když si neumíš představit, že bys měla mít dítě, tak ho prostě neměj.
ale tady je to spíš o tom, že po něm netouží partner, viď

TerezH napsal(a):

Prave ze vubec ne... Dite urcite jednou chci mit. To je neco, z ceho absolutne neslevim, ani kvuli chlapovi... Hned na zacatku naseho vztahu jsem mu jasne rekla, ze dite chci a pokud on ne, tak v tom vztahu pokracovat nemuzeme (coz me tenkrat stalo docela dost nervu). Velice dobre si uvedomuju, kolik mi je... Ale problem je v tom, ze mi to proste nejak zatim netika a nedokazu si predstavit, ze bych treba za par mesicu zjistila, ze jsem tehotna... a zajimalo me, jestli je na tom nekdo podobne...
A partnera bych nemenila, uz dost nikdy jsem sice na starsi nebyla, spis mladsi nebo maly vekovy rozdil... ale vypada to, ze tenhle chlap na me konecne funguje

a co sama pro sebe si dát "nějaké datum" ?
Pravda je , čím jsi starší tím hůře se dá otěhotnět . A ve čtyřiceti ( např.) zjistit, že to nejde a pak dalších 10let zoufale obíhat doktory ....taky nic moc.

jasne rekla, ze dite chci a pokud on ne, tak v tom vztahu pokracovat nemuzeme
Ale taky říkáš "vim, ze z toho nebyl moc nadseny" - Terez, on byl jenom nenadšený, nebo ti doslova řekl, že ano, že ditě (s ním) bude?
Možná, že tvoje "netikání" souvisí s postojem partnera.

Ahoj Terez, take jsem na tom byla podobne jako Ty a dlouho jsem se rozhodovala zda do toho jit, nakonec jsem se rozhodla ze jo, ve 34 letech. Ukazalo se, ze navzdory veku s otehotnenim celkem nemam problem, ale s donosenim bohuzel ano, mam za sebou opakovane casne potraty. Ten posledni me dost vzal, vic nez jsem si dokazala pripustit. Ted se zase naopak srovnavam s eventualitou, ze dite treba nikdy nebude (IVF podstoupit nechci, o adopci jsem uvazovala, ale z toho zase neni nadsen manzel). Nerikam, ze by se mi totez nemohlo stat i v mladsim veku, ale bylo by vice casu na zjisteni problemu a pripadnou lecbu. Minimalne jeden rok jsem odkladala kvuli praci, kdybych vedela to co vim ted, asi bych zacala o neco driv, i ten rok navic by byl byval dobry. Takhle je to trochu stres.

U Tebe ovsem vidim trochu komplikace v pristupu partnera, pokud se do otcovstvi moc nehrne, mohly by nastat problemy v budoucnu. U nekolika kamaradek jsem videla, ze cerstve rodicovstvi je pro vztah velka zkouska, a to i u paru, kde oba dite aktivne chteli (tedy nejenom vyslovene neodmitali).

anais.de - to je mi opravdu lito... doufam, ze se ti to podari. A je prave to, co me taky desi... Je to proste obcas na hlavu. Na jednu stranu si nedokazu predstavit, ze uz bych se mela starat o malyho clovicka a na druhou stranu, protoze vim, ze deti chci, me strasi to odkladat... Je toho obcas tolik, stres v praci, finance by mohli bejt lepsi, clovek se obcas ani nema cas zastavit a pak do toho planuj dite... Nekdy si tam myslim, ze clovek by se opravdu mel na chvili zastavit, nadechnout a ujasnit si priority, protoze nemladneme... Obcas se mi tahle "dospelost" vubec nelibi...

TerezH napsal(a):

Ahoj, chtela jsem se zeptat, jestli nekdo ma podobny problem... Absolutne si nedokazu predstavit, ze bych rano vstavala, co rano... celou noc pravdepodobne... a starala se o malyho clovicka... ztratila svoji nezavislost a pohodu... A na druhou stranu si zase rikam, ze uz mi bude 32 a ze moc casu nemam. Predstava, ze decku je 10 a me 50 neni moc dobra... A financne si to uz vubec nedokazu predstavit. Ne ze bych se mela spatne, ale perfektni to taky neni... A jako kdyby toho nebylo malo, pritej je o 15 let starsi a uz ma deti. Hned na zacatku vztahu jsem mu rekla, ze deti jednou chci, ale vim, ze z toho nebyl moc nadseny... Mama do me huci, ze uz chce vnoucatka, ze pritel asi deti chtit nebude... A aby toho opravdu nebylo malo, posledni dobou to v praci neni dobre, premejslim o zmene (coz nebude sranda). Obcas mi z toho jde hlava kolem....

Nebo když dítěti bude 20,studující vš a ty 60 a budeš muset kvůli němu makat,až se z tebe bude kouřit:D

Nemluvě třeba o názorové rozdílnosti kvůli věku,atd.

Někdy si tak uvažuju,že kdyby mi bylo dnes tak kolem 30 a byla singl,pořídila bych sisvůj byteček a chlapy pouze jako zpříjemnění.Možná,pokud by se mi vůbec chtělo z domácích tepláků
A ještě jako děcko?To v žádném píípadě,mít pořád o někoho strach a tak.

javena napsal(a):

Terezo a nemůže to být tak, že ti nic netiká, protože víš, že přítel děti nechce a bojovat proti pohodlnodti svojí a ještě vědět, že půjdu proti příteli, který vlasně už děti má a třeba nebude  nadšený...
Hele já měla děti na svou dobu pozdě - teda v naší generaci se to lámalo, půlka vrstevnic měla děti po dvacítce, půlka až skoro ve čtyřiceti... no a já furt nic, žádný hodiny... jenže popravdě, ti partneři, no to nebylo nic závratnýho... a pak přišel jeden, byl fajn, měl děti rád a já si to najednou uměla představit... ty probdělý noci a pokaděný pr......
Proto se ptám - nemůže to být tak, že tě dopředu zrazuje ten fakt, že víš, že partner o další děti nestojí?

Pohodlnost a partner trosku ano, ALE rozhodne me to nezastavi a neni to ten hlavni problem. V tom mam jasno... Partner trosku ano, protoze kdyby prisel a rekl, ze by dite ted chtel, tak bych o tom vic premyslela, takhle je to jen "na me"... ale jak rikam, mam v tom jasno... Vypada to na vice "problemu" najednou, ze.... Vim, co rikas, ale to by pak opravdu byla otazka vymeny partnera a to si mi nechce, tedy aspon do te doby, kdy si o tom poradne promluvime a on by byl kategoricky proti... A to se doufam nestane, protoze to by mi zlomilo srdce... Co je dulezitejsi, chlap nebo dite.......?

Muzu se zeptat, v kolika si mela deti?

Možná by sis nejdřív měla vyřešit zaměstnání... jestli zůstat - ano nebo ne, jestli ti případná změna nebude dál komplikovat ne/chtění mít dítě atd.
Ale přístup partnera "Nadseny nebyl, ale rekl mi, ze kvuli me to udela" by mě varoval. On je přece jen spíš ve věku dědečků, než novopečených otců - a spíš, než batole, by asi přivítal klid. Skutečně byste si měli promluvit... a pozor - "kvůli tobě" by taky mohlo znamenat, že dítě bude hlavně "tvoje", protože "tys ho chtěla".

TerezH napsal(a):

javena napsal(a):

Terezo a nemůže to být tak, že ti nic netiká, protože víš, že přítel děti nechce a bojovat proti pohodlnodti svojí a ještě vědět, že půjdu proti příteli, který vlasně už děti má a třeba nebude  nadšený...
Hele já měla děti na svou dobu pozdě - teda v naší generaci se to lámalo, půlka vrstevnic měla děti po dvacítce, půlka až skoro ve čtyřiceti... no a já furt nic, žádný hodiny... jenže popravdě, ti partneři, no to nebylo nic závratnýho... a pak přišel jeden, byl fajn, měl děti rád a já si to najednou uměla představit... ty probdělý noci a pokaděný pr......
Proto se ptám - nemůže to být tak, že tě dopředu zrazuje ten fakt, že víš, že partner o další děti nestojí?

Pohodlnost a partner trosku ano, ALE rozhodne me to nezastavi a neni to ten hlavni problem. V tom mam jasno... Partner trosku ano, protoze kdyby prisel a rekl, ze by dite ted chtel, tak bych o tom vic premyslela, takhle je to jen "na me"... ale jak rikam, mam v tom jasno... Vypada to na vice "problemu" najednou, ze.... Vim, co rikas, ale to by pak opravdu byla otazka vymeny partnera a to si mi nechce, tedy aspon do te doby, kdy si o tom poradne promluvime a on by byl kategoricky proti... A to se doufam nestane, protoze to by mi zlomilo srdce... Co je dulezitejsi, chlap nebo dite.......?

Muzu se zeptat, v kolika si mela deti?

25 a jako prvorodička jsem byla nejstarší na pokoji. Mý vrstevnice měly už tou dobou z větší části tak šesti, osmiletý děti... Kde ty doby jsou... Ale já jsem ráda, že jsem stihla dvě děti do třicítky... Neměnila bych to, bylo to akorát.
A odpověď na otázku, co je důležitější jestli chlap nebo dítě... za mě dítě.

No já bych řekla, že už Ti tikaj, když o tom přemýšlíš.

Omlouvam se, ze jsem se odmlcela... mela jsem a vlastne jeste mam docela osklivou virozu a travim bezesne noci se zachvatama kasle

Dekuju moc za komentare... Moc se libil ten od Selimy kterej jsem predtim nevidela.... protoze se mi pri ty myslence docela objevi usmev na tvari sice nevim, jak to za tech x let zvladnu, ale mam rozhodne kladnej pocit... Mno tak ted jeste nahodit tema a konverzaci s polovickou, jak to vidi... abych x let necekala a pak se taky nedockala, ze jo....

TerezH napsal(a):

... sice nevim, jak to za tech x let zvladnu, ale mam rozhodne kladnej pocit... Mno tak ted jeste nahodit tema a konverzaci s polovickou, jak to vidi... abych x let necekala a pak se taky nedockala, ze jo....

To vytucnene je nejdulezitejsi, a svedci o tom, ze se ditete vzdat nechces... a udelat to (kvuli partnerovi, ktery nechce), by pro tebe urcite lehke nebylo.
... "nahodit tema a konverzaci s polovickou" - mne napadlo hned pri cteni tveho prvniho prispevku, kdy jsem jeste zadny dalsi necetla... Z meho pohledu opravdu nejvyssi cas...
Mam jeste jiny postreh, pokud ti k necemu bude.
Ma nejstarsi dcera mela prvni vazny vztah s rozvedenym muzem s ditetem, chlapci tehdy bylo pet let.... Vztah trval sest let, kdy ona po diteti touzila, velmi, (v pocatku vztahu ji bylo dvacet, pritelovi 30), on se k tomu "moc nemel". O jeho syna kazdy druhy vikend pecovali bez problemu spolecne. Dcera ale pochopila, ze tento muz "ji dite neda"... a po sesti letech se rozesli.
Nasla si jineho partnera, take otce dvou malych deti (dnes maji 4 a 6), pece o ne probiha uplne stejne, bez problemu kazdy druhy vikend..., ale ejhle, ubehl nejaky cas, a dcera z nejakeho duvodu po "vlastnim" diteti prestava touzit i presto, ze jeji soucasny partner nema proti dalsimu otcovstvi zadne vyhrady...
Zmena postoju? Priorit? Vzhledem k veku? (Dnes uz ji je 30) Nevim. Vypada to, ze od ni vnoucata uz mit nebudu...

Upravil(a) ViktorkaM (3. 12. 2011 10:47)