29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Jaké bylo?
Jak jsme se cítili jako děti?
JAk to chodilo v rodinách?
Není tady
Citila jsem se "normalne"..., jak jinak, kdyz jsem byla decko?
To az mnohem pozdeji (az po mych prvnich vdavkach) jsem zacla premyslet o tom, ze "vsechno vporadku az tak moc nebylo"...
Není tady
Nebolo to "detstvo snov", ale ušlo. Naši mali a dodnes majú zlváštny druh nekomunikatívneho vzťahu. sú to dve viac-menej samostatné jedntoky, so samostatným hospodárením, samostatným okruhom priateľov (až na jednu rodinu, ktorá sa neskôr odsťahovala do Prahy, a %dalľiu, s ktorou sa kamošia dodens) a skoro aj samostatným trávením voľného čssu. Sú spolu dodnes a zdajú sa v pohode. To len mne postupne pripadal uich vzťah zvláštny... a mala som problémy vo svojich vzťahoch, Nuž, a našla som si - akože inak - mladéhjo muža postihnutého podobne, ale pritom trochu inak. Jeho rodičia spolu komunikovali dosť, ale rpevážne á la Itália a boli spolu tiež až do smrti jedného z nich - na veľký žiaľ svojich detí.- Proste "noumální, Úďo",.
Není tady
Tak já jsem byla děcko až v letech sedmdesátých. Jaký to dětství bylo? Suprový, my jsme lítali po venku, negepěli jsme doma, jako gepí děcka doma dnes. Jezdili jsme na kole, dělali jsme bunkry, chodili v zimě sáňkovat, celej rok jsme měli co dělat. Žádná nuda. Vždycky když jsme jeli k doktorovi, dostali jsme nějakou hračku, maličkost, ale dostali. S dětstvím mám dodnes spojenou vůni v malé prodejně obuvi, tehdy se boty ještě dělali všechny z kůže a ne z umělé hmoty. Krásně to tam vonělo, na to nemůžu zapomenout, pak na malou cukrárnu, kde měli na stropě obrovský ventilátor, mně tehdy přišel jako vrtule z letadla měli tam báječnou smetanovou zmrzlinu, ne z prášku, jako dnes. Jsou to takový útržky vzpomínek. Třeba když jsem v zimě sáňkovali a místní rozhlas vyhrával vánoční písničky, třeba od Zagorky Zima, zima, zima všude je..... Nebo když prababička zatopila v kuchyni v kamnech, nakrájela brambory na plátky a pekla nám je na té velké plotně, nebo bramborový placky, maštěný sádlem a namazaný povidlama. Vzpomínka na každoroční zabíjačku, nebo když se vybírali brambory, přijel Honziňák s koňma a vyorával ty brázdy, my jsem jako děcka lítali kolem, těch koní jsem se strašně bála, dodnes z nich mám respekt, pak jsme ty brambory pekli v popelu. Těch vzpomínek je spousta a všechny jsou krásný, asi proto, že už je to dlouho a na to málo špatnýho už jsem zapomněla. Dětství bylo krásný, bezstarostný, měla jsem pocit, že mi nic nechybí.
Jo a bicí hodiny u prababičky v seknici, kde se spalo, spala jsem uprostřed a ty hodiny každou hodinu bily, prababička mi vyprávěla pohádku o dvanácti měsíčkách, čítávala mi z časopisu Rodina Káju Maříka. Druhá prababička umřela, když mi bylo pět let, ale pamatuju si ji, jak prala v trokách na dvoře prádlo.
A moje babička, moje zlatá babička. Dětství bylo to nejkrásnější, co jsem kdy prožila. Škoda, že se to nedá vrátit, aspoň na chviličku, abych se viděla se svýma babičkama, milovala jsem je.
Upravil(a) Modroočka (13. 11. 2011 21:26)
Není tady
TAk na tomhle, Ocko, si "posmaknu" az rano..., ted uz spiiiiimmm
Tak dobrou vsem, pri vzpominkach na prenadherne detstvi...
Vazne!
Není tady
Tak já su též Husákova a má to podobně jako Očko, jen nám nevyhrával rozhlas k tomu sáňkování, ale jinak jak přes kopírák.
A mý děti vyrůstaj dneska a když jdou k doktorovi (ne na preventivku) tak dostanou maličkost jako bolestný, když běhaj po venku, tak dělaj bunkry a kraviny, když visej na PC, tak krafou se šesti kámošema, jako my, když jsme si volávali v zimě za kačku (ale to jsme krafali po jednom), když se občas nuděj, hrajeme deskovky, když přijdou ze sáňkování nebo z bruslení, tak maj na stole buchtu a teplý čaj... když jdeme z plovárny, mlsáme zmrzlinu... dneska už si čtou sami, ale čítávala jsem jim pohádky (nebo babi, když spali u prarodičů). Řekla bych, že maj krásný a pohodový dětství, jako jsem měla já. Jedu podle toho, jak jsem to měla v dětství já, protože mně bylo dobře, jako ve vatě a tam, kde jsem došla k závěru, že soudruzi rodiče udělali chybu... tam jednám já jinak.
Můj názor je, že když dítě visí u kompu, tak asi nemá jinej program... což není až tak jeho chybka. Nedávno jsme s pubošema lítali po kopci a snažili se o vzlet draka, byla prča... a komp šel dobrovolně stranou.
Jen mi bylo smutno z jednoho pána, co přišel s ženou a vnukem (cca 14 let) a sedl si na lavičku a koukal na nás a vnukovi vyprávěl, jak to není ono, tyhle kupovaný draci, že oni za mlada dělali z papíru a to lítalo... No mi tak napadlo, že klukovi je dost na to, aby se to dozvěděl až teď, co jako pán dělal ta leta předtím... proč tam nestojí a nepouští toho úchvatnýho dělanýho... jako tam kdysi stál můj táta s mým synem (tehdy asi 9 let) a dělaným drakem (bo děda je z generace doma dělaných draků) a přišlo mi smutno, že má pán plnou hubu keců a prd z toho a jediný co umí je říkat, jak jsou ty dnešní děti hrozný... že si neuměj udělat draka a akorát seděj u PC.
Není tady
Tak tohle tema se mi hrozne libi, ja jsem sice byla taky az dite let 70tych, ale strasne moc rada se divam na stare filmy (nebo novostare ) Obcansky prukaz, Rebelove, Pani kluci, Knoflikova valka..... Tyhle filmy maji neco do sebe. Mentalita dospelych i tech deti byla uplne jina nez dnes. Casto si rikam, ze bych radsi i zila v ty dobe a to i za tu cenu, ze bych nemela PC, mobil a IPod.
V tech 70 letech to taky nebylo spatny, kdyz jsme neco provedli, rodice nam jednoduse narezali, dva dny bylo dusno a pak se atmosfera vycistila a bylo to vyreseny. Dneska kazdy dite vi, jaky ma prava a jeho rodic povinnosti a tim padem vychovavat nelze jelikoz vse je namireno proti rodicum, proti ucitelum a proti dospelym vubec
Není tady
Dito, co s tím všichni máte? Děti jsou takové, jak je vychováme, ne?
Já teda nemám pocit, že na mě někdo něco namířil... mý děti nejsou jediný, kdo má práva... já je mám přece taky.
Kdybych vystupovala jakože mají práva jen oni... no, asi bych taky fňukala.
Není tady
poslední příspěvek mi připomněl, když bylo dětem 5 a 6 let a já zuřila, něco provedli (už nevím co to bylo). Stáli přede mnou a mladší dcerunka tichým hláskem pronesla: "ale maminko jak jste si nás vychovali takové nás máte" :-)))) moooockrát jsem si na to od té doby vzpomněla:-)
Není tady
javena napsal(a):
Dito, co s tím všichni máte? Děti jsou takové, jak je vychováme, ne?
Já teda nemám pocit, že na mě někdo něco namířil... mý děti nejsou jediný, kdo má práva... já je mám přece taky.
Kdybych vystupovala jakože mají práva jen oni... no, asi bych taky fňukala.
Javeno, ja nevim, co s tim maji ostatni ale ja jsem chtela rict, ze dneska je plno deti a hlavne predpubosu a pubosu kteri zcela zdarne "vydiraji" rodice tim ze je nesmi uhodit nebo to nekde reknou, ze je nesmi potrestat protoze je to proti pravum ditete, ze jim "smeji" jenom domluvit a zalezi na tom jestli to dite uzna nebo ne..... zkratka mluvim o kampani proti rodicum ve prospech deti. Nebudeme se preci tvarit tak jako ze nic takoveho neexistuje. Spousta rodicu take resi nevychovane a drze dite litanim po psychologickych poradnach protoze tu je dite hyperaktivni, tu s nejakym syndromem nebo po nejakem soku a neuvedomuji si, ze by akorat potrebovalo jejich dite poradne na zadek a bylo by razem "vylecene" Nektere si ani neuklidi vlastni pokoj protoze od toho je prece v domacnosti matka a sourozence terorizuji protoze maji syndrom adoptovaneho ditete, syndrom nemilovaneho ditete potvrzene psychiatrem a tudiz je kazdy lituje a nikdo proti tomu nezasahne atd. Dnesni doba to tak chce, protoze je proste ted v tuto chvili desne moderni pevne objeti, bio potraviny a trapeni novorozenych deti posazovanim na nocnik snad jeste v porodnici, uz ve skolkach "museji" mit vsechny mozne hracky jinak jsou rodice souzeni, na zakladni skole kdyz nemaji ukol nebo se nenaucili rekne se, ze je to vina rodicu protoze se dostatecne nestaraji a na stredni skole se jim "musi" nakupovat znackove obleceni jinak reknou, ze jim rodice ublizuji. Nevnimam to jako vliv vychovy jenotlivce ale spis to vnimam jako beh dnesni doby, proste je to takove.
Je tedy taky pravda, ze je mnoho deti, ktere takove nejsou ale moc jich neznam. No jen jsem chtela napsat, ze v drivejsich dobach to takove nebylo a bylo to jine, sympatictejsi, deti si dospelych jinak vazili a i kdyz tech par facek obcas dostaly, tak zili v milujicim prostredi. A dobre to vedeli. Psychology nepotrebovali a byli, pripada mi, stastnejsi, nez jsou dneska.
Upravil(a) Dita.L (14. 11. 2011 14:02)
Není tady
zkratka mluvim o kampani proti rodicum ve prospech deti. Nebudeme se preci tvarit tak jako ze nic takoveho neexistuje.
Dito já se přiznám, že jsem takovou kampaň nezaznamenala.
Spousta rodicu take resi nevychovane a drze dite litanim po psychologickych poradnach protoze tu je dite hyperaktivni, tu s nejakym syndromem nebo po nejakem soku a neuvedomuji si, ze by akorat potrebovalo jejich dite poradne na zadek a bylo by razem "vylecene"
S tím já tedy nesouhlasím. I dříve takové děti byly, jen se neléčily (viz můj spolužák), ale putovaly buď do vyrovnávačky, nebo rodiče stálo mnoho úsilí udržet je na normální ZŠ za cenu velmi špatných známek a malých ústupků - malování třídy, šití záclonek... (viz rodiče mého spolužáka).
v drivejsich dobach to takove nebylo a bylo to jine, sympatictejsi, deti si dospelych jinak vazili Já bych si tu minulou dobu nijak neidealizovala, neboť já, milované a vychované dítko řvala svýho času na celej autobus spolu se stádem... nepouštěla starší sednout, bo co je mi do báby vo berlích... pařila do rána a nad ránem jela tramvají s roztomilu opičkou... hodila flašku od vína za plot, protože koš byl daleko...
Ale v jednom máš pravdu - moje děti mi připadají šťastnější než mnozí vrstevníci, co nic nemusí, protože rodiče asi slyšeli něco o tý kampani, mají vše, na co si ukážou, nemají mimoškolní aktivity. Ale jsou to chudáci, protože vytáhnout na mě, že je nesmím potrestat... to by asi nerozchodily kampaň nekampaň a moc dobře to vědí.
Není tady
žjova, vás tu je, co jste dříve narozené já byla v 50. a 60. letech ještě na houbách
Není tady
Už jsem chtěla začít vrčet, co tu děláš, jehně
Není tady
javena napsal(a):
Spousta rodicu take resi nevychovane a drze dite litanim po psychologickych poradnach protoze tu je dite hyperaktivni, tu s nejakym syndromem nebo po nejakem soku a neuvedomuji si, ze by akorat potrebovalo jejich dite poradne na zadek a bylo by razem "vylecene"
S tím já tedy nesouhlasím. I dříve takové děti byly, jen se neléčily (viz můj spolužák), ale putovaly buď do vyrovnávačky, nebo rodiče stálo mnoho úsilí udržet je na normální ZŠ za cenu velmi špatných známek a malých ústupků - malování třídy, šití záclonek... (viz rodiče mého spolužáka).
Ano, javeno. A já si pamatuji, že "za nás" (sedmdesátá léta) nebral nikdo z učitelů ohled na dyslektiky, dysgrafiky a podobné dys- , ale pokud dítě z uvedených důvodů ve škole nestačilo, automaticky putovalo do zvláštní školy
A pamatuji si i na svoji soudružku učitelku v I. třídě, která na nás děti hystericky řvala, házela po nás počitadélkem, křídou, spolužačku zatahala za culík tak silně, až jí praskla gumička a mně osobně nedovolila jít ve vyučovací hodině na záchod, tak jsem se ve třídě potupně počurala, protože už jsem to nemohla vydržet. Ta ženská byla vyšinutý magor, která u dětí absolutně neměla co dělat
Není tady
Kiaro, taky jsme měli takovou učitelku v první třídě. Akorát jsem se nepočurala já, ale spolužák....hrůza. Já jenom dostávala lepance. A to jsem neměla problémy s učením. Pro ty, co je měli, to muselo být utrpení. Pamatuji si na jednoho spolužáka - cikána - který měl problémy se čtením a on se dokonce jeden článeček naučil nazpaměť, aby to "jako" přečetl dobře. Chudák, co mu to muselo dát za hroznou práci, protože četl fakt blbě.
Není tady
Já se narodila na samém sklonku 50. let a moje dětství bylo pohodové. Je pravda, že jsme museli topit v kamnech a nakupovali jsme u řezníka, v mlékárně, v pekárně a v zelenině a když vedle v domě udělali samoobsluhu, babička tam nechtěla chodit, že je to takové neosobní a dál chodila za paní Černou do mlékárny, která s každým zákazníkem hezky promluvila. Byla jsem jedináček, mamince bylo už 36, když jsem se narodila, což byla v té době rarita a měla o mě strach, takže mě nepouštěla ven samotnou a sama do Lužánek, což byl velký park v blízkosti našeho domu, jsem mohla až od 6. třídy. A taky jsme každou neděli jezdili za babičkou a dědečkem na Vranov a mně bylo vždycky hrozně zle v autobuse, ale na to se nehledělo, musela jsem to prostě vydržet. Navlékli mě do silonových šatiček, lakýrek a bílých ohrnovacích ponožtiček a nesměla jsem si hrát s Lovkem, což byl babiččin pes, abych se nezamazala. K nejkrásnějším mým zážitkům z dětství ale patří každoroční prázdniny na chatě mojí tety v Beskydech, kde jsme celé dny lítali po venku, stavěli hráz na potoce, bunkry v lese, chytali ryby na silon s háčkem a chodili na houby. Dopisy od maminky mi vozil pošťák na mopedu a kolikrát jsme potkali shrbenou babku ze samoty, jak si jde s holí a batohem několik kilometrů nakoupit do vesnice. Když přijeli na návštěvu v neděli bratrancovi rodiče v naleštěné oktávce, byl to svátek a chodili jsme občuchávat auto. A každý večer místní zvonička zvonila klekání a my museli do chaty, aby nás neodnesla Klekánice. Když pršelo, leželi jsme na verandě na gauči a četli si staré úžasně zajímavé časopisy 100+1. A sousedka chodila každý den kolem nás na pastvu s krávou Milenou, která moudře koukala velikýma očima a nechala se hladit po čumáku.
Nejkrásnější zážitek za 60. let byla ale naše dovolená v roce 1969, kdy jsme letadlem (!) letěli do Bulharska, bydleli tam v hotelu (!) a na pláži se váleli pod slunečníkem. Když jsme jeli na výlet podél pobřeží do Balčiku, chlapi málem převrátili autobus, jak se nahrnuli na jednu stranu, když nám průvodkyně hlásila, že projíždíme kolem dámské nudistické pláže. Bylo to překrásných 14 dní a už žádná dovolená u moře nebyla to, co tahle první.
Ve škole jsem ještě zažila pracovní soboty, ař v páté třídě byly pracovní jen každých 14 dní a pak se zrušily úplně a byly volné soboty (!), to blaho! Spousta děcek od nás ze třídy tehdy ještě bydlela ve starých pavlačácích, kde se z pavlače šlo rovnou do kuchyně, za ní byl jeden pokoj a v tom bydlela celá rodina. Voda a záchod byly na chodbě. Ve svém bytě s koupelnou a telefonem (starým černým, hranatým) jsem si připadala proti nim, jak na zámku. Pamatuju, jak naši přišli odpoledne z práce, babička jim uvařila kafičko a oni seděli v obýváku v hlubokých rozměrných křelech a poslouchali na velikém gramofonu staré desky a přitom si povídali, co bylo v práci a já jim povídala, co jsme zažily s babičkou a babička jim povídala, co sousedky a co paní Černá z mlékárny. Neměli jsme televizi a večer jsme poslouchali rádio a maminka pletla a babička u toho šila a táta pokuřoval cigaretu, o nichž se tehdy ještě nevědělo, že je z nich rakovina, a proto úžasně voněla. Ach jo, naivní dětství!
Není tady
Já jsem Novotného dítě (teda možná už Zápotockého, ale to mě ještě nezajímalo, byla jsem mladičká). Vyrůstala jsem v poněkud nestandardní rodině, takže těžko se vyjadřovat.
Možná, že se teď pohybuji mezi opravdu pečlivými rodiči, ale co se mi zdá opravdu nápadné, ani ne tolik u generace "našich dětí", ale hlavně dětí současných je téměř absence volného času. Mám pocit, že se tomu říká nestrukturovaný volný čas. S malými dětmi mých známých si pořád někdo hraje, pořád se jim někdo "věnuje", běhají z kursů do kursů, hrají na kdeco, mluví kdejakým jazykem, závodí a soutěží v kdečem, chodí do vybraných jeslí, školek a škol.
A pamatuji se také na učitele své sestry, všichni jásali nad mužem ve školství, ještě s housličkami, prostě kantor ideál ..... sestru si neoblíbil, některé dívenky ano, i na školu v přírodě je sebou bral ....... chuděry děvčátka.
Není tady
Jinak moje dětství bylo super, vzpomínám na parní lokomotivy. Od narození vlastně bydlím blízko trati, i když jsme se stěhovali. S děckama jsme vždycky čekali na vlak, jelikož jak od něj létali jistry, tak jsme chodili hasit. Pamatujete přece na ty stráně spálené od jisker vlaku? Vlaky mám ráda dodnes.
Jinak prázdniny u babičky - nádhera. Pamatuji si hlavně vůně, jak to u nich vonělo, vlastně všechno medem, už dvůr tak voněl. A vůni čaje z černého rybízu, který se pil studený...
Vzpomínám na to, jak jsme se doma občas mydlili s bráchou, ale vše v dobrém. Jak jsme lítali po venku, kolikrát jsem spadla do řeky a nikdy jsem se neutopila
Není tady
Tak já jsem první třídu odchodila tak, že jsem byli ve třídě prvňáci, druháci, třeťáci, byla to malá venkovská škola, bylo nás celkem asi 18 v jedné třídě a zajímavý je, že pan řídící nás naučil všechny všechno a uměli jsem být i samostatní. Chodil s náma do lesa, učil nás znát stromy, dělali jsem na zahrádce, bylo to báječný, když někdo zapomněl sváču doma, pan řídící šel dolů do svýho bytu, ukrojil chleba, namazal ho sádlem, trochu posolil. Já na to všechno vzpomínám moc ráda a holky, musím se přiznat, že teda teď momentálně u toho psaní docela dost slzím, protože já jsem měla fakt krásný dětství, neměla jsem mobil, neměla jsem počítač, nic, ale byla jsem šťastná. Pravda, chodili jsem do lampionovýho průvodu k VŘSR, ale mně se líbilo, jak jsem šli přes tu moji rodnou vesnici, svítili jsem jako broučci lucerničkama, odrecitovali jsme básničky, zazpívali písničky, lidi nám zatleskali, on to MNV pojal spíš než oslavu VŘSR, tak spíš jako takovou venkovskou společenskou akci v hospodě, lidi viděli, že někdo s děckama něco dělá, poseděli, poklábosili, udělali hospodským útratu. Hospodu vedli její bývalí majitelé.
Chodila jsem do jiskřiček a pak do Pionýra, ale to nebylo nic poplatnýho režimu, jednou týdně jsme se sešli v hospodě v klubovně, hráli jsme různý hry, chodili ven, měli vánoční besídku, i mikulášskou, bylo to super, nám se to líbilo.
Měli jsem super sámošku, prodávaly tam takový tři starší paní, vždycky před Vánocema tam objednaly zboží jako dárky, byly tam hračky a takový různý jiný věci, co jsem chodila kupovat jako dárky, maminka mi na to dala celou stovku. V tom obchodě bylo všechno, maso, sice balený, ale bylo, salámy, Brňák a Hodoňák, Vysočina i Uherák tam měli. Ty salámy byly poctivý, samý maso, ne mouka. Chodili jsem tam na ledňáky, bylo tam mlíko ve skleněných lahvích, deklíky z tvrdýho staniolu, polotučný mlíko stříbrnej, plnotučný takovej fialovej, podmáslí stříbrnej se zeleným pruhem, jogurty, bílej za kačku deset, s marmeládou za ká třicet, máslo jedničku za deset, dvojku za osm, chleba kmínovej a podmáslovej, rohlík za třicet halířů, loupák za pětatřicet halířů. A cukrlata, ve válečku a v pytlíkách, pomerančovej drops, citronovej, lipo.
Pane Bože, jak mi ty vzpomínky lítají v hlavě.
Když jsme jeli do Brna do starýho Rozkvětu, tam měli všechno, oblečení, metráž, hračky, domácí potřeby, byl tam bufet, v něm pořád plno, skvělý obložený chlebíčky, pomerančovej džus a jahodovej koktejl. Bylo to fakt krásný, neboo Pipigril na Svoboďáku, tam měli všechny možný kuřecí speciality. To jsem měla ráda, vždycky jsem jednou za týden, dva jeli s maminkou do Brna, bylo to fakt super. Nebo nás vzala do Opery, to byla restaurace, dnes je tam banka, na restovaný játra, do Rybeny jsme chodili na rybí jídla, dnes je tam předražená cukrárna.
No jo, fakt na tohle všechno ráda vzpomínám, já jsem měla opravdu báječný dětství a to jsme nijak bohatstvím neoplývali, naši oba byli dělníci, ale nic mi fakt nechybělo, dnes mi chybí jen jedna zásadní věc, ta pohoda toho dětství.
Není tady
a ještě jsem si vzpomněla, na Gagarince, dříve a teď opět ulice Kobližná, byla taková hračkárna a měli tam takový úhledný sáčky velikosti A4 a v tom byly zbytky látek, stálo to 10 káčé a bylo toho tam docela dost, maminka mi to kupovala a my jsme pak s holkama šily na panenky, seděly jsem u mají babičky před barákem na lavičce, roztahaný šití a švadlenily jsem o stošest. To nás bavilo, měly jsme tolik oblečků pro panenky, nebo jsem si tam taky kreslívaly. Jéžišinku, já tady za chvilku napíšu celej román vzpomínek
Není tady
Narodila jsem se přesně v půlce padesátých let,bydleli jsme v nájemním domě,kde sice v bytě byla koupelna,ale záchod byl společný na chodbě pro několik rodin,obojí prarodiče ale měli dokonce suchý záchod nejen pro více rodin,ale i na dvoře,docela daleko od vlastního bytu,takže pro mne je WC v bytě málem dosud vrchol komfortu,topili jsme v kamnech a žádné dveře se tehdy nezamykaly,jen na noc,takže když šla k někomu návštěva,tak prostě přímo až do kuchyně,jen na ty dveře do kuchyně se zaklepalo.
Byla jsem dlouho jedináček opečovávaný babičkou,dědou a téměř nevidomou tetou,která byla rozvedená,neměla děti,takže mi věnovala i přes svůj hadicap spoustu svého času.
Oboje prarodiče bydleli poměrně blízko,byli v důchodě,takže jsem si je dost užila.
Bydleli ve dvorních bytech,kde voda byla jen z pumpy a když v zimě náhodou zamrzla,tak nebyla žádná,dodnes vzpomínám,jak matka mých spolužaček,bydlely ve stejném domě co prarodiče, právala prádlo v trokách (necky) na dvoře,ať byla zima nebo léto.
Škola i v sobotu,dokonce na směny,byli jsme silné ročníky.Nákupy...koloniál u Lipčíků,mléko v konvích u paní Pokorné,maso v řeznictví,ale málo,jelikož babička pěstovala králíky,takže jsme se stravovali bio,vajíčka od druhé babičky...zelenina na trhu.Ale na ovoce se stávaly fronty,hlavně před Vánoci,právě ta moje zmiňovaná teta,jelikož byla v invalidním důchodu,tak měla čas stávat v těch frontách,někdy i já s ní a tak jsme měli nedostatkové mandarinky,banány,pomeranče,nebo vánoční kolekce.Ženské si kolikrát v těch frontách i vjely do vlasů,obrazně ovšem,kvůli předbíhání a hlídaly se navzájem kolik která čeho bere,aby zbylo na všechny.
V sobotu koupání ve vaničce,k tomu hrál dráťák " O nás dvou" "Je nás jedenáct" a další "hity" té doby.Večer Hajaja s nezaměnitelým hlasem pana Brodského a v neděli po obědě pohádka.
Televizi jsme měli až jsem byla v nějaké druhé třídě..stejně vysílali až večer.
Běhání po ulici,rodiče ani nanapadlo se o nás bát,prostě jsme řekli,že jdeme ven s tím a s tím, a bylo to.To tak asi od první třídy,jinak do té doby hraní na dvorech v parku,později, asi tak od třetí třídy sbírání a vymněnování pohlednic zpěváků,ubrousků,obalů od čokolády,žvýkaček.
Dovolené z ROH po vlastech českých,otec fotil a i fotky si dělal sám,takže máme z každé dovolené album,v Luhačovicích v roce 1960 je moje maminka na kolonádě v široké sukni,halence,klobouku a bílých rukavičkách.Byla švadlena a na oblečení si vždycky potrpěla,i když penězi neoplývali,uměla spíchnout model z ledasčeho.
Hodně se chodilo na kus řeči k sousedům,jen tak, a nedělní návštěvy po rodině byly téměř pravidlem,hlavně v zimě.V létě výlety do přírody.
Vzpomínám,jak spolužačka měla babičku kdesi na vesnici,muselo se jet vlakem asi 25 km,pak přesednout do druhého vlaku a následně ještě asi 2 km lesem.My jsme byly v páté třídě a úplně normálně jsme tam v sobotu odpoledne jezdily samy.A v neděli večer zpátky!
V dnešní době nemyslitelné.
A co jsem v dětství měla nejvíc ráda,knížky,děda i naši mi četli od mala,jak jsem se naučila číst,tak jsem přečetla každý papír a hned jsem začala chodit do knihovny
.Každé Vánoce byly knížky,podpultového Vinetua jsem přečetla za vánoční prázdniny.A vysněné bílé kozačky,asi ve čtvrté třídě....
Později,to už jsme bydleli na sídlišti,tak celodenní bruslení v uhelných prázdninách,ježdění v partě na kolách,hraní vybíjených a bedmintonových turnajů,lítání jen tak po lesoparku...
Jo,to by se vzpomínalo...
Není tady
Modroočka napsal(a):
Tak já jsem první třídu odchodila tak, že jsem byli ve třídě prvňáci, druháci, třeťáci, byla to malá venkovská škola, bylo nás celkem asi 18 v jedné třídě a zajímavý je, že pan řídící nás naučil všechny všechno a uměli jsem být i samostatní. Chodil s náma do lesa, učil nás znát stromy, dělali jsem na zahrádce, bylo to báječný, když někdo zapomněl sváču doma, pan řídící šel dolů do svýho bytu, ukrojil chleba, namazal ho sádlem, trochu posolil. Já na to všechno vzpomínám moc ráda a holky, musím se přiznat, že teda teď momentálně u toho psaní docela dost slzím, protože já jsem měla fakt krásný dětství, neměla jsem mobil, neměla jsem počítač, nic, ale byla jsem šťastná. Pravda, chodili jsem do lampionovýho průvodu k VŘSR, ale mně se líbilo, jak jsem šli přes tu moji rodnou vesnici, svítili jsem jako broučci lucerničkama, odrecitovali jsme básničky, zazpívali písničky, lidi nám zatleskali, on to MNV pojal spíš než oslavu VŘSR, tak spíš jako takovou venkovskou společenskou akci v hospodě, lidi viděli, že někdo s děckama něco dělá, poseděli, poklábosili, udělali hospodským útratu. Hospodu vedli její bývalí majitelé.
Chodila jsem do jiskřiček a pak do Pionýra, ale to nebylo nic poplatnýho režimu, jednou týdně jsme se sešli v hospodě v klubovně, hráli jsme různý hry, chodili ven, měli vánoční besídku, i mikulášskou, bylo to super, nám se to líbilo.
Měli jsem super sámošku, prodávaly tam takový tři starší paní, vždycky před Vánocema tam objednaly zboží jako dárky, byly tam hračky a takový různý jiný věci, co jsem chodila kupovat jako dárky, maminka mi na to dala celou stovku. V tom obchodě bylo všechno, maso, sice balený, ale bylo, salámy, Brňák a Hodoňák, Vysočina i Uherák tam měli. Ty salámy byly poctivý, samý maso, ne mouka. Chodili jsem tam na ledňáky, bylo tam mlíko ve skleněných lahvích, deklíky z tvrdýho staniolu, polotučný mlíko stříbrnej, plnotučný takovej fialovej, podmáslí stříbrnej se zeleným pruhem, jogurty, bílej za kačku deset, s marmeládou za ká třicet, máslo jedničku za deset, dvojku za osm, chleba kmínovej a podmáslovej, rohlík za třicet halířů, loupák za pětatřicet halířů. A cukrlata, ve válečku a v pytlíkách, pomerančovej drops, citronovej, lipo.
Pane Bože, jak mi ty vzpomínky lítají v hlavě.
Když jsme jeli do Brna do starýho Rozkvětu, tam měli všechno, oblečení, metráž, hračky, domácí potřeby, byl tam bufet, v něm pořád plno, skvělý obložený chlebíčky, pomerančovej džus a jahodovej koktejl. Bylo to fakt krásný, neboo Pipigril na Svoboďáku, tam měli všechny možný kuřecí speciality. To jsem měla ráda, vždycky jsem jednou za týden, dva jeli s maminkou do Brna, bylo to fakt super. Nebo nás vzala do Opery, to byla restaurace, dnes je tam banka, na restovaný játra, do Rybeny jsme chodili na rybí jídla, dnes je tam předražená cukrárna.
No jo, fakt na tohle všechno ráda vzpomínám, já jsem měla opravdu báječný dětství a to jsme nijak bohatstvím neoplývali, naši oba byli dělníci, ale nic mi fakt nechybělo, dnes mi chybí jen jedna zásadní věc, ta pohoda toho dětství.
spletla ses, byl to soudruh učitel
Není tady
šmankote, já jsem tak ráda, že nemám takové prazážitky jako někteří
Není tady
Já si pamatuji na sovětskou okupaci, to mi byly čtyři roky ... to se nedalo zapomenout ... a pak si pamatuji, jak jsem jezdila na prázdniny k babičce a dědečkovi do jižních Čech, ke Strakonicím. Děda s babi měli doma družstevní krávy, takové ty s tou žlutou trojhrannou visačkou v uchu a mně se hrozně líbilo ty krávy pozorovat v chlívě, protože takhle obrovské zvíře jsme přece jenom v Praze neměli.
Vydržela jsem tam sedět na dřevěné stoličce celé hodiny, unvitř chlíva byl smrad z močůvky, okolo lítaly mouchy, ale mně to nevadilo, hlavně že jsem se měla na co koukat Uvnitř chléva bylo hnízdo jiřiček, jednu mladou jiřičku jsem zachránila, když vypadla z hnízda a nesla jsem ji dědovi, který ji na žebříku vynesl zpátky do hnízda. Babička a děda měli kočku, které jsem říkala "Paní Růžičková", protože jí voněl kožíšek senem, jak spala nahoře na půdě a vůně usušeného sena mi připomínala sušené růže.
Jo! A pamatuji si, jak jsem chodila s tátou do mlékárny kousek od nás v Košířích, kde jsme tenkrát bydleli a poroučela jsem si tam plněné hořické trubičky Každou neděli jsem chodila s mámou na procházku na stráň nad konečnou tramvaje na Kotlářce, kam chodili lidé z širokého okolí s dekami, které si rozprostřeli a za pěkného počasí se slunili. Už v osmdesátých letech se stráň přestala udržovat a postupně zarostla náletovými dřevinami
A pamatuji si ještě na staré pražské tramvaje s plošinami a dřevěným interiérem ve vagónech, jakož i na průvodčí v tramvajích
Upravil(a) Kiara (14. 11. 2011 21:28)
Není tady