dusička napsal(a):

Jak jsem tu psala o negativní myšlenkách - že mám strach jít do práce po dovolené- po 14 dnech, tak jsem se ještě včera večer uklidnovala tím nejhorším - když by na mě něco měli, řeknou že mám výpověd. A když bych byla nezaměstnaná, prodoužila bych si prázdniny, takže nic hroznýho by se nekonalo.
Jinak v práci ok, vše v pořádku,žádný negativa (v duchu jsem to věděla,že to bude dobrý,jen takový blbý pocit)

Jo tak tohle jsem mela naposled pri odjezdu na prazdniny (ja sama + 3 deti jsem jela na samotu, nejblizsi soused 4 km, do vesnice 6  ) a nez jsem odjela tak - nemuzu dojet bez nehody nebo se ztratim (navigaci mi nakonec blbe nastavil manzel, takze jsem se v cili cesty vyskytla nekde uprostred lesa 150 km od mista ), nezvladnu deti (vyborne jsme se bavili ), v noci bude tma tmouci (byla, ale prezila jsem, nic jineho mi nezbylo ), Krystof dostal spalu a musela jsem sehnat doktora hned druhy den po prijezdu, Alexia dostala 5ty den rymu a shanela jsem doktora preventivne, kdyz jsme se vraceli, lilo tak, ze nebylo na dalnici videt ani na 5 metru atd, atd atd. (Uz xkrat jsem jela po placene dalnici a vzdycky trnu nevim proc hruzou, ze nebudu umet z automatu vyzvednout listek a na konci useku zaplatit )
Temi vsemi strachy ze neco nezvladnu, na to nemam, s tim si neporadim, tomu nezabranim jsem mela uz v momente, kdy jsem objednavala dovolenou. Nekolik dni pred odjezdem jsem dokonce litovala, ze tam musim, protoze toho nejsem prece schopna a kupodivu, vsechno jsem to zvladla nejak s naprostym prehledem, reagovala jsem jako dospely clovek a mama na pravem miste a presto to nejak proslo kolem me. Kdybych mela jet priste, nastoupi stejna panika Mam dojem, ze to vubec neni strach o druhe ale strach sama ze sebe.

Dito, to jméno je mi povědomé, ale nic konkretního mi to neříká. Já mám jednu knihu pojednávající o práci s vnitřním dítětem rozečtenou už několik let a myslím, že ji nedočtu.
Když jsem řešila svoji vlastní malou holčičku, vytvořila jsem si vlastní postup, který mi pomáhal. A toho se s různými obměnami držím, i když pracuji s někým jiným. Je to hodně o emocích, čím víc jích prožiješ, dovolíš sama sobě a "pustíš", tím je to léčivější. Také moc dobrá je arteterapie a konstalace.
Je prostě potřeba si zase začít hrát a dostat to ze sebe ven.

Tohle je téma! Strach v nás.., možnost, že se mé myšlenky mně samému vymknou kontrole a nakonec budou počátečním impulsem k něčemu, čeho se nejvíc děsím. A jestli se to skutečně nějak podobně stane?.. Což o to.., pokud to bude zároveň můj konec, je to ještě dobré. Ale co když to postihne někoho, koho mám opravdu rád? A jak s tím potom budu žít?..

Mysl si totiž dělá, co chce. Nezkrocená! A čím více jí přikazujem směr, tím více se točí dozadu do stínů. S těmi stíny jsem mnoho let bojoval. Tak vím, o čem mluvím.

Každý boj jen vytváří příležitost k novému boji. Tudy opravdu cesta nevede. Mně samotnému trvalo sedm let, než jsem to pochopil. Ale zvyk je železná košile, stejně se zkrátka občas přistihnu s mečem v ruce. Bylo to tady řečené na více místech. "Kterého vlka sytíš, ten zvítězí." Pak už je jen laskavost k sobě samému (protože já jsem přece částí Tebe, tak Ti nechci ublížit), trpělivost a pochopení.

Ale můžeme být klidní. Duchovní svět nás nepustí tam, kde bychom mohli rozpoutat bouři. Od toho jsou tu naše zkoušky a kupodivu Karma.., Karma je naší ochranou. A jednou za ni budeme vděční. Ať je raději ublíženo nám, než tomu, koho milujeme.

Tady je nějaké to světelné cvíčo:

http://www.posvatnesrdce.cz/news/hathor … -medicina/

Ještě jsem to nezkoušela, ale když už jsem to "náhodou" našla....
Některé strachy jsou opravdu těžko zvladatelné - pro mě třeba jet na tobogánu, nebo podobné vrhání se někam. Zkoušela jsem to poctivě překonat, ale bylo to naopak čím dál horší, takže se tomu radši vyhnu.
Což je v případě tobogánu jednoduché - v případě ježdění po dálnici už méně. Ale co kdybys zkusila trénovat? Jet po bočních silnicích, připravit se na to duševně (představovala by sis, jak je to jednoduchý, jak znuděně sypeš do korýtka mince a ták....) pak najet na dálnici, zkusit si to? A když vyvoláš na mýtu zmatek, honem rychle si řekni "no tak se po.er, moulo - chvilku snad vydržíš, ne?" Jen si to pomysli, je to lepší, než to říkat.
Na tomhle je nejtěžší, že musíš předběhnout sama sebe - být rychlejší, než vlastní ustrašený myšlenky

lupina montana napsal(a):

Na tomhle je nejtěžší, že musíš předběhnout sama sebe - být rychlejší, než vlastní ustrašený myšlenky

Intuice je rychlejší než myšlenky

dusicko,lupi, s tim mytnym, dalnici a autem jsi mi neco pripomnela.  Mela bych dotaz. Rada bych vedela, z ceho jsem vlastne mela v danem pripade strach.
Pomuzete mi trochu rozebrat situaci prosim?
Jela jsem v aute. Ja a pes. Byla jedna hodina rano. Tma jak v pytli. Spletla jsem se u sjezdu z dalnice a dostala jsem se na venkovskou silnici, mezi jednotlivyma vesnicema byly celkem hluboky lesy. Zazivala jsem totalni paniku, ale vlastne nevim z ceho, protoze teoreticky se mi nemohlo v jedoucim aute nic stat, jenze jsem se zamkla (coz normalne nesnasim, protoze mam vzdycky strach ze pri nehode se ze zamceneho auta vcas nedostanu ) a tou cestou jsem mela v hlave jedinou myslenku - nekdo me z lesa pozoruje. V zatacce bude silnice zahrazena autem nebo bude na te silnici nekdo lezet a predstirat mrtveho. Donuti me tak zastavit a pak se na me vrhnou a ublizi mi, zabijou me, cekaji na me...... Potila jsem se strachy snad i na chodidlech, jela jsem neznamo kam, vlastne jen podle instinktu, protoze jsem mela strach zastavit a nastavit si v telefonu navigaci. Jezdila jsem takhle asi hodinu a pul, nez jsem cela rozklepana a vystresovana zahlidla ceduli na smer, na ktery jsem chtela.

Ty myslenky na neco "co by, kdyby" dokazou pekne mucit a i kdyz se tisickrat presvedcim, ze se mi nic nestalo, tak to stejne nepomuze

Majkafa : ja jsem si takhle nasla svuj vlastni svet pod dekou, prilepena oblicejem ke zdi. Dodneska mam primo relaxacni pocit bezpeci, kdyz citim cerstvou omytku v loznici mame ale bohuzel tapetu

Mně na tom Dito zaujalo, jak už jsi dvakrát řekla, že tě děsí představa, že tě někdo, nebo něco pozoruje.
Pozorovat se dá přece i přátelsky, zvědavě, vlídně, nebo naopak se strachem....
Tohle vypadá na naprosto základní nedostatek pocitu bezpečí a chtělo by to možná nějakou terapii, zaměřenou tímhle směrem, ne?
Hele, nemělas to třeba podobně jako já? Pro mně byla pozornost okolí dlouho něco, čemu se radno vyhnout a snažit se být neviditelná - jenže jsem to dovedla k takové dokonalosti, že mi to začlo působit vyloženě praktické problémy Takže tudy cesta nepovede.
Zkus pojmenovat, schválně, co nejhoršího z tý tmy vyleze a představit si co se pak stane - a to do důsledků - úplně.

lupina montana napsal(a):

Mně na tom Dito zaujalo, jak už jsi dvakrát řekla, že tě děsí představa, že tě někdo, nebo něco pozoruje.
Pozorovat se dá přece i přátelsky, zvědavě, vlídně, nebo naopak se strachem....
Tohle vypadá na naprosto základní nedostatek pocitu bezpečí a chtělo by to možná nějakou terapii, zaměřenou tímhle směrem, ne?
Hele, nemělas to třeba podobně jako já? Pro mně byla pozornost okolí dlouho něco, čemu se radno vyhnout a snažit se být neviditelná - jenže jsem to dovedla k takové dokonalosti, že mi to začlo působit vyloženě praktické problémy Takže tudy cesta nepovede.
Zkus pojmenovat, schválně, co nejhoršího z tý tmy vyleze a představit si co se pak stane - a to do důsledků - úplně.

lupi, ackoliv se na netu nezda, ve skutecnosti trpim dost silnou socialni fobii. Jako dite jsem byla prakticky vyloucena ze vsech kolektivu tudiz ted, kdyz se dostanu pred vetsi pocet lidi ktere neznam, mam automaticky silny pocit ostudy, ponizeni a hanby. Napadlo me v te souvislosti, jestli to teda nemuze byt spojene s tim pozorovanim a souzenim me? Nevim ale, jak by to souviselo s tou tmou. Taky mi ta snaha o neviditelnost pusobi celkem silne potize, jednak technicke a jednak kdyz se necitim dobre mezi lidmi, byvam agresivni a kazdeho kdo se pokusi o rozhovor jenom nemilosrdne "stiram" takze vlastne zacarovany a hlavne dost pevny kruh.
Na to by asi pomohla perfektne ta terapie vnitrniho ditete, jak radila Pan, jenze tu ja nevim, jak na to, na netu je napsana jenom takova ta omacka, pak dlouhy odstavec o tom, jak je to perfektni a nakonec pokus o nalakani na silene predrazene sezeni v radu nekolika tisicu korun za par hodin Budu si muset rychle koupit asi nejakou knihu.

Co vyleze ze tmy? Chlap. Vrah, sadista. Brutalne a surove me zacne mucit a pak me zabije. S potesenim. Brrrrrrr mam husinu. Nechapu proc. Nikdy se mi nic takoveho nestalo. Jsem si vlastne uvedomila, ze takovy zachvev paniky mivam i ve dne. Z niceho nic mam najednou pocit ze za mnou nekdo je a musim se otocit, abych se presvedcila ze neni.

Upravil(a) Dita.L (17. 8. 2011 17:31)

O strachu si teď zrovna čtu v knize Ruediger Schache - Tajemství sedmi závojů. Jedním z nich je strach.
Před pěti lety, když jsem trpěla těžkou depresí, jsem měla šílený strach pořád. Strachy se mi dokonce fyzicky klepala kolena.
Velmi zajímavá knížka pro mě, velmi zajímavý pohled na strach.

http://www.kosmas.cz/knihy/151429/tajem … mi-zavoju/

Jestli je to považováno za reklamu, prosím o smazání, nebo upozornění.

Upravil(a) majkafa (17. 8. 2011 17:41)

Dito ,necetla jsem to cely,tak nevim jestli jsi to uz nekde nepsala.
Zajimalo by me jestli tohle mas cely zivot ,nebo jen nejak periodickypo letech ,nebo az ted v podlednich letech. ? 

Jak ctu Tvuj prispevek o dalnici,napada me ze mnoho lidi-zen v Tve situaci v jednu hodinu rano za takovych okolnosti se muze dostat do paniky. Ta pak vyvolava zaroven sled myslenek -podivne cerne scenare. Strach a pocit prchaveho bezpeci ma obrovske oci.Lidska mysl ma tendence takhle fungovat. 
Kdyz se clovek boji o sebe,zivi pak tim jakoukoli cernou predstavu.

Ja si pamatuju ze jsi potkala doma zlodeje (pokud se nepletu)
Je mozne ze uz tehda Te napadlo ze Ti mohlo jit i o zivot?

Ostatně už tyhle rozhovory jsou terapie právě kvůli tomu, že si na to posvítíš.
Aneb, jak pravil Krokodýl Dundee, když mu vysvětlovali, co je to psychoanalytik, a že se k němu chodí vylévat srdce:  "chudák...on nemá kamarády?"

Jeste jsem se chtela zeptat, co to je ta zvireci terapie?