Taky to neumim... rikat si o pomoc nebo i nabizenou pomoc prijmout.
Asi se bojim, aby mi to nekdo v budoucnu nevycetl, protoze se mi to v minulosti parkrat stalo.
Mam treba kamaradku, ktera zase kazdeho zneuziva, vsichni pro ni delaji, ona jenom diriguje, ale ja na to opravdu nejsem povaha.
Nechci se nikoho doprosovat....

Sebevědomí? No, tak takhle mě to nenapadlo.
Moje sebevědomí mi říká, že to zmáknu sama, že pomoc nepotřebuju.
Ale sama pomoc nabídnu a pomůžu. Jen já si pomoct prostě nenechám.

Modroočka napsal(a):

Sebevědomí? No, tak takhle mě to nenapadlo.
Moje sebevědomí mi říká, že to zmáknu sama, že pomoc nepotřebuju.
Ale sama pomoc nabídnu a pomůžu. Jen já si pomoct prostě nenechám.

Vím o čem mluvíš. Taky jsem to tak měla. Až časem mi došlo, že požádat druhého o pomoc je projev důvěry . Mojí. Důvěru v to, že někomu jinému na mě záleží a chce mi pomoct. důvěru v to, že NEMUSÍM vše zvládat sama, mít vše pod kontrolou.Že mohu být ta slabá, která nezvládá.

Taky jsem s tím dlouho měla problém a někdy mám dodnes. K tomu zlomu, kdy mi to začlo jít líp,  mi pomohly dvě věci:

Jedna - sama jsem dost nápomocnej typ a mrzí mě, když někdo pomoc nepřijme, přestože ji potřebuje. Takže když to obrátím - proč způsobovat trauma z odmítnutí někomu, kdo mi pomoc v dobrý víře nabízí? Neboli se snažím se činit ostatním tak, jak by mi samotný bylo příjemný.

Druhá - moji rodiče, speciálně otec, jsou takový ty typy "my pomůžeme každýmu, ale sami si pomoct nenecháme". Když občas vidím ty děsivý tanečky, ke kterým to vede - oni někomu pomůžou, ten se cítí zavázanej a chce naopak něco udělat pro ně - oni to buď nepřijmou, čímž se ten člověk cítí ještě hůř, nebo to se skřípěním zubů přijmou, ale cítí se mu zavázaný až za hrob, při každý příležistosti se mu to snažej oplatit, ale ten člověk nechce, páč má pocit, že vlastně furt dluží on jim...   Naprostá šílenost! Ty lidi před sebou valej hory různejch úsluh, který podle vlastního přesvědčení kdekomu dlužej a nikdy je vlastně nemůžou splatit.. Nikdy!!   To se radši přemůžu a pomoc přijmu.

Kubula napsal(a):

Druhá - moji rodiče, speciálně otec, jsou takový ty typy "my pomůžeme každýmu, ale sami si pomoct nenecháme". Když občas vidím ty děsivý tanečky, ke kterým to vede - oni někomu pomůžou, ten se cítí zavázanej a chce naopak něco udělat pro ně - oni to buď nepřijmou, čímž se ten člověk cítí ještě hůř, nebo to se skřípěním zubů přijmou, ale cítí se mu zavázaný až za hrob, při každý příležistosti se mu to snažej oplatit, ale ten člověk nechce, páč má pocit, že vlastně furt dluží on jim...   Naprostá šílenost! Ty lidi před sebou valej hory různejch úsluh, který podle vlastního přesvědčení kdekomu dlužej a nikdy je vlastně nemůžou splatit.. Nikdy!!   To se radši přemůžu a pomoc přijmu.

Přesně. Ve finále je to trapné pro všechny. (Ale svědčí to o tom, že s přijímáním pomoci bez následného pocitu "dluhu" má problém hodně lidí. Čím to je? Naším češstvím? Výchovou? Společenským územ? Jak snadno se s přijímáním pomoci "potýkají" třeba takoví Romové...)

No, příklad. Před pěti lety mi našli nádor v prsu, nebylo to naštěstí zhoubný, ale.....
Když to našli, bylo to 50 na 50 a já jsem to v ten první moment nechtěla nikomu říct, v začátku jsem si to nesla sama. Pak jsem to řekla BM, divný, že? Onj pomoc nabízel, ale nepřijala bych ji. Jsem v tomhle bojovním a rvu se sama. Je to někdy vysilující, ale stejně to jinak nikdy nebude.
A teď? Teď vím, že když budu ve vztahu a cokoli podobnýho se mi stane, odejdu.
Když budu bez práce a dostanu se do potíží, neřeknu si o pomoc nikomu, ani blízkýmu. Neumím to, nedokážu to a přijmout pomoc je pro mě něco jako že to nedokážu sama. Mám to v sobě natvrdo zakódovaný a nejde s tím nic udělat.
Jednou jsem to prolomila, s Bubákem, ale to jsem narazila, brala jsem to jako partnerství, že já jsem pomáhala jemu, zkusila jsem to, ale náraz to byl tvrdej. Takže vím, že nikdy víckrát si neřeknu o pomoc, cizím ne už z principu a blízkým ne, abych nikoho nezatěžovala.
Sama pomůžu, o nemocnýho partnera bych se starala, i kdybych měla duši vypustit, ale já to prostě nepřijmu, nejen v tomto směru, v žádným. Mám to asi takhle - je to sice dál, zato horší cesta a já přesně touhle cestou půjdu. A nedokázala bych přijmout pomoc ani od toho, komu já sama pomůžu. Nevím, proč to tak mám.

Modroočka napsal(a):

Jestli je to normální nebo si člověk má říct o pomoc, když ji potřebuje.

Tezko lze zhodnotit neci pocinani za normalni ,nebo nenormalni.

Kdyz ale nekdo potrebuje pomoc,znamena to ze ji skutecne potrebuje (premyslim nahlas) a pokud ne a vi ze to zmakne sam,pak ji teda vlastne nepotrebuje.
Blby by bylo kdyby ji potreboval a nerekl si a pak by nad sebou bedoval,mel zlost a topil se ve frustraci ze to nedokaze a presto to potrebuje. To je pak na prd rekla bych.
Ale kdyz mu nedela potiz ze si nerekne,ze to zmakne,pak je to o necem jinem.
Tedy ja to tak vnimam.

Modroočka napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Modroočka napsal(a):

Když budu bez práce a dostanu se do potíží, neřeknu si o pomoc nikomu, ani blízkýmu. Neumím to, nedokážu to a přijmout pomoc je pro mě něco jako že to nedokážu sama. Mám to v sobě natvrdo zakódovaný a nejde s tím nic udělat.

Mozna ze je to pouze o tom ze -nechces. Nechtit neznamena ,ze to neumis,nedokazes.
Nechtit znamena volba.
Dost mozna si ale skutecne dokazes pomoci sama za vsech okolnosti at uz ten vysledek svepomoci dopadne jakkoli. 

Je to jen ma myslenka a tak jsem Ti ji pustila. 

Jo, ale v tom máš pravdu, dokážu si pomoct nějak vždycky sama. Protože musím, protože chci, protože mi má zatracená hrdost nedovolí si nechat pomoct.
Ale jen jsem chtěla vědět, jak to mají ostatní.

Ok . I understand.

Dokazu si taky pomoci sama. Je to volba.

Arcanum napsal(a):

Dokazu si taky pomoci sama. Je to volba.

No, to je ono, je to moje volba, ale volba, já nemůžu jinak. Jen nevím proč.

elisabeti napsal(a):

Jak snadno se s přijímáním pomoci "potýkají" třeba takoví Romové...)

  Uplne vidim Romku jak si rekne o pomoc a kdyz ji nekdo pomoc odmitne,tak na nej zarve :
"No necum a delej"   Fakt jo.

Ten, kdo pomoc nabízí, někdy zoufale touží po tom být potřebný... vnější zdání hodně klame! Kolikrát jsem odmítla zarytě pomoc od maminky ve věcech, které stokrát rychleji a bez námahy zmáknu sama a teď když ji občas nechám "pomoci" tak vidím jak se úplně rozzáří a je šťastná...

helena napsal(a):

je to normální nebo si člověk má říct o pomoc
Nebo, samozřejmě http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png
Ale já s tím mám taky potíže. Spíš si umím říct cizímu, než blízkým - z nějakého pitomého pocitu, abych neobtěžovala, případně abych je nevystavovala "povinnosti" vyhovět či problému, jak  mě slušně poslat do háje http://fora.babinet.cz/img/smilies/big_smile.png

Malo kdo totiz podle mne dokaze darovat pomoc nezjistnou a ze srdce.