kdy dítě není schopno to vůbec posoudit s nadhledem a co je pro dospělé prkotina,z toho jsem měla kolikrát těžkou hlavu - známky,nějaké ty nevinné lumpárny.A na tohle seteda taky tedy pamatuju a právě proto už bych nechtěla,ať se moje dětství opakuje
Já bych taky nechtěla vrátit roky zpátky. Znovu chodit do školy, znovu se nervovat u maturity.
Pamatuju si, jak jsem ve třetí třídě dostala svou první trojku (z diktátu) a byla jsem z toho tak špatná, že jsem notýsek schovala pod vanu.
Lupi - promin že ti to tu plevelím ze sedmdesátýho

Bramborko jestli můžu mluvit za mamku, v 68 jí bylo 16náct. Od 15ti makala ve fabrice a vyprávěla, že když vrthli vojáci, mysleli si všichni, že je válka. Bráchu tenkrát měli na vojně a hodně se o něho báli. Pak vyprávěla, že nevím jestli v 68 nebo v 69 bylo mistrovství světa v hokeji a my byli porazili Rusáky a ona z odpolední když vyšla z práce tak se připojila k průvodu, který slavil vítězství - a LM je rozehnala.
Ale jestli se jí změnil nějak život po události, myslím že ne. Dál pracovala ve fabrice, s tatkou se namluvili a byla svatba.

Duši, tak to jsme s mamkou stejně starý.
Já prožívala 68 hrozně...strašně. Teda, jednak proto, že táta jezdíval docela pravidelně do kapitalistický ciziny a barvitě vyprávěl, konče každý druhý vyprávění větou "komunisti zasraný"
Takže my jsme ten rok prožívali nějak dramatičtějc, pravděpodobně v naději, že bude větší sranda. Taky jsem ze čtvrtiny Ruska, takže o to hůř.
Navíc jsem koncem srpna odjela na chmel (že mně naši pustili, se dodnes divím) a tam jsme s klukama ruskejma na tancích taky zažili věci.
Pro naši rodinu to byla strašná frustrace - a pro generaci našich už druhá, od Mnichova. Zrada. Takhle to cítil tehdy kdekdo....a ta frustrace se pak změnila v naprostou malomyslnost.
K tomu uzavření v sedmdesátých, jak píšeš, Bramborko, došlo asi logicky - lidi už nevěřili ničemu "venku" ať už to venku bylo cokoliv - a začli si budovat vlastní, vnitřní světy. Do těch už se tehdy tolik nezasahovalo, jako v letech padesátých - vlastně to nikoho "shora" moc nezajímalo. Jim už šlo jen o teplý pelechy, ne o revoluční ideje a nadšení.
Ono to bylo svým způsobem osvobozující - ale až tak od let osmdesátých, kdy jsme se v tom naučili chodit.

Jo taky vyprávěla, že do toho sedmdesátýho to bylo takový vše volnější, mohli si pouštět v rádiu písničky z ciziny. Ale po sedmdesátým - konec. Buzerace, nic se nesmělo, atd.

dusička napsal(a):

Lupi - tak do pátý třídy jsem byla vzornas, snaživá, samý jedničky. KDyž jsme to s mamkou probírali, proč jsem se bála, když jsem dostala z diktátu trojku - dodneska si pamatuju že jsem napsala hloupka. Tak já fakt nevím, nikdo mi za známky nikdy nenadával.

Třeba jste taková generace.....narozená povadlejm, unavenejm rodičům, kteří neměli v co moc věřit. Třeba jste se to snažili kompenzovat.
To rádio a písničky - to byly až léta šedesátý. Zhruba deset let relativně větší volnosti a srandy. Ale stejně byla většinou dechovka, nemysli si 
Sedmdesátá strašnejch lidí prosedělo u televize. Co taky v tom marastu. Ale komu se povedlo, ten si s tím docela poradil - my třeba jezdili s partou na vodu a hory, hodně lidí víceméně žilo na "osadách" těch chatovejch - a žili tam docela hezky, pokud mohli. Teda, co jim dovolovaly možnosti. VYkašlali jsme se zkrátka na svět v nější a žili jsme si po svým.
Ale ten pocit, že na sobě máme tlustou deku, ten holt byl pořád

Mně bylo v 68. na podzim devět. Byli jsme s rodiči o prázdninách u moře v Jugoslávii a měli odlétat 21. srpna. Vrátili jsme se až po 10 dnech. Nezažila jsem ty obavy přímo zúčastněných, ale pro změnu dezinformace, žádné informace, obavy ztráty domova a vlasti. Na druhou stranu, žili jsme si v hotelu jak pámbů ve Frankrajchu, všichni na nás byli nesmírně laskaví, litovali nás, utěšovali nás, obdivovali nás a tak. Prostě my děti jsme brzo na ty obavy pozapomněly a stalo se z toho takové "dobrodružství ve vatě". Věřím, že dospělí na tom byli mnohem hůř, ale to nám (mně) tehdy bylo dost fuk, jen jsem si občas říkala, že jsou neuvěřitelně protivní.   
A prověrky, to teda byl opravdový hnus. Mám pocit, že tehdy mnoho lidí definitivně zrosolovatělo a už se nikdy nedalo dohromady. Ty mi přišly jako poslední hřebíček po všech těch tanečcích a kličkování desetiletí trvajících ........

Jaku napsal(a):

Vlaďka napsal(a):

No, to byla trochu nasázka, už nejsem, shodila jsem 10 kg, ale je fakt, že jako dospělý má člověk možnost volby. Jako dítě prostě musí poslouchat. To byl asi smysl toho, co jsem napsala.

Ano, přesně tak,dítě je vlastně loutkou v rukách dospělých a proto vl.dětství už nikdy více.Jsem radši zodpovědná sama za sebe no a ještě furt za své děti.

Když jsem byla dítě i mlaďoch dlouho po 20tce,tak jsem si myslela,že ti starší dospělí jsou fakt chytří a tak,prostě jsem k nim měla jakýsi respekt (např.vůči tchánům a tak).Nyní v období stř.věku už jsem dávno zjistila,že jsem si tenkrát namlouvala pěknou blbost,no věk mi byl tenkrát omluvou.

Taky ta řeka vypadala jinak. I když je fakt, že dnes tam už syn zase chodí na ryby. - takže to někteří dotáhly ještě dál,než když tam tetky praly "jen" prádlo.Fuj,takový humáč ještě navíc jíst.Ale co,na něco se umřít musí a sardinky od Fukušimi či z oblasti havárií tankeru taky asi nebudou tím pravým ořechovým,žejo.

Jaku, zdá se, žes měla dost smutný a drsný dětství.
Buď si zodpovědná sama za sebe a za svý děti, nic to nezmění na tom, že budu hezky vzpomínat na tety - ne tetky - a na řeku. Ćhodili jsme do ní i plavat, později, když jsem už uměli.
Dnes ta řeka je taky čistá - Orlice - nežijeme ve velkoměstě, tam bych do vody teda opravdu nevlezla.
No a odkud si myslíš, že jsou ryby které jíš? Ze skleníku?
A končím, nebudu to tu ničit vzpomínkami na léta sedmdesátá.

Mně byly v 68. 3 roky. Prověrky se nás netkly. Ty počáteční byly myslím pouze s příslušníky strany, až později s bezpartijními. Taťka vystoupil ze strany v roce 67, odešel z okresu normálně dělat do továrny, ale nikdy jsem ho nezažila nějak zapšklého či nespokojeného.On prostě udělal to, co cítil a nesl za to odpovědnost. Jsem našim vděčná, že mě do politiky jako dítě nezatahovali. My jsme se naštěstí zabývali jinými věcmi. Myslím, že nás naši dobře vychovali a za to jim děkuji. Měla jsem pohodové dětství a to bych přála všem dětem ve všech dobách.

Bramborka napsal(a):

ajka50 napsal(a):

Ti-ki se to jmenovalo,ty tvrdé kostičky,já si ale pamatuju dvpubarevná  barevná kolečka,kostičky už byly jednobarevné,ovšem stejně drsné,možná,že mi ty dvoubarevné kostičky vypadly z paměti....

Dík, dvě kostičky pamatuju, kolečka nepamatuju.
Sahleb, to nebyla mejdlíčka. Mejdlíčka byla žlutá, růžová a možná ještě jiná, nepěnila a měla opravdu mejdlový šmak.
To Ti-ki bylo určeno k "tvorbě" limonád, čili pěnilo a rozpouštělo se ve vodě (jako šumáky a vitacity).
Sahleb, není-li vztah k životnímu prostředí zároveň vztahem k dítěti, pak není.

Jezis diky za upresneni.   Fakt si matne vzpominam, ze neco takoveho existovalo. Myslim ze jsme si to sumidlo rvali primo do huby!!!!

Ovsem ja jsem zboznovala: syrove oplatky v zelenem obalu nebo muj vecny sen : turecky med v cokolade. Ach jo. Ale misa je muj favorit. Je to trapny...kdyz prijedu do Cech jdu si hned koupit 4 kusy.

Jj, Klášterec je fajn. Manžel a kluci tam jezdí na soustředění do toho bývalého tábora.
Když tu byl ještě Ota, vzpomínali jsme na tábor a řeku u Brandýsa nad Orlicí
Na rok 68 jaksi nemám vzpomínky - jen moje mamka při příjezdu Ruských tanků potratila  moji starší sestřičku v šestém měsíci.

Upravil(a) Vlaďka (16. 11. 2011 11:26)

Krásný téma a jak si krásně žije svým krásným životem   Strašně ráda jsem si to pročítala, ty vaše vzpomínky..…nejde se tomu vyhnout, nevzpomenout ty reálie, přestože Lupina mířila asi spíš na ty vztahy rodičů a dětí …a i když si je člověk vědom, že čas mění optiku…stejně se to moc hezky čte

Mně byly 4 roky v tom 68. Pamatuju z té doby jenom takové útržky. Jak k nám chodili tátovi kolegové. Dostala jsem bonbóny a mohla jsem být potichu zalezlá v peřiňáku a čumět dírkama. Měli saka a kravaty a kouřili a hovořili. „Hovořit“ jsem říkala mluvení, kterému jsem nerozuměla. Oni hodně mluvili a táta hodně mlčel. Jen semtam něco řekl, nějakou stručnou větu. Po jejich odchodu zůstával velký popelník plný vajglů.

  Pak si pamatuju další zimu, jak mě táta vodíval na dlouhé procházky  lesem. Chodili jsme a mlčeli. Když kolem proběhla srnka, táta řekl „srnka“, já jsem řekla „srnka“ a šli jsme dál. Pak bylo „a druhá“, já řekla „a druhá“ a zase jsme šli dál a pak byl třeba „zajíc“ nebo „jabko“, to když někde utrhl pár těch zimních – kožuchů - a jedno mi podal. Nevěděla jsem nic o tom, že ho vyhodili z práce ….bylo mu tehdy přes padesát, nevěděl,  co s ním bude…na jeho místo odborníka přišel straník, ti kolegové už k nám pak nechodili kouřit a hovořit….chodil po lese, někdy sám, někdy se mnou….až po letech jsem se dozvěděla, jak to probíhalo a že tehdy měl velmi zlé myšlenky. Kvůli ztracené práci, mnoha letům úsilí než se dopracoval výsledků, po přestálých životních tragédiích, kdy už si myslel, že bude mít konečně hezký život….. kvůli lidem, kterým do té doby věřil….

Asi díky mamce a její  vitalitě a jejímu mládí to nějak pomaloučku vydýchával, ona mu tehdy byla oporou, i když samotné jí asi taky nebylo bůhvíjak.  Já ji moc neužila, brzy ráno mě vodila k chůvě, později do školky, vyzvedávala mě až mezi posledníma dětma, někdy starší sestra, než se došlo domů, rychle kdesi cosi, pak večeře a po večerníčku spat. Nejdelší čas, co jsme spolu tehdy bývaly, byly vlastně ty cesty k chůvě a do školky. Hodně mi povídala. Znala jsem všechny stromy při cestě, ptáky, co bydleli v korunách, věděla, kdo sedí za každým oknem kancelářské budovy a kde je jaká dílna,když jsme šly kolem fabriky,  kterou paní jsme zrovna potkaly, kam se vozí starý papír, kde mají asi 12 koček..…a tak.

Když jsem pak začala chodit do školy, vídala jsem rodiče až po večerech, teda s vyjímkou svátků. Sestra se vdala a odstěhovala, a co bych sama doma, tak jsem trajdala, kde mě napadlo.  Večer jsem byla bita, že není uklizeno a nedělám úkoly. Den za dnem. Už jsem měla reflex, máma vešla do dveří a já už jsem si kryla hlavu. Stejně mě to nepřinutilo se líp učit nebo víc pomáhat.  Kromě dnů, kdy bývala u nás babička, to si naši před ní nedovolili na mě ani zle pohledět, natož mě uhodit. Táta s odstupem času vyhodnotil svoji výchovu jako zbytečně tvrdou, já jsem vůči němu ale  hořkost nechovala, znala jsem jeho minulost a věděla, že má nárok mít nervy v hajzlu, on byl jako ten  Kodet v Pelíškách…..  Mamce jsem to měla víc za zlý, ona to bití ospravedlňovala tím, že však oni doma jako děcka taky byli bitý.

Moji kamarádi a spolužáci to měli doma podobný a někteří ještě horší.  Z našeho baráku jsme byli doma bitý všichni, kdo byl na dvoře, tak slyšel řev z oken bytů, protože jsme měli společný dvůr.  A tak se vědělo, kdo zas co vymastil, přinesl poznámku nebo přišel pozdě dom.  Dospěláky jsme museli zdravit a poslouchat a neodmlouvat, takže jsme všecko odkejvali a pak si tajně žili po svým.

Upravil(a) haiel (16. 11. 2011 13:02)

haiel napsal(a):

Moji kamarádi a spolužáci to měli doma podobný a někteří ještě horší.  Z našeho baráku jsme byli doma bitý všichni, kdo byl na dvoře, tak slyšel řev z oken bytů, protože jsme měli společný dvůr.  A tak se vědělo, kdo zas co vymastil, přinesl poznámku nebo přišel pozdě dom.  Dospěláky jsme museli zdravit a poslouchat a neodmlouvat, takže jsme všecko odkejvali a pak si tajně žili po svým.

Jj, haiel Jsme stejný ročník a co se týče fyzických trestů, tak si pamatuju, že to bylo bohužel v té době úplně normální. Moje kamarádky bývaly bity, já jsem doma také bývala bita (vařečkou, hadičkou na stáčení vína, matka o mě jednou přerazila tu velkou prádelní vařečku na vytahování prádla atd. atd.). V dnešní době by taková matka měla problémy se sociálkou, tenkrát když dítě dostalo vejřez, tak se to bralo jako "výchova" a pokud dítěti nebylo nijak vážně ublíženo, nikdo to moc neřešil

I když se bavím se svými vrstevníky nebo s lidmi o něco málo staršími, výchovu s pravidelným používáním tělesných trestů měli doma všichni

Napadlo mě, že naopak bude dost zajímavý to srovnávat, jak se věci změnily a chtěla jsem opravit nadpis, ale už se mi to nepovedlo