Ahoj Káčo, taky jsem se ve svých 22 letech odstěhovala od rodičů jako velká holka a hlavně šťastná, že už mi nikdo nebude kontrolovat. První týden byl takový hodně divný pro mě i pro rodiče, musím přiznat, že se mi i stýskalo. Ale protože jsem chtěla našim dokázat, že to dokážu i bez nich tak jsem to samozřejmě nedala znát. Za pár měsíců jsem skoro každý víkend trávila u nich, protože mi tam bylo daleko líp než mě samotné v bytě a musím říct, že díky tomu, že jsem se odstěhovala se hrozně moc zlepšil i náš vztah. Už jsem nebyla ta dcera, o kterou se starají (i když se starali a starají dodnes, teď už jenom mamka, tatí zemřel), ale brali mě opravdu nějak dospělejš a spíš se náš vztah změnil na přátelský než vztah rodič a dcera. Najednou jsem měla daleko větší potřebu si s nima povídat o čemkoli víc než předtím, říkala jim věci, které bych dřív asi s nimi neřešila, chodila si pro rady. A za rok jsem byla zpátky. A ještě si vzpomínám na ten slastný pocit, jak se mi ulevilo, že už nebydlím jinde, ale zase doma. Samozřejmě s novým přítelem přišlo zase stěhování. Ale ten nový vztah mezi mnou a mamkou trvá dodnes a musím říct, že díky tomu je to dnes moje nejlepší kamarádka.

Káčo, vím, že Ti je smutno, ale buď ráda, že máš dítě, které se snaží, postavit na vlastní nohy. Je spousta takových, kteří se nehnou od maminky, nechají se vydržovat do 30 a jsou k ničemu.
A připálené jídlo, které mu naservíruje ta jeho, to patří k věci. Ještě si pamatuji tu slávu, když jsem kdysi předložila manželovi svůj první blaf, uvařený z lásky a on ho s láskou snědl - vždyť je to pěkné.

A když se do nich nebudeš přehnaně vandrovat, určitě Tě rádi budou navštěvovat

ZVYKNEŠ SI

Upravil(a) mashanka (2. 3. 2006 17:59)

Káčo,
četla jsem jen tvůj první  příspěvek, takže budu-li se opakovat.. sorry..
tvůj milovaný chlapec se ti odstěhoval...to jsi ostatně tušila, že se stane...prostě nekdy.. a již nastalo. Klid, je o něj určitě dobře postaráno, kdyby nebylo, vrátil by se k mamince domů, jinak určitě mu nic nechybí, a i kdyby holka vařit neuměla (a  takových je hodně), tak hlady nezhynou, jsou mekáči, čínský bufeti a jiná lákadla... proč by dnešní mladá žena měla umět vařit?Jo, svíčková, nebo knedlo,zelo...tak si na něco dojdou do českého restaurantu... neřeš, neboj, až se ti ohlásí, že by náhodou(jdou kolem) tě chtěli navštívit, upeč bábovku a usmívej se...
Máš synka rýda? Máš! Tak měj ráda i jeho vyvolenou! Ona prudit  přeci nebude, tak o o jde? A kdyby prudila, tak si vzpomeň, že bydli jinde a buď v klidu......
Tak to jsou rady...já mám 11 letého, možná za 9, l2, ale třeba i 7 let  mi tu budeš radit ty...takže já radím ne ze zkušeností, ale spíše z pocitu...jinak ze zkušeností  já a tchýně- nemohu si stěžovat, ale je pravda, že navzájem se zbytečně neprudíme... ha ha, protože to ani jedna neumíme....a o tom je život

Káčo, můj synek bydlel půl roku s přítelkyní u nás. Je to měsíc, co se přestěhovali "do svého" a byt je najednou strašně prázdný. Asi jsi četla, jak jsem psala jinde, že manžel je spíš "slušný podnájemník", další děti už jsou z domu nějaký čas, takže moje domácí komunikace se výrazně omezila na hovory se psem a občas na pár slov se sousedkou, když se náhodou potkáme. Byla jsem zvyklá na plný dům, protože se u nás scházeli děti i s kamarády, pořád se něco dělo a občas jsem byla i ráda, když byl v bytě klid. Jenže teď ten klid mám a občas bych brečela jako ty. Vařívala jsem kotle jídla, teď  si zvykám na malé porce akorát pro chlapa, protože ten je za ty roky na teplé večeře zvyklý (já nevečeřím a o víkendu bych si klidně namazala chleba). Děti chodí domů, ale už jen spíš na návštěvy, mají vlastní život. Bránit jim v něm nemůžu a taky to nedělám, ale určitě ještě chvíli potrvá, než si zvyknu a naučím se na nový způsob života. Tak si nedělej starosti s tím, že to obrečíš, je to ještě příliš čerstvá a velká změna, ale zvládly jsme leccos, zvládneme i tohle. Ozvi se, jak pokračuješ.

Holky, děkuju za podporu. S tou samotou a prázdným bytem to u mně není tak hrozné - já mám ještě tříletou ,,dračici"(to jsou ty důchodové děti). Jen mi přišlo strašně líto, že jsme tu samy. A myslela jsem, že když mám dcerku, tak se mi nebude nějak stýskat. Ale holt jsem měla děti dvě.
Se synem jsme prošli i velmi těžká období, asi nás to sblížilo. Nechce se mi už na to vzpomínat a taky to rozepisovat, ale i on mi přidělal hodně vrásek a šedivých vlasů - jeho roky 15 - 18 let, to byl očistec. A pak se najednou zklidnil a i mi řekl, že je mi vděčný za to, že jsem ho nezatratila.
I když mám určité výhrady k jeho přítelkyni, na druhou stranu jsem ráda, že je to holka, která ho spíše bude podporovat v tom dobrém-nekouří, nepije, je to takový rodinný typ, chodí po horách....
Včera tady syn na hodinku byl (dal si čaj, pohrál s malou a popovídali jsme si)a když jsem mu řekla, že může samozřejmě vždy přijít a vždy se vrátit, kdyby to neklapalo, tak mi řekl, že to nemám brát nějak zle, ale kdyby se s přítelkyní rozešel, našel by si (třeba s kamarádem)podnájem.
Tak jsem se na něj včera dívala a říkala jsem si, že je to dospělý chlap, ale vypadá tak na 17 roků (no, je chudák po mně).
Máte pravdu-v neděli mají přijít, tak upeču buchtu, udělám dobrý oběd a užijem si to.

Toto je druhá diskuse, do které mohu přispět. Káčo, plně Tě chápu. Můj syn se odstěhoval v lednu. Napřed u nás půl roku bydlel i s přítelkyní, myslím, že to klapalo, já bych takto vydržela žít dál, ale oni samozřejmě chtějí žít jenom spolu. Ano, rozum to chápe, ale srdce mně krvácí stále. Dokonce i on, když si sbalil "poslední igelitku" a v předsíni jsme se loučili, tak brečel. No já brečím dodnes. Ty ještě aspoň někoho doma máš, ale mně zůstal prázdný byt. Napřed se odstěhovala dcera, nedávno mně zemřel manžel, teď odešel syn, je to pro mne hodně náročné. Před 3 lety jsme byla jedna velkká a šťastná rodina, teď zeje byt prázdnotou. Nikomu bych to nepřála.
Takže mám pro Tvůj smutek pochopení, ale vidíš, může být hůře.

Ale, ne, Nety, takhle to nikdo nemyslí. To jen my mámy se prostě těžko srovnáváme s tím, že naši "chlapečci", kterým jsme ještě nedávno pusinkovaly faldíčky na pr..., se tak nějak "najednou" proměnili v dospělé chlapy, kteří mají svůj život. Víš, ono rozumem to pochopíš, že nelze dítě (kluka nebo holku, to je fuk) mít neustále na pupeční šňůře, ale tý dušičce a srdci to nějako chvilku trvá, než se s tím vypořádají. A pokud nenarazíš zrovna na takovou matku, která tě bude neustále kontrolovat, ale na normální ženskou, tak ti to "ukradení" prostě najevo nedá, ale bude se s tebou snažit vyjít, což ty bys konečně měla taky dělat - nakonec máte obě stejný zájem na tom, aby ten váš "poklad" byl spokojený.

Nety, proč by mu měli rodiče nabízet, aby tě přivedl? To by snad měl udělat on - "maminko, tatínku, mám kamarádku a chci, abyste se poznali". Vždyť se nemusíte hned slejzat u slavnostního nedělního oběda, ale klidně jít třeba všichni do divadla - tam je i výhoda neutrálního prostředí. No a buď to bude fajn a můžete si pak jít ještě někam sednout, nebo to tak dobrý nebude, načež se v klidu rozloučíte a půjdete každý k sobě domů. U nás se tyhle "oficiality" nijak zvlášť neřešily - děti přivedly kamaráda/kamarádku na návštěvu jen tak, časem se tam začali vyskytovat častěji... a tak nějak to šlo samospádem.

helena napsal(a):

Nety, proč by mu měli rodiče nabízet, aby tě přivedl? To by snad měl udělat on - "maminko, tatínku, mám kamarádku a chci, abyste se poznali". Vždyť se nemusíte hned slejzat u slavnostního nedělního oběda, ale klidně jít třeba všichni do divadla - tam je i výhoda neutrálního prostředí. No a buď to bude fajn a můžete si pak jít ještě někam sednout, nebo to tak dobrý nebude, načež se v klidu rozloučíte a půjdete každý k sobě domů. U nás se tyhle "oficiality" nijak zvlášť neřešily - děti přivedly kamaráda/kamarádku na návštěvu jen tak, časem se tam začali vyskytovat častěji... a tak nějak to šlo samospádem.

No, já už zase nejsem dvacítka, tak s kamarádkama na návštěvy, nevím... divadlo asi ne, to ne! Já nevím, naši třeba, když vědí, že s někým jsem, tak úplně baží ho poznat a jsou zvědaví  a když nevyrukuji s návštěvou já, většinou to udělají oni. Tak jako přirozeně, prostě, kdo je rychlejší. tady se neděje zatím nic :-) Ve třiceti už je to holt na hraně

Nety napsal(a):

No, já už zase nejsem dvacítka, tak s kamarádkama na návštěvy, nevím... divadlo asi ne, to ne! Já nevím, naši třeba, když vědí, že s někým jsem, tak úplně baží ho poznat a jsou zvědaví  a když nevyrukuji s návštěvou já, většinou to udělají oni. Tak jako přirozeně, prostě, kdo je rychlejší. tady se neděje zatím nic :-) Ve třiceti už je to holt na hraně

Neťule, nekecej, že je ti už třicet.... tomu nevěřím... na fotce, co jsi tu měla, vypadáš mladší než já

Nety, já to v žádném případě neberu tak, že mi ho někdo krade! Dokonce jsem dělala srandu, když mu pomáhala se stěhovat, že jí ho tedy předávám se vším, všudy a že má na něj být přísná, že se třeba konečně naučí uklízet atd. Nedávno měla narozeniny, tak jsem jí koupila dárek a i na vánoce. To si zase nemyslím, že bych byla ta špatná tchýně, vždyť není to zase tak dávno (je!), co jsem byla v její situaci. Myslím, že za mnou může i ona kdykoli přijít a popovídat si, poradit...
Dnes už je zase o něco líp.

tina napsal(a):

Nety napsal(a):

No, já už zase nejsem dvacítka, tak s kamarádkama na návštěvy, nevím... divadlo asi ne, to ne! Já nevím, naši třeba, když vědí, že s někým jsem, tak úplně baží ho poznat a jsou zvědaví  a když nevyrukuji s návštěvou já, většinou to udělají oni. Tak jako přirozeně, prostě, kdo je rychlejší. tady se neděje zatím nic :-) Ve třiceti už je to holt na hraně

Neťule, nekecej, že je ti už třicet.... tomu nevěřím... na fotce, co jsi tu měla, vypadáš mladší než já

Je mi 29, 30 mi bude zaaaaa....počkej, necelých pět měsíců ! Chystejte dary