Já si to zprvu také myslel, ale není to pravda, pouze tu méně svítí slunce. První zimu strávenou tady jsem měl až zaražené pocity z jakési zádumčivé melancholie. Ale to bylo tím sluncem, ne lesem, a když se to stále opakovalo, povstávaly ve mně poněkud stísněnější pocity. Ovšem když jsem se v zimě brodil metrovými závějemi, abych nafotil porostlý svah z toho správného úhlu a pro ten jediný den vylezlé slunce mě odměnilo nádhernou záplavou pastelových barev a měkkých valérů tónů, poznal jsem, že je to jinak a les za to opravdu nemůže. Od jara do podzimu pak je tu krásně, to jen zimy jsou tu dlouhé a poněkud tíživé.

Mám všeobecně ráda stromy, i když nestojí v lese.
Přistihuji se, že se i doma obklopuji stromy. Mám ráda kytky ve tvaru stromů, třeba fikusy benjamínky pěstuji jako stromečky, vytapikovala jsem si velikánský strom podle háčkované předlohy - plná dirka, prázdná dirka a tak.
Z Egypta jsem si přivezla nádherný strom na papyrusu.

Lesy jsou moudré. Lesy vědí, že neplatí - KAŽDÝ člověk = nepřítel. Umí rozlišit.

Před dvěma lety v létě jsem byla doma na Slovensku. Vyšla jsem si do našich krásných hor, ve kterých je naše vesnice. Seděla jsem v hluboké hoře na pařezu a namočila se mi pr..., bylo vlhko od rosy.
Tak jsem vyšla na palouček, svlékla jsem se, poprosila sluníčko o usušení a pak jsem v krásném letním dopoledni tancovala (nahá) na paloučku jako (postarší ) lesní víla. Byla to nádhera.
Doufám, že jsem někoho nevylekala.

Od mé milované Marie Brožové mám v ložnici obrázek, který mi připomíná jeden krásný den v naší hoře, když jsem ještě byla malá. Sníh tál, přicházelo jaro. Šla jsem na procházku do hory, u potůčku jsem si zula teplé zimní boty a ponožky a namočila jsem si nohy do chladivé vody. Krásná vzpomínka. Když jsem uviděla ten obraz, věděla jsem, že je o mně.
Stejně jako další obraz od MAB, tam jsem já a moje milovaná babička. Říkala jsem Marušce Brožové, že ona nás snad musela vidět ve svých představách, když malovala.

Já a má babička :-)
http://www.pastelky.cz/obrazy/predavani-svetla-obraz

Odkaz na les jsem nenašla.

Crabat napsal(a):

žádný les za žádného počasí nevnímám nepřátelsky.

No, já taky nemluvila o počasí, s tím to nemá co dělat
Taková podzimní mlha v lužním lese, to je něco. Ale na vyzařování toho lesa to extra vliv nemá - alespoň jak to vnímám.
Ad les x nepřítel člověk....no: lesy jehličné, jak jsou dobromyslné, to nejspíš nerozlišují. Ani z nich nemám takový pocit jednostejné bytosti. Zato kamarádka, která prošla bornejskou džunglí říkala, že to tedy opravdu není žádný "hodný" les
Ono je to vnímatelný už na malým kousíčku: je u nás jiný kousínek lesa, který je rezervace, a ten je poctivě ponechán sám sobě; hned přes cestu je "normální" obdělávaný les - tedy nijak zvlášť usilovně obdělávaný, ale je. Stačí jít po té cestě a rozdíl energií je naprosto zřetelný: ta strana, ponechaná sama sobě, má něco, jako sourodou osobnost, jasně patrnou - na rozdíl od té druhé.
Jednou jsme takle zabloudili v pralesouni na Šumavě a vypadalo to skoro, že budeme muset přenocovat, což nebyla moc skvělá vyhlídka vzhledem k poměrně lehkému oblečení. Ale narazili jsme na smrk s větvemi až k zemi, tak mi to nepřišlo jako problém....tam jsem neměla dojem, že by ten les nějak protestoval.
To u nás je nějaké vývěřiště energií, nebo co.

Lupisku,jeste nikdy se me nestalo ze bych les citila jako nepratelsky.
Ale jedine jako pratelsky.
Neotevrela jsi se nejak temhle silam,ze to zpetne ma na Tebe tenhle vliv?

Tak jsem poslechla vlastní radu, mrkla se na ten náš pazgřivec sezhora - a nic

To mně taky. Napřed bych tě tam poslala samotnou a pak spolu.
Zkoušely jsme tuhle s duchnama kdysi energii na Svatém Kopečku, což bylo malinko složité, poněvadž tam neustále pobíhali nejen turisti, ale hlavně prudivě se tvářící kostelník
Výsledek byl dost zajímavý - vlastně jsme se rozdělili zhruna na dvě skupiny, kde každá skupina cítila něco jiného

Mně to až tak nepřipadalo. Zřejmě je to hodně složitý místo - no a tak půl napůl jsme zachytili každá skupina něco z toho.

Crabat napsal(a):

Krušky jsou takové bochánky, kopečky zmrzliny. Nic rozeklaného, nic s fantasií, jen veliké kopce, zakulacené homole. Tím pádem údolí, která se třeba již od čtyř hodin utápí ve stínu, ačkoli je léto a sluníčko praží ostošest. To jsem též měl na mysli tím nedostatkem slunce. A ano, možná to nevnímám, možná to jen ladí s mým napólováním mysli, ale mně je tu prostě báječně a cítím se v nich kouzelně. Jak říkala Majka, žádný les za žádného počasí nevnímám nepřátelsky. Když prší nebo je sychravo, miluji toulky lesem. To teprve stromy rozkryjí svou pravou tvář a je mi mezi nimi úplně báječně. Zatímco všichni ostatní lidé utíkají do svých domovů, já se nořím do téhle atmosféry a zachytávám, beze svědků, jejich naladění.

Fíha.
Já vidím Krušné hory jako souvislý pás hor a zakulacené kopečky zmrzliny jsou přeciž České středohoří. Mám obojí na dosah a na dohled.
Je zajímavé, jak máme odlišné pohledy.

Arcanum napsal(a):

Lupisku,jeste nikdy se me nestalo ze bych les citila jako nepratelsky.
Ale jedine jako pratelsky.
Neotevrela jsi se nejak temhle silam,ze to zpetne ma na Tebe tenhle vliv?

Les na mě působí klidným, nerušivým dojmem. Ale já neumím vnímat tu krásu,když jsem sama. Na louce, před lesem ano. Na paloučku si sednu o samotě , koukám do sluníčka a vychutnávám si to.
Ale les mi přijde na všechny strany stejný a já nemám orientační smysl a bojím se,že zabloudím.
Kdežto kdyby tam byl se mnou nejlepší přítel,ničeho bych se nebála a vychutnávala tu krásu.

dusička napsal(a):

Les na mě působí klidným, nerušivým dojmem. Ale já neumím vnímat tu krásu,když jsem sama. Na louce, před lesem ano. Na paloučku si sednu o samotě , koukám do sluníčka a vychutnávám si to.
Ale les mi přijde na všechny strany stejný a já nemám orientační smysl a bojím se,že zabloudím.
Kdežto kdyby tam byl se mnou nejlepší přítel,ničeho bych se nebála a vychutnávala tu krásu.

Dusi ,tak si sebou vem kompas.
Skoda ze Te dokaze odradit od te krasy strach ze zabloudeni.

Tak u mě to, Dušičko, funguje přesně naopak. Ve městě klidně zabloudím, ale v lese ne. Jsem schopen jít úplně do neznáma a pak se vracet po vlastní stopě a to tak přesně, že si dokonce nechávám houby na svých místech, až půjdu zpátky, tak si je seberu. A někdy se strašně divím, že už tam žádný klobouček není, když přeci tady to muselo být. Ale pak zjistím, že ony jsou skutečně někdy vidět jenom z jedné strany, a když se otočím, mám ji. Tedy v tom případě, pokud tam mezitím neprošel nějaký nadšenec s košíčkem.., jinak už se jen marně rozhlížím.

A když se mnou lesem jde někdo jiný, vidím ho jeho očima, jeho momentálním zabarvením i náladou. Všechny ty scenerie, zákoutí a krásná místa, jež vnímáme společně a obohacují nás. Ale vlastní les neslyším, to bych tam totiž nejprve musel být úplně sám.