Živila jsem vlastního BM, když studoval a já po škole pracovala a pak byla na MD.
Ale otázka asi měla znít trošku jinak. Takhle jednoduše je to dost zavádějící.
Protože v rodině žena může vydělávat víc, než muž. Můj případ dost let. Nikdy jsem se na to nedívala tak, že živím manžela. Jen jsem prostě vydělávala víc z důvodu lepšího zaměstnání.

Dita.L napsal(a):

Darina76 napsal(a):

Neměla jsem právě jednoduchý život, ale uměla jsem se o sebe bez problému postarat za každé situace. Je tohle ta chyba, že to chlapi vycítí a začnou na mě „parazitovat“? Jsem nějak příliš „mateřská“ či co?

Nemela stejny problem tvoje matka nebo babicka, nekdo jiny v rodine? Nebyl tvuj otec taky takovy? Nemeli rodice financni problemy kdyz jsi byla mala?

Naopak, táta byl pravý patriarcha a uživit rodinu pokládal za pilíř své hrdosti. Když mamka ze zdravotních důvodů několik let nemohla pracovat, táta její roli automaticky převzal a uživení rodiny pokládal za věc cti. Mamka mu to zase vracela jinak - přes své zdravotní problémy o hlavu rodiny pečovala opravdu vzorně a s láskou. Byla jsem k tomu vedená i já a sourozenci. Táta měl doma hlavní slovo a máma byla vždy milující, starající se anděl. Mám proto možná tak trochu zafixovaný vzor, že kdyby něco, muž by mou "živící" roli měl zastat. 
Na druhou stranu - pokud je člověk zdravý a v plné síle, nikdy bych nedopustila abych žila na něčí úkor - aby mě někdo živil, když mám zdravé ruce, hlavu,... . Je pro mne do určité míry nepochopitelné, že to mému příteli nevadí. Já bych se hanbou propadla. Neříkám chvíli - někdy se člověk může dostat do těžké situace - ale být v ní a prakticky se nesnažit ji změnit, to je nad mé chápání... Mluvila jsem s ním o tom mnohokrát, ale jemu na té situaci prostě nepřijde nic divného a nedokáže pochopit, co mi na tom vadí.

majkafa napsal(a):

Živila jsem vlastního BM, když studoval a já po škole pracovala a pak byla na MD.
Ale otázka asi měla znít trošku jinak. Takhle jednoduše je to dost zavádějící.
Protože v rodině žena může vydělávat víc, než muž. Můj případ dost let. Nikdy jsem se na to nedívala tak, že živím manžela. Jen jsem prostě vydělávala víc z důvodu lepšího zaměstnání.

U nás ale nevyděláváme jeden víc a jeden méně, ale jen já. Kdyby přinesl alespoň něco málo....tisíc, dva...ale už téměř dva roky žijeme pouze z mého platu (a nyní i z úspor, protože plat nedostačuje). On - pokud se mu ve firmě něco podaří, stačí mu to sotva na benzín, aby mohl objíždět další obchody, z kterých třeba ani nic nevzejde. Ale veškeré nákupy, složenky, jídlo, domácnost, všechno jde na mě. Děsím se toho, kdybych onemocněla a musela na neschopenku, protože bychom prostě nevyšli. Nebo kdyby se nedejbože něco rozbilo-pračka apod... Nikdo v okolí to samozřejmě neví - pro to je prostě podnikatel. O to je to i pro mne těžší, že se nelze nikde svěřit. Nechtěla bych ho před nikým shazovat, jen jsem prostě věřila tomu, že jde o situaci dočasnou a teď - po veškerých rozhovorech a ujištěních, že se snaží - se prostě nic nemění...  Je to prima chlap, ale nechci takto postupně přijít o celoživotní úspory. A na druhou stranu - hledat si brigádu, abych nahradila ještě jeho příjem, by mi přišlo nesprávné - jako že jej v jeho současném postoji "nakonec vždycky nějak vyjdeme" jen utvrzuji... Je to zapeklitá situace.. Být sama a mít finanční tíseň, neváhám pracovat i 18 hod denně (už jsem byla i v takové situaci a šlo to), ale pracovat pro to, abych uživila druhého, který se zas až tak uživit nesnaží, se mi, upřímně, vůbec nechce...

Opravdu děkuji všem za příspěvky, pomáhá mi to utřídit myšlenky, jste báječní. Situaci už chci nějakým způsobem řešit, tak jak to je už to dál nepůjde.

Jediný zdravý chlap, kterého jsem ochotná živit, je můj nezletilý syn s pravidelnou školní docházkou. A to jen po tu dobu školní docházky. Jak psala ADFka2, stejně tak i já, bych si takového chlapa nedokázala vážit a už dávno by nebyl mým partnerem.

... sorry, odeslalo se mi to 2x ...

Upravil(a) Kiara (14. 11. 2011 15:59)

MMCH já jsem nikdy ani manžela, ani přítele neživila, protože jsem vždycky měla takové partnery, kteří buď soustavně a řádně pracovali, nebo soustavně a řádně podnikali. Kdybych měla totiž já ze svého skromného platu živit dospělého člověka, velmi brzo bychom zemřeli hlady oba dva

Ne, teď vážně ... já bych byla ochotna živit svého přítele/manžela jedině ve chvíli, když by byl dlouhodobě nemocen nebo trvale invalidní. Tudíž by se proti své vůli a vlivem nepříznivých okolností, které by on sám nemohl ovlivnit dostal do stavu, kdy by nebyl schopen sám se živit (rozumí se samo sebou, že nemám na mysli onemocnění nebo invaliditu, způsobenou nadměrnou konzumací jakýchkoliv návykových látek včetně alkoholu ). Možná i ve chvíli, když by zčistajasna přišel partner o práci, ale musela bych vidět, že má snahu se svojí situací něco dělat a práci si ihned po propuštění sám aktivně hledá.

Pomáhat ano, ale do určitých hranic a ve chvíli, kdy jeden stále bere a na oplátku nic nedává - ač by mohl - je nejlepši se s takovým podivným partnerem rozloučit. To už potom není vztah, ale paskvil na téma "hostitel a jeho parazit"

Upravil(a) Kiara (14. 11. 2011 18:10)

U nás ale nevyděláváme jeden víc a jeden méně, ale jen já. Kdyby přinesl alespoň něco málo....tisíc, dva...ale už téměř dva roky žijeme pouze z mého platu (a nyní i z úspor, protože plat nedostačuje)...
Děsím se toho, kdybych onemocněla a musela na neschopenku, protože bychom prostě nevyšli... 
Nikdo v okolí to samozřejmě neví...
po veškerých rozhovorech a ujištěních, že se snaží - se prostě nic nemění... 
Je to prima chlap...
Nejdřív k tý poslední větě - opravdu si to pořád ještě myslíš? A pokud ano - proč? Co je na něm tak "prima", že jsi ochotná zavírat oči před tím, že je takový tvoje jmelí nebo škrkavka, tedy parazit? Koukni:
Parazit se může živit buďto tkáněmi samotného hostitele (aniž by ho sám o sobě zabíjel), nebo se přiživovat na jeho potravě či jinak profitovat z hostitelova organismu nebo jeho činnosti a snižovat přitom jeho fitness (zdatnost).
Fakultativní parazitismus (podmíněný, příležitostný) – u organismů žijících volně v přírodě, které při náhodném vniknutí do hostitele mohou žít parazitickým způsobem.
říká Wikipedie (se mi nechtělo norovat jinde ).
Proč do něj vrážíš nejen vejplatu, ale i úspory, tedy něco "na horší časy"? A že přijdou, tím si buď jistá.
Proč se případné neschopenky děsíš ty? Protože někde v koutku duše/mozku víš nebo tušíš, že by tě v tom ten "prima chlap" nechal samotnou a šel si hledat jinýho hostitele?
A proč to tajíš před okolím? Protože se stydíš namísto lempla bez zábran, nebo nechceš přiznat, že jsi píp, která ho dva roky živí přesto, že změnu nevidět?
Vidíš - tím bys mohla začít... hezky se při každé příležitosti zmínit, jak pan podnikatel ne/podniká, ne/hledá si zaměstnání ani třeba brigádu, aby přispěl a nechá se bezskrupulózně živit...

Upravil(a) helena (15. 11. 2011 8:08)

Máte všichni pravdu, opravdu moc díky. Hodně mi celá tahle diskuze pomáhá.
Já sama jednoduše nemůžu pochopit JAK TO, že jsem to nechala zajít tak daleko? Normálně se chovám dost rozumně, žiju v realitě, byla jsem vychovaná všechno striktně řešit a taky to tak obvykle řeším - v práci i jinde.
Možná to bylo i tím studiem - studovat při práci bylo neskutečně náročné časově i psychicky, nejspíš jsem nepříjemná rozhodování nechávala tak trochu "na potom", až bude energie, více času a v hlavě prostor i na jiné myšlenky než "abych stihla všechny zápočty" apod.
A teď nastalo to "potom", já otevřela oči a nestíhám pobrat, co vlastně vidím.
Ale věci se už dávají do pohybu, i díky vám všem :-).
Padl pevný (a velmi blízký) termín od kdy se budeme dělit o náklady, a pokud nebude dodržen, jsem připravená na konec se vším, co přinese.
Jen opravdu nerozumím tomu, jak jsem takhle mohla žít tak dlouho. Přijdu si teď opravdu jako to zde Helenou zmiňované "píp" :-) Ono to vzniklo všechno tak nějak postupně, plíživě, pořád jsem čekala změnu, věřila a neřešila.
Ale ať už to dopadne jakkoliv, každopádně to byla dobrá škola pro další život. Zřejmě mně ten předchozí případ nepoučil dostatečně. Už jsem dávno vypozorovala, že cokoliv si v životě v sobě nedořešíte (nebo řešení nějak obejdete), vrací se vám to znovu a znovu jako bumerang.
Musím říci, že už teď cítím úlevu.

Ahoj .... cituji Kiaru ...

To signalizuje, že si Tvůj přítel tím pádem asi sotva platil povinné odvody státu, jako je sociálka a zdravotka (z čeho?!?) a velmi pravděpodobně mu tak naskakují obludné dluhy a ještě obludnější penále. .....

Bohuzel musim s ni souhlasit, taky mi to hned napadlo .... 

A bohuzel i v tomhle musim s ni souhlasit ...
'Strašně nerada to říkám, ale já bych takového chlapa hnala už dávno svinským krokem.... '

Sehnala jsi praci, stejne tak muze sehnat praci i tvuj pritel. Treba delat u pokladny v Tescu, nebo doplnovat zbozi v Baumaxu a pri tom si hledat lepsi praci .... Ale podstatne je, ze bude pracovat....

Verim, ze studovat pri praci je velmi narocne, prave proto patris k tem lidem, co se snazeji v tom zivote neco dokazat, mit se lip, pracovat atd.

Drz se....

Ahoj, se zájmem jsem si přečetla včechny příspěvky, protože se už několik let potýkám s podobnou situací a nevím si vůbec rady, ač už mám dost roků :(Rozdíl je v tom, že se jedná o manžela, se kterým jsme už skoro 33 let. Po revoluci manžel přišel o práci, nějakou dobu byl na podpoře a pak začal pracovat jako OSVČ. Manžel je velice šikovný, umí vše opravit,je chytrý, hodně čte, ale teď jsme se dostali do situace, že už ho prostě jeho práce neuživí, nevydělá si. Doba se prostě změnila, technika šla kupředu a on zůstal spokojeně doma ve své dílně a zdárně ho vše míjí. Když na něj tlačím, ať si najde práci, tak se vždy s jistotou pohádáme. Když mu nějakou seženu, tak tam odmítne jít a důvodů má několik-někdy mu vadí dojíždění, pak práce na směny, pak zase druh práce. Ale já si myslím, že se mu prostě líbí ta pohoda. co při práci doma je - nikdo mu nenadává, nikoho nemusí poslouchat, nikam nespěchá...Tahle situace už trvá několik roků, já pořád čekala, že se to nějak změní, jak říká, ale nic se neděje a už mi dochází síly a chuť se s tým potýkat. Hodně v mých očích klesnul, protože mi přijde, že se nechová jako chlap a vlastně se bojí nějakého zesměšnění nebo čeho při pohovoru, kde by neobstál, nebo nevím. Jeho profese se za ty leta samozřejmě posunula dopředu, ale myslím si, že by to zvládnul, jen kdyby chtěl s tím něco dělat....A to je to , co nechce. Myslela jsem si, že až si děti budou vydělávat, že si třeba budeme moct někam zajet, nějak si ještě užívat života,už jsem mu dokonce hrozila i odchodem (to jsem zatím ale nedokázala), on jen mlčí a je v pohodě.A to mě na tom hrozně vzteká, já počítám,kalkuluji, jak vše poplatit a on je v klidu. Poraďte mi prosím někdo, je jiná šance, jak to změnit, než rozchod.

sahleb napsal(a):

Darino ne! ne! ne!

Ten clovek i kdyz mel dost penez se nechal od tebe zivit. je to proste parazit. V momente kdyz jsi vycouvala, ti nabizi, ze se vezmete a poridite dite. To bude znamenat, ze taky za nejakou dobu nebiudete mit absoltne nic, ty nebudes moci pracovat a tak se bude muset prodat byt.

A pak budes pracovat a budes zivit dite i jeho.
Je to fakt parazit.

Já myslím, že si to Darina nutně musí vyřešit sama. Je-li její partner parazit (jako že to vypadá, že je), musí na to přijít ona a něco s tím dělat rovněž ona. Jenom tak totiž příště takového rozpozná (a asi se na ni lepí, jak vosy na med) a přitom nebude mít hrůzu z jakéhokoli dalšího vztahu a nebude si jbudoucí vztahy ničit setrvalou podezřívavostí.
Možná, že by nebylo marné, pokud to tak cítíš, Darino, probrat tyhle své afinity k chlapíkům, kteří se rádi vezou, s někým jiným, abys přišla na to, kde je vakl a co s ním.