Dita.L napsal(a):

Lilli, ja osobne predne nemam rada vyrazy tipu "zdrave", "normalni" "nenormalni" atd. Kazde miminko je jedinecne ale bohuzel kazde miminko s nejaky syndromem ma statut "nemocneho" i kdyz je zcela "zdravy". O tom je bohuzel medicina.
Jestli si miminko nechas zalezi jenom na tobe. Prerusit tehotenstvi (predpokladam ze po amniocenteze jsi uz prekrocila 17 tt a jsi tak ve 20? ) bude hodne tezke, znamena to porod mrtveho miminka. V nemocnici vpichnout pres bricho matky do pupecniku morfium, pockaji az dotluce srdicko a pak vyvolaji porod. Tak se to alespon aplikuje ve Fr. Podle me je to hodne ohleduplne k miminku, nikoliv vsak k mamince. To se ale neda nic delat, jinak to nejde.
Stejne tezke bude pro tebe zivot s clovickem, ktery ma Downuv syndrom. Jestli se rozhodnes, ze si ho nechas, budes muset podstoupit spoustu vysetreni kvuli moznym deformacim mozku nebo srdicka, dite bude mozna nutne nekolikrat operovat. Deti s ruznymi syndromy se neockuji, takze budes muset davat i pozor na ruzne nemoci rymou pocinaje a vsemi klasickymi detskymi nemocemi konce. O urovni psychickeho vyvoje ti bohuzel nikdo nic nerekne. Jsou lide s DS kteri nezvladli ani zakladni skolu, na druhou stranu je hodne lidi s DS kteri maji maturitu a ziji samostatne s partnerem. DS roznhodne neznamena, ze jsou cely zivot odkazani na rodice.
Stat se angzuje hodne, existuji asociace, ruzne pomoci a podpory, dite muze mit ve skole osobniho asistenta ktery se mu bude pri vyuce mimo ucitelky osobne venovat, pomahat atd.
Budes muset ustat zvedave pohledy jinych lidi, pocitat s tim, ze nekteri maji IQ tykve a budou se posmivat..... Tvoje dite ale bude umet davat radost a lasku svym rodicum. Bude vas milovat jako jakekoliv jine dite miluje sve rodice.
Premyslej dobre a hlavne se nenech u lekare do niceho tlacit. Ty se rozhodnes a lekari museji tve rozhodnuti respektovat. Jsou tu od toho, aby ti s tim rozhodnutim vypomohli jak nejlepe to jde.
Preju hodne sily.

Díky moc za řádky, je to pro mne moc těžké, miminko bylo vždy mé velké přání, ale bohužel si se mnou život hodně pohrává, nevím, nejsem rozhodnutá, nikdy jsem v životě něco takového nechtěla řešit a ani ve snu by mne to nenapadlo.

Lilli, velmi nerada to říkám, ale je-li Ti více než 40 roků a zjistilo-li se odběrem plodové vody, že má děťátko Downův syndrom, omyl je velmi pravděpodobně vyloučen a postižení dítěte je tím pádem téměř jisté  

Velmi se omlouvám, nechci Ti to dělat ještě těžší, ale k této otázce by se měl vyjádřit i Tvůj manžel jako otec dítěte a vyjádřit i své stanovisko: zda je připraven stát se otcem postiženého dítěte a společně s Tebou nést všechny důsledky, které celoživotní péče o dítě s DS přináší. V tomto problému nejsi totiž jenom sama, jste na to dva a oba dva byste měli zaujmout jednotný postoj: zda se děťátko narodí a vy ho vychováte, nebo zda bude lépe těhotenství ukončit a pokusit se poté o další dítě.

Strašně nerada to říkám, ale velká většina otců v našich zemích narození postiženého dítěte totiž neunáší a matku i s dítětem dříve či později opouští Já Ti to nechci dělat ještě těžší, než to máš, ale myslím si, že bys měla mít dostatek informací pro to, aby ses rozhodla co možná nejlépe vzhledem k dané situaci a měla bys znát veškerá PRO a PROTI, ať už se rozhodneš jakkoliv

A jestliže se rozhodneš přivést na svět dítě s mentálním handicapem, měla bys dopředu bezpečně vědět, že na nelehkou péči o invalidní dítě budete dva a částečně počítat i s tím, že i přes původní odhodlání a sliby může jednoho dne Tvůj manžel psychicky vyhořet a péči o dítě jednostranně vzdát, načež Tě bude čekat v pozdním středním věku nezáviděníhodná role matky-samoživitelky invalidního dítěte

Držím palce a přeji velmi, velmi síly k tomu, aby ses rozhodla pokud možno správně a svého rozhodnutí poté litovala co nejméně

mám holčičku s Downovým syndromem.Je jí 15 let.Před narozením jsem to nevěděla.Je to sice težší, ale nevyměnila bych ji.Chodí do normální školy,má asistentku.
Dnes jsou děti s downovým syndromem úplně jiné, když vyrůstají v rodině, než když žili v ústavech.

když budeš chtít vědět víc, napiš SZ.

Kiara napsal(a):

Lilli, velmi nerada to říkám, ale je-li Ti více než 40 roků a zjistilo-li se odběrem plodové vody, že má děťátko Downův syndrom, omyl je velmi pravděpodobně vyloučen a postižení dítěte je tím pádem téměř jisté  

Velmi se omlouvám, nechci Ti to dělat ještě těžší, ale k této otázce by se měl vyjádřit i Tvůj manžel jako otec dítěte a vyjádřit i své stanovisko: zda je připraven stát se otcem postiženého dítěte a společně s Tebou nést všechny důsledky, které celoživotní péče o dítě s DS přináší. V tomto problému nejsi totiž jenom sama, jste na to dva a oba dva byste měli zaujmout jednotný postoj: zda se děťátko narodí a vy ho vychováte, nebo zda bude lépe těhotenství ukončit a pokusit se poté o další dítě.

Strašně nerada to říkám, ale velká většina otců v našich zemích narození postiženého dítěte totiž neunáší a matku i s dítětem dříve či později opouští Já Ti to nechci dělat ještě těžší, než to máš, ale myslím si, že bys měla mít dostatek informací pro to, aby ses rozhodla co možná nejlépe vzhledem k dané situaci a měla bys znát veškerá PRO a PROTI, ať už se rozhodneš jakkoliv

A jestliže se rozhodneš přivést na svět dítě s mentálním handicapem, měla bys dopředu bezpečně vědět, že na nelehkou péči o invalidní dítě budete dva a částečně počítat i s tím, že i přes původní odhodlání a sliby může jednoho dne Tvůj manžel psychicky vyhořet a péči o dítě jednostranně vzdát, načež Tě bude čekat v pozdním středním věku nezáviděníhodná role matky-samoživitelky invalidního dítěte

Držím palce a přeji velmi, velmi síly k tomu, aby ses rozhodla pokud možno správně a svého rozhodnutí poté litovala co nejméně

Děkuju moc za další řádky, jsem citlivka a mám pocit, že bych se asi utrápila, s manželem jsem to probrala a sama navrhla, ikdyž strašně těžko. že si chlapečka nenecháme. Souhlasí a hned plánuje další pokoušení o nového drobečka. Je to moc těžké, ale oba jsme hodně aktivní a mám pocit, že manžel by to po čase nezvládl, nato ho mám moc ráda, abych ho chtěla doma přivázat k nemocnému človíčku, trápili bychom se všichni a pak je tu můj věk, jak dlouho bych se o něj mohla starat, vím jak je těžké dnes sehnat práci a skloubit to s nemocným dítětem si nedokážu představit. Trápím se, v noci nespím, ale i lékaři mi schvalují ukončit tohle trápení. Zítra jdu na konzultaci na Genetiku. Lékař, když mi volal, tak mi řekl, že mám obrovskou smůlu, ale velkou šanci na zdravé miminko. Bojím se už ale po třech špatných pokusech o miminko do toho jít, třeba změním názor.

laminanonte napsal(a):

mám holčičku s Downovým syndromem.Je jí 15 let.Před narozením jsem to nevěděla.Je to sice težší, ale nevyměnila bych ji.Chodí do normální školy,má asistentku.
Dnes jsou děti s downovým syndromem úplně jiné, když vyrůstají v rodině, než když žili v ústavech.

když budeš chtít vědět víc, napiš SZ.

Děkuju moc, zítra se dozvím víc, o jak velké postižení jde, ale asi to bude vážné, když mi dva lékaři nezávisle na sobě sdělili, že v mém případě, by tohle těhotenství ukončili a mám šanci mít zdravé miminko. Děkuju moc za řádky.

PPavlaa napsal(a):

tohle je hrozně těžká situace, ale asi bych se bála i toho, že pokud je mi víc jak 40, to dítě už třeba taky nemusí přijít vůbec. uvidíš, co ti řeknou zítra.

Je to strašně těžké, já byla už s těžkým srdcem smířená, že mít miminko nebudu před tímhle těhotenstvím, a přišlo to samo, strašně jsem se bála, ale vše probíhalo skvěle a lékaři mi sdělovali jen samé dobré zprávy, sama jsem tomu nemohla věřit. Až ta rána z výsledků plodvé vody. Pokud by se mi miminko narodilo a já o tom do porodu nevěděla určitě bych ho nikam nedala do ústavu a snažila se o něj postarat, ale takhle je to moc a moc těžké, rozhodnout se. Děkuju za názor. Moc mě trápí, jaký život bych chlapečkovi vlastně připravila, pokud bych ho přivedla na svět.

Lilli napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

tohle je hrozně těžká situace, ale asi bych se bála i toho, že pokud je mi víc jak 40, to dítě už třeba taky nemusí přijít vůbec. uvidíš, co ti řeknou zítra.

Je to strašně těžké, já byla už s těžkým srdcem smířená, že mít miminko nebudu před tímhle těhotenstvím, a přišlo to samo, strašně jsem se bála, ale vše probíhalo skvěle a lékaři mi sdělovali jen samé dobré zprávy, sama jsem tomu nemohla věřit. Až ta rána z výsledků plodvé vody. Pokud by se mi miminko narodilo a já o tom do porodu nevěděla určitě bych ho nikam nedala do ústavu a snažila se o něj postarat, ale takhle je to moc a moc těžké, rozhodnout se. Děkuju za názor. Moc mě trápí, jaký život bych chlapečkovi vlastně připravila, pokud bych ho přivedla na svět.

Jsem dnes moc ráda, že jsem to předem nevěděla. Takhle jsem byla postavená před hotovou věc.Rozhodnout se předem je těžké. Downův syndrom má různá spektra míry postižení, přes lehčí, po těžší. V našem městě máme klub, kam chodí asi 20 dětí. Každé dítě je jiné, jinak se vyvíjí. Pošlu ti do SZ odkaz na stránky.

Kiara napsal(a):

Ať Ti zde radí kdo chce, co chce, postižené dítě by se narodilo do VAŠÍ rodiny a museli byste se o něj starat VY ... a ne každý rodič péči o postižené dítě beze zbytku "dává", obzvlášť, stane-li se rodičem již v pokročilém věku a v horizontu několika let může očekávat i vlastní zdravotní problémy, ztrátu zaměstnání nebo přechod na méně lukrativní pracovní pozici

Držím palce ...

přesně tak, rozhodnutí je jen a jen na vás..


rodina, která bydlí třeba v Praze, má úplně jiné možnosti péče, než rodina, bydlící na vsi, kterou čeká dojíždění za lékaři, později do školy,školky, protože ne všude je integrace běžná. I to je třeba zvážit.

Kaťulka 33 napsal(a):

Lilli napsal(a):

Děkuju moc za další řádky, jsem citlivka a mám pocit, že bych se asi utrápila, s manželem jsem to probrala a sama navrhla, ikdyž strašně těžko. že si chlapečka nenecháme. Souhlasí a hned plánuje další pokoušení o nového drobečka. Je to moc těžké, ale oba jsme hodně aktivní a mám pocit, že manžel by to po čase nezvládl, nato ho mám moc ráda, abych ho chtěla doma přivázat k nemocnému človíčku, trápili bychom se všichni a pak je tu můj věk, jak dlouho bych se o něj mohla starat, vím jak je těžké dnes sehnat práci a skloubit to s nemocným dítětem si nedokážu představit.Trápím se, v noci nespím, ale i lékaři mi schvalují ukončit tohle trápení.  Zítra jdu na konzultaci na Genetiku. Lékař, když mi volal, tak mi řekl, že mám obrovskou smůlu, ale velkou šanci na zdravé miminko. Bojím se už ale po třech špatných pokusech o miminko do toho jít, třeba změním názor.

Lillinko ahoj,předně Tě moc zdravím a ráda Tě vidím.....pamatuju si Tě předně Ti chci napsat,že je mi to moc líto.... mooooc čím už sis musela projít a procházíš jistě víš,že i my se snažíme a ne krátkou dobu.....pokud by se nám to stalo....tak můj názor je ten co píšeš výše - zvýraznila jsem to.... i když už taky nejsem nejmladší,vím že bysme to nezvládli......ale je to věc názoru a každý ho máme jiný.....chtěla jsem jen přispět svým...přeju Ti hodně sil v rozhodování a v příštích dnech,týdnech i měsících......

Kaťulko, moc děkuju i za Tvůj příspěvek, díky.

laminanonte napsal(a):

Lilli napsal(a):

PPavlaa napsal(a):

tohle je hrozně těžká situace, ale asi bych se bála i toho, že pokud je mi víc jak 40, to dítě už třeba taky nemusí přijít vůbec. uvidíš, co ti řeknou zítra.

Je to strašně těžké, já byla už s těžkým srdcem smířená, že mít miminko nebudu před tímhle těhotenstvím, a přišlo to samo, strašně jsem se bála, ale vše probíhalo skvěle a lékaři mi sdělovali jen samé dobré zprávy, sama jsem tomu nemohla věřit. Až ta rána z výsledků plodvé vody. Pokud by se mi miminko narodilo a já o tom do porodu nevěděla určitě bych ho nikam nedala do ústavu a snažila se o něj postarat, ale takhle je to moc a moc těžké, rozhodnout se. Děkuju za názor. Moc mě trápí, jaký život bych chlapečkovi vlastně připravila, pokud bych ho přivedla na svět.

Jsem dnes moc ráda, že jsem to předem nevěděla. Takhle jsem byla postavená před hotovou věc.Rozhodnout se předem je těžké. Downův syndrom má různá spektra míry postižení, přes lehčí, po těžší. V našem městě máme klub, kam chodí asi 20 dětí. Každé dítě je jiné, jinak se vyvíjí. Pošlu ti do SZ odkaz na stránky.

Moc děkuju

PPavlaa napsal(a):

kiaro, proč to děláš ?

A co jako ?!?
Já jsem sem Lilli nenapsala jeden jediný fakt, který by se nezakládal na pravdě a na mých osobních zkušenostech - bohužel. A zastávám názor, že člověk by měl mít k dispozici co nejvíc informací z co nejvíce stran, aby se mohl rozhodnout co nejlépe zcela podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. A to, že jsem sem napsala, že já bych takové dítě asi na svět nepřivedla, to je zase můj osobní názor, který nikomu nepodsouvám

Babinetky, děkuji Vám všem za příspěvky, co člověk to názor, a díky za něj. Prosím nezlobte se tu na sebe.