maminy, nemáte zkušenost?

syn - 4 roky a 2 měsíce

mluvit začal ve větách velmi brzo, už kolem 1.5 let. Ve skolce mi řekli, že má odlišné myšlení oproti jiným dětem

např: 3 leté dítě, když jde poprvé do školky pláče: Já chci maminku
náš syn(samozřejmě taky uřvaný :-): Kde je maminka, mám strach, aby se jí něco nestalo?

Má , dá se řici odlišnou mluvu od stejně starých dětí, kdy (co mi řekly i ve školce) hodně přemýšlí o tom co říká a snaží se dopředu kontrolovat následky toho co říká.

např. včera jsem mu hodně vyhubovala za problém, který bych tady chtěla vlastně řešit. Problémy s dětmi potom řešíme tím, stylem, že si s nimi večer sedneme a probíráme jejich chování, aby si uvědomily co se stalo. manžel přišel odpoledne z práce a tak mu před synem povídám: " No řekni tatínkovi, co se Ti ráno přihodilo a zase jsi měl ten svůj záchvat" a syn hned namítl : " Víš tatínku, nic říkat nebudu, už jsem to s mamkou vyřešil a slíbil, že budu hodny a nebudu zlobit".. Tak takhle mě odbil 4letý kluk a vzal mi veškerý vítr z plachet :-)

ješt k synovi, je velmi technický nadaný, Lego je pro něk ideální pro kluky cca 8-10let, když mu dojdou baterky v autě na ovládání, dokáže si najít správné baterky mezi 3 druhy, odšroubovat kryt, dát baterky se správnou polarizací do chlívečku, zašroubovat a jezdit....

A pomalinku se dostávám k problému:

Ikdyž je syn řekněme v něčem napřed,velice hodný, nevymáhá si nic vztekáním,  na druhou stranu absolutně nezvládá situace, kdy se na něco zaměří a nejde mu to, neo něco není  dokonalé a přesné.

Už když v roce stavěl komínky a hrady s kostek a spadlo mu to, nebo to nebylo přesně podle jeho představ, zhroutil se na podlahu a vyloženě řval: Já to nedokážu, nedokážu!!!! nebo s tou kostičkou co, nestála přesně tak jak ctěl mrsknul o zem a plakal, že mu to nejde... Poslední dobou můsí mít kolem sebe dokonale postavené lego, kdy si vymýšlí variace strojů, aut a robotů podle fantazie a jakmile to není přesně podle jeho představ, dokáže se dostat skoro až do takového amoku, že přestane vnímat okolí a tak urputně až křečovitě začne ty kostičky držet a nebo s nimi pracovat, že mě to až děsí, protože svět kolem něj úplně úpřestává existovat - uklidní se teprve,  až se mu to podaří dokončit - v případě, že je ten úkol, který si dal nad jeho síly - pomůže kolikrát jen cáknutí vody do obličeje , aby se probral do reality...
Te´d si usmyslel, že peřina, pod kterou spí, musí být dokonale natažená, cípy musí přesně sedět v každém rohů, nikde nesmí být ani záhyb, v případě že někde najde nějakou nesrovnalost, okamžitě je zase v tom svém tranzu, kdy lítá po posteli a natahuje, rovná a měří , zda je vše jak má být, včera opět předvedl, že se kvůli peřině dokáže vytočit do naprosté nepříšetnosti...

tak jsem mu potom vyprávěla pohádku o jednom Ufounkovi, který na své planetě deku na mazlení a muchlování a  že to bylo největší žůžo a legrace na světe atd a pak mi povídal, maminko já už budu fakt hodný...

je to živý, usměvavý kluk, který miluje děti, který se nevzteká nad tím, když  mu máma něco nekoupí nebo zakáže, ale bojím se dalšího záchvatu, jakmile zase nebude něco podle pravítka, nebo podle představ, nebo zažitého režimu je to špatně... vysvětlení v danou chvílu nepomáhá, opravdu je úplně mimo.

tak co s tím, setkali jste se některá s tímto, jak  s tím žít , je to strašně chytrej kluk, ale na pak mi přijde jako by ho chytl rapl a byl mimo