ADFka2 napsal(a):

Ale s tímhle se musím ještě poprat - nedovedu si představit, že fakt jdu někam do spolku anonymních alkoholiků... Opravdu ne... Možná by spíš pomohl psycholog?

ADFko2: ty nepotřebuješ žádného psychologa, protože Ty nemáš problémy s psychikou, Ty potřebuješ odborníka na léčbu závislostí, protože Ty máš problémy s alkoholem!!!

Bohužel, tohleto je smrtelný omyl buď samotných závislých, nebo jejich rodinných příslušníků, kteří z různých důvodů (stud, strach, neopodstatněné obavy) vyhledávají pomoc psychologa, protože věří, že to buď bude menší ostuda, nebo že jim psycholog poradí stejně dobře, jako odborník na závislosti. Znovu opakuji, je to smrtelný omyl a taková pacienti se jednak nevyléčí, druhak si ještě víc prohloubí agónii závislosti a vlastní vyléčení spíš oddálí, netoliko na tom, že v té léčebně nakonec stejně skončí. Ty potřebuješ cílenou léčbu na odstranění závislosti, toho psychologa budeš (možná?) potřebovat také, ale pouze v koordinaci s terapeutem a hlavně jako doplňkovou pomoc !!!

Psala jsem Ti už kontakt na terapeutku pí. Plocovou, prohlédni si její stránky a opravdu bych Ti doporučila, abys začala hledat pomoc odtamtud

Já se nerozčiluju ... jestli Ti to tak připadalo, v tom případě se hluboce omlouvám

Upravil(a) Kiara (3. 8. 2011 15:13)

Kiara napsal(a):

ADFka2 napsal(a):

Díky, Kiaro, věřím ti, je mi to navíc úplně jasný, že to jde a může to bejt ještě větší "jízda"
Musím se ale naučit i odmítat. Každou chvíli mi někdo nabízí, třeba když jdem k přítelovým rodičům, mamka tam vždycky vytáhne portský vínečko. Jenže ona může, ona si totiž dá jen se mnou a jen jednu stopečku. Jenže já jsem schopná si k žehlení otevřít lambrusco, aby mě to víc bavilo. Jsem fakt husa. Četla jsem, že závislost na alkoholu vzniká léta. Měla jsem tolik času, jenže neviděla problém. A teď, když ho vidím, to bude strašně složitý. Ale já to chci zvládnout. Sama.

ADFko, jen samotné odhodlání a chuť přestat pít nestačí, bylo by záhodno, aby Tě alespoň prvním stadiem abstinence provedl zkušený odborník

Kiaro,
to co popisujes ,pises ADFku je Tva subjektivne proizita zkusenost.
To Ty jsi to nedokazala sama.To Ty jsi to dokazala pouze az za pomoci odborniku.

Ja zase znam lidi kteri to dokazali sami a vubec me to neudivuje ,protoze ten potencial ma kazdy.
To jen nekdo potrebuje berle odborne poimoci a jiny ne.
Zalezi jak kdo.

Takze rozumime si?  ze,to co pise muze a nemusi platit i u ADFky.

Kiara napsal(a):

Já se nerozčiluju ... jestli Ti to tak připadalo, v tom případě se hluboce omlouvám

Ale né, to je ok, jen mě pobavilo, že tě vytočila má poznámka o psychologovi (nebo aspoň mi to tak přišlo), tak jsem zareagovala. Je to děsný, takhle prozřít. Dlouho jsem o tom přemýšlela, vedu se sebou sáhodlouhý rozhovory a jakmile si čuchnu ke skleničce, předsevzetí jdou stranou. Musím zabránit tomu, abych vůbec dostala příležitost si čuchnout. Furt jsem jen přemýšlela a teď vidím, že jsem se nepletla, že prostě mám problém. A zároveň i v sobě takovej hnusnej pocit, strach, bezmoc, jak to vlastně zvládnu... Nemůžu teď jet na měsíc za šedesát litrů někam do léčebny, to nejde. Doufám, že se mi podaří dostat toho hajzla pod kontrolu a už nikdy mu nedat otěže. Jsem fakt rozpolcená, chce se mi řvát, strašně mě to děsí, kam jsem se dostala. Mám strach to říct přítelovi, bude to zlehčovat, nevidí v tom problém. Fakt z toho mám hrozně divnej pocit, je to hnus, taky to souvisí asi se včerejškem, mám trochu kocovinu, slavila jsem narozky a zas to byla smršť... Takže je evidentní, že po chlastu mám jen a jen problémy, že mi to nic nedává, jen bere. Je čas se s ním nadobro rozloučit. Nikdy bych nevěřila, že já budu něco takovýho řešit.

Damila napsal(a):

No, já jsem sice do léčebny taky nakonec nemusela (jsem ta výjimka, co přestala relativně sama), ale rozhodně bych ADF taky doporučila odborníka na alkoholismus, protože kdyby to zvládla přestat sama, tak to už asi udělá...

Ja nemluvila o lecebne. Ale o jakkoli odborne pomoci.
Ty jsi prestala sama nebo Ti precijenom nejaky odbornik pomohl?

ADFka si to podle mne prave uvedomila a to je prvni krok.Jak mohla neco UZ udelat sama drive -nez si neco uvedomila? To preci nejde.

ADFka2 napsal(a):

Doufám, že se mi podaří dostat toho hajzla pod kontrolu a už nikdy mu nedat otěže. Jsem fakt rozpolcená, chce se mi řvát, strašně mě to děsí, kam jsem se dostala. bere. Je čas se s ním nadobro rozloučit.

Tak jo ADFko ,zarvi si . Nepotlacuj to.

Mas obrovsky potencial to dokazat .Mame ho vsichni.
Preju Ti mnoho stesti,odvahu,silu a odhodlani a nejen tohle.

Pokud to vsak sama nezvladnes a zjistist to,pak tedy nevahej a hledej pomoc.

Arcanum napsal(a):

Damila napsal(a):

No, já jsem sice do léčebny taky nakonec nemusela (jsem ta výjimka, co přestala relativně sama), ale rozhodně bych ADF taky doporučila odborníka na alkoholismus, protože kdyby to zvládla přestat sama, tak to už asi udělá...

Ja nemluvila o lecebne. Ale o jakkoli odborne pomoci.
Ty jsi prestala sama nebo Ti precijenom nejaky odbornik pomohl?

ADFka si to podle mne prave uvedomila a to je prvni krok.Jak mohla neco UZ udelat sama drive -nez si neco uvedomila? To preci nejde.

No, víš, já si svůj problém uvědomovala 3 roky! Samotné uvědomění neznamená začátek abstinence. jen začátek výčitek, viny a selhávání.

Já jsem přestala sama, ale až po jednom excesu.
kdysi jsem to tu řešila s Ametyst, ta měla hodně podobný konec chlastání.

Někdy se musí stát průser, a ono to naskočí. Někdy ale (většinou) nepomůže nic, jen odborná pomoc, a zvláště na začátku.

kdybych se dnes měla rozhodovat, nebudu čekat do průseru a jdu se léčit ještě předtím.

ADFka2 napsal(a):

Zdravím všechny. Jen velmi nerada zakládám nové téma, dokonce jsem bojovala s myšlenkou napsat pod nějakým novým nickem, ale jak vás, dámy, znám, někdo by to určitě vyšťoural a omlátil mi to o hlavu A stejně bych se styděla, jako se stydím teď, když tohle píšu. Mám totiž asi problém s alkoholem. Celkem nedávno jsem si ho alespoň připustila. A teď mě děsí, jak s tím nedokážu bojovat. Není to o tom, že bych kvůli alkoholu nechodila do práce, že bych se spíjela denně do němoty, ale přijde mi, že prostě piju moc, resp. když už se pije, a že se pije často, nezvládám to. Opiju se a druhej den si skoro nic nepamatuju. Už několikrát jsem pod vlivem obvinila přítele z kdečeho a opravdu byla hnusná. On ví, že se to "normálně" neděje a nebere to vážně. Ale když řeknu, že už nebudu pít vůbec, tak zas ale "proč, když budeš pít s mírou, bude to v poho". Je normální, že chodím k sousedce na víno minimálně jednou týdně, ale my nevypijeme jednu láhev, my vypijeme rovnou dvě a navrch si dáme třeba ještě frisco (což je navíc prasárna, když frisco je vlastně pivo). Když jedeme někam na kole, dáme si co? Pivo. Když se večeří, pijeme co? Pivo. Každou chvíli se někam jde a pořád se pije. Já mívám druhej den dost těžký morální kocoviny, ale jako to tele si příště dám zas. Je mi jasný, jak to tady schytám, ale já se asi potřebuju svěřit lidem, kteří mě neznají, nebo já nevím. Nechci to říkat přítelovi - víš lásko, já mám fakt problém. Asi to mám vrozený, mýmu tátovi se ten jeho upil, když táta chodil asi do druhý třídy. A můj táta taky holduje. Pije jen pivo, ale hodně, opíjí se po něm. Normálně pracuje, to jo, vydělává si dost a ty prachy jsou fakt vydřený, nicméně když má volno, pije. Asi mi to přijde normální,a  to mě děsí. Nedokážu oslavit svoje narozeniny jednou skleničkou. Jdu až do resetu, prostě se pije, dokud je co. Lidi kolem mě to mají dost podobně, ale asi jim to nevadí, kdežto mně už jo. Měla jste to některá taky tak? A jak jste se z toho dostaly? Neříkám, že mě nenapadá žádná možnost - prostě nepít. Problém je, že si to nedovedu představit. Že jako vůbec. Ale asi už nemám jinou možnost, nechci skončit jako těžká alkoholička někde v léčebně. Není tu moc o čem diskutovat, jen jsem to asi potřebovala pustit ven "z pusy".

Mala som to tak cca dva týždne na vysokej, potom som pochopila, že buď neprestanem  -a skončím bez diplomu niekde v priekope , alebo proste musím na nejaký čas prestať úplne. A prestala som, čo je dobre, lebo vtedajší nápadník (aj od neho som sa dokázala odpútať, našťastie som sa ešte nestihla zaháčkovať a niečo s ním mať) skončil zo študenta ako robotník a navyše notorik... časom som sa naučila zvládať svoju mieru a dnes už skoro nemám príležitosť (a aj keď mám, neláka ma spráskať sa pod obraz ). Ja si myslím, že niekto má proste väčšiu náchylnosť - a musí sa viac strážiť - a niekto je odolnejší. Čo ale neviem, či ti pomôže.

Lucky.Lilly napsal(a):

Ahoj ADFko,

jako bys popisovala mne - je mi 28 a skoro rok abstinuju. Predtim jsem cca 8 let pokousela kontrolovane pit a neslo to. I ty sklony k zavislostem mame taky v rodine.

Pred rokem jsem v naprostem zoufalstvi (po velkolepem flamu samozrejme) byla u odbornice na zavislosti a ta mi rekla, ze pokud clovek "nezna miru", neni jine reseni nez prestat pit nebo v piti pokracovat s tim, ze okna, desny kocoviny i ty priserny stavy budou pokracovat. Dost se mi ulevilo, panc mi rekla, ze kontrolovane piti se u lidi, co nemaji klapku, proste vuli zvladnout neda. Ja mela vzdycky hrozny vycitky svedomi, kdyz jsem si tisickrat rekla, ze budu pit s mirou a pak jsem se zase opila.
A dulezita informace: ze tohle nema nic spolecnyho s tim, ze by clovek alkoholem neco resil nebo potlacoval - proste je fyzicky nastaveny, rika se tomu syndrom ztraty kontroly. Rikala, ze videla spoustu lidi, kteri doufali, ze kdyz vyresi sve problemy, prestanou mit i problemy s chlastem, ale ze tyhle dve veci spolu VUBEC nesouvisi.

A musim rict, ze mi je s abstinenci lio, i kdyz jsem se taky na zacatku desne bala (hraju v rockove kapele, spolupusobim v hudebnim klubu apod). Vsecko se poddalo, kamaradi pochopili a ostatni mi jsou jedno :-)

Drzim palce!

Díky moc Já taky neumím pít kontrolovaně. Prostě na doraz, do resetu. Ne že bych někam padala, nebo usínala u stolu, to se mi v životě nestalo, ani neztrácím věci, to se lidem stává často, ale ty okna a stavy po kalbě jsou čím dál horší. A říkám si, že to, že jsem to začala vnímat jako problém, je poslední impuls před totálním průserem. Už jsem to dnes řešila i s přítelem, neodhadla jsem ho předtím, jak jsem psala, že to zlehčí. Naopak mi krásně vyšel vstříc a řekl, že ani on už se necítí po pařbách dobře, že mu to taky vadí a že se budem v nepití podporovat vzájemně. Jinak jak jsi psala, že spolu vždycky nemusí souviset osobní problémy a alkohol, resp. že ne každý alkoholem něco řeší, tak to mi přijde celkem pravdivý. Já totiž ten alkohol nepiju proto, abych se primárně zdělala jak čuně a na něco zapomněla nebo něco vyřešila. Osobně si myslím, že žádnej skrytej blok v sobě nemám, dětství jsem měla úplně normální a cítím se šťastná - když teda nejsem po opici. Je zvláštní, jak blbej může člověk bejt, co? Dělá něco, co mu nesvědčí, a má problém toho nechat.

Jeste jsem chtela rict, ze jsem prestala sama, i kdyz mi terapeutka ty AA doporucovala. Mi ale vcelku staccila ta konzultace ... teda zatim.

Taky jsem jeste chtela rict, ze se jednalo asi tak o muj padesaty pokus nepit, ale predtim jsem asi nikdy nemela to odhodlani jako ted. takze mi to taky vyslo az na ponekolikate ...  a ani to neni naporad, coz je mi jasne.

Upravil(a) Lucky.Lilly (3. 8. 2011 18:34)

Damila napsal(a):

No, víš, já si svůj problém uvědomovala 3 roky! Samotné uvědomění neznamená začátek abstinence. jen začátek výčitek, viny a selhávání.

Já jsem přestala sama, ale až po jednom excesu.
kdysi jsem to tu řešila s Ametyst, ta měla hodně podobný konec chlastání.

Někdy se musí stát průser, a ono to naskočí. Někdy ale (většinou) nepomůže nic, jen odborná pomoc, a zvláště na začátku.

kdybych se dnes měla rozhodovat, nebudu čekat do průseru a jdu se léčit ještě předtím.

Samozrejme ze samotne uvedomeni jeste neznamena zacatek abstinence.Je to pouze prvni zasadni krok -uvedomit si ze "mam proble". 

Joooo Damilo kazdy to ma proste jinak.
Nekdo nedokaze sam. Nekdo az potom co se dostal do pruseru a nekdo se naopak probudi jeste driv nez je v pruseru a prestane uplne sam.

Je to pestre,neni to jen tak nebo onak.

Akorát že bych radši byla jedinečná v čemkoliv jiným, než v pití Včera jsem uklízela lahve po předvečerejším mejdanu, hrůza, na stole byl ještě opatlanej foťák a teprve v tu chvíli mi došlo, že se fotilo, v lednici jsem přerovnávala věci kvůli místu a viděla tam to pivo, a pokaždý jsem si říkala už nemůžeš a nesmíš, teda né že bych včera měla chuť nebo potřebu, ale radši jsem si to hned říkala, abych si na to vzpomněla i v moment, kdy tu chuť dostanu. Nicméně doufám, že ty piva brzy přítel vypije. Samozřejmě není to úplně vždy tak, že když si cucnu, už se vezu, to doma k večeři to pivko stačí a pak vaříme čaj, jenže... Já to musím zkusit úplně bez. A tak zkouším, no.

Damila napsal(a):

ADFka2 napsal(a):

Akorát že bych radši byla jedinečná v čemkoliv jiným, než v pití Včera jsem uklízela lahve po předvečerejším mejdanu, hrůza, na stole byl ještě opatlanej foťák a teprve v tu chvíli mi došlo, že se fotilo, v lednici jsem přerovnávala věci kvůli místu a viděla tam to pivo, a pokaždý jsem si říkala už nemůžeš a nesmíš, teda né že bych včera měla chuť nebo potřebu, ale radši jsem si to hned říkala, abych si na to vzpomněla i v moment, kdy tu chuť dostanu. Nicméně doufám, že ty piva brzy přítel vypije. Samozřejmě není to úplně vždy tak, že když si cucnu, už se vezu, to doma k večeři to pivko stačí a pak vaříme čaj, jenže... Já to musím zkusit úplně bez. A tak zkouším, no.

...nene, tu jedinečnost jsem myslela v tom, že každému vede cesta z té závislosti ven jinudy.
Jinak v pití zas tak jedinečná nebudeš, však to tu čteš, kolik nás chlastalo.

U žen to pití není tak vidět. Proto má i čas se rozbujet mnohem nenápadněji a hluboko, málokdo určitě o tobě ví, že máš problém.

Na mě se taky čuměli jako na vola, když jsem pít přestala a řekla proč, tak si ťukali na hlavu, že já jsem přece nebyla žádná alkoholička (pila jsem sama tajně) ale i tak jsem to pak neudržela a na veřejnosti se mi podařilo se poblít třeba u kluka v kroužku (sportovní klub), kam jsem ho tehdy vodila. Strašně se stydím, moc. Zvláště když ani tohle mi nestačilo abych přestala, a těch trapasů bylo víc, ale všechny jaksi mimo domov, takže se nikdo blízký nic nedozvěděl.

A jestli nemáš podporu doma, a tvé pití nevnímají jako problém, o to je to horší, že nemáš potřebu pití skrývat aspoň před nimi...

Jak dopadly fotky, už ses koukala?

Fotky jsou neškodný, jen mi vadí, jak zapomínám, já jsem prostě úplně zapomněla, co všechno se na mejdanu dělo. Zatím jsem neprovedla nic tak smutnýho, že bych ztrapnila své dítě třeba - ani žádný nemám zatím - ale ztrapňuju sebe, a to mi taky vadí. Už se pak chovám jak stroj, řídí mě chlast. To mě právě strašně vyděsilo, teď po pár posledních pařbách. Druhej den jsem v sobě vždycky nějak - a čím dál hůř to šlo - ty výčitky umlčela. Ale teď jsem se rozhodla se tomu postavit a hodlám to zvládnout. Vím, že další povolení a ústup nějaký pitomý chuti nebo příležitosti mě bude mrzet zas o to víc - a že už mám teď ty stavy dost příšerný. Nebudu pít. Vím, že tohle říká každej, ale věřím si. Nechci dopadnout špatně. Opravdu nechci.