečně činnej muž nechá seřvávat od bejvalky i od rodičů, drží zobák, sklopí uši a poslechne... a pak si svoje frustrace odreagovává na tobě, pak je to skutečně partner jen ho do zlata zasadit
Docela si dovedu představit váš rozhovor:
"Víš, já s tou nohu nemůžu a doma mám jen čtvrtku chleba."
"Hm."
"Nemohl bys mi, prosím, dovézt nákup?"
"Hm... ony by děti se mnou asi nechtěly jet... a samotný je doma nechat nemůžu."
"Tak jo, miláčku... tak já si udělám tu topinku. A hezky si to s dětma užijte."

Za těchto podmínek nemám chuť se sestěhovávat do společné domácnosti... Hledat se mně už moc nechce, zase takovéto seznamovací blabla
Aha... takže perspektiva pro několik hodně příštích let je taková, že budete každej ve svým, stýkat se budete podle jeho představ a podle toho, jak rodiče, BM a dětičky dovolí... a ty budeš tak hezky kysat... jako zelí. Ale to když překyše, není k pozření, víš.

Jessico, taky mám takový pocit, že adagio je v tom vztahu tou "převoznicí". A podle mě nehraje roli, jak dlouho po pánově rozvodu se ti dva poznali, protože jsou jedinci, kteří už to mají po rozvodu jasně nastavený: prioritou je výlučné blaho jejich dětiček a snaha nepohněvat si bejvalku. A nová partnerka musí na takové uspořádání držet ústa a krok

Přizpůsobí-li se a nebude-li pro sebe nic chtít, je dobře, nepřizpůsobí-li se, bývá po sérii ustavičných hádek vyměněna ...

Já mám pořád takový pocit, že současná situace adagia, která je po operaci vazů částečně odkázána na pomoc okolí - a té pomoci se jí příliš nedostává - jí má ukázat, zač její partner a tím pádem celý její vztah doopravdy stojí ... Protože nepomoci svému partnerovi v momentě, kdy je po úrazu, nemoci nebo rekonvalescenci odkázán na pomoc druhé osoby je do nebe volající sobecká sprosťárna ...

Blackie napsal(a):

Chtěl jsem jen poukázat (i když pro Tebe to není moc veselé) že přítel buď chce klid a neřešit ani za cenu toho že bude ubližovat Tobě (pokud mu to vůbec dochází) a nebo je mu to jedno a bojí se ex. Měl by si ujasnit, co chce a bejt "chlap s gulama" který drží slovo. Kdysi se říkávalo, slovo dělá chlapa (snažím se tím řídit, v dnešní době je možná i tohle = hodný, blbý).

Já teda nevím, ale mít přítelkyni po operaci, vědět, že se sotva belhá po bytě a není schopna si dojít ani na nákup a nechat ji, ať si to nějak zařídí sama, k tomu musí být ten chlap buď naprostý hlupák, nebo ignorantský sobec.

A já bych se na místě adagia zeptala sama sebe, zdali skutečně potřebuji udržovat vztah s naprostým hlupákem, nebo s ignorantským sobcem ... Adagio, to máš takový strach tohoto člověka opustit a nějakou dobu žít třeba sama, než si ten život uspořádáš k obrazu svému, že stále setrváváš v takovém paskvilu?!?

Kiara napsal(a):

Já teda nevím, ale mít přítelkyni po operaci, vědět, že se sotva belhá po bytě a není schopna si dojít ani na nákup a nechat ji, ať si to nějak zařídí sama, k tomu musí být ten chlap buď naprostý hlupák, nebo ignorantský sobec.

A já bych se na místě adagia zeptala sama sebe, zdali skutečně potřebuji udržovat vztah s naprostým hlupákem, nebo s ignorantským sobcem ... Adagio, to máš takový strach tohoto člověka opustit a nějakou dobu žít třeba sama, než si ten život uspořádáš k obrazu svému, že stále setrváváš v takovém paskvilu?!?

A je to tady - pán nefunguje v určité oblasti = pryč s ním.
Proč tak silná slova, Kiaro ? "naprostý hlupák, nebo ignorantský sobec" ...
Většinou píšeš velmi, velmi realisticky (a já s tebou ráda souhlasím), ale teď to trochu ujelo, nemyslíš?

Co když ten pán má jiné kvality (duševní nebo i tělesné). Co když Adagio má jiné priority?
Co když si tady chtěla trošku postěžovat, ale přitom velmi dobře ví, koho vedle sebe má - a zatím chce mít, když je s ním...
A pak, až uzná, že to opravdu nejde , rozuměj,až mínusy (pro ni) budu převažovat nad plusy, pak může Adagio largem přejít do singl vlákna od  Bibi.
Proto asi Bibi založila to vedlejší vlákno - aby se prodiskutovalo , co asi tak cítí žena středního věku, když se jí naskytne příležitost žít samostatně.

adagio napsal(a):

Upřímně řečeno, netušila jsem, kolik lidí se potýká s tím samým, co já. Asi je to tím, že jsem míň výraznější, nedáváme tak o sobě vědět, jako třeba mladá slečna, která na firemním večírku si stoupla mezi mě a přítele, mě sjela pohledem, co to tady stojí za pometlo a úplně normálně ho balila a natřásala hlubokým výstřihem se silikonovým poprsím.
Ano, jde o první krok, rozhodnout se a možná i zdravě se nas.... To je jedna věc. V prvotním nadšení se to zvládne. Horší je, u toho zůstat, vytrvat a nepovolit.
Kdysi jsem taky považoval, že jsem hodná, za pochvalu. Úplně se vidím, jak stojím, mlčím, usmívám se. Jenže já to někdy mám i teď. Stejně tak na sebe nechám utrhovat se právě nějakého toho prodavače potom mám na sebe vztek. Naposledy se mně stalo, že mě v řeznictví špatně vrátila, všimla jsem si toho až venku, tak jsem se nevrátila. Je to moje hloupost, že si to nezkontroluju hned u pokladny. Měla jsem na sebe vztek, že jsem neschopná.

Jolano, už jenom to, že si to uvědomíš a takhle napíšeš, je pozitivní. Aspoň já to tak vnímám. Je to snad první krůček k tomu, nevylívat se ze svých břehů (používám to, moc se mi to zalíbilo). Život máme jenom jeden a musíme bojovat. Může to znát jako fráze, cítím to tak. Takhle v obýváku se mně to píše snadno, horší potom je, vsoupit do toho konfliktu a když jsem přesvědčená, že mám pravdu, neustoupit. Párkrát se mi to povedlo a ten pocit potom byl úžasný, snad to vyplavilo i nějaký ten endorfin.

S dětma mě baví pracovat, jinak bych to nedělala tolik let. Potkávám je jako dospělé lidi třeba už i se svými dětmi, často zdraví, zastaví se, promluví, zeptají se, jak se mám. To potom hřeje.

Po příteli toho moc nemůžu chtít, protože má dvě děti z prvního manželství a bývalá žena mu je přiveze, když potřebuje. Třeba před chvílí mně volal, že je přiveze i dnes, protože jejímu novému synkovi s druhým manželem lezou zoubky, takže brečí a děcka by se nevyspaly. Takže ke mně nepřijede a nenakoupí mně. Tak budu mít k večeři topínky s česnekem, protože toho doma moc nemám, upeču buchtu, vydělám něco z mrazničky a vydržím. Co mám na to říct. Když se ozvu, budu za babu, co je proti dětem. On na ně nedá dopustit, bývá i nepříjemný a uráží se, když by něco mělo být jinak, než v jejich prospěch nebo proti jejich vůli. To by byl zase konflikt, ve kterém stejně musím ustoupit, tak je zbytečné něco říkat.

Podľa mňa je slabá a vachrlatá hranica medzi tým byť "hodný" a byť len slabý alebo zbabelý... Náš bývalý triedny z gymnázia vyzeral ako dobrák (a svojím spôsobom aj bol, nepochybne), ale raz, jediný raz prejavil dosť vážnu slabosť v kritickej situácii - na hodine slovenčiny dostala praktikantka (ktorú mal on viesť) epileptický záchvat a on normálne vybehol z triedy a už sa nevrátil... Nebol ani zaovlať biologikárku, ani nešiel na vrátnicu zavolať záchranku (v ére pred mobilmi), normálne si šiel niekam lízať rany a nechal našich chalanov, aby jej dali knihu pod jazyk a nás, baby, aby sme šli po tú biologikárku, čo má kurz prvej pomoci... No a odvtedy mal po chlebe, boli sme k nemu niekedy až krutí. Mladosť vie byť strašne krutá a kritická, ale v zásade spravodlivá. A ja som ho ovtedy videla skôr ako slabocha než ako strašného dobráka a tak trochu som ním pohŕdala. Zlepšilo sa to až po rokoch, keď som dozrela.
A dobrota sa podľa mňa nevylučuje s tým stáť si za svojím... keď viem, že mám pravdu alebo keď cítim, že toto je pre mňa dôležité. Ja som tiež robila chybu, že som sa veľmi nepresadzovala (v partnerskom vzťahu myslím), nekomunikovala som, hlavne keď z toho kukali problémy, no a dozvedela som sa, že vzťah so mnou je ťažký a komplikovaný. Niekedy sa nezavďačíš.

Co když Adagio má jiné priority?
Jess, pán může bejt sebekvalitnější... ale obávám se, že při svém založení, bych nezkousla (spíš zakousla ) kteréhokoliv ze svých blízkých, který by mi přímo odmítl pomoc, o kterou bych ho požádala a která by na něj skutečně nekladla vyšší nároky. To není o prioritách, ale o prostý lidský slušnosti.

Kiara, si dosť ostrá... nie úplne neprávom ,ale čisto pragmaticky: ja by som s razantnými krokmi počkala, až budem zdravá a nebduem ho potrebovať VOBEC. Dovtedy by som ho ešte aspoň občas použila.

Selima napsal(a):

Kiara, si dosť ostrá... nie úplne neprávom ,ale čisto pragmaticky: ja by som s razantnými krokmi počkala, až budem zdravá a nebduem ho potrebovať VOBEC. Dovtedy by som ho ešte aspoň občas použila.

Selimko, používat se dá neživý inventář, třeba kartáček na zuby, kapesník nebo toaletní papír, nikoliv živá lidská bytost

A já si opět dovolím oponovat - k čemu je mi partner, kterého musím PROSIT a tahat ho k sobě domů pomalu párem volů, aby mně - lazarovi - milostivě ráčil přinést alespoň základní nákup, protože jinak si budu opékat k jídlu na pánvičce starý chléb ?!? Já bych to na místě adagia řešila asi tak, že bych si přes internet vyhledala dovážkovou službu, která se zabývá dovozem potravin až na práh domu (skutečně něco takového existuje, mám s tím z rodiny vlastní zkušenosti!!!) a ostatní záležitosti bych si zařídila přes síť přátelů a známých. A partnera, který by se ke mně takto nepěkně zachoval, když jeho pomoc od něj jako od sobě nejbližšího člověka potřebuji nejvíc bych asi poslala rychle do bezu

Protože to, co tady adagio popisuje naznačuje, že tohle není jenom ojedinělý exces, ale že to v jejím vztahu dlouhodobě neklape a neposkytnutí pomoci v případě nouze je věc, kterou nefunkční vztah pouze VYKRYSTALIZOVAL. Tam to nebylo tak, že ve vztahu bylo dlouhodobě všechno v naprostém pořádku a přítel jí odmítl pomoci AŽ TEĎ, tam se to špatné táhne už delší dobu ...