Po letech jsem došla k poznání, že je moc důležité si uvědomit, kam vlastně svou výchovou směřuji:
zda chci vychovat perfektního a dokonalého jedince, budoucího štvance, kterému nebude nikdy nic dost dokonalé, nejméně on sám, a nebo šťastného a sebevědomého člověka, který si bude věřit, a tím bude věřit i druhým lidem...
Toho druhého direktivně a bez předávání kompetencí, tedy možnosti nést zodpovednost za své činy se všemi následky, dosáhnout nelze.

Desetiletá holka je už dost stará na to, aby se zodpovědnosti sama za sebe začala učit. Řekla bych že víc, než dost stará, je nejvyšší čas.
Vymezit hranice? No pochopitelně. Jak? Nejlépe funguje vždy SPOLEČNĚ. Vyslechout její názor a vyhradit si právo popsledního slova. Dohodnout se na odměnách a sankcích. A to pro obě: jak pro dceru, tak pro matku. Stará zkušenost praví, že každý nejochotněji dodržuje pravidla, na jejíchž formulaci se sám podílel. Ono mu tak totiž ani nic jiného nezbývá. A tak se taky nejlépe naučí zodpovědnosti.
Chce to ale trpělivost a "hrát" fér i když mně, jako dospělákovi se nelíbí, že mně vlastní dítě nachytalo na švestkách Slíbila jsem jí kino a pak neměla čas? Lup, "černý bodík" pro mně a dneska meju nádobí po večeři já, byť je to jinak povinnost dcery.
Jinak než vlastním příkladem dítě dodržovat pravidla totiž nenaučím a mohu ho kontrlovat jak chci..
Ukočírovat to tak, aby se to nezvrhlo ve vzájemné "šmírování",soutěžení a dril vzhůru nohama, ale zůstalo to v mezích hravosti a vzájemné důvěry, to chce být silná v kramflecích, tedy být především důsledná a dostatečně hravá.

Takže:Máš úkol? Nemáš? Super, věřím ti.
Dotalas kuli za nepřinesený úkol? Hmm...co že jsme to stanovily jako kompenzaci za lajdáctví a lhaní?
A co s tou kulí budeš dělat? Chceš pomoci?
Ano? Ok, jdeme na to  X  Ne? Ok, věřím, že teď už to zvládneš sama.

Tohle je fuška, chce to velkou trpělivost a především důvěru ve vlastní dítě, v jeho schopnosti a zdravý základ, který jsme do něj stejně vložili hlavně my , táta s mámou společně - genetickou výbavu a vzorce chování si přináší do života jedině od nás, nemáme se tedy na co vymlouvat.

Souhkasím s názorem, že tahle dívenka má v hlavě asi pořádnej mazec...Navíc začínající puberta...nejednala bych s ní jak s pětiletým dítětem, i když se tak projevuje. Určitě ne dřív, než bych se pokusila jí přesvědčit, že se nemusí bát, a to ani o mne, že má mojí důvěru a že ji miluju bez jakýchkoliv podmínek ať je jaká je.

Jsem dcera (44) a mám syna (25) ...z obojí strany znám něco.
Jak jsem to tady četla , všechny uvedené rady jsou rozumné a použitelné - pouze je třeba zvolit vhodnou dobu a míru. To je na výchově to nejtěžší - vědět, kdy je ta správná doba a co je ta správná míra. Takže bych si nedělala hlavu, jestli jsem konala správně.
Ono totiž to, jak dítě "vychováte" se někdy pozná až po 40ti letech

Modroočka napsal(a):

Tak Sahleb, máš výhodu, že máš dokonalý děti..............

U dětí, který takhle "capčí", to chce hlavně důslednost a vytrvat. Jinak nic moc nepomůže.

Nikde jsem nepsala, ze mam dokonaly deti. Ja vubec nevim jak vypada dokonale dite. Moje zasada je, ze se deti nebijou. Kupodivu neznam ve svem okoli rodice, ktreri deti biji.

Moje deti me rozcilujou az, az. Ale to se nerovna = ted je mam bit a udelat jim fyzickou bolest.

No, a pokud maji v pokojich bordel, tak je to jejich bordel. Kdyz jim to vyhovuje..... Ja sama nejsem typ, co furt luxuje a meje podlahu apod. Avsak nejake "psotniky" jsem s nimi nikdy nezazila. Ja sama jsem to taky absolutne nedelala, coz vim od rodicu a prarodicu. Vzdycky se ptam, co se asi v takovem diteti asi deje, ze sili a je uplne mimo sebe.

Ja jsem zazila hodne ale hodne prisnou vychovu. A pokud se jednalo o biti, dneska vidim jasne, ze je ponizujici a zbytecny. Me vychovaly jine veci.

A pokud se jednalo o biti, dneska vidim jasne, ze je ponizujici a zbytecny.
Jak kdy... pokud mrňousovi Xkrát za sebou řeknu "nedělej to", pak po Xprvé ho přes tu pr*dýlku plácnu. Když mu řeknu "jestli vlezeš do silnice, zajede tě auto", nic si pod tím nepředstaví. Slíbím-li mu pár na zadek, ví velmi dobře, o čem je řeč.

Vychovany dite se pozna uz driv. Alespon podle toho jak mluvi a jak se chova.
Slušně hovořící a slušně se chovající dítko vychovaný hlavně vypadá
Což neznamená, že to jinak nemůže bejt křivej hajz*lík, kterýmu žádnej podraz není cizí

Upravil(a) helena (25. 11. 2011 13:44)

On je taky trochu rozdíl mezi lehkým plácnutím prcka přes zadek nebo přes tlapkui, když ji strká někam, kam nesmí a mezi vlepením facky pubertálnímu výrostkovi.
Osobně mi to připadá jako výraz totální bezradnosti a ne prostředek výchovy.

Nene Zklamčo, nemyslela jsem nikoho. Měla jsem na mysli tchyni, která si hraje na honoraci, a přitom je stejná jako my. Napsala jsem to špatně, nemyslela jsem bohatý lidi.

dusička napsal(a):

Nene Zklamčo, nemyslela jsem nikoho. Měla jsem na mysli tchyni, která si hraje na honoraci, a přitom je stejná jako my. Napsala jsem to špatně, nemyslela jsem bohatý lidi.

tak proč si ji zařadila do honorace, nebo "lepší" rodiny, když víš, že je na tom tak nějak stejně?
ale to je jedno - prostě jsi to tak myslela, já z toho vyvodila právě ty bohatší.
takovou tchyni mám pojmenovanou jinak - na srdci jed, na jazyku med - typický křivák.
Viděla jsi zfilmovanou podívku od nedávno zavražděné spisovatelky - "Tchyně a uzený"? Tak tenhle typ mám na mysli....pasuje i na toho "slušného hajzlíka"

Upravil(a) Zklamaná (25. 11. 2011 16:59)

Majko, také jsem to slyšela - o lepších rodinách a vychovanějších dětech. Mimochodem, vy jste neměly paní učitelky, které si "předcházely" děti z lepších rodin, na nichž smítko nenašly?
Sama jsem tohle při návštěvách třídních schůzek v rodičovské roli zažívala opakovaně.  A nebyly to jen paní učitelky, ale i páni učitelé a ředitelé a dámy a páni spoluúčastníci. Když dcera přešla ve 4. třídě na jinou školu a já jsem šla poprve na třídní schůzky, dorazil tam jeden tatínek slušně předupravený alkeholem. Pohoršovala jsem se nad ním až do doby, kdy vypuklo takové plédování paní učitelky na konto jednoho mladistvého padoucha  a jeho tatínka a vice versa na konto paní učitelky, že jsem se tatínkovi přestala divit, začala jsem mu přát, aby školní docházku rodičovské povinnosti během školní docházky svého syna přestál bez úhony. Když se pak v polovině schůzek zvedl a se slovy, že tohle on poslouchat nemusí, kývavým krokem odešel, záviděla jsem mu a myslím, že jsem nebyla sama.
A jinak by možná bylo fajn trochu sjednotit názvosloví: Myslím si, že facka je úder dlaní do tváře, jako fyzický trest desetileté dívky ho považuji za nevhodný. Pohlavek je úder dlaní do hlavy ze strany nebo ze zadu - záhlavec - vhodnější.

majkafa napsal(a):

Bramborko, my jsme měli súdružky učiteľky, které se ke všem chovaly stejně. V naší dědině byly rodiny. Ne lepší,horší, chudší, bohatší... My všichni jsme byly děti. Bez přívlastků. Díkybohu.

Nojo, ta Praha, to bylo hnízdo zkaženosti . A s vlastníma dětma?
Mně to bylo jako dítěti celkem šuma fuk, byla jsem natroublá, ale myslím, že jako rodič jsem to
spíš vnímala.

ROdič má být především šéf a nemůže se stavět na stejnou úroveň. Tady a teď už bohužel vidím, co tenhle omyl může způsobit. Nelze připustit, aby dítko hlídalo rodiče. To musí on sám.

Ano, velká pravda je v tom, že pravidla by si měli stanovit společně. Ale ne každé desetileté dítě je stejně vyzrálé. Mám takovou "lekcičku" zrovna doma. Jedna holka zvládá dřív , druhá o mnoho později než je průměr a já jsem rodič, který se k tomuto faktu musí postavit. Je li dítko nevyzrálé, je třeba se k němu tak chovat. Nedokáže- li samo uposlechnout, je třeba ho vést BEZ PONIŽOVÁNÍ jako dítko věkově mladší. Aby se to naučilo. Což s sebou nese výhody i nevýhody pro oba. Dospělí musí stále dozírat, jako na dítko mladší a dítko nedostane pravomoci dítka staršího. Oba jsou tak vedeni ke společnému cíli. Prostě pro dítě by mělo být výhodnější uposlechnout a rodič by se měl naučit předvídat.

Mže se chovat laskavě, nemusí vůbec použít tělesné tresty, ale měl by být důsledný. Mluvit se mnou budeš v klidu, pokud nemáš zájem, máš svůj prostor, kam se můžeš uchýlit, pokud máš ráda tě vyposlechnu. Uprostřed afektu lze popadnout i tu desetiletou holku a jasně jí zopakovat pravidlo a odnést ji do pokoje.  Na druhou stranu lze se jí přizpůsobit (i když to způsobí komplikaci rodiči) a všechny povinnosti jí pomoct zvládnout.

A ještě jeden postřeh. Ne každé desetileté dítko si dokáže vyndat úkolníček a zkontrolovat =úkoly. To by měl dělat rodič. ten je od kontroly, na druhou stranu zase nemusí společně vypracovávat úkol - to je právě zodpovědnost toho dítka.

Xsara jsem taky beran beranovič. A maminka mě hodně bila. Vím, že si dovedeš představit, co jsem dělala. Taky jsem utíkala z domova. Do lesa. Seděla na stromě a plakala. Že jsem cizí... Když mi bylo 20, maminka mi badmintonovou pálkou zlomila ruku, protože jsem přišla domů AŽ v půl 11, hráli jsme venku badminton... Byla jsem studentkou VŠ.
Své děti jsem nebila. A přesto z nich vyrostli prima lidé. Nebo možná právě proto. Ne s psychickými problémy, jaké jsem měla v důsledku takové výchovy já.

Majkafo - to je smutný , posílám