Ahojky, tak jsem se opět  dostala do celkem těžké situace. Mám problémy v práci, je psychicky celkem hodně vyčerpávající, kladení stále větších nároků, ohodnocení ale stejné. Dříve mě bavila, dnes už tolik ne. Jsem vyčerpaná, mám depresivní nálady a pomalu ale jistě se to odráží i v mém vztahu s přítelem, pracuji totiž i po večerech protože nestihám.
Včera jsme spolu jen tak leželi, povídali si. Bylo vidět že přítel je z rozhovorů o práci unavený. Řekl mi že když bude dneska ještě nemocný (má virozu) tak pojede k sobě (oba máme svůj byt), načež já řekla že to bez něj 2 dny nevydržím. On mi na to řekl že tu budu mít zítra přes noc kamarádku a můžu se k ní přitulit. Já mu řekla že se s ní netulím a jak to myslí. On řekl že by mu nevadilo kdybych s ní něco měla, že to nepovažuje za nevěru jako s chlapem ale že by to musel vědět dopředu. Já byla v tu chvíli hotová, nejdříve tichá domácnost, potom jsem brečela, vyčítala mu co mi řekl, byla jsem nepříjemná, říkala jsem mu že už ho s prací otravovat nebudu atd. Pořád jsem měla potřebu o tom mluvit ale on nechtěl, řekl že to řekl proto aby se odlehčila atmosféra a abych myslela na něco jiného než na práci. nevěřím mu, myslím že to řekl proto že to tak cítí a že ho ta představa vzrušuje. Jsem poslední dobou hrozně citlivá, mám v sobě jakoby smutek a prázdno a tohle mi docela ublížilo. Ráno odešel do práce, před spaním  jsem mu řekla že budu dneska sama, ať jede k sobě i když bude zdravý. Cítím se hrozně mizerně. Možná mu křivdím, možná je to normální, možná je dobře že to řekl a neskrývá to ale.....sedím tu jako zpráskaný pes, nechce se mi do ničeho, jen utéct daleko.