já hlavní problém spatřuji v tom, že jste první velká láska. Že jste nepoznali ani jeden víc partnerů a on si to začíná uvědomovat..zkus o tom s ním promluvit.
Nemylím si,že 7 rok je nějaká kritická hranice, ale je pravda, že švagr se s přítelkyní rozešel po 7 letech. Jenže ona chtěla rodinu, on vůbec děti neplánuje.
No vidíš a třeba já s manželem včera oslavila 19.výročí svatby..je o individuální.

Roxy, taky mě zarazilo to každovečerní vaření a uklízení. Je přeci xy milion věcí, které se dají večer po práci dělat. Ty jsi zaměstnaná nebo ještě studuješ? Nemůže to být způsobené tím, že tvůj přítel je teď ve své první práci a trochu mu to stouplo do hlavy?
A k té první velké lásce - měla jsem podobný vztah, začal mých v 15ti a skončil ve 23. A věděla jsem, že stejně budu chtít jednou poznat někoho jinýho a něco jinýho. U nás to ale bylo naopak, on chtěl svatbu a rodinu a já studovat a cestovat. Takže rozchod, ale nejen kvůli tomuhle. Stěhování se k sobě a po pár měsíců zase stěhování se od sebe a pak zase k sobě mám taky za sebou. Nepomohlo to ničemu. Ale třeba u vás to bude jiné.

Bety napsal(a):

Roxy napsal(a):

večery u počítače (ty chvíle, kdy já vařím a uklízím) přestaly bavit a nudí se

tak to by nudilo i mě... jsme spolu 36 let a tohle teda nedělám ani já... ještě ani nejste svoji a už skáčeš kolem páníčka? Proč se nestaráte spolu? Máš pocit že to snad OCENÍ??? Děvče vzpamatuj se...

Souhlasím s Bety - mně taky přijde podivné takové uspořádání, kdy přítel sedí celý večer u PC a přítelkyně vaří a uklízí společné obydlí - čili jeden se soustavně věnuje oddychové činnosti a druhý maká jak Bulhar. Na úklidu by se měli podílet oba a přítelkyně by měla taky pěstovat nějakou oddychovou činnost, aby to bylo vyvážené.

Roxy, jinak si myslím, že odstěhování se od přítele je celkem dobrý nápad - alespoň poznáte, jestli váš vztah není jenom "přechozená známost" a zda má cenu se k sobě vrátit a poté spolu pokračovat.

Roxy,každý žijeme ten svůj život jen jednou,neexistuje žádné nanečisto a vzhledem ke svým živ.zkušenostem (nemusí být vždy osobně jen moje)ti doporučuji se nesnažit vykonávat pro někoho jiného na tomto světě nějaké dobro-zvláště ne v tom smyslu,aby si pomáhala svému partnerovi ujasnit si,jestli chce být s tebou či ne.Moje rada:víc svého drahocenného času s ním neztrácej,nelituj ho,není to bezbranné a nerozumné děcko.Měj ráda ted především sama sebe,podle toho se zařid a uvidíš,že bude líp a zase vysvitne sluníčko.

Roxy, na svůj věk seš dost vyspělá, tím, cos napsala.. a držím palce, ať to dopadne dobře..i když těžko teď říct, co je dobře..

Jaku, vím, že pomoct může jen on sám sobě a to, co chce, si musí taky zjistit on sám. Trochu blbě jsem to formulovala. Pomoc myslím spíš tím, aby se to konečně někam hnulo. Spíš přemýšlím nad tím, jak se dostat z tohoto začarovanýho kruhu a proto si myslím, že ten měsíční nebo delší odchod může víc pomoc než uškodit. Už jsem se tak rozhodla a aspoň oba zjistíme, jestli nám náhodou není líp samotným. Vzdávat se a hned se rozejít ale zatím nechci. Už dvakrát jsme podobnou situaci zažili a vždycky nás to posílilo a dostalo někam dál a bylo nám pak několik let zase skvěle.

Allice, díky za tvůj příběh! Problém je ten, že se podle mě dost lidí nechá udolat tlakem okolí. Skoro nikdo nevěří, že první láska může být i láskou poslední a pak už přestávají věřit i ti dva. Taky teď oba pochybujeme. Odejdu na měsíc, možná na dva, to nevím. Vídat se nebudeme, ale můžeme si volat. Potřebuju zjistit, jestli nám není náhodou líp samotným. Chci aby si zkusil, jaký je žít sám. Ale nevím, jestli na něco přijde nebo ne.

mokory - Jojo, vyspělá a zodpovědná, to už mi tvrdilo tolik lidí Díky. Jak to dopadne se uvidí, sama nevím. Jen kdyby ten můj milý o samotě radši přemýšlel a něco zjistil. Obávám se, že není bojovník a tyhle situace těžko zvládá. Že se pod tíhou toho spíš vzdává než se s tím snaží něco dělat. A to je problém. Ale já to zvládnu, i když mi není a nebude lehko.

Sellima Ano, mluvíme spolu o tom, že bychom si potřebovali asi najít víc společných zálib. Ale zatím nevíme co. Svatba a dítě v nedohlednu, protože to je pro něj natolik těžký a zásadní krok, že se ho bojí a neví, jestli ho chce se mnou nebo s někým jiným. Zároveň nám už třicet bude skoro za tři roky, takže má pocit, že má na ty zásadní životní rozhodnutí hrozně málo času. (Nebo až moc?) Nechci dopadnout jako kamarádka, které je 29 a stále čekala a čekala až její přítel se bude cítit dost vyzrálý na to mít dítě. A mám dojem, že se nedočká.

mě teda přijde drsný, když z něj po 9 letech uděláš manipulativního despotu. ono to asi nedopadlo tak, jak ty bys chtěla, co ?
podle mě jste na vážný vztah byli oba příliš mladí, za sebou žádné vztahové zkušenosti a to se nutně muselo dřív nebo později někde projevit.

Příliš mladí a já z něj dělám despotu. Hmmm.... Nejde o to, že by mi něco nevyšlo. Naopak - byla jsem to já, kdo dospěl k rozhodnutí, že tenhle vztah nechci. Nehodlám žít jako loutka.

Tohle je takové zjištění, které se dost těžko vysvětluje. Musela bych uvádět detaily vztahu jeho rodičů, různé problémové situace a vyřčené věty. To by bylo na román a ani to tady vypisovat nemůžu.
Miluje mě láskou, která poutá, svazuje, vždy měl tendence mít mě jenom sám pro sebe. Během února vybublalo tolik dalších detailů... Jeho matka byla vždycky hodně submisivní žena v domácnosti a mě čím dál tím víc docházelo, že žije život svého manžela, ale ne svůj vlastní. Zaslechla jsem z úst jeho otce o jeho mámě větu "Tohle je jediné, co se mi na ní nepovedlo změnit." Přítelova babička o své dceři zas kdysi utrousila "Ona mu věnovala celý svůj život a všechna přání, protože ho moc milovala."
A pak jsem zaslechla od přítele věty o tom, co musím a nesmím, co nechce, jak často smím nebo nesmím chodit ven s kamarádkama. Jak ho jeho otec citově vydírá, považuje se za chudáka, který brzy umře a tím nutí svého syna, aby ho častěji navštěvoval. Volal mu obden jak malému, nenechal ho dýchat. A já zase poslouchala od jeho rodičů věty, kam si co mám dát, co si mám nakoupit atd. Mým chybám přičítal obludný rozměr a i po letech vyčítal. Já to blbec brala jako projev, že je moc přecitlivělý. Dobře tedy. Jenže on mi teď po letech vlastně vyčítal všechno, na co jsem kdy řekla své odůvodněné "ne". Vyjadřoval, jak potřebuje podporovat, pomáhat, plnit své sny. Ale co já a moje přání a moje pocity? Vysvětlovala jsem mu, jak a proč se cítím. V danou chvíli řekl, že to chápe, ale stejně se podle toho nedokázal příště v podobné situaci chovat. Když byl stres a bylo třeba improvizovat a hledat řešení, moje navrhnuté řešení nepřijal, sám nic nevymyslel a ještě se choval tak, že za všechno můžu já a já všechno dělám blbě. Chtěl, abych já s ním dělala jeho koníčky, i sex byl podle něj, ale on se mnou mé věci nedělal. Tak jsem si dělala ty své sporty a svoje záliby s kamarádkama. Ale ty mu zase vadily, žárlil na ně. Dokonce vyslovil teď nedávno i větu, kterou normální člověk snad ani nepobírá... "Já mám pocit, že mě nemáš ráda, když jsi zrovna s kamarádkama." Celý ten půlrok se snažil uplatňovat na mě podobný životní styl jako mají jeho rodiče. Že on je ten unavený pracující a já ženská mám vždycky sílu a chuť všechno zvládat a ještě být milá a usměvavá. Dávala jsem mu najevo, jak moc ho mám ráda, jak moc mi na něm záleží, ale postupně jsem slyšela víc a víc hlavně výčitky a ponižování. Ale celých 9 let jsem si žila tak, jak já potřebuju, nehodlala jsem se vzdát svých kamarádek, přání, pocitů a koníčků. Odolávala jsme jeho nátlakům, vysvětlovala co a proč potřebuju. Jenže jemu to pořád vadilo. Ať jsem dělala cokoli a sebelíp, pořád bylo to nebo tamto špatně. Chtěl mě mít sám pro sebe, chtěl všechno dělat jen se mnou, bez přátel, bez kamarádek. Chtěl žít v podobné izolaci jako jeho rodiče. Ale já mu na to nepřistoupila, a tak se začínal chovat čím dál tím víc podivně. Během té pauzy jsem stále hledala odpovědi na spoustu otázek, hledala různé možnosti a přizpůsobení, kompromisy... Až mi najednou došlo, že on ani neví, co to kompromis je. Uměli jsme se shodnout na barvě kuchyně, ale kompromis ohledně životního stylu, pocitů a přání mu je naprosto cizí. Většinou je správná jen ta životní cesta, která je podle něj, podle chlapa. Protože tak to viděl doma, v tom trávil své dětství. Jeho maminka neodporuje, netrvá na svých názorech... A tak mi došlo, že život s ním by byl jenom věčný boj. A i ten rozchod je boj, protože on si žádné problémy nepřipouští, přemlouval a přemlouval. Jeho věty i sms jsou jak z psychologických příruček, ale sám v sobě to nemá. Řekne a napíše leccos, ale chovat se tak neumí... Nemiluje mě takovou, jaká jsem, ale miluje jakousi představu o tom, jaká bych měla být. Perfektní a dokonalá, pasivní a věčně pečující ženská bez názoru a bez volnosti - tak jako jeho maminka. Taková ale nejsem, nebudu a být nechci.

Je to fakt hodně složitý a mám dojem, že to těžko pochopí někdo, kdo tuhle situaci nezažil.

7 lidských práv ve vztahu:
V lásce vy i partner klidně můžete:
* Sami posuzovat, co je pro vás nejlepší.
* Mít a vyjadřovat opačný názor, než má ten druhý.
* Omlouvat se, jen když se omluvit chcete.
* Dělat chyby a přebírat za ně zodpovědnost.
* Měnit názory.
* Nebýt perfektní podle představ toho druhého.
* Říkat „já chci“ a „já nechci“.

http://www.tvrdarealita.cz/clanky/kdyz- … apa/15514/
http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vzt … te-si-test
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2050

Takový román se mi taky nechce číst. Ale snad ses vypsala a je ti líp.

Upravil(a) majkafa (13. 3. 2012 18:21)

Kdo tuto situaci nezažil tak nikdy nepochopí. Já jsem byla taky taková jen jsem vždy četla, co se děje a říkala si, že ty jsou loutky tak proč něco neudělají.Nakonec jsem se v té situaci ocitla sama a vím jak je těžké opustit...., ale člověk musí pokud chce být štastný.

Roxy napsal(a):

cherio napsal(a):

Kdo tuto situaci nezažil tak nikdy nepochopí. Já jsem byla taky taková jen jsem vždy četla, co se děje a říkala si, že ty jsou loutky tak proč něco neudělají.Nakonec jsem se v té situaci ocitla sama a vím jak je těžké opustit...., ale člověk musí pokud chce být štastný.

Cherio, díky moc! Aspoň kvůli jedné osobě (tobě) jsem nevyplodila ten román tady zbytečně

Já vždycky měla své názory a když mi o něco jde, nikdy se nenechám překecat. Jen jsem tzv. hodná holka. Když se určité věci netýkají přímo mě a rejpala bych jen do vosího hnízda, tak si ty názory někdy nechávám pro sebe. Ale jinak jsem nikdy necítila pocity viny nebo něčeho, vždy jsem měla svůj život, své názory a nenechala se nikým udolat. To zjištění o co jde byl pomalý měsíční proces... a musím říct, že zatím nikdy jsem v životě nezažila takový šok a tak obrovský zklamání. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát zrovna mně! Rozchod sám o sobě byl taky dost prapodivný... Stojíte tváří v tvář osobě, která miluje vás, vy milujete ji, ale přesto jí nemůžete věřit ani jedno slovo, jinak by vás utrápila. Takže já poslouchala ty jeho medový řeči, druhým uchem šly hned ven a pořád dokola jsem si opakovala sama pro sebe: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne..." Ten pocit, kdy stále milujete, ale víte, že jediný řešení je definitivní konec... To hodně bolí.

Roxy, musím říct, že jsem celé vlákno přečetla. Připadá mi až neuvěřitelné, jak se osudy opakují. Tvůj příběh je vlastně, až na nějaké výjimky, jedna celá část toho mého, ale já ho ještě potřebuji vyřešit.
Díky, za tvůj příběh! Musíme se zařídit tak, aby to bylo lepší, protože nikdo jiný to za nás neudělá!

Upravil(a) angelORdevil (28. 2. 2020 11:43)