Přesně tak, Crabe: jsme jenom lidé a občas si musíme připomenout, kdo skutečně jsme

Ti lidé mně občas sejřej, ale střílet je by mne nenapadlo.
Spíš pořád a pořád jim stále dokola a trpělivě (kurňa fix) připomínat, kým vlastně jsou
A hlavně u toho nezapomenout, kým jsem já

Nemám na to jednoznačný názor, ale věřím, že do "nicoty" neodchází. Nevěřím tomu, že by něčí duše byla smrtelná - a zvířata duši evidentně mají.
Z čistě praktického hlediska je lepší chovat "domácí" kočky, kastrovat a nepouštět je ven, protože když se potulují, tak se jim většinou hodně brzo něco stane :-(

Crabat napsal(a):

To by byl sice úžasně opsaný kruh, Kiaro, ale toto se děje pouze v případě, že bys ke svým miláčkům měla nějaké významné resty (tj. např. krutě bys je trápila). Jinak k tomu nedochází, protože není přeci žádoucí vědomí snižovat, ale právě naopak, veškerý život směřuje k jeho povýšení a nakonec splynutí s Vědomím absolutním.

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Svět za bariérou je vůbec úžasný. A již jen o něm přemýšlet nás produchovňuje, natožpak se ho dotknout a vstupovat do něj.

jak to myslíš, crabate ? jako že ve zvířecím těle je duše něco míň, než v těle člověka ?

no, já myslím, že lidi toho o vědomí u zvířat moc neví. a když kolikrát vidím chování lidí, přijdou mi oni, jako ta nižší forma vtělení

Vědomí na sebe bere takové podoby, jež odpovídají celkovému pocitu naladění vlastní Duše. Vstupuje do tvarů a s nimi spojených inkarnací, aby si zodpovědělo vnitřní otázky, jež se v něm z hloubi své podstaty otevírají. Neohlíží se na to, jestli z lidského chápání je některá cesta delší anebo více přímočará. Ono prostě chce znát! A tak se promítne do nerostu a tisíce let (z našeho pozemského hlediska vnímání) trvá ve své kvalitě a vyzařuje kolem sebe vibrace vnitřního uspořádání, jimiž ovlivňuje prostor kolem sebe. 

Zeptáš se, jaký to má důvod?.. Inu, jaký má vlastně důvod samotné bytí?.. Je to přeci Vědomí, které se přelévá do nekonečné škály tvarů, výseků pohledů individuálních bytostí, protože chce pochopit jaké to doopravdy ve své podstatě je. A to ne jen předpokládané, myšlené, či tušené poznání, ale na vlastní kůži prožité, hluboce procítěné až do morku kostí, na samotnou dřeň naší vnímající podstaty.

A proto jsme tady. To Vědomí samo se skrze nás zhostilo světa. A aby se nakonec zase mohlo spojit s původním Zdrojem, vytváří nesmírně složitou linii souvislostí (tedy z lidského hlediska složitou ), skrze niž se přelévá v jednotlivých inkarnacích, roste samo v sobě, jak nabývá zkušeností pěkně odspodu, ze samotné pralátky bytí, až nakonec po nesčetných peripetiích bloudění a nabývání vnitřní moudrosti, se konečně vrací domů.

Cítíš v tom ono spočinutí i vnitřní zahrnutí všeho?.. Tak toto je smyslem vlastní podstaty bytí.

Jo, to je mi jasný. jedině ji od začátku vychovávat jako domácí nebo zahradní :-)

Ono to vlastně není jejich poslání, ale jejich projev dravé hravosti. Čehož člověk hojně využívá. Pak se však diví, když v souladu se svým pudem jednají i v jiných oblastech stejně anebo podobně. Jo, pochopit správně kočku a neidealizovat si ten měkký vrnivý kožíšek, není tak snadné.

Já vím a snažím se to pochopit. Snad takové to "vrána k vráně"... Člověk je inspirován tím, co sám obdivuje. To mně už se zase víc líbí nepokrytý dravec, i když těžko takového tygra anebo pumu chovat doma jako mazlíčka.

Rozhodně je mi ale bližší vlk Lupiny, než takové roztomilé koťátko vyhřívající se na sluníčku. A těžko bych dokázal přesně vyjádřit proč. Snad pro tu nespoutanost, nedomestikovanost, ale asi to bude ještě podstatně složitější. Přitom pozoruhodná vlastnost koček být ve dvou světech současně by hrála velmi intensivně v jejich prospěch, avšak celkový tonus z mé strany je spíše odmítavý. Ovšem chápu, že pro dítě je to magické zvířátko a úplně se do něj zblázní.

Ano ano, přesně, je to úplně něco jiného, než když přijde domestikované zvíře. Ani nevíme, o co jsme se připravili, když jsme jejich duši připodobnili té naší. Protože tím, když jsme tak učinili, jsme částečně spoutali i tu svou.

koniklec napsal(a):

Vzhledem k tomu, že kočky jsou vlastně chlupatý andělé, tak kočičí nebe existuje - je to taková zásobárna kočkoandělů, ze které k nám vždycky přijde právě ten, který v tu chvíli má přijít.

Jo a když kočka zemře, tak to znamená, že se vrátila tam domů, aby se pořádně vyspinkala, napapala mohla zase vyrazit do našeho světa.

Z výše uvedeného vyplývá známá kočičí vlastnost, totiž že kočky si nepořizujeme a už vůbec ne ve chvíli, kdy my chceme - tohle jaksi řídí Velká kočka

Pulsatilko, ano, kočky jsou osobnosti!

Selima napsal(a):

Psie určite... a asi aj mačacie.