Delahey napsal(a):

Bez práce si svůj život vůbec nedovedu představit.Málokdy jsem nemocná, ale když už musím tak jednou za dva roky zůstat ležet, jsem z toho nesvá. Moje rodina tvrdí, že jsem workoholik.
V zaměstnání pracuju hlavou, doma a na chalupě si to vynahrazuju manuální prací.
Nesnáším nepořádek, takže doma udělám denně vše potřebné, abych se cítila dobře.Neobtěžuje mne to, vyčistím si hlavu a rozhodně si nechávám dost času na blízké a koníčky.Děti už mám prakticky z domu, obě musely pomáhat a neuškodilo jim to.:DDD
Jo, na pomoc rodinných příslušníků není, myslím, nikdy pozdě.

Já si myslím, že tohle je druhý extrém, neumět se zastavit a trpět , když člověk nemůže pracovat jako včelička .
To má jeden můj kamarád, v životě nejede na dovolenou , protože by tam nemohl pracovat , o víkendech dělá brigády , aby měl činnost a ted už ho osud tlačí ke zdi , má čím dál větší zdravotní problémy a pořád nechápe, že se musí naučit odpočívat .
Nenaučí se to nikdy , čeká ho hořký konec , kdy ulehne a ještě ho budou svrbět ruce a nohy, jak by rád něco robil a bude trpět  .......

Druhej extrém jsem já, většinu času odpočívám a labůžuju a občas něco udělám .
.Ale tý labůže je mnohem víc než práce ...

Co se týká práce jako zaměstnání, tak to mě baví a jsem ráda, že jí mám a tam opravdu pracuju a neflákám se . Ale co se týká práce doma třeba, tak bych to napsala úplně přesně jako maring: "....většinu času odpočívám a labůžuju a občas něco udělám . .Ale tý labůže je mnohem víc než práce ..." Říkám, že co bych z toho života měla, kdybych jen uklízela (pocházím z rodiny, kde úklid byl snad na prvním místě , naši snad žijou jen uklízením) - taky je to asi má velká pohodlnost , ale jsem spokojená, opravdu nechci život prouklízet, to si radši sednu s hezkou knížkou. V čem mi má lenost vadí, tak je že se nedokopu k nějakým věcem jako např. učení se nějakého jazyka apod.

maring napsal(a):

Delahey napsal(a):

Za mě nikdo práci v mém zaměstnání neudělá,takže už samo o sobě není příjemné potom šturmovat.
Odpočívat dokážu, jak během roku, tak o dovolených,ale zkrátka bez práce se neobejdu. Že bych se třeba doma plácala od ničeho k ničemu, je pro mne nepředstavitelné.
Jenom nevím, co znamená občas něco udělám. A co lábuž.

Jde prostě o to, že doma dělám spíš samý příjemný věci(lábůž ) , třeba si udělám kafe a něco dobrýho k němu a čtu na  netu , hledám něco, nebo se kochám na netu , nebo se dívám na telku a jen labůžuju  a za celý den neudělám žádnou práci a nechává mě to klidnou . Ale když vidím ty včeličky , tak si říkám, že to asi není dobře , jak to mám já.
Já jsem totiž schopná jít spát a mít v kuchyni kopec nádobí , protože vono se to nezblázní .

To ja taky bych v klidu sla spat a v kuchyni bych nechala kopec nadobi,nijak me nevytaci.

Jestli jsem pracovitá nebo líná?
To nejde takhle říct. Protože totiž jak kdy.
KDyž mám náladu a jde mi práce od ruky, stihnu poklidit co se dá, zapnu si radio a jedu.
Vypraný a pověšený prádlo nepovažuju za práci,protože prádlo pere pračka ne já. Ovšem horší už je žehlení, to jsem si stanovila neděle podvečer, protože na žehlení jsem strašně líná a nechce se mi do něj.
Nádobí myju hned nebo během vaření, točí mě,když mám špinavé nádobí ve dřezu.
A když jsem unavená, nevyspalá, jsem líná. Nedělám nic, jen pozoruju holku,nebo si s ní hraju,kreslím, ale nechodím po bytě s prachovkou.
A v červenci jsem líná jak vandrák,protože to se vidím u vody ,venku, a jak se říká,  práce neuteče, nemá nožičky.

Upravil(a) dusička (11. 2. 2012 17:04)

Já teda taky odpočívám ráda, ať už pasivně nebo aktivně, ale až po práci. Nedokážu si představit lenošení, když mám třeba neumyté nádobí. Já bych si to lenošení neužila. Ale když mám všechno hotovo - to je jiná. Jestli v tom něco udělá výchova, to teda nevím. Snažím se od malička vést syna k "prvně práce, potom zábava", má ve mě i příklad, ale nefunguje to. On to má přesně naopak.
Stejně se to nedá poměřit - někdo řekne, že má hodně práce a pro druhého je ta samá práce brnkačka. Někdo naříká nad každou prkotinou, zveličuje, co všechno udělal a pro druhého to nestojí za řeč.

Tak já to mám jak kdy, ale celkově si myslím, že jsem línější. Radši si pohovím než bych do noci uklízela a podle toho to taky u nás doma někdy vypadá. Ale nedělám si s tím hlavu, vím, že to stejně zase pak uklidím, takže co. S mytím nádobí mi pomáhají kluci, ale taky se někdy stane, že jdu spát a nádobí zůstane neumyté. Nevadí mi to nijak zvlášť, není to každý den, ale mám dny, kdy fakt nešáhnu vůbec na nic, jen koukám na televizi nebo si čtu a jsou dny, kdy jsem schopná vygruntovat půl baráku.
V práci je to něco jiného, tam dělám v podstatě pořád, takže večer jsem celkem urvaná, takže přes týden toho moc nestihnu. S úklidem mi pomáhají statečně kluci, i když jim musím vždycky říct co mají dělat a dokdy to má být hotové, ale pomůžou, takže si na ně nemůžu stěžovat. To mám nacvičené z domova, taky jsem s bráchou musela pomáhat, takže k tomu vedu i své děti.

Judyna napsal(a):

Tak to já si nedokážu představit den, kdy bych nic nedělala. Tedy kromě doby, kdy bych byla nějak hodně nemocná.
Když o tom tak přemýšlím, asi to souvisí s povahou člověka. Moje maminka je třeba hodně pracovitá, i ve svém poměrně vysokém věku neustále něco dělá. ale dokáže také všeho nechat a odpočnout si. Dokáže práci hodit za hlavu. To já ne. I když - možná se s věkem lepším. Dřív to bylo horší. A to ne, že by mě třeba uklízení bavilo - ani náhodou. Ale odpočívat v neuklizeném bytě prostě nemůžu. Přesto se za nějak příliš pracovitého člověka nepovažuji. Jen prostě nemohu odpočívat, když vím, že mě ještě čeká nějaká práce.
Myslím si, že opravdu pracovití a činorodí lidé mají daleko bohatší život, pestřejší. A ti, kdo svou pracovitost a činorodost dokáží skloubit s dobrým odpočinkem, no to je výhra.

No já si hlavně myslím, že žijou dýl, to úplně vidím na tom  sousedovi, jak je nabitej energií, je mu 67 a vypadá tak kolem 50 let , srší energií .
Zatímco moje máma je požád unavená a strhaná a udělá mnohem mín práce než on.

Jasně Maring, hlavně u starších lidí jde o smysl života. Ti pracovití mají pořád něco na práci a nemají čas tolik stárnout, vždyť je potřeba ještě tohle a tohle udělat....A není čas chodit k doktorovi....
Ale holky, jestli máte deprese, tak to Vás obdivuju, když vůbec nějak fungujete. Kdysi dávno jsem si takovým těžkým obdobím prošla, i když ta opravdová deprese to asi nebyla, to bych se z toho asi sama nedostala. Ale byla to hrůza. Nedalo se dělat prakticky nic nebo jo, ale s obrovským vypětím.

Já jsem tedy spíš líná, než pracovitá. Třeba včera jsem ráno vstala v 9, udělala si snídani a pomalu si ji jedla u televize a pak jsem se jen dívala. Vstala jsem od toho až ve 3/4 na 11 a teprve tehdy šla v kuchyni umýt nádobí od večeře (nikdy je nemyju večer, to se mi nechce). Pak jsem šla nakoupit a na hodinovou procházku do lesa. Potom jsem se ještě hodinu válela na pohovce s kafem a časopisem, pak si udělala něco málo k obědu, pověsila jsem prádlo, které jsem před obědem nacpala do pračky, přemýšlela o tom, že si půjdu zaplavat, ale nechtělo se mi (lenost a zima), tak jsem si znovu četla časopis a koukala na TV, večer jsem snědla večeři (nádobí nechala až na ráno), koukla se v TV na pořad o dějinách Židů, ospršila se a v hodinu si četla v posteli. Báječně strávený den! Dnes chci uklidit byt (cca půl hodiny) a vyžehlit prádlo a to je všechno, zbytek dne se budu válet a odpočívat. Když přijdu ve všední den z práce, tak už kromě přípravy večeře vůbec nic nedělám, čtu si na PC, koukám na TV nebo si čtu v posteli. Je mi tak dobře. Těším se na důchod, kdy už nebudu muset ani do té práce.
Měla jsem tetu a ta byla naprostý workoholik, celý den si nesedla, pořád jen pracovala, vymýšlela si činnosti. V životě by ji nenapadlo jen si tak sednout ke knížce a i u TV aspoň pletla nebo louskala ořechy a podobně. Strašně pomlouvala sousedy, kteří v létě vytáhli na zahradu lehátka a četli si v nich třeba celé odpoledne. Už jako dítě jsem byla vždy na straně těch sousedů a tetě se divila, co to je za život jen samá práce a žádná zábava.

PPavlaa napsal(a):

no Ivo, mě by teda zase takovej válecí den bavil jednou za čas, nemohla bych takhle žít, mám pocit, že bych umírala za živa. jo, vyčlenit si pro sebe každej den čas, kdy si můžu číst, dělat co chci, to ano. ale celej den dělat ho :-), válet se v časákách, to by byla moje smrt.
mojí mámě by to takhle vyhovovalo celoživotně, jen časopisy, sedět v křesle a nedělat nic.
musím říct, že mě to odpuzuje.

To je zajimavý , jak to máte každá jinak, myslela jsem že se to dědí , předává.
Asi v tom musí bejt rovnováha , práce, zábava .
Pokud člověk nemůže odpočívat dokud nemá vyšurovanej byt, myslím, že už je to patologický, není to dobře .Dokonale uklizenej byt není v životě důležitej, to už je spíš strach z nepořádku, potřeba mít věci pod kontrolou a to už je neuroza a ne pracovitost .
Druhá věc je když to ujede jako mě , že za celej den neudělám skoro žádnou práci (jsem v I. důchodu )

Pavlo tak ty relaxuješ tím, že jsi činorodá a my relaxujeme válením a čtením časáků.

A nejsi pak večer vyflusaná z takový aktivní relaxace? To tě musí stát spoustu energie , pořád někde pobíhat a přesazovat .......

Ivano, tys kromě pár drobností popsala můj včerejší den.
Mám ráda uklizeno, tak normálně. Prostě se nikde nic dlouho nepovaluje. Ale nádobí klidně umyju večer a utřu ráno
Mám psychicky i časově náročnou práci, takže v pracovním týdnu nedělám téměř nic. Mám pořád uklizeno, bydlím sama a když celý den nejsem doma, kdo by mi udělal nepořádek?
O víkendu vyperu, ale ne každý týden, protože nemám plnou pračku. Poslední dobou si nosí věci na vyprání syn, tak je toho víc a já to pro něj ráda dělám. O víkendu i uvařím a syn někdy přijde na jídlo. Když se mi vařit nechce, nevařím.
Můj týdenní úklid spočívá v utření prachu, vyluxování, vytření podlahy tam, kde nemám koberce. Vyčistím křečkovi klec, umyju WC a koupelnu a mám hotovo.
Když jsem měla malé děti, zahradu, velký byt a pak barák, dělala jsem hodně práce, někdy mě to bavilo, někdy ne. Teď nemám co dělat, tak si užívám odpočinek. Takové přechodné období, než budu víc hlídat vnoučátko (vnoučátka, jestli budou další) a tak... Teď mám čas odpočinku a koníčků. A časem se uvidí, co bude.