naučit se udržet své hranice je hodně těžké.
taky nemám ráda konflikty a hádky a hodně jsem ustupovala. jenže to není řešení. když si začneš hlídat své hranice a budeš se učit je udržet....možná nějaké hádky budou. Ale možná taky ne. Je to o strachu....být sám sebou, ( být "sobec"), nebýt pořád ten , co ustupuje, pomáhá až za hranice svých  sil.

Přečti si knížku Proč muži milují potvory a hodným holkám zůstanou oči pro pláč.

Lupina píše,že chlapi neocení žádnou oběť - ano a víš koho ocení nejvíc? Právě ty POTVORY. Jenže asi se to nejde naučit,bud jí si nebo nejsi.

Já sama sebe sebekriticky pokládám za tu potvoru,za kterou manžel i kolikrát uklidí,i když on je narozdíl ode mně celý den v práci,ale já to prostě nějak někdy nestihnu,nechce se mi,jsem radši se psem na prochajdě.Ale tohle mu neřeknu,ale naopak ho pochválím a řeknu mu,že je nejlepší,to oni strašně rádi slyší.Tak takhle nějak. Nežehli jim,nepeč jim - necht si koupí bábovku v marketu a v čem bude chodit,jestli ve vyžehleným či ne,to neřeš.

uvádím jen takové příkládky ze života.

Píšeš:teď jsem mimo problémy a vyhovuje mi to, což není řešení...

- já bych byla ráda,že momentálně problémy nemám a je klid,není to u tebe náhodou tak,že když nemusíš pořád něco řešit,že si z toho nesvá?Pokud ti současný přítel taky jaksi nevyhovuje,nechej si ho v záloze po dobu nemoci,zkus ho víc vyzkoušet a využít - třeba k nákupům,vyřídit něco súrného a tak no a mezitím si třeba na netu nebo já nevím kde už hledej lepšího kolouška;)

Adagio, já taky nedokážu být potvora - dělá mi to potíže a nedobře, tak proč se do toho nutit. Já myslím, že tak musí být člověk vychovanej odmala, to už se nepředělá.....
Což ovšem neznamená, že budu hadra, žejo. A věř mi, že zatraceně dobře vím, o čem mluvím.
Moji rodiče nebyli ani starší, ani katolíci, ale k poslušnosti mě teda taky vedli hlava-nehlava. Ale to víš - exempla trahunt.....
Hodně mi připomínáš můj příběh - manžel taky neustále potřebuje být v centru mojí pozornosti a protože takováto služba se v těchto případech neoplácí, začneš toho mít dříve nebo později plný zuby - takže raději dříve. Totiž ve chvíli, kdy se mu ta pozornost přestane věnovat, nastává vynucování všemi prostředky, kterým nepostavíš hranice. Já jsem se postupně propracovala k tomu, že věnuju víc pozornosti sobě a svým blízkým a svým potřebám, než jeho - ale drhne to, strašně to drhne......on se toho prostě nechce vzdát, je to pro něj jako droga. Zjistila jsem, že to dělá už i naší tříletý vnučce, kterou tím ovšem vyplaší a pak o ní prohlásí, že je rozmazlená.
Jak říkám, nadměrná potřeba pozornosti je drogová závislost jako každá jiná, asi tak by se s ní zřejmě mělo zacházet
A včas diagnostikovat - stejně jako ochota tuhle potřebu naplňovat.....když to tak vezmeš, je to totéž, jen z druhé strany. Jako by člověk nalejval alkoholikovi, žejo.

Si mě vůbec nepochopila - nedoporučuji to řešit nevěrou,ale začít si hledat postupně někoho jiného,když ti současný partner nevyhovuje,sama to píšeš a mě by se taky nelíbil zájem jen o sebe sama.Ani neradím pořídit si mladocha - kolouškem prostě myslím jinýho chlapa.

Ženy tvého typu to mají ve vztazích hodně těžké a trápí se vlastně furt,mají svůj rozum a z toho nehodlají slevovat.Jetaky nepatřičné se vymlouvat třeba ve 40ti nato,jak tě vychovávali rodiče - ty žiješ v dnešní době a jsi svépravná a   d á v n o   dospělá,tak bys měla být schopná tyto jejich názory dnes přehodnotit a chovat setak,jak se to od tebe očekává.Představ si,že i já a všichnitady jsme byli vychováváni v jiné době s jinými předsudky a pravidly o poctivosti se kterou nejdál dojdeš,apod.Zatím co ti nepoctiví se vezou - to dodávám dnes:P

No a jestli dáváš studentům rady typu jak se do lesa volá,tak se z něho ozývá,no tě pic teda.

Upravil(a) Jaku (14. 2. 2012 17:43)

lupina montana napsal(a):

Jaku napsal(a):

a chovat setak,jak se to od tebe očekává.

Což právě dělá, Jaku a spokojenost nic moc.....

Ale kdeže Lupino,vždyť chlapi,aniž byto vlastně věděli,chtějí potvory,aby měli koho dobývat,žadonit o něco,toužit po pozornosti,ale Agida mu to vše vše servíruje už dopředu a tak je to vlastně nuda.A ona je logicky nespokojená,proč by se zajímal,když sám je středobodem vesmíru:dumbom:

Adagio, snad ti rozumím.....A budu psát možná zase o hranicích, ale použiji jiný termín, takže snad vytvořím jinou představu, protože je to možná v tvém případě přesnější.
Mně řekla psychoterapeutka, že jsem bezbřehá. Představuju si to tak, že neztrácím své hranice tím, že ustupuji, zmenšuji se, ale vylévám se a změlčuji se. Oslabuji se a ztrácím se vstřícností, pochopením, všeobjímajícností. A mám pocit, že u tebe je to taky tak.
Myslím, že cesta k nápravě rozhodně není stát se tím, koho považují autoři populárně psychologizujících knih za potvoru, nějak se zásadně měnit. Spíš si v každém okamžiku uvědomovat, kde jsem. Jestli jsem se "nevylila". A jak tak budeš vnímat, kde jsi (a zdaleka to nepůjde lehce a pořád ), uvidíš lépe to, co jsi nyní, oproti dřívějšku, nezaplavila. A jak to uvidíš lépe, uvidíš také to, co ti třeba vlastně vadí, co tě zneklidňuje. A protože tam nebudeš, buď ti to nebude vadit nebo ti to vadit bude, ale budeš s tím moct něco udělat (protože snáze odstraníme prázdnou židli, než tu, na které sedíme).
A to, že tě studenti vysávají, to asi také není v pořádku. Možná, že příčina je obdobná. Uvidíš. Nakonec, jak tví přátelé a partner, tak tví studenti musí být ve vztahu s tebou ti motivovaní. Jestli nejsou, ať táhnou , jinak všechno táhneš ty.

Hele - kdo ti říká, že se vymlouváš? Všichni? Vždyť ti tu naopak píšem, jak jsme na tom podobně, co s tím děláme a jak to dopadá - snažíme se ti pomoct!
Já konkrétně několikrát opakuju, že není dobré, dělat "co se od tebe žádá", ale naopak......
a poslyš, moje dcera taky učí na gymnáziu, taky má semtam potíže s rodiči, ale u toho i vychovává - alespoň soudím dle toho, jak na ni reagujou děcka......

S tím vymlouváním jsem reagovala na jeden příspěvek. Všechno si tady čtu dokola a přemýšlím nad tím. Jsem ráda za vaše reakce. Ta bezbřehost je dobrý termín. Mělká voda snadněji vyschne ve složitějších podmínkách. Četla jsem takové ty populární knížky o rozdílech mezi mužem a ženou, v tom jsem se nenašla a ani jsem se do toho nechtěla naformovat. Pokusím se uhlídat si svoje břehy, hranice, čáru. Možná i nějaká ta hádka pročistí vzduch a on si uvědomí, že minimálně všechno není v pořádku. Možná... Můžu v to doufat, protože mně vykládal o bývalém manželství, kde to tak nešlo. Ale vina byla, podle mého, na obou stranách. Znám to z vlastní zkušenosti.

S tou výchovou ve škole je to těžké. Na kolegyni podali jedni rodiče žalobu, protože ve třídě řekla, že se jí osobně nelíbí, že mladá děvčátka (14 let) chodí silně nalíčené, jako herečky v operetě. Prý to není její věc, dcera je svobodný člověk, oni se tak k ní chovají a nedopustí, aby ji někdo omezoval a narušoval jejich výchovu. Samozřejmě je to ojedinělý případ, ale to si člověk někdy rozmyslí, co řekne. Učitele se zastane málokdo, to na jeho straně je vždycky vina. Dívám se teď na seriál Ulice, co tam zmohla uznávaná profesorka proti drzému floutkovi a jeho tatíčkovi, i když pravda byla na její straně... Je to ve společnosti, v tom, že nemáme pravomoce a primán si zapálí před školou, protože ví, že protější chodník už ke škole nepatří a tím pádem můžeme tak akorát. Můžu říct, že většina studentů taková není a dá se s nimi normálně mluvit, uznají svou chybu, že můžou přidat ve studiu...

Po příteli toho moc chtít nemůžu, má svoje problémy a starosti... hodně na sebe obrací pozornost. Někdy mám pocit, že náš telefonický hovor je výslech, kdy on odpovídá při zprávách, dokumentu, filmu, co v práci, jak se má..., a nezeptá se, jak mně dopadla kontrola u doktora. Nevnucuju mu to.
Jo tak ty nemůžeš chtít ... ale on může, dělá a ty mu v tom ani nebráníš, aby ses náhodou nevnucovala. Ty žádný problémy a starosti zjevně nemáš, tak proč bys ty jeho nemohla poslouchat, nasávat do sebe jako houba, aby on byl zas čistej... a ještě se vyptáváš, zájem projevuješ - a houby za to. Co kdybys ten "výslech" zkusila omezit? Ne rovnou nezájem o všechno, ale nevyptávat se... možná i zkusit chvíli povídat o sobě.

adagio napsal(a):

Upřímně řečeno, netušila jsem, kolik lidí se potýká s tím samým, co já. Asi je to tím, že jsem míň výraznější, nedáváme tak o sobě vědět, jako třeba mladá slečna, která na firemním večírku si stoupla mezi mě a přítele, mě sjela pohledem, co to tady stojí za pometlo a úplně normálně ho balila a natřásala hlubokým výstřihem se silikonovým poprsím.
Ano, jde o první krok, rozhodnout se a možná i zdravě se nas.... To je jedna věc. V prvotním nadšení se to zvládne. Horší je, u toho zůstat, vytrvat a nepovolit.
Kdysi jsem taky považoval, že jsem hodná, za pochvalu. Úplně se vidím, jak stojím, mlčím, usmívám se. Jenže já to někdy mám i teď. Stejně tak na sebe nechám utrhovat se právě nějakého toho prodavače potom mám na sebe vztek. Naposledy se mně stalo, že mě v řeznictví špatně vrátila, všimla jsem si toho až venku, tak jsem se nevrátila. Je to moje hloupost, že si to nezkontroluju hned u pokladny. Měla jsem na sebe vztek, že jsem neschopná.

Jolano, už jenom to, že si to uvědomíš a takhle napíšeš, je pozitivní. Aspoň já to tak vnímám. Je to snad první krůček k tomu, nevylívat se ze svých břehů (používám to, moc se mi to zalíbilo). Život máme jenom jeden a musíme bojovat. Může to znát jako fráze, cítím to tak. Takhle v obýváku se mně to píše snadno, horší potom je, vsoupit do toho konfliktu a když jsem přesvědčená, že mám pravdu, neustoupit. Párkrát se mi to povedlo a ten pocit potom byl úžasný, snad to vyplavilo i nějaký ten endorfin.

S dětma mě baví pracovat, jinak bych to nedělala tolik let. Potkávám je jako dospělé lidi třeba už i se svými dětmi, často zdraví, zastaví se, promluví, zeptají se, jak se mám. To potom hřeje.

Po příteli toho moc nemůžu chtít, protože má dvě děti z prvního manželství a bývalá žena mu je přiveze, když potřebuje. Třeba před chvílí mně volal, že je přiveze i dnes, protože jejímu novému synkovi s druhým manželem lezou zoubky, takže brečí a děcka by se nevyspaly. Takže ke mně nepřijede a nenakoupí mně. Tak budu mít k večeři topínky s česnekem, protože toho doma moc nemám, upeču buchtu, vydělám něco z mrazničky a vydržím. Co mám na to říct. Když se ozvu, budu za babu, co je proti dětem. On na ně nedá dopustit, bývá i nepříjemný a uráží se, když by něco mělo být jinak, než v jejich prospěch nebo proti jejich vůli. To by byl zase konflikt, ve kterém stejně musím ustoupit, tak je zbytečné něco říkat.

jak jsou velké? nemůže jet nakoupit i s nimi?

Dětem je 13 a 16 let. Známe se, jezdívám k příteli, trávíme víkendy společně. Myslím si, že by s ním nakupovat nejely. Jejich máma by s tím podlě mě nesouhlasila a potom by mu to předhodila s tím, že mu děti příště nedoveze. A tím pádem by nepřijely ani  víkendu, kdy k němu jezdí i jeho rodiče, aby viděli vnoučata. Dostal by od nich kázání, že se nestará a proč si je nebere. Potom by byl naštvaný a nepříjemný. Ta topinka je pro mě snesitelnější