Tak říká se, že mezi námi není rozdílu. A že prý sedm kočičích životů, a potom přichází lidské vtělení. Možná že je Tvá kočička zrovna někde v očistci, kde ještě na sobě může pracovat a dovyvíjet svůj předchozí kočičí život, a potom se zase narodí jako koťátko nebo jako děťátko.

Elso, velmi Ti rozumím ... letos jsem se navždy rozloučila se dvěma kočičkami zbyly mi ještě tři a toho nejstaršího, čtrnáctiletého mazlíčka celé rodiny si pečlivě střežím jako oko v hlavě

Je pravdou, že jsem se nikdy nezamýšlela nad tím, zdali existuje nějaké kočičí nebe, protože všechny kočky, které mi kdy prošly životem a doprovodila jsem je až na druhý břeh chovám především ve svém a nikdy na ně nezapomenu.

Crabate - zajímavá teorie Podle ní jsem duchovní matkou několika nenarozených lidí, kteří byli v předchozím životě mými kočkami Snad Pánbůh dá a dopřeje mi, abych se ve svém příštím životě stala jejich kočkou zase já

Upravil(a) Kiara (23. 9. 2011 14:40)

To by byl sice úžasně opsaný kruh, Kiaro, ale toto se děje pouze v případě, že bys ke svým miláčkům měla nějaké významné resty (tj. např. krutě bys je trápila). Jinak k tomu nedochází, protože není přeci žádoucí vědomí snižovat, ale právě naopak, veškerý život směřuje k jeho povýšení a nakonec splynutí s Vědomím absolutním.

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Svět za bariérou je vůbec úžasný. A již jen o něm přemýšlet nás produchovňuje, natožpak se ho dotknout a vstupovat do něj.

Crabat napsal(a):

Jinak je zajímavé, co o tom píše Monroe. V okamžiku, kdy se uvolníme na svých toulkách z hmotného těla, můžeme se tam setkat s těmito kočičími mazlíčky. Kočky totiž žijí v obou světech zároveň, proto tam vlastně potkáme všechny, které jsme kdy chovali. Ty, co zemřely i ty, co jsou ještě doma (a vlastně tam nemají co pohledávat).

Otevřeli jsme zajímavé téma, Crabate ...

Nedlouho po odchodu druhé kočky jsem měla sen, ve kterém jsem skutečně viděla všechen svůj úctyhodný kočičinec: jak kočky, které už zemřely, tak ty, které jsou ještě naživu. Jednu dobu jsme měli až sedm koček, poté se jejich počet ustálil na pěti a v současné době mám tři Zvířátka přicházela a odcházela a když to poctivě spočítám, od dob, co bydlím na vesnici jich během dvaadvaceti let prošlo naším domovem dvanáct a když k tomu připočtu dva kocoury, které jsem měla za svobodna a kočku s kocourem, které jsme měli, když jsem byla ještě dítětem, vychází mi úctyhodný počet šestnácti tvorečků

Skoro si myslím, že to už je na titul "Zasloužilá kočičí máma"

Nicméně je zajímavé, že se mi ve snu skutečně proťaly dva světy a sloučily se v jeden, ve kterém jsem viděla vedle sebe ležet kočky "z obou břehů" Takže si myslím, že Tvůj výklad je vcelku vysvětlující

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška

Kiara napsal(a):

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška

náš mladej neviděl naši kočku mrtvou, prostě se jednou nevrátila. vzalo ho to šíleně, měsíc ji chodil všude možně hledat, vyhlížel ji, než mu došlo, že už nepřijde. nikdy nezapomenu na ty jeho velký, smutný oči, když čekal, že se třeba ten den vrátí a nevrátila. byl na ni zvyklej, byla jeho miláček, každý ráno ho vyprovázela do školy. ťapkala si to vedle něho

PPavlaa napsal(a):

Kiara napsal(a):

No vidíš, erem - my jsme zase nemohli mít psa, protože děti měly silnou alergii na psí srst

S tím kocourkem je to smutné ... já se vždycky snažila dbát na to, aby byly děti pohledu na ostatky milovaného zvířátka pokud možno ušetřeny, stalo-li se něco podobného. Děti tohle nemají zkrátka vidět mně se to poprvé stalo, když mi bylo pět let a pamatuji si to dodneška

náš mladej neviděl naši kočku mrtvou, prostě se jednou nevrátila. vzalo ho to šíleně, měsíc ji chodil všude možně hledat, vyhlížel ji, než mu došlo, že už nepřijde. nikdy nezapomenu na ty jeho velký, smutný oči, když čekal, že se třeba ten den vrátí a nevrátila. byl na ni zvyklej, byla jeho miláček, každý ráno ho vyprovázela do školy. ťapkala si to vedle něho

my jsme taky jednou měli kočku, každý večer musela chodit za kocourama, skoro furt byla těhotná, ale byla fajn. a jednou v zimě ji sestra vezla autobusem k veterináři a zpátky šli pěšky domů, ale kočička náhle utekla. bylo to na druhé straně sídliště, ale mnohem dál v lese. tou dobou byly velké mrazy. kolikrát jsem se tam chodil koukat a volal jí jménem, ale nic. bylo nám smutno. po 14 dnech jsme se smířili s tím, že už se nevrátí. byla jako člen rodiny, ta Čičikovna jedna. a za další měsíc ráno mňoukala před barákem, že chce jít domů. taková vyhublá. říkal jsem si, že to musela mít v okolí dobře zmáklý, když se dokázala dostat domů. jj, asi znala kocoury z širokého okolí a chodila s nima na jídlo k nim na dvorek. ale kočičí prostitutka to asi nebyla, aby dávala sex za jídlo, to bych do ní neřekl. jenže co mohla dělat, když neměla peníze, aby si koupila hamgurger v McDonaldu? musela se o sebe postarat a bylo obdivuhodné, jak dokázala venku přežít 1,5 měsíce... byla skvělá. škoda, že ji potom přejelo auto. asi chytla nějakou myš a cestou domů myslela na to, jestli existuje myší nebe.

Upravil(a) giorgino (23. 9. 2011 19:49)

PPavlaa napsal(a):

proč myslíš, že by kočka nepřežila venku 1,5 měsíce ? kočka je přece lovec ..
já když ráno kolikrát otevřela dveře, měla jsem na prahu naskládaný myši. někdy byly i 4.
já bych řekla, že nám tu naši zastřelil jeden chlap v ulici

jo, máš pravdu. ono tehdy, před pár lety, bylo na teploměru až -20°C. nevím, ale přijde mi, že pro myši by to bylo moc velký otužování. ale možná jsou na to uzpůsobený, tj.

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit

Arcanum napsal(a):

Kiara napsal(a):

Někteří lidi by zasloužili sami zastřelit

čemu se divíš ? některý lidi jsou prostě hovada.

Tak mně někdy tyhle lidi sejřej i když do nich vidím

Páni, to se tu setkaly dvě úrovně...
Řekl bych takové balancování mezi dvěma světy.
A můžeme si povšimnout, že přesně tak to chodí i v životě samém.
Člověk si dovolí jakési "spravedlivé" rozhořčení,
protože jinak už by se v tom světě cítil úplně strašně.
Ale pod "spravedlivé" se schová všechno to nepřekonané,
až rázem se spravedlnost překrývá s nespravedlností.
Jsme jenom lidé a občas je nám nutné se znovu zastavit.
Opět se rozpomenout na to, kým skutečně jsme.