Oznámení

24. dubna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení!

24. dubna : Potřebujete pomoc, nebo pomoci někomu v nouzi chcete? Dejte o sobě vědět na Pomahejtesi.cz!

24.dubna : Téměř bez práce: Domácí tymiánový chléb.

#1 9. 1. 2012 13:27

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

9 let... a co dál?

Ahoj všem,
už delší dobu mi hlavou běží spoustu otázek. Na některé nalézám odpověď, na jiné už tak úspěšně ne. Zatím nejde o rozchod, ale nejsem si jistá, jestli k němu náhodou nesměřuje. A nevím, co a jak dál dělat. Spíš tuším, ale zajímaly by mě i rady někoho citově nezainteresovaného, a proto píšu sem.

Mám přítele, jsme spolu přesně 9 let. Seznámili jsme se, když mně bylo 17 a jemu čerstvých 18. První velká láska se vším všudy pro nás oba. Hezké chvilky, víkendový vztah, zábava, úsměvy a milá slova. Zažili jsme ale i horší chvíle a trápení. Dvakrát už jsme se málem rozešli, ale pak přišel s růží a rozchod se nekonal. Nakonec se to horší vždycky společnými silami vylepšilo a bylo nám zas moc dobře. Teď nedávno jsme oslavili 9 let a... nevíme, co dál. Půl roku spolu bydlíme v malém bytě, který patří jeho rodičům. Všechno víceméně funguje, máme se rádi, je nám fajn... ALE.

Všude kolem sebe od různých známých a někdy i kamarádek slyším, jak většina vztahů po 7 letech stejně skončí, protože ti dva nemají vývoj, chuť a důvod spolu být. Že 7 a více let chození nemá smysl, pokud ty lidi už neplánují nebo nemají svatbu a děti. Že to je prostě fakt. Myslela jsem si, že to tak není, že my jsme třeba výjimka. Asi nejsme.
Přítel od května pracuje, od začátku srpna spolu bydlíme. První dva měsíce byly plné nadšení a eurofie, že máme po tolika letech nějaký posun a můžeme si zkusit, jestli zvládneme společné bydlení. Zjistili jsme, že to zvládáme celkem dobře... ale co teď dál? Najednou přišlo do tuhého a jsme oba plní pochyb. Dovedla bych si ho představit jako manžela a možná i otce našich dětí, i když vím, že život s ním nebude růžový. Beru to tak, že každý je nějaký a beru ho s jeho klady i zápory. Ale mám dojem, že on s tím má problém a neví, co by chtěl. V listopadu to začalo, že vlastně nikdy nebyl sám a jestli neměl v tom bytě nejprve bydlet sám beze mě. To jsme měli trochu krušný měsíc. Prosinec bylo výročí, Vánoce, zdálo se mi všechno hezký. A teď to začlo nanovo návštěvou jeho babičky a zmínkou o pravnoučatech. Jeho odpověď byla strohá, ve stylu: "To nečekejte." A tak jsme začali zase mluvit o budoucnosti... Je programátor, najednou už ho večery u počítače (ty chvíle, kdy já vařím a uklízím) přestaly bavit a nudí se. Mám dojem, že si mě neváží už tak jako dřív, on má VŠ titul, já ne. Ale zase mám i své koníčky, kamarádky a slovo nuda skoro neznám. Jenže najednou nejsem ta, kterou by asi chtěl. Nejsem jako on ta cílevědomá, co by toužila po kariéře, penězích a úspěchu. Někdy mám z jeho různých poskládaných vět pocit, že by chtěl ženu, která mu porodí 4 děti, bude se o ně starat, každý den vařit a zároveň jentak mimochodem nějak vydělá 30 tisíc měsíčně. Existuje ale taková? On má nejspíš dojem, že ano. Jako by najednou neviděl mé dobré vlastnosti a vidí to, co nejsem. Z toho, co říkal dnes ráno, nějak nepochopil, jaktože netoužím po úspěchu jako on. A tak tedy jestli aspoň chci věnovat svůj život rodině a být s nima doma... To ale taky nechci. Vždyť on by chtěl naprostý dva protiklady?! Já nejsem ani jedno. Ráda bych nějakou práci, kam budu ráda chodit a dvě nebo tři děti, manžela, své zájmy, naše zájmy a běžný tzv. "normální" život. Najednou už přestal mluvit jako "my" a říká hlavně "chci být spokojený, úspěšný a žít s tím, že jsem něco dokázal." Chová se ke mně až na výjimky stále hezky, říká, že mě má rád a dává to i najevo. Pár věcí mu vadí a to mně taky, ale pro mě to není nic, co by bylo důvodem hledat někoho tzv. lepšího. Řekl mi, že jsem nejlepší ženská z těch, které zná... Přitom se ale tváří tak, že neví, jestli jsem ta, s kterou chce jednou budovat rodinu a děti. Myslela jsem, že já to chci a s ním, ale teď už i já pochybuju. Taky řekl, že se určitě máme moc rádi, ale že neví, jestli to stačí... A tak si žijeme a čekáme a čekáme...
Už mi došlo, že takhle to nejspíš nikam nevede. Mám kamarádku, které je 29, chtěla by děti a ten její se na to furt cítí moc mladý. Mám dojem, že já s přítelem budeme za tři roky ve stejně slepý situaci, pokud něco neuděláme už teď. Nevím, jestli to není jen ztráta času, a tak mě napadlo, že alespoň něco udělám. Řekla jsem, že když teda má takovou touhu zkusit si být sám, že může. Že se 3. února balím a jdu na měsíc nebo dva zpátky k rodičům. A pak že se buď vrátím nebo si přijdu pro ostatní věci... Ať si vyzkouší, jaké to je, starat se o sebe sám, usínat sám. Ale - je to správný krok? Povede to vůbec k něčemu? Zjistí, co a koho pro život chce a nebo bude za dva měsíce pořád v těch samých myšlenkách jako teď? Pomůže to něčemu? Už to bereme jako fakt, že půjdu na měsíc dva pryč, že se vůbec neuvidíme a pak se buď vrátím nebo ne. Shodli jsme se na tom, že se máme moc rádi, ale nevíme, jestli to stačí pro budoucnost. Zdá se mi, že bilancuje a celkově neví, co chce, co s volným časem, co s budoucností, s kým jí prožít. Není tohle všechno jen takový úvod k nenápadnému rozchodu? Hlavou se mi pořád dokola honí ty otázky, co jsem zde už napsala a jsem zvědavá na názory a zkušenosti někoho jiného.
Díky!

Není tady

 

#2 10. 1. 2012 12:16

laminanonte
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 1. 8. 2007
Příspěvky: 2636

Re: 9 let... a co dál?

já hlavní problém spatřuji v tom, že jste první velká láska. Že jste nepoznali ani jeden víc partnerů a on si to začíná uvědomovat..zkus o tom s ním promluvit.
Nemylím si,že 7 rok je nějaká kritická hranice, ale je pravda, že švagr se s přítelkyní rozešel po 7 letech. Jenže ona chtěla rodinu, on vůbec děti neplánuje.
No vidíš a třeba já s manželem včera oslavila 19.výročí svatby..je o individuální.


Každý je génius.
Ale pokud budete posuzovat rybu podle její schopnosti vylézt na strom,
bude celý svůj život žít s vědomím, že je neschopná.

* Albert Einstein

Není tady

 

#3 10. 1. 2012 14:04

Jaku
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 10. 10. 2011
Příspěvky: 2761

Re: 9 let... a co dál?

Při čtení tvého příspěvku mě zarazila jedna věc:bezdětní mladoši a večer,kdy si máte užívat to bytí spolu,tak přijde rozčarování a 9letý vztah toho opravdu není příčinou!;on se večer nudí,protože ty se věnuješ vaření a uklízení,pochopila jsem to dobře?Protože tyto činnosti mám i po 25letém manželství celkem na háku a při 2 dosp.dětech na vš,tak tohle nechápu - co prosím tě musíš vařit večer pro vás 2?Úklid stačí 1x týdně.Být jen sami dva bez závazků,tak sedíme u vínka,piza,či v resdtsauraci,nebo jen rychlá večeře-párky či něco studeného,co si klidně může udělst i každý sám a dle moment.chuti.Vařím jen o víkendech,když nejsme na návštěvě,výletě či restauraci.
Doporučuji proto možná přehodnotit pečování o žaludky a pořádek a věnovat se více sobě.Známe se s mužem celkem 31 let (taky 1.velká láska)a nyní jsme si oblíbili,že večer si dáváme partičku člověče a velmi se u toho bavíme... a nejen u toho,furt se máme o čem bavit a co spolu podnikat.Takže to máte opravdu jen ve vašich rukou a není o tom,jak dlouho spolu chodíte - a s dětmi počítáte oba a ky vlastně?

Myslím,že i myšlenka na oddech není ve vašem případě až tak od věci,zvlášt když už s tím celkem pčítáte.

Upravil(a) Jaku (10. 1. 2012 14:06)

Není tady

 

#4 10. 1. 2012 14:14

sandra
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 2784

Re: 9 let... a co dál?

Roxy, taky mě zarazilo to každovečerní vaření a uklízení. Je přeci xy milion věcí, které se dají večer po práci dělat. Ty jsi zaměstnaná nebo ještě studuješ? Nemůže to být způsobené tím, že tvůj přítel je teď ve své první práci a trochu mu to stouplo do hlavy?
A k té první velké lásce - měla jsem podobný vztah, začal mých v 15ti a skončil ve 23. A věděla jsem, že stejně budu chtít jednou poznat někoho jinýho a něco jinýho. U nás to ale bylo naopak, on chtěl svatbu a rodinu a já studovat a cestovat. Takže rozchod, ale nejen kvůli tomuhle. Stěhování se k sobě a po pár měsíců zase stěhování se od sebe a pak zase k sobě mám taky za sebou. Nepomohlo to ničemu. Ale třeba u vás to bude jiné.

Není tady

 

#5 10. 1. 2012 18:32

Bety
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9003

Re: 9 let... a co dál?

Roxy napsal(a):

večery u počítače (ty chvíle, kdy já vařím a uklízím) přestaly bavit a nudí se

mad tak to by nudilo i mě... jsme spolu 36 let a tohle teda nedělám ani já... ještě ani nejste svoji a už skáčeš kolem páníčka? Proč se nestaráte spolu? Máš pocit že to snad OCENÍ??? Děvče vzpamatuj se...


Strach je malá smrt...

Není tady

 

#6 10. 1. 2012 21:53

Kiara
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: Praha - východ
Registrovaný: 10. 1. 2006
Příspěvky: 9618

Re: 9 let... a co dál?

Bety napsal(a):

Roxy napsal(a):

večery u počítače (ty chvíle, kdy já vařím a uklízím) přestaly bavit a nudí se

mad tak to by nudilo i mě... jsme spolu 36 let a tohle teda nedělám ani já... ještě ani nejste svoji a už skáčeš kolem páníčka? Proč se nestaráte spolu? Máš pocit že to snad OCENÍ??? Děvče vzpamatuj se...

tummenuppstolt Souhlasím s Bety - mně taky přijde podivné takové uspořádání, kdy přítel sedí celý večer u PC a přítelkyně vaří a uklízí společné obydlí - čili jeden se soustavně věnuje oddychové činnosti a druhý maká jak Bulhar. Na úklidu by se měli podílet oba a přítelkyně by měla taky pěstovat nějakou oddychovou činnost, aby to bylo vyvážené.

Roxy, jinak si myslím, že odstěhování se od přítele je celkem dobrý nápad - alespoň poznáte, jestli váš vztah není jenom "přechozená známost" a zda má cenu se k sobě vrátit a poté spolu pokračovat.


"Náhody neexistují - to jen Bůh chce zůstat inkognito ..."

Není tady

 

#7 10. 1. 2012 22:38

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

Re: 9 let... a co dál?

Díky za vaše odpovědi!
Nevařím večeře, vařím nám obědy do práce a pravda - je to vlastně spíš obden. Jak ho přestalo bavit to, co ho bavilo dřív, najednou uznal, že může dělat doma jiný věci a pomáhá víc. Občas uvaří, nakoupí, dá vyprat. Tohle nějak nevidím jako hlavní problém.
Spíš mám dojem, že má teď takové celkově podivné období. Práce ho stresuje, špatně spí a neví co s budoucností a volným časem. Mám dojem, že není schopný se nějak pro něco rozhodnout a za něco bojovat. Já mám zájmů až až, plavání, hudba, koncerty, kamarádky. Doma si ráda čtu, občas potřebuju jen klidné chvíle sama pro sebe. Ale on jakoby se nedokázal něčím zabavit sám a furt čeká, až já si to svoje dodělám a budu se mu věnovat. Je nám fajn, chodíme na procházky, jezdíme na výlety, večer se často díváme na filmy a ty společný večery jsou fajn. Jenže moje oblíbené sporty ho nebaví a já zas odmítám jeho oblíbené běhání. On považuje čtení za ztrátu času, chce prý dělat něco kreativního. Jenže co? Nemám pocit, že bychom toho dělali málo. Spíš se nudí v těch chvílích, kdy já si dělám něco svého a není si schopný najít nějakou zálibu na doma.
Taky je možná trochu dětinský. Řekl, jak by to bylo krásný, kdyby to zůstalo tak, jak to je teď, kdyby člověk nemusel uvažovat o dětech a budoucnosti. Přitom než jsme spolu začali bydlet, byl to vždycky on, kdo povídal, že chce mít děti a se mnou, že má děti rád.
Další věc je ta, že já během těch devíti let měla dva drobné jednorázové úlety. Na sex ani nic vážnějšího nedošlo, ale on o tom ví a mám pocit, že to nikdy není schopný vytěsnit a možná v něm furt hlodá to, že já zažila něco navíc, co on ne.
Už jsem mu řekla, že na měsíc nebo dva odejdu, nebudeme se vídat a pak se uvidí. Byl tak strašně smutný, brečel,... Řekl, že to je nejspíš už rozchod a že si myslí, že se už nevrátím. Jenže co dělat s chlapem, který mi za těch necelých 6 měsíců už třikrát řekl, že možná tu měl bydlet radši sám než jsme se sem nastěhovali společně?! A že by v budoucnu mohl litovat, že si nikdy nezkusil být sám. Tušila jsem, že by sám neřekl, ať odejdu zpátky k rodičům, a tak jsem se tak rozhodla já a oznámila to. Brečí, je smutný a působí dojmem všechno je ztraceno, Přitom já to zatím neberu jako rozchod. Chci mu dát tu zkušenost, jaký je to být sám a ráda bych se vrátila... Ale samotřejmě nevím... Spíš bych byla ráda, kdyby ho to nějak nakoplo, donutilo přemýšlet, co chce od života a zamyslet se nad nějakýma chybama, jeho a i třeba nad těma mýma. Jenže on říká, že za měsíc nebo dva se něco těžko změní... Fakt nevím co s ním, aby se nějak pochlapil. Občas mám pocit, že já jsem za poslední tři roky zažila dost bolavých zkušeností (ty se přítele netýkají), že mě utužilo a ujasnila jsem si, co je pro mě důležitý a co tolik ne. Ale jemu tohle nějak chybí. Mám pocit, že má zmatek ve všech oblastech života. A co s tím? Ráda bych mu nějak pomohla, ať už spolu budeme nebo ne. Ale nevím jak.

Upravil(a) Roxy (10. 1. 2012 22:45)

Není tady

 

#8 10. 1. 2012 23:32

Jaku
♥♥♥♥♥♥-
Registrovaný: 10. 10. 2011
Příspěvky: 2761

Re: 9 let... a co dál?

Roxy,každý žijeme ten svůj život jen jednou,neexistuje žádné nanečisto a vzhledem ke svým živ.zkušenostem (nemusí být vždy osobně jen moje)ti doporučuji se nesnažit vykonávat pro někoho jiného na tomto světě nějaké dobro-zvláště ne v tom smyslu,aby si pomáhala svému partnerovi ujasnit si,jestli chce být s tebou či ne.Moje rada:víc svého drahocenného času s ním neztrácej,nelituj ho,není to bezbranné a nerozumné děcko.Měj ráda ted především sama sebe,podle toho se zařid a uvidíš,že bude líp a zase vysvitne sluníčko.

Není tady

 

#9 11. 1. 2012 9:50

Allice
♥♥♥♥♥--
Registrovaný: 17. 4. 2006
Příspěvky: 531

Re: 9 let... a co dál?

Roxy, ve tvem pribehu spatruji urcite podobnosti s mym pribehem. Spolecne chvilky s expritelem moc fajn, byli jsme spolu temer 12 let, prvni laska, pak on uspesny v praci, vzdy vedel co chce. poslednich par mesicu bez chuti, nic ho nebavilo, mel oslavit tricitku, a meli jsme spolu zacit bydlet, ja skoncila v zari skolu. najednou jsem z neho nedostala zadnou jasnou odpoved, co se tykalo naseho vztahu.ze je nas vztah super,ale neco...nevi co..rikal, ze jsem skvela, lepsi ze nepotkal. ale preci nekoho potkal, kolegyne v praci mu "popletla hlavu",ale pry jen po sobe pokukujou.(tim samozrejme nechci rici, ze ten tvuj nekoho ma). jen zacal bilancovat. moje stanovisko bylo, ze spolu nebudeme jen kvuli tomu, ze jsme spolu tak dlouho. rozesli jsme se, tedy on se mnou, ja se tehdy ucila na posledni zkousku, takze jsem se s nim vubec 3 mesice nebavila, i kdyz se snazil ozyvat. myslela jsem, ze to nepreziju. prezila. Pokud je to u vas stejne (tedy az na tu holku), bilancuje, nevi, co chce, ale mate se radi, chces s nim byt, tak tvuj napad s odstehovanim neni vubec spatny, akorat ten kontakt bych umele nepretrhavala. ono je pak tezke (podle meho nazoru) jakkoliv navazat.

Není tady

 

#10 11. 1. 2012 19:18

mokory
♥♥♥----
Registrovaný: 29. 12. 2009
Příspěvky: 172

Re: 9 let... a co dál?

Roxy, na svůj věk seš dost vyspělá, tím, cos napsala.. a držím palce, ať to dopadne dobře..i když těžko teď říct, co je dobře..

Není tady

 

#11 12. 1. 2012 9:19

Selima
♥♥♥♥♥♥♥
Místo: už Bratislava
Registrovaný: 27. 4. 2006
Příspěvky: 38613

Re: 9 let... a co dál?

A ďalej by som radila vzťah niekam posunúť - k svadbe, dieťaťu, spoločnému psovi, spoločnému koníčku, spoločnému projektu... Inak sa podľa mňa rozpadneˇ. Žiaden vzťah nevydrží dlhodobo stagnovať - buď sa vyvíja, alebo regraduje do rozkladu.


V 21. storočí je utrpenie povolené, ale už nie povinné.
Brita

Není tady

 

#12 12. 1. 2012 14:20

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

Re: 9 let... a co dál?

Jaku, vím, že pomoct může jen on sám sobě a to, co chce, si musí taky zjistit on sám. Trochu blbě jsem to formulovala. Pomoc myslím spíš tím, aby se to konečně někam hnulo. Spíš přemýšlím nad tím, jak se dostat z tohoto začarovanýho kruhu a proto si myslím, že ten měsíční nebo delší odchod může víc pomoc než uškodit. Už jsem se tak rozhodla a aspoň oba zjistíme, jestli nám náhodou není líp samotným. Vzdávat se a hned se rozejít ale zatím nechci. Už dvakrát jsme podobnou situaci zažili a vždycky nás to posílilo a dostalo někam dál a bylo nám pak několik let zase skvěle.

Allice, díky za tvůj příběh! Problém je ten, že se podle mě dost lidí nechá udolat tlakem okolí. Skoro nikdo nevěří, že první láska může být i láskou poslední a pak už přestávají věřit i ti dva. Taky teď oba pochybujeme. Odejdu na měsíc, možná na dva, to nevím. Vídat se nebudeme, ale můžeme si volat. Potřebuju zjistit, jestli nám není náhodou líp samotným. Chci aby si zkusil, jaký je žít sám. Ale nevím, jestli na něco přijde nebo ne.

mokory - Jojo, vyspělá a zodpovědná, to už mi tvrdilo tolik lidí smile Díky. Jak to dopadne se uvidí, sama nevím. Jen kdyby ten můj milý o samotě radši přemýšlel a něco zjistil. Obávám se, že není bojovník a tyhle situace těžko zvládá. Že se pod tíhou toho spíš vzdává než se s tím snaží něco dělat. A to je problém. Ale já to zvládnu, i když mi není a nebude lehko.

Sellima Ano, mluvíme spolu o tom, že bychom si potřebovali asi najít víc společných zálib. Ale zatím nevíme co. Svatba a dítě v nedohlednu, protože to je pro něj natolik těžký a zásadní krok, že se ho bojí a neví, jestli ho chce se mnou nebo s někým jiným. Zároveň nám už třicet bude skoro za tři roky, takže má pocit, že má na ty zásadní životní rozhodnutí hrozně málo času. (Nebo až moc?) Nechci dopadnout jako kamarádka, které je 29 a stále čekala a čekala až její přítel se bude cítit dost vyzrálý na to mít dítě. A mám dojem, že se nedočká.

Není tady

 

#13 8. 3. 2012 9:01

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

Re: 9 let... a co dál?

Dámy, pauza proběhla. Původně na měsíc, pak na neurčito... Já hodně přemýšlela, co a proč se vlastně děje. Spojovaly se mi různé zážitky, vyřčené věty, chování jeho rodičů... A já pořád hledala odpovědi, co a jak řešit. Ještě že existuje internet, doslova mě zachránil! Realita je hodně drsná. 9 let jsem chodila s manipulativním despotou! sad Takže ve výsledku si můžu jedině gratulovat, že jsem to dokázala rozpoznat a nemám s ním žádné děti!

Není tady

 

#14 10. 3. 2012 12:10

PPavlaa
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 1. 3. 2007
Příspěvky: 28039

Re: 9 let... a co dál?

mě teda přijde drsný, když z něj po 9 letech uděláš manipulativního despotu. ono to asi nedopadlo tak, jak ty bys chtěla, co ?
podle mě jste na vážný vztah byli oba příliš mladí, za sebou žádné vztahové zkušenosti a to se nutně muselo dřív nebo později někde projevit.


Umění žít není umění hrát s dobrou kartou, ale umění sehrát se špatnou kartou dobrou hru.

Není tady

 

#15 10. 3. 2012 12:26

misha88
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 17. 4. 2006
Příspěvky: 15639

Re: 9 let... a co dál?

.

Upravil(a) misha88 (4. 12. 2013 15:54)


http://lbyf.lilypie.com/jGYVp1.png

https://lb4f.lilypie.com/wxkxp2.png

https://lbdf.lilypie.com/V2Y7p2.png

Není tady

 

#16 13. 3. 2012 14:47

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

Re: 9 let... a co dál?

Příliš mladí a já z něj dělám despotu. Hmmm.... Nejde o to, že by mi něco nevyšlo. Naopak - byla jsem to já, kdo dospěl k rozhodnutí, že tenhle vztah nechci. Nehodlám žít jako loutka.

Tohle je takové zjištění, které se dost těžko vysvětluje. Musela bych uvádět detaily vztahu jeho rodičů, různé problémové situace a vyřčené věty. To by bylo na román a ani to tady vypisovat nemůžu.
Miluje mě láskou, která poutá, svazuje, vždy měl tendence mít mě jenom sám pro sebe. Během února vybublalo tolik dalších detailů... Jeho matka byla vždycky hodně submisivní žena v domácnosti a mě čím dál tím víc docházelo, že žije život svého manžela, ale ne svůj vlastní. Zaslechla jsem z úst jeho otce o jeho mámě větu "Tohle je jediné, co se mi na ní nepovedlo změnit." Přítelova babička o své dceři zas kdysi utrousila "Ona mu věnovala celý svůj život a všechna přání, protože ho moc milovala."
A pak jsem zaslechla od přítele věty o tom, co musím a nesmím, co nechce, jak často smím nebo nesmím chodit ven s kamarádkama. Jak ho jeho otec citově vydírá, považuje se za chudáka, který brzy umře a tím nutí svého syna, aby ho častěji navštěvoval. Volal mu obden jak malému, nenechal ho dýchat. A já zase poslouchala od jeho rodičů věty, kam si co mám dát, co si mám nakoupit atd. Mým chybám přičítal obludný rozměr a i po letech vyčítal. Já to blbec brala jako projev, že je moc přecitlivělý. Dobře tedy. Jenže on mi teď po letech vlastně vyčítal všechno, na co jsem kdy řekla své odůvodněné "ne". Vyjadřoval, jak potřebuje podporovat, pomáhat, plnit své sny. Ale co já a moje přání a moje pocity? Vysvětlovala jsem mu, jak a proč se cítím. V danou chvíli řekl, že to chápe, ale stejně se podle toho nedokázal příště v podobné situaci chovat. Když byl stres a bylo třeba improvizovat a hledat řešení, moje navrhnuté řešení nepřijal, sám nic nevymyslel a ještě se choval tak, že za všechno můžu já a já všechno dělám blbě. Chtěl, abych já s ním dělala jeho koníčky, i sex byl podle něj, ale on se mnou mé věci nedělal. Tak jsem si dělala ty své sporty a svoje záliby s kamarádkama. Ale ty mu zase vadily, žárlil na ně. Dokonce vyslovil teď nedávno i větu, kterou normální člověk snad ani nepobírá... "Já mám pocit, že mě nemáš ráda, když jsi zrovna s kamarádkama." sad Celý ten půlrok se snažil uplatňovat na mě podobný životní styl jako mají jeho rodiče. Že on je ten unavený pracující a já ženská mám vždycky sílu a chuť všechno zvládat a ještě být milá a usměvavá. Dávala jsem mu najevo, jak moc ho mám ráda, jak moc mi na něm záleží, ale postupně jsem slyšela víc a víc hlavně výčitky a ponižování. Ale celých 9 let jsem si žila tak, jak já potřebuju, nehodlala jsem se vzdát svých kamarádek, přání, pocitů a koníčků. Odolávala jsme jeho nátlakům, vysvětlovala co a proč potřebuju. Jenže jemu to pořád vadilo. Ať jsem dělala cokoli a sebelíp, pořád bylo to nebo tamto špatně. Chtěl mě mít sám pro sebe, chtěl všechno dělat jen se mnou, bez přátel, bez kamarádek. Chtěl žít v podobné izolaci jako jeho rodiče. Ale já mu na to nepřistoupila, a tak se začínal chovat čím dál tím víc podivně. Během té pauzy jsem stále hledala odpovědi na spoustu otázek, hledala různé možnosti a přizpůsobení, kompromisy... Až mi najednou došlo, že on ani neví, co to kompromis je. Uměli jsme se shodnout na barvě kuchyně, ale kompromis ohledně životního stylu, pocitů a přání mu je naprosto cizí. Většinou je správná jen ta životní cesta, která je podle něj, podle chlapa. Protože tak to viděl doma, v tom trávil své dětství. Jeho maminka neodporuje, netrvá na svých názorech... A tak mi došlo, že život s ním by byl jenom věčný boj. A i ten rozchod je boj, protože on si žádné problémy nepřipouští, přemlouval a přemlouval. Jeho věty i sms jsou jak z psychologických příruček, ale sám v sobě to nemá. Řekne a napíše leccos, ale chovat se tak neumí... Nemiluje mě takovou, jaká jsem, ale miluje jakousi představu o tom, jaká bych měla být. Perfektní a dokonalá, pasivní a věčně pečující ženská bez názoru a bez volnosti - tak jako jeho maminka. Taková ale nejsem, nebudu a být nechci.

Je to fakt hodně složitý a mám dojem, že to těžko pochopí někdo, kdo tuhle situaci nezažil.

7 lidských práv ve vztahu:
V lásce vy i partner klidně můžete:
* Sami posuzovat, co je pro vás nejlepší.
* Mít a vyjadřovat opačný názor, než má ten druhý.
* Omlouvat se, jen když se omluvit chcete.
* Dělat chyby a přebírat za ně zodpovědnost.
* Měnit názory.
* Nebýt perfektní podle představ toho druhého.
* Říkat „já chci“ a „já nechci“.

http://www.tvrdarealita.cz/clanky/kdyz- … apa/15514/
http://www.prozeny.cz/magazin/sex-a-vzt … te-si-test
http://www.portal.cz/scripts/detail.php?id=2050

Není tady

 

#17 13. 3. 2012 17:27

PPavlaa
♥♥♥♥♥♥♥
Registrovaný: 1. 3. 2007
Příspěvky: 28039

Re: 9 let... a co dál?

přiznám se, že se mi to číst nechce. nechceš s ním být, nebuď, je to tvá věc.


Umění žít není umění hrát s dobrou kartou, ale umění sehrát se špatnou kartou dobrou hru.

Není tady

 

#18 13. 3. 2012 18:20

majkafa
Host

Re: 9 let... a co dál?

Takový román se mi taky nechce číst. Ale snad ses vypsala a je ti líp.

Upravil(a) majkafa (13. 3. 2012 18:21)

 

#19 13. 3. 2012 20:28

cherio
♥------
Registrovaný: 11. 3. 2012
Příspěvky: 6

Re: 9 let... a co dál?

Ahoj Roxy, děkuji Ti , že jsi mi otevřela oči. Já zažila něco podobného a ještě dnes ráno jsem měla krizi. Ted jsem ráda,že už spolu nejsme. Ze sebevědomé rázné ženy udělal submisivní ženu, ale zbytek sebevědomí a intuice se zmátořil a už spolu. Ještě ráno jsem měla krizi, ale ted vímm,že ten vztah by k ničemu nevedl jen mě tahal dolů. Držím ti palce at máš v budoucnu kvalitního parntera a ne citového manipulátora a despotu. Hodně štěstí a děkuji.

Není tady

 

#20 13. 3. 2012 20:32

cherio
♥------
Registrovaný: 11. 3. 2012
Příspěvky: 6

Re: 9 let... a co dál?

Kdo tuto situaci nezažil tak nikdy nepochopí. Já jsem byla taky taková jen jsem vždy četla, co se děje a říkala si, že ty jsou loutky tak proč něco neudělají.Nakonec jsem se v té situaci ocitla sama a vím jak je těžké opustit...., ale člověk musí pokud chce být štastný.

Není tady

 

#21 13. 3. 2012 22:50

Roxy
♥------
Registrovaný: 9. 1. 2012
Příspěvky: 7

Re: 9 let... a co dál?

cherio napsal(a):

Kdo tuto situaci nezažil tak nikdy nepochopí. Já jsem byla taky taková jen jsem vždy četla, co se děje a říkala si, že ty jsou loutky tak proč něco neudělají.Nakonec jsem se v té situaci ocitla sama a vím jak je těžké opustit...., ale člověk musí pokud chce být štastný.

Cherio, díky moc! Aspoň kvůli jedné osobě (tobě) jsem nevyplodila ten román tady zbytečně smile

Já vždycky měla své názory a když mi o něco jde, nikdy se nenechám překecat. Jen jsem tzv. hodná holka. Když se určité věci netýkají přímo mě a rejpala bych jen do vosího hnízda, tak si ty názory někdy nechávám pro sebe. Ale jinak jsem nikdy necítila pocity viny nebo něčeho, vždy jsem měla svůj život, své názory a nenechala se nikým udolat. To zjištění o co jde byl pomalý měsíční proces... a musím říct, že zatím nikdy jsem v životě nezažila takový šok a tak obrovský zklamání. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát zrovna mně! Rozchod sám o sobě byl taky dost prapodivný... Stojíte tváří v tvář osobě, která miluje vás, vy milujete ji, ale přesto jí nemůžete věřit ani jedno slovo, jinak by vás utrápila. Takže já poslouchala ty jeho medový řeči, druhým uchem šly hned ven a pořád dokola jsem si opakovala sama pro sebe: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne..." Ten pocit, kdy stále milujete, ale víte, že jediný řešení je definitivní konec... To hodně bolí.

Není tady

 

#22 28. 2. 2020 11:38

angelORdevil
♥------
Registrovaný: 21. 2. 2020
Příspěvky: 1

Re: 9 let... a co dál?

Roxy napsal(a):

cherio napsal(a):

Kdo tuto situaci nezažil tak nikdy nepochopí. Já jsem byla taky taková jen jsem vždy četla, co se děje a říkala si, že ty jsou loutky tak proč něco neudělají.Nakonec jsem se v té situaci ocitla sama a vím jak je těžké opustit...., ale člověk musí pokud chce být štastný.

Cherio, díky moc! Aspoň kvůli jedné osobě (tobě) jsem nevyplodila ten román tady zbytečně smile

Já vždycky měla své názory a když mi o něco jde, nikdy se nenechám překecat. Jen jsem tzv. hodná holka. Když se určité věci netýkají přímo mě a rejpala bych jen do vosího hnízda, tak si ty názory někdy nechávám pro sebe. Ale jinak jsem nikdy necítila pocity viny nebo něčeho, vždy jsem měla svůj život, své názory a nenechala se nikým udolat. To zjištění o co jde byl pomalý měsíční proces... a musím říct, že zatím nikdy jsem v životě nezažila takový šok a tak obrovský zklamání. Nikdy by mě nenapadlo, že se tohle může stát zrovna mně! Rozchod sám o sobě byl taky dost prapodivný... Stojíte tváří v tvář osobě, která miluje vás, vy milujete ji, ale přesto jí nemůžete věřit ani jedno slovo, jinak by vás utrápila. Takže já poslouchala ty jeho medový řeči, druhým uchem šly hned ven a pořád dokola jsem si opakovala sama pro sebe: "Ne, ne, ne, ne, ne, ne..." Ten pocit, kdy stále milujete, ale víte, že jediný řešení je definitivní konec... To hodně bolí.

Roxy, musím říct, že jsem celé vlákno přečetla. Připadá mi až neuvěřitelné, jak se osudy opakují. Tvůj příběh je vlastně, až na nějaké výjimky, jedna celá část toho mého, ale já ho ještě potřebuji vyřešit.
Díky, za tvůj příběh! Musíme se zařídit tak, aby to bylo lepší, protože nikdo jiný to za nás neudělá! smile

Upravil(a) angelORdevil (28. 2. 2020 11:43)

Není tady

 
NÁŠ TIP:

    Zápatí

    Powered by PunBB 1.2.24c
    © Copyright 2002–2008 Rickard Andersson
    Content © Copyright 2000–2016 SAMI spol. s r.o.
    Ochrana osobních údajů