helena napsal(a):

Tři děti bych nezvládla ani omylem, to už bych rovnou skončila v šaškecu. Nebo na hřbitově.
Ale zvládla, kdyby ti nic jinýho nezbývalo... http://fora.babinet.cz/img/smilies/lol.png

Mno, možno by si sa divila, koľko žien na materskej - alebo celkovo matiek - je v bláznici - alebo na práškoch... Lenže ono to zasa nesúvisí s vekom, podľa mňa, ale skôr s predispozíciou, hormónmi... a bolo to tak odjakživa, len skôr s tým neveeli nič robiť, neboli AD, HA, tak proste ženy rodili, umierali pri pôrodoch, trpeli popôrodnými depresiami, laktačnou psychózou...

Já to beru tak, že i ty prášky jsou dneska naprosto běžnou věcí. A jako u někoho může k depresi vést stres v zaměstnání, tak u jiného stres při starosti o děti.
A když jsem nemocná, tak jdu k doktorovi.Často slýchávám/čtu, že ženské na MD "skončí" buď na antidepresivech nebo chlastu. Osobně mi nepřijde MD více stresovější než náročná pozice v zaměstnání.

helena napsal(a):

možno by si sa divila, koľko žien na materskej - alebo celkovo matiek - je v bláznici - alebo na práškoch... tak proste ženy rodili, umierali pri pôrodoch, trpeli popôrodnými depresiami, laktačnou psychózou...
Jednak... a druhak se to tehdy bralo jinak - jako téměř běžná věc - až na to, že namísto prášků měly bylinky a zaříkávání... ale možná právě kvůli tý "běžnosti" a nutnosti fungovat (statek bez hospodyně šel do háje, nenašla-li se nějaká dobrá duše z příbuzenstva) byly ženský přece jen, řekněme, odolnější. Nechci říct necitelný, to v žádným případě, ale třeba míň zhejčkaný...
Já vím, že svět jde dopředu - ale ony ty vymoženosti s sebou taky nesou právě tu nižší odolnost... i ve vztahu k potomkům.

Mno, niektoré obli odolnejšie, iné nevydržali a zabili sa... alebo skončili v nejakom dom blázinci - alebo kláštore, povedzme - aj vtedy... Neidealizujme si minulosť. Navyše, bol nižší priemerný vek, mnoho žien umrelo rovno v tehotenstve alebo pri pôrode-  celkovo sa nikto  s nikým veľmi necrcal... Chlapi umierali vo vojnách, pri prácach v lese a na poli... detská úmrtnosť bola 50 a viac % - už len ten fakt sám mohol byť na blázinec pre citlivejšie, nie? Proste veci boli inak ako dnes, ťažko povedať, či lepšie alebo horšie.

helena napsal(a):

Chtela bych se zeptat mladych matek, jestli pro ne bylo tehotenstvi a materstvi v mladem veku natolik namahave a zatezujici a proto si neumi predstavit, ze by to treba o patnact let starsi jeste zvladly?
Sice už dávno nejsem mladá matka http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png, ale z představy, že bych ve věku 40+ měla znova dvojčata (jenom - bez toho třetího dítěte, co jsem měla tehdá nádavkem), se lehce osypávám...

Moje babi mela v 39 sestiletou, ctyrletou a k nim si porodila dvojcata chlapecky - divocaky. Nidky nerikala, ze takovouo blbost nemam delat. My jsme fakt asi prdly rod.

Ji ale prvni dve deti uz trochu odrostlejsi zemrely, to se potom asi na vsechno kouka uplne jinak.

Upravil(a) elena007 (30. 12. 2011 14:29)

helena napsal(a):

Tři děti bych nezvládla ani omylem, to už bych rovnou skončila v šaškecu. Nebo na hřbitově.
Ale zvládla, kdyby ti nic jinýho nezbývalo... http://fora.babinet.cz/img/smilies/lol.png

Kdyz bylo synovi pul roku,zjistila jsem,ze jsem znovu tehotna.Navic syn byl hrozny nespavec,teda spaves,ale jenom ve dne v noci rval.Byla jsem s neho nevyspala a unavena.
Myslela jsem si,ze dve deti po sobe vychovat nedokazu,ze to bude sileny zaprach mit dve deti v plenach.Nebylo to tak hrozne,myslela jsem,ze to bude horsi.....
Takte starat se o dve nebo o 3 deti nemuze byt takovy rozdil....
A co se tyce unavy,myslim,ze jsem na tom stejne jak ve 22 letech tak ve 42 letech.

Upravil(a) eremuruss (30. 12. 2011 14:54)

elena007 napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

no vidíš a já měla doma malýho uřvance, a první rok byl pro mě strašnej. teda ne že nebylo to hezký a neužila jsem si to, ale prostě nespal, řval, byla jsem chronicky nevyspaná a dodneška, když se přiblížím ke kočárku, tak mám tendence ho lapnout a začít pořádně houpat

Nas prcek taky dost dlouho neprospal celou noc a musel dostat najist, to by jeste slo, ale nez si rihnul, trvalo i hodinu a musel byt ve vertikalni poloze, jinak se okamzite neskutecne poblinkal a muselo se s nim chodit, jinak knoural. Na nocni pochody taky nespominam v nejlepsim.

Taky vzpominam na jezdeni kocarem po byte pres prah,na dudlik do medu,nahrivani plenky na brisko a porad rval a rval.....nedokazal sam zabrat a spat.Trvalo to vice nez pul roku...

PPavla napsal(a):

já to, co píše nechápu jako že o děti nestála.

já ano,Pavlo. Ivana napsala obě těhotenství, oba porody a hlavně péče o děti mi přišly šíleně zatěžující. Mateřská dovolená a roky po ní byly pro mě nejhorší léta mého života.
A já usuzuju podle sebe. První porod trval 18 hodin,rok po druhém dítěti jsem se začala rozvádět. Na všechno jsem byla sama,byly to příšerné roky,ale děti mi byly velkou motivací a oporou.Nikdy jsem nebrala jako obět to několikaleté noční vstávání,stále se opakující otázky - PROČ? apod. Kdybych měla pocit,že by mě děti omezovaly v životě a vadilo by mi,že se jim musím přizpůsobovat,myslím,že bych si je nepořídila.

rejko, každá nemá tu trpělivost, fyzický, psychický síly. tak to prostě je. ale není to nic o tom, že ty děti nemiluje.

Já už bych do toho teda v tom věku nešla...měla jsem děti v 21 a 25, ted´je mi 48 a neumím si představit, že bych ted´měla malý dítě. Jsem ráda, že už jsou moje děti dospělí a že se můžu věnovat sama sobě. Jen představa těhotentsví, že bych zase přibrala 25 kg, oteklý nohy, prsa o několik čísel větší, bleee.... V 21 jsem to všechno zvládla, ale teď už asi ne.
Pak mě taky děsí představa školy - úlohy, třídní schůzky, ježdění do kroužků.
Mýho strejdu měli rodiče pozdě, měli oba přes 40. Když byl na VŠ, oba byli už v důchodu a měli všichni co dělat, aby přežili. Oba prarodiče umřeli, aniž by se dožili vnoučete.

tvrdím, že některé ženy by děti mít prostě neměly.
Není to ani jejich odsouzení ani  jejich   kritika, ale konstatování. pokud mě obtěžuje být matkou , neměla bych podlehnout nátlaku okolí ani manžela.
znám osobně nejméně dvě .

elena007 napsal(a):

Chtela bych se zeptat mladych matek, jestli pro ne bylo tehotenstvi a materstvi v mladem veku natolik namahave a zatezujici a proto si neumi predstavit, ze by to treba o patnact let starsi jeste zvladly?

Protoze ja jsem byla podle jejich meritek uz hodne stara, ale tehotenstvi az na rostouci bricho a nepohodu pri spani ke konci bylo, jako kdybych tehotna nebyla. A ano, kdyz se prcek narodil, doslo samozrejme k revoluci v zabehanem zivotnim stylu (a ze jsem na to mela dostatek casu, ne jako dvacetileta holka) a ano, vstavali jsme i v noci a obcas rval, a cim byl vetsi, tim vici pozornosti vyzadoval a nemohla jsem sedet v klidu u knizky nebo kafe, a jako ctyricetileta jsem musela dokonce i popobehnout , aby nesel nekam, kam nema, proste mela jsem malinke dite se vsim vsudy a byla nekdy i unavena, ale nikdy jsem to necitila jako prenesmirnou, temer nezvladutelnou zatez, naopak jsem si to uzivala. A od prckova osumnacti mesicu jsem si jeste delala dalkove skolu.

Do debat, o tom, ze kvuli vetchemu veku, musim dite nutne vychovavat hur nez nekdo o deset nebo patnact let mladsi, se poustet nebudu.

Nejsem až tak extra mladá matka, ale za mě: těhotenství fyzicky náročné, v prvním trimestru dvakrát nemocnice, ke konci taky, mezitím mi haprovaly záda, nemohla jsem chodit ani sedět. A blila jsem až do konce, poctivě. Naskonec akutní císař kvůli šíleným otokům a špatnému krevnímu obrazu. Jsem asi jedna z mála matek, která se i těsně po císaři cítila podstatně líp než před ním Přesto jsem si to těhotenství užila, psychicky to bylo krásný, vzpomínám na to ráda (teď už).
Holkám je teď půl roku, samozřejmě nevím, jak to bude dál, ale zatím dobrý, ani zdaleka takový drama, co slýchám popisovat. Jasně že jsem někdy nevyspaná a unavená, ale moc nepláčou a tím že jsem zmírnila v práci mi to pořád připadá jako pohoda ve srovnání se zaměstnáním. Děti mě nabíjí, po večerech normálně pracuju jako před tím, cca. na půl úvazek. Nevím, co bude za 15 let, ale každopádně doufám, že se ještě nějaké děti povedou, mateřství mě naplňuje a užívám si to. Jenže ono strašně záleží, jaký dítě se narodí. Trochu se bojím, že rozmlsaně půjdeme do dalšího a pak to bude uřvánek, ze kterého budu na nervy, protože večerní hodinové uspávání řvoucího děcka fakt neznám

Ronji neboj, přijde i to večerní hodinové uspávání Co já vím, tak spánek u dětí je jedna z věcí, která se mění a mění se kolikrát ze dne na den
Jak já jsem se bála jaké budu mít hrozně zlobivé uřvané to druhé miminko, už v břiše mě pořád tak kopalo, na CTG jsem chodívala opakovaně, jak mi tam malá řádila
A vylezla ven a já nevycházím z údivu, že já mám tak hrozně hodné miminko - zase

Mám to hodně podobně jako Ivana. Nejsem mateřský typ, mimina mi nic neříkají. Mám ovšem partnera, kterého velmi miluju, ale který chce děti. Vím, že by se Tony o děti krásně staral a hodně se jim věnoval. Asi do toho s ním půjdu. Jsem připravena na nejhorší scénáře.

Ivano, moje mamka se několikrát nechala slyšet, že pro ni byla mateřská nejhorší období života. S bráchou jsme strašně málo spali, mamka byla tak nevyspalá, že kolikrát narážela do věcí, neměla ten správný odhad. Měli jsme tehdy hodně málo peněz. Mamka se o nás vzorně starala, hodně zhubla, jelikož všechno dělala poctivě - podle doporučení se mělo chodit s děckem dvakrát denně ven, tak to tak dělala atd. Byl to pro ni BLBÁKOV, to je mamčin termín. Vůbec ji to neuspokojovalo. Když mi byly dva roky, šla na rok do práce a já chodila do jeslí, což ji v žádném případě nemám za zlé. Pak se narodil brácha. V jeho dvou a půl letech se vrátila do práce.

Jsem dítě "starých" rodičů, tedy na tehdejší poměry ano. Když jsem se narodila, bylo mamce necelých 29 a otcovi 39 let. Naši jsou vysokoškoláci, introverti, kteří se těžko seznamují. Na mamku přišly mateřské pudy až v 28 letech, dříve se jí děcka protivily. Asi to bude znít divně, ale chtěla bych mít mladší rodiče. Ne, že by se o mě nestarali, otec s náma třeba chodil pouštět draky, sáňkoval s náma, ale jsem trochu ochuzena o prarodiče. Poznala jsem jen prarodiče z mamčiny strany, děda umřel, když mi bylo 8, a babička v mých 16 letech. Kdyby mě mamka měla ve 45 letech, nepoznala bych ani milovanou babičku, na kterou mám nádherné vzpomínky. Taky se mi párkrát stalo, že když mí spolužáci viděli mého otce, mysleli si, že je to můj děda.
Na svých rodičích vidím, že jim ubývá sil. To je skutečnost, málokdo se po padesátce cítí jako třicátník.
Já říkám jednoznačně NE pro to mít dítě v 45 letech. Své první dítě bych chtěla zvládnout těsně před třicítkou a druhé po třicítce. Bude to ještě velké rozhodování. Je mi jasné, že na víc než dvě děti nemám. Vůbec si nedovedu představit, jak zvládnu se starat o mimino. Mám chronickou depresi (dystýmii) a kolikrát spím 12 hodin denně (jsem schopna usnout i ve stoje). Představa, že spím třeba jen čtyři hodiny, je hrůzostrašná. Dále mi hodně vadí dětský pláč, slintání a zvracení. Vždycky, když někdo zvrací, uteču a mám z toho úzkosti. Bude to stát velké odříkání. Z okolí jsem vypozorovala, že tříleté děti jsou už relativně v pohodě, láme se to ve dvou letech, období do dvou let je kritické. Jako velké pozitivum vnímám obrovskou podporu Tonyho, podniká, pracuje doma (vlastně v okolí, je soukromý zemědělec) a taky mé nastávající tchýně, která bude bydlet s náma, tedy za předpokladu, že se s Tonym vezmeme, a která mi několikrát slíbila, že by případně vnouče občas pohlídala.