Judyno jede další "humanitární" konvoj od Putina na Ukrajinu.

taonata napsal(a):

lupi,jen pro vysvětlení,redaktoři PL dělali rozhovory s lidmi ,kteří znali Havla.Kalik sem dal jeden z nich a možná jsi četla i ty reakce.To byl taky důvod,proč jsem sem dala ty odkazy já.Každý z nich potvrzoval,že senátor (i když to napsal drsně),nelže.Na netu je i spousta názorů jeho přátel.
Takže tu máme dva "zklamané" hnedle najednou-lupi,neřekla bych,že pan vydavatel je zklamaný.Mluvil přece o tom,že mu Havel nabízel,aby si vybral....ale on se vracet nechtěl.Spíš to vidím tak,že popisoval to,co viděl,slyšel,prožil...
on Kryl nenáviděl velmi snadno-lupi,tady to taky vidím jinak, něco jako v tom článku ,, Zaráží přesností postřehů a skoro až vizionářským odhadem událostí věcí příštích."...sice jsem Kryla neznala osobně,ale byla jsem na jeho koncertě,byl to nezapomenutelný zážitek...už tenkrát nás varoval,před lhostejností,že každá moc ,která není kontrolovaná degeneruje,že těch vrátek,kterými se tlačí vlci,je strašně moc,před,,se Sovětským svazem na věčné časy a nikdy jinak",za se Spojenými státy....tenkrát jsme mu nerozuměli a zdá se,že dost lidí mu nerozumí ani teď.Ostatně na konci prvního videa o tom mluví,řekla bych,že tohle by měl slyšet každý z nás,nezáleží na tom,jestli jsem ....ale abych mohl zůstat člověkem(nebo tak nějak).

Vidím to podobně

Odpůrci Zemana bojují minulé bitvy. V těch budoucích prohrávají.

http://hes.blog.idnes.cz/c/439833/Odpur … avaji.html

Upravil(a) Axi (24. 2. 2015 21:20)

Václav Havel o nenávisti.

„Uvažuji-li o lidech, kteří mě osobně nenáviděli či nenávidí, uvědomuji si, že je spojují některé vlastnosti, které - sečteny a společně rozebrány - nabízejí určitý, zajisté jen velmi všeobecný, výklad původu jejich nenávisti.

Nejsou to především nikdy lidé dutí, prázdní, pasivní, lhostejní, apatičtí. Jejich nenávist se mi zdá být vždycky projevem jakési velké a v podstatě neukojitelné touhy, jakéhosi trvale nenaplněného a nikdy vlastně nenaplnitelného chtění, jakési zoufalé ambice. Je to tedy vnitřní mohutnost veskrze aktivní, která svého nositele vždy znovu k čemusi upíná a kamsi ho vleče a které ho takříkajíc přesahuje. Rozhodně se mi tedy nenávist nezdá být pouhou absencí lásky či humanity, pouhým vakuem lidské duše. Naopak: s láskou má mnoho společného, především právě onen sebetranscendující prvek, totiž ono upnutí se k druhému, závislost na něm, ba přímo delegování kusu vlastní identity do druhého. Tak jako milující touží po milovaném a neobejde se bez něho, touží i nenávidějící po nenáviděném. A tak jako láska je i nenávist v posledku vlastně výrazem touhy po absolutnu, byť výrazem tragicky zvráceným.

Lidé nenávidějící, aspoň jak já je poznal, jsou lidmi s trvalým, nevykořenitelným a samozřejmě skutečnému stavu věcí hluboce nepřiměřeným pocitem ukřivdění. Tito lidé jakoby chtěli být bezbřeze ctěni, respektováni a milováni a jakoby byli nepřetržitě zužováni bolestivým zjištěním, že ostatní jsou jim nevděčni a neodpustitelně k nim nespravedliví, protože nejen že je nectí a nemluví bezbřeze, jak by měli, ale dokonce je - aspoň jak jim se zdá - přehlížejí.

V podvědomí nenávidějících dřímá zvrácený pocit, že jsou jedinými pravými držiteli kompletní pravdy, a tudíž jakýmisi nadlidmi či dokonce bohy, a že z tohoto titulu zasluhují kompletní uznání světa, ba dokonce jeho kompletní povolnost a loajalitu, ne-li slepou poslušnost. Chtějí být středem světa a jsou permanentně frustrováni a podrážděni tím, že svět je jako svůj střed nepřijímá a neuznává, že si jich dokonce snad ani nevšímá, ba že se jim možná i posmívá.

Jsou jako rozmazlené či špatně vychované děti, které si myslí, že jejich matka je na světě jen a jen proto, aby je zbožňovala, a které jí zazlívají, že občas dělá i něco jiného například že se věnuje sourozencům, manželovi, knize nebo nějaké práci. To všechno pociťují jako křivdu, zranění, útok proti sobě, zpochybnění vlastní hodnoty. Vnitřní náboj, který by mohl být láskou, se zvrací v nenávist k domnělému zdroji v ublížení.

(...)

Říká se o nenávidějících, že to jsou lidé s komplexem méněcennosti. Možná to není charakteristika zcela přesná. Spíš bych řekl, že to jsou lidé s komplexem osudového nedocenění vlastní hodnoty.

Důležité se mi zdá být i mé další pozorování: nenávidějící člověk nezná úsměv, ale jen škleb. Není schopen vesele žertovat, ale jen se nakysle posmívat. Není schopen skutečné ironie, protože není schopen sebeironie; autenticky se totiž dokáže smát jen ten, kdo se umí smát sám sobě. Pro nenávidějícího je příznačná vážná tvář, velká urážlivost, silná slova, křik, naprostý nedostatek schopnosti odstoupit sám od sebe a nazřít vlastní směšnost.“

úryvek z projevu Václava Havla, proneseného na Konferenci o nenávisti (Oslo 28. 8. 1990)