majkafa napsal(a):

Ivano, tys kromě pár drobností popsala můj včerejší den.
Mám ráda uklizeno, tak normálně. Prostě se nikde nic dlouho nepovaluje. Ale nádobí klidně umyju večer a utřu ráno
Mám psychicky i časově náročnou práci, takže v pracovním týdnu nedělám téměř nic. Mám pořád uklizeno, bydlím sama a když celý den nejsem doma, kdo by mi udělal nepořádek?
O víkendu vyperu, ale ne každý týden, protože nemám plnou pračku. Poslední dobou si nosí věci na vyprání syn, tak je toho víc a já to pro něj ráda dělám. O víkendu i uvařím a syn někdy přijde na jídlo. Když se mi vařit nechce, nevařím.
Můj týdenní úklid spočívá v utření prachu, vyluxování, vytření podlahy tam, kde nemám koberce. Vyčistím křečkovi klec, umyju WC a koupelnu a mám hotovo.
Když jsem měla malé děti, zahradu, velký byt a pak barák, dělala jsem hodně práce, někdy mě to bavilo, někdy ne. Teď nemám co dělat, tak si užívám odpočinek. Takové přechodné období, než budu víc hlídat vnoučátko (vnoučátka, jestli budou další) a tak... Teď mám čas odpočinku a koníčků. A časem se uvidí, co bude.

Díky, je to moc zajímavý dozvědět se jak to mají druzí , jaký mají vztah k práci a jak jsou aktivní .

Jess, já už se to prostě snažím neřešit. dělám si tak, abych byla spokojená já a jak to mají ti jiní - na to se snažím kašlat. ale fakt je, že teda někdy mi to leze na nervy.

PPavlaa napsal(a):

Jess, já už se to prostě snažím neřešit. dělám si tak, abych byla spokojená já a jak to mají ti jiní - na to se snažím kašlat. ale fakt je, že teda někdy mi to leze na nervy.

To bude celoživotní boj
Myslím tím, že je to pro mně celoživotní boj - snažit se to neřešit.
Ale věřím, že na to budu s láskou vzpomínat...

majkafa napsal(a):

Jessika napsal(a):

Mám to stejně, Pavlo... i s tou mámou.
Pořád se s tím snažím vyjít, mám ji ráda a nechci se s ní hádat, ale pořád to nemůžu pochopit, pro mně  prostě "zaživa hnije"...

Ty její život nežiješ. Proč jí ho chceš řídit? Tobě by se líbilo, kdyby tobě ona život řídila?
Já zase pořád nemůžu pochopit, proč někteří lidé mají potřebu organizovat život jiným. Dokonce i dávno dospělí lidé...
Živíš ji snad? Nebo jakým právem?

maring napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

no Ivo, mě by teda zase takovej válecí den bavil jednou za čas, nemohla bych takhle žít, mám pocit, že bych umírala za živa. jo, vyčlenit si pro sebe každej den čas, kdy si můžu číst, dělat co chci, to ano. ale celej den dělat ho :-), válet se v časákách, to by byla moje smrt.
mojí mámě by to takhle vyhovovalo celoživotně, jen časopisy, sedět v křesle a nedělat nic.
musím říct, že mě to odpuzuje.

To je zajimavý , jak to máte každá jinak, myslela jsem že se to dědí , předává.
Asi v tom musí bejt rovnováha , práce, zábava .
Pokud člověk nemůže odpočívat dokud nemá vyšurovanej byt, myslím, že už je to patologický, není to dobře .Dokonale uklizenej byt není v životě důležitej, to už je spíš strach z nepořádku, potřeba mít věci pod kontrolou a to už je neuroza a ne pracovitost
Druhá věc je když to ujede jako mě , že za celej den neudělám skoro žádnou práci (jsem v I. důchodu )

Moje mamka byla taky "postižená" pořádkem a čistotou.Já byla bordelář dokud jsem bydlela u našich.Po přestěhování do vlastního jsem začala být jako ona,i když mamka tvrdí,že jsem ještě "horší" . Už delší dobu přemýšlím v podstatě nad tím,co jsem výše vytučnila. Hlavně nad spojením - mít věci pod kontrolou. Už kdysi mi tu někdo něco podobného napsal.Ale v jiné souvislosti(ne s uklízením). Obávám se,že opravdu chci mít hodně věcí pod kontrolou.
Ale myslím,že zatím to mám pod kontrolou a okolí tím netrpí

rejka napsal(a):

maring[b napsal(a):

No já si hlavně myslím, že žijou dýl,[/b]] to úplně vidím na tom  sousedovi, jak je nabitej energií, je mu 67 a vypadá tak kolem 50 let , srší energií .
Zatímco moje máma je požád unavená a strhaná a udělá mnohem mín práce než on.

Maring,jestli to tak je, tak to tu budu strašit do stovky

Prima,my navíc máme v rodině dlouhověkost.

U mne se stridaji obdobi cinorodosti, to kutim, prehazuji skrine, presazuji kytky a podobne s obdobimi utlumu, to prechazime na udrzovaci mode, kdy bez vycitek delam naproste minimum. Zaroven jsem clovek, ktery nesnasi neporadek, ani takzvane provozni a k smrti nerada neco hledam. Muj muz to ma podobne, tudiz se u nas veci soustavne "otrocky" ukladaji na sve misto, nikde se nic nepovaluje a nekupi. Akorat chlapecek si muze ve svem pokoji povolit, ale nikdy ne do stavu jako po vybuchu a pejse se toleruji roztahane hracky, to nam dokonce prijde roztomile.

Jednou za tri tydny sem vlitne tezce nevytunena zato velice vykonna uklizeci ceta pozustavajici ze dvou az tri lidi a vycidi to tady do vysokeho lesku. Vymetou kazdou skarku, kazdy roh, vylesti nabytek, dvere proste vsechno. Kdyz jsme v udrzovacim modu,mezi dvema navstevami maximalne dvakra zlehka utreme prach, luxneme a posolichame koupelny a WC a konec. Jinak se valime. Na stari si planuji, ze budou chodit kazdy tyden a ja uz nesahnu skoro na nic. Uklizeni je pro me nutne zlo a vlastne ztrata casu. Neco si precist nebo se podivat na film je pro mne daleko uzitecnejsi.

Moje mama vzdy byla a dosud je uklizeci maniak. Taky nemohla odpocivat dokud nemela vse hotovo. Problem byl, ze hotovo podle ni nebylo nikdy. Kdyz se neco stihlo driv nez myslela, vzdy se naslo  neco dalsiho, co by se jeste mohlo udelat nez si dame pohov a pak jeste neco, nejlepe az do tmy. S vekem se to postupne zhorsovalo, takze kdyby bylo podle ni, by nic jineho nez studium, uzitecna prace v domacnosti nebo na zahrade neexistovalo. Nastesti jsme byli s brachou v te dobe uz dost velci a dokazali si prosadit cas na vlastni zajmy.
Nejhorsi je, ze ji to stastnou a spokojenou vubec nedela, naopak si soustavne stezuje, jak by rada sla tam nebo onam, sesla se s tim nebo onym, akorat ten cas kdyby byl, kdyby nemusela byt porad tak zaprazena. Na dotaz, kdo ji zapraha, neodpovida. Je to smutne, ale asi tak i zemre.

V praci, za kterou jsem placena, nejake vykyvy v pracovitosti nemam, tam pracuji porad. Ale ze bych se kazdou chvili dobrovolne hnala do nejakych mimoradnych ukolu, to taky ne. Jen kdyz z toho neco kouka.

Upravil(a) elena007 (12. 2. 2012 17:43)

Ivana napsal(a):

Já bydlím sama, takže moc nepořádku si nenadělám. Mám taky ráda pořádek, ale ne otrocky furt šůrovat. Já si strašně ráda čtu, včera jsem četla časopis History revue, miluju historii už od dětství, strašně mě zajímá. Minulý týden jsem byla 4 dny na běžkách, to bylo fajn, ale už jsem se těšila na to válení doma. Však jsem byla na procházce, vyprala prádlo, nakoupila, uvařila, umyla nádobí po obědě, pověsila prádlo, úplně furt jsem jen neležela. Dnes jsem si byla bezvadně zaplavat. Ale mám ráda všechno langsam, žádné honění se. Toho jsem si užila s dětmi a teď hodlám žít podle svého. Jsem moc ráda, že je tady pár ženských, co mi rozumí a mají to podobně. Kdybych musela furt něco "smysluplného" dělat, asi bych se zbláznila.

No tak to je přesně ono, já taky nemůžu nic hrrr, všechno pohoda klídek, jinak jsem hned nervozní jak pes a blbnu a dělám chyby, kterými si tu práci zbytečně komplikuju. Takže podlemě je lepší pomalu, ale jistě, než furt šturmovat a pak všechnodělat zbytečně znova.

A tiež som skôr gaučová povaľačka a čitateľka, ale nemám k tomu veľmi príležitosť  mám dve zamestnania plus jednu fušku, takže "nič nemusieť" je pre mňa luxus. Ale je fakt, že vážne nič nerobiť (akože v zamestnaní, doma som vtedy mala štvorčlennú domácnosť + pes) som vydržala presne tri mesiace, potom ma začlai žrať mrle. A našla som si primerané množstov práce, primerane zapaltenej - aby som sa nezničila, ale ani neunudila na smrť.

O mém vztahu k práci by se dalo psát dlouho. Tedy zaměstnání mě nevadí, jsem ráda, když ho mám, ale domácí práce mně ztrpčují život dá se říct přes dvacet let. Nejdříve to bylo tak, že jsem se vdala a podivila se, cože se to všechno musí doma dělat, a navíc mi moje nové příbuzné z toho dělaly peklo. Doma jsem žila s maminkou, ta měla pracovní dobu asi od sedmi do čtyř, celý den zabitý, a práce se dělaly tak nějak samospádem (babička). Babičku doceňuju až dnes, po její smrti. Mohly jsme s mamkou něco zdobit třeba vánoční cukroví nebo stromeček, číst, vyšívat, blbnout, protože ono se vypralo prádlo, uvařilo, tak jak říkám samospádem. Dneska, když chci dělat to příjemné, musím udělat tolik povinných nepříjemností, že mě chuť přejde, a to doma pracuje v zimě i manžel. Později po svatbě už to jaksi šlo, protože jsem s tchyní a švagrovou soutěžila, brala jsem to jako sport. Jenže pak se stalo něco, co mi moc nesedlo, nálada byla tatam a pak přišly problémy se zaměstnáním a to se táhlo moc let, protože jsem byla tak hloupá a neodešla ze zaměstnání, kde to spělo ke konci. To mně úplně sebralo energii a celé se to obrátilo proti domácnosti. Domácí práce jsem zase začala nenávidět, dokonce už i ty příjemné, jako třeba pečení sladkostí. Teď mám jedno zaměstnání už od listopadu 2010 a pořád jsem se ještě nevzpamatovala, ani psychicky, ani fyzicky. Projevuje se to například tak, že když mám třeba myslet na to, co je potřeba koupit, někomu něco připravit do školy nebo práce, dopírá se mi nedejbůh prádlo, ještě něco ohřívám v troubě, začne mě hlava bolet jako střep. Z každé pitominy. Taky mám strašnou potřebu spánku, asi poslední měsíc internet v noci neexistuje, pořád jen spím. Když potřebuju nastavit třeba noc kvůli nějaké nestihnuté práci, nejde to. Dřív mi nevadil třeba nepořádek ve skříni nebo v kuchyni. Teď už jsem v takovém stavu, že už mi to vadí, už bych se ráda dostala do normálu, ale nějak to nejde.

Upravil(a) luminka (13. 2. 2012 7:23)

helena napsal(a):

Kdybych musela furt něco "smysluplného" dělat, asi bych se zbláznila.
Když já to něco "smysluplného" potřebuju k tomu, abych si mohla dělat i to nesmysluplné http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png
Mnohem líp se mi leží u knížky nebo sedí u štrikování když vím, že jsem s prací ne zrovna v ažuru, ale nesesype se na mě přesně v tom momentě, kdy odložím lektýru nebo jehlice.

Sedí u štrikování jo? Dyt to je taky práce né?

To je právě to, že nás lenochy to nechává klidnými ty resty , radši děláme to príjemné.
Já jsem třeba do přítele dostala záclonu do obýváku před pěti lety  - koupili jsme jí na výletě a já jí dodnes neušila , každé Vánoce si říkám, měla bych ušít tu záclonu .....

Doma jsem žila s maminkou, ta měla pracovní dobu asi od sedmi do čtyř, celý den zabitý, a práce se dělaly tak nějak samospádem (babička).
luminko, ale od sedmi do čtyř je celkem normální pracovní doba, při který ženský stíhají domácnost i bez babičky... některý dokonce i s několika dětma, zvířatama nebo koníčkama. Taková babička, to je něco jako nadstandard
začne mě hlava bolet jako střep...Taky mám strašnou potřebu spánku... bych se ráda dostala do normálu, ale nějak to nejde
Asi je zbytečný se ptát, jestli jsi už navštívila nějakýho toho doktora, viď?

Sedí u štrikování jo? Dyt to je taky práce né?
Prd a vořech - to je relax a za odměnu. Velmi výjimečně práce... na kšeft už téměř nepletu a nevyšívám.

Myslím, že vždycky jsem uměla kus práce zastat. Nikdy ale stoprocentně není hotovo všechno. Je mi jasné, že rezervy jsou. To by člověk musel vyšůrovat a pak dveře zapečetit a nebydlet v tom. Samozřejmě že při fajn zábavě jakéhokoli druhu ten čas utíká příjemněji a rychleji. Nicméně jsme pracovitá díky okolnostem. Za dob manželství nebyl muž k domácím pracem a výchově a byl díky dojíždění 12 hodin pryč.Zvykla jsem si vše doma obstarat sama od A do Z a naši pozdější velkou zahradu přibrala se vším všudy od setí a jednocení mrkve přes zavařování okurek po dolování brambor a odnášení beden do sklepa. Bolely mě ruce i hřbet, hlavně to rytí planiny bylo strašné, ale bavilo mě to. Po rozvodu jsem to byla já, kdo nebyl vyplácen, ale naopak vyplácel. Musela jsem si najít vedlejší pracovní činnost. Peněz málo, hodin málo, i přibrala jsem další vedlejší pracovní poměr. Když jsem to sečetla, bylo na jídlo a levné drobnosti jako je šampon atd. Pomohlo mi to, splatila jsem. Při představě volných víkendů jsem ale souhlasila, že zůstanu jako občasná výpomoc. I těcjh pár stovek jsou peníze.Chápu ty stálé zaměstnance-mně by se taky nechtělo být i o víkendu ve svém hlavním zaměstnání. Ovšem obsah práce je tak vzdálen mé původní profesi, že to neberu jako práci, ale koníček. A protože mám dvoje mladé a ti občas potřebují s něčím píchnout, vůbec mi nevadí přijmout klíče, navařit, napéct, když o to požádají. Jedni pracují na tři směny oba a druzí mají dítě, které mám ráda a často si je beru na hlídání. Oni mi zase dovezou nákupy, postarají se o zahradu, kam se už tak často nedostanu a kde jsem si svoje už ospracovala. Bez práce by byl ten život prostě jiný, člověk něco dělat má a mělo by ho to bavit. Myslím, že ale není dobrá dnešní nezaměstnanost a taky prodlužování odchodu do důchodu. Mladí nemají šanci získat praxi a staré odvezou rovnou ze zaměstnání tam, kde už není práce ani zábava. A myslím, že je dobře, když člověka baví to, co dělá. Jsou totiž zaměstnání, která by mě nebavila a lituju lidi, co je dělat musej. Jako třeba zedníky a prodavačky za kasou v marketech. Ale je to třeba baví. Jinak jako dítě jsem doma pomáhat a pracovat musela, byly jsme tři děti a bratry ani otce si s hadrem či vysavačem, utěrkou nebo košem s odpadky fakticky nějak vybavit nemůžu...