Ahojky. Tak my se pokoušíme o druhé mimi 1,5 roku (první trvalo rok a čtvrt). Objektivně bychom měli být v pořádku, mám za sebou 2 IUI - bez úspěchu, teď jsme měli jít na 3. , ale přepadla mě nemoc To, že jsme se obráliti na CAR nikdo z rodiny neví - neřekla jsem to ani mamce (se kterou mám dobré vztahy) - jen 2 kamarádky (ani ne nejbližší) - ty se k tomu prostě nachomýtli, když jsme to řešili. S partnerem to "řešíme" sami - to víš, já jako ženská bych o tom potřebovala víc mluvit Na dotazy typu: tak kdy bude další? bych nejraději vytáhla bejzbolku, ale pokaždé se (zatím ) ovládnu a říkám, že to nezáleží na nás. Jsou chvilky, kdy si říkám, že máme štěstí, že už jedno úžasné dítko máme a jsou chvíle, si popláču, protože cítím, že nejsme "kompletní".

U nás v práci o tom taky samozřejmě neví, že "na tom pracujeme". Na otázky kdy už něco bude, je asi nejlepší říct: nebojte se, až něco bude, včas se to dozvíte! To by mělo usadit i ty největší šťoury
Já samozřejmě jsem ráda, že už jedno doma mám. Když jsme se snažili o první a furt nic, nechápala jsem ostatní, co se snaží o druhé - vždyť už řece jedno doma maj, tak to nemůže být stejné. Tak už jsem to pochopila. Ta prázdnota z nenaplnění, touha a pocit neúplnosti je také velmi velký...