sahleb napsal(a):

Jaku napsal(a):

Holky ono je v takovým případě s vámi a vám podobnými jednáno tak,jak jim to dovolíte.Já bych jim místo odpovědi jasně a srozumitelně řekla,že se o svých zdrav.problémech takto bavit nebudu a kdybych nechtěla být pochopena,změna doktora by byla víc než nutná!
Žiju sice tady,ale to co poppisujete,jsem na vl.kůži fakt nezažila.Byť se mi doktorka teda osobně nepředstavovala.

Mno ja jsem to lekari nebo te sestre co me na chodbe vyzpovidala jako policajt samozrejme nedovolila. Taky jsem o tom nehodlala hovorit jen zhruba.

Me napriklad gynekolog (na kterehos i stezovaly vsechny me spoluzacky) nechal po dobu vysetrovani otevrene dvere na chodbu. Do mistnosti prichazeli lidi s dotazy. Venku dalsi. Byla jsem polomrtva studem. Taky jsem mu to nedovolila. Proste to udelal. Antoz naha, nemohla jsem moc protestovat ani odejit. Veci jsem mela dost daleko.

Menit doktora nebylo absolutne mozne. Nikdo jiny me nevzal.

Moje matka byla tezce nemocna, velmi tezce. Musela jsem ji jako teenager vezt primo do nemocnice. Gynekolog ji vysetroval jen za zidkou.


To neni o pacientech, toje o respektu lekaru k pacientovi.

Tomu se mi nechce vůbec věřit nebo se to nanejvýš snad mohlo odehrát v nějaké Vesničce střediskové v šíleným zapadákově,ale ne v civilizovaným světě.A i tak by teda s vyšetřováním nezačal u mě dřív,než by ty dveře zavřel.

lupina montana napsal(a):

Bacha na tučňáky!
http://www.youtube.com/watch?v=Sf6MQF_M … ure=relmfu

A má moooc pěkný šaty,hlavně barevně,

AndreaP. napsal(a):

Dovolit/nedovolit nebylo myšleno ve smyslu  "ano pane doktore, můžete otevřít ty dveře" ... ale v okamžiku, kdy to udělal mu slušně, leč důrazně říct, aby je zavřel. O ničem jiném to není. To co jsi popsala fakt nepochopím. Nejsem nijak extra průrazná si myslím, ale v okamžiku, kdy jde o mně nebo mé děti, tak ano. Nikdo jiný než ty sama nebude hájit Tvá práva. Ale pokud dáš najevo, že na nich trváš, uvidíš tu změnu. Je to 14 dní, co jsem měla kolaps a skončila v nemocnici...věci kolem a kolem nejsou podstatné, ale v okamžiku, kdy zjistili, že jsem odmítla podepsat papír (rozuměj dovolila jsem si nechovat se jak tupá ovce, ale žádala vysvětlení)...si na mně zavolali dokonce primářku. Neuspěli. Byla jsem slušná, leč důrazná. Obrat byl neskutečnej, okamžitej. Lékaři se ke mně najednou chovali úplně jinak, doktorka se mi přišla omluvit za "nedorozumění" a zmíněná primářka i rozloučit. O tom, že mi pak nabídli po vyšetření i vodu k napití, tak to překvapilo i mně, stejně jako dotaz, jak jsem byla spokojená. A tak by to mělo vypadat ! Problém je, že lidi mají pořád zakódováno, že lékař je bůh, který se musí na slovo poslouchat a obdivovat....ale tak to opravdu není, je to taky jen člověk.

Dovolit ve smyslu, ze jsem mu nedovolila aby dvere otevrel, je odpoved na to, ze udela jen to co mu dovolis.A presto to udelal.
Mno dneska je to fakt jine. A ja jsem strasi a zkusenejsi. Ja jsem byla na skole jako zakyne. Ty dvere nemel vubec otevirat a matku nemal vysetrovat v sale za zidkou, ktde vse slysel kazdy i ja.
Jako holky jsme chodily na gynekolgii po trech do ordinace. Stydely jsme se priserne, zadna zmena by se samozrejme nekonala. To je jen naivni nazor. Nikdo by se neprisel omluvit. To je zrejme uz z jednani.

To byl lekar, ktery mel hlasky k nemocnym zenam jako: "Vy davate kazdymu Bulharovi na zidli , co? ,nemyslete si, ze to co do vas trkam, je pansky prirozeni....".Stejne jsme k nemu musely jit priste. V ordinaci byl zasadne sam.

Upravil(a) sahleb (27. 3. 2012 15:58)

Jaku napsal(a):

Tomu se mi nechce vůbec věřit nebo se to nanejvýš snad mohlo odehrát v nějaké Vesničce střediskové v šíleným zapadákově,ale ne v civilizovaným světě.A i tak by teda s vyšetřováním nezačal u mě dřív,než by ty dveře zavřel.

Záleží na roce. Do revoluce byl lékař naprosto nekompromisním pánem situace a nikdo o tom nedebatoval Když jsem se v r. 82 nesměle, ale rozhodně vzepřela nátlaku na genetice (chtěla jsem další dítě jen za předpokladu, že bude zdravý a dotyčnýho doktora to z nějakých důvodů nesmírně pohoršilo) byl z toho bengál a div si mě tam neukazovali.
A to bylo osvícený pracoviště
Stalo se mi cca v témže roce, že jsem seděla rozcpená na gyndí koze, načež doktor beze slova zmizel a vrátil se za chvíli se svitou mediků
Já byla sice naprosto šokovaná a věděla jsem, že bych tomu měla nějak zamezit - jenže jsem netušila jak.

sahleb napsal(a):

Jaku napsal(a):

Holky ono je v takovým případě s vámi a vám podobnými jednáno tak,jak jim to dovolíte.Já bych jim místo odpovědi jasně a srozumitelně řekla,že se o svých zdrav.problémech takto bavit nebudu a kdybych nechtěla být pochopena,změna doktora by byla víc než nutná!
Žiju sice tady,ale to co poppisujete,jsem na vl.kůži fakt nezažila.Byť se mi doktorka teda osobně nepředstavovala.

Mno ja jsem to lekari nebo te sestre co me na chodbe vyzpovidala jako policajt samozrejme nedovolila. Taky jsem o tom nehodlala hovorit jen zhruba.

Me napriklad gynekolog (na kterehos i stezovaly vsechny me spoluzacky) nechal po dobu vysetrovani otevrene dvere na chodbu. Do mistnosti prichazeli lidi s dotazy. Venku dalsi. Byla jsem polomrtva studem. Taky jsem mu to nedovolila. Proste to udelal. Antoz naha, nemohla jsem moc protestovat ani odejit. Veci jsem mela dost daleko.

Menit doktora nebylo absolutne mozne. Nikdo jiny me nevzal.

Moje matka byla tezce nemocna, velmi tezce. Musela jsem ji jako teenager vezt primo do nemocnice. Gynekolog ji vysetroval jen za zidkou.


To neni o pacientech, toje o respektu lekaru k pacientovi.

ale to už je hoooooooooooooooooooooodně dávno, možná ti nedošlo, že za tu dobu se toho hodně změnilo

lupina montana napsal(a):

Jo a místo činu bylo Praha, JAku

Tady v Praze je to běžnej jev , stalo se mi to mockrát .
Bud to bylo nějaký nově založený soukromý středisko , který si tam nabralo lidi bez vychování , stalo se mi to i na gyndě v docela známý firmě , že sestra zavolala do chodby na naši sousedku informaci, z který nám bylo všem sousedkám jasný, že je těhotná a má problémy . Úplně jsem se styděla za tu blbou sestru .
A zase na dětský psychiatrii v Motole byly ukrajinský sestry , který byly úplně úžasný, vycepovaný od primáře , chovaly se líp než češky.

Tak takovej šok jsem bohužel zažila taky .
Když jsem se přestěhovala do Prahy po rozchodu s manželem , chtěla jsem si sehnat psychoterapii abych měla odbornou péči, bylo mi tehdy už dost blbě .
Tak jsem netroškařila a zavolala přímo  Ci*mic*kýmu , nevím co mě to napadlo a on mi řekl, že jí dělají a že mám přijít k němu na pohovor .
V čekárně byly samé pohledné ženy, což já jsem tehdy byla taky.
To se mi zdálo zvláštní , že tam má samý hezký blázny .

Ovšem když jsem vešla dovnitř, řekl mi že psychika souvisí s fyzičnem a že se musím svléknout do půli těla !! Tak jsem tam udiveně seděla s nahýma prsama a čekala, co vydedukuje z mého fyzična .

Chvili mě studoval a pak jsem šla domů. Na psychoterapii nějak zapomněl a když jsem mu volala, vymlouval se .
Asi z mých prsou došel k závěru , že jsem neléčitelná
Když jsem to vyprávěla svýmu psychologovi, považoval to za můj další blud

Upravil(a) novavila (29. 3. 2012 10:56)

aprill napsal(a):

lupina montana napsal(a):

Jaku napsal(a):

Tomu se mi nechce vůbec věřit nebo se to nanejvýš snad mohlo odehrát v nějaké Vesničce střediskové v šíleným zapadákově,ale ne v civilizovaným světě.A i tak by teda s vyšetřováním nezačal u mě dřív,než by ty dveře zavřel.

Záleží na roce. Do revoluce byl lékař naprosto nekompromisním pánem situace a nikdo o tom nedebatoval Když jsem se v r. 82 nesměle, ale rozhodně vzepřela nátlaku na genetice (chtěla jsem další dítě jen za předpokladu, že bude zdravý a dotyčnýho doktora to z nějakých důvodů nesmírně pohoršilo) byl z toho bengál a div si mě tam neukazovali.
A to bylo osvícený pracoviště
Stalo se mi cca v témže roce, že jsem seděla rozcpená na gyndí koze, načež doktor beze slova zmizel a vrátil se za chvíli se svitou mediků
Já byla sice naprosto šokovaná a věděla jsem, že bych tomu měla nějak zamezit - jenže jsem netušila jak.

na někom se to musí naučit

To jistě ano, ale jaksi za dodržení jistých podmínek. To jest, že to pacientce minimálně oznámí, vysvětlí a ještě správněji, že se pacientky zeptá, zda s tímto souhlasí. To jak je popsáno, je pro mně naprosto nepřijatelné. Mimochodem, co je mi známo (několikrát se mi to stalo), v dnešní době pacient musí podepsat, že s přítomnosti medika souhlasí, pokud nepodepíše, medik nemůže být přítomen. On rok 1982 byl opravdu před 30 lety Stojím si za tím, že člověk o sobě rozhoduje sám, pokud se mi něco nelíbí, tak to dám najevo.
A když to vezmu hooodně zpátky, i tenkrát to bylo o lidech ... bylo mi zhruba jedenáct a skončila jsem díky svému onemocnění v nemocnici. Kombinace nemocné dítě - to je přesně to, co medici potřebují. I když jsem byla dítě, přišel za mnou ošetřující lékař a zeptal se mně, zda mi to nebude vadit...ono je to opravdu vše o lidech, a to jak na jedné, tak na druhé straně.

helena napsal(a):

Hodně se to zlepšilo, ale spousta lidí si pořád ještě "netroufá"... a upřímně řečeno, v medicíně jako kdekoli jinde panuje provozní slepota a doktorovi, pro kterýho je svlečený tělo denním chlebem, fakt nemusí v ten moment dojít, že se pacient může cejtit jako "kus" bez duše a pocitů.

Ta provozní slepota, to je přesně ono. A to je jeden díl. Další díl je "profesionální" chování k pacientovi. Denním chlebem rozcapené ženské být mohou. Profil studentů medicíny rozhodně nedává naději v nějaké očekávání extra empatie, ale na druhou stranu jsem si uvědomila, že spousta věcí mi dojde, až když se mi stane. Čili těm doktorům dojde, že se chovají špatně, neprofesionálně, až při nějaké vlastní hospitalizaci. A ani to většinou nestačí, protože většina normálních smrtelníků se snaží nepříjemný zážitek zasunout co možná nejhlouběji.
Součástí přípravy a výchovy mediků by mělo být i toto. To znamená, aby žádoucí způsob chování učitelé sdělili, oni i okolí vyžadovali a bezděčně, ve smyslu exempla trahunt, předváděli.
Dcera byla proškolena v nižším zdravotnickém personálním zaměstnání a pak i pracovala na pracovišti, které spravuje církev. Když mi vyprávěla o jejich vrchní sestře, nestačila jsem valit kukadla. Pak mi onemocněla maminka a část hospitalizace strávila na pracovišti stejného typu (shodou okolností ve fakultní nemocnici ).
Jen jsem koukala, jak dcera "prudila" tamější sobě rovné, kolik chyb, jak zásadních a zbytečných bylo v péči. Jak překvapen byl i ošetřující lékař, co by vlastně mohl (nebo spíš měl) po svém nižším zdravotnickém personálu požadovat (a vice versa, samozřejmě).

helena napsal(a):

Čili těm doktorům dojde, že se chovají špatně, neprofesionálně, až při nějaké vlastní hospitalizaci.
Taky ne vždycky, protože vrána vráně... pardon, kolega ke kolegovi se přece jen chová trošku jinak.
Co vím, tak lékařská etika se učí, akorát jednak ten rozsah asi nebude nic moc oproti odbornejm předmětům, druhak to v praxi vypadává jináč - lhostejno zda "díky" fofru nebo určité, řekněme, ležérnosti starších kolegů... čímž se kruhem vracím k těm výše uvedeným vránám.

Z blízké zkušenosti - druhdy vrána nevychytá všechno a bolestivý klov do očka proběhne. A nebo se něco děje s člověkem, na kterém ti záleží. Ne vždycky musí prosáknout, žes MUDr. (v opravdu špatné situaci, v bezvědomí, v bolestech a spol.) se to třeba nepodaří sdělit, navíc se octneš tam, kde tě neznají, a zkušenosti jen sviští. A s bílou mafií, jíž jsi býval členem, máš společnou jen - tu barvu svého bílého anděla.
A tohle není etika - tohle je chování, jednání. Tím nechci říct, že neexistuje slovní spojení etické chování, a je namístě, ale myslím si,že do předmětu lékařská etika spíš patří otázky co ještě je nemoc a co už ne, co je medicína a co ne, co je a co není dejme tomu, navzdory medicínsko-průmyslovému komplexu, nemoc k léčení a jestli je to vůbec nemoc. A jestli jsou malý prsa nemoc, i když chci velký a mám pocit, že jsem kvůli tomu svedená a opuštěná.
Zatímco mně jde o to vycvičení k diskrétnosti, k ohleduplnosti, k tomu, že nemusím prodělat zlomeninu nohy, abych věděla, že se takovýmhle pacientům špatně chodí...... Že lidi jsou různí a některým se z různých důvodů třeba obtížně leze na vyšetřovací lehátko, a že ačkoli jsou ta lehátka polohovací a zvedací, většina pacientů si netroufne, nebo neumí, nebo je nenapadne s nimi manipulovat ......Že ačkoli je to strašně nepříjemné, sdělení špatné diagnózy je na lékaři a ne na příbuzných...... Že pokud člověk není zbaven svéprávnosti, je partnerem k jednání a rozhodování o sobě on, a zároveň není možné chtít rozhodnutí teď hned ihned po nemocném, nerozhodném, starém unaveném člověku, pokud to není nezbytně nutné....... Že většina nemocných lidí jsou lidé vyššího věku, že většina lidí vyššího věku hůře vidí a slyší, že pokud na někoho takového něco zády k němu stydlivě s řečovou vadou něco zašeptám a on neodpoví, neznamená to, že souhlasí, nebo že mi tím naznačuje, abych si políbila ........Že valná většina lidí nesmírně špatně snáší nesoběstačnost a přítomnost veřejnosti v tak intimních věcech, jako je třeba vylučování.......... A tak.
Co ti mám povídat?
Fakt je, že spousta takovýchto věcí se vlastně doktora přímo netýká, ale zdravotnictví je hierarchizované a i ta nevychovaná sestra, která se na tebe utrhuje v čekárně, je jeho sestra. V nemocnici jsou navíc vrchní sestry a staniční sestry (a hlavní sestra).

Mmch, nedávno jsem poslouchala Radkina Honzáka a ten učí etiku na medicíně a říkal, že na otázku "co je to nemoc" studenti zásadně říkají, že "opak zdraví".
Tak to už je od základu špatnej úhel.....

Teda já sem toho Lišku dala, abyste se tomu zasmály a né, abyste hned vytahovaly traumatické zážitky ... to aby se sem člověk bál cokoliv přidat ...

Přece jen doba pokročila a i zde máme doktory, kteří vás přivítají podáním ruky a když vás vidí poprvé, tak se i představí ... to, co tu popisujete jsem opravdu za posledních 20 let nezažila.

Upravil(a) Míša Kulička (29. 3. 2012 17:18)