lupina montana napsal(a):

Ametyst, prosímtě: aby sis nevysvětlal jako kritiku i mně - domnívám se, že bys naopak měla víc myslet na sebe, svoje potřeby a pocity, na svoje zdraví a na to, co SE ti chce.
A snažit se naopak zbavit toho biče v hlavě.

Přesně tak jsem to taky myslela. Už jsem raději nechtěla nic psát, když mé psaní Ametyst brala jako kritiku.

lupina montana napsal(a):

Ametyst, prosímtě: aby sis nevysvětlal jako kritiku i mně - domnívám se, že bys naopak měla víc myslet na sebe, svoje potřeby a pocity, na svoje zdraví a na to, co SE ti chce.
A snažit se naopak zbavit toho biče v hlavě.

Tohle jako kritiku necítím. Prostě to není ani tak o použitých slovech, jako o tom, co z toho příspěvku cítím.

Přitom mám Majkafu docela ráda, jen z ní tu kritiku prostě cítím, od Tebe ne, tak to prostě mám.
Možná jsem na to přecitlivělá, ale kritika není nic tak strašného.
Může stimulovat.

Ó, jak luxusní , přepychové, cítit se tak vzácná a hodná takovéhle akce...



Jasně že si zasloužím vše, co jsem pro sebe udělala, proto jsem to taky udělala.

Jo, po tom pobytu jsem byla docela dobrá.
Jak se mi daří? Já nevím, nemůžu se vzpamatovat, všchno přišlo tak náhle, to s tou prací, nic jsem nestihle zařídit, musela jsem nastoupit hned.
Teď jsem ve stavu, kdy nedovedu objektivně posoudit svůj stav.
Jen vnímám hlavu jako střep a neustálou touhu spát spát spát...

Tak tady přemítám, Morfe, jestli máš tak morbidní a zvrácenej smysl pro "humor", nebo jestli jsi nic nečetl?
Nebo jestli jsi jednoduše zabedněnej až po nos?
A moc nevím, kterou variantu si vybrat, abys z toho vyšel nějak se ctí

Když zvažuju tvoje excelování v diskuzi o sebevrazích, tak asi připadá v úvahu možnost c) ...

Hm....nojo vlastně, proč?
Nevím, Helčo. Nějak mám potřebu, aby z toho každej vyšel se ctí - dokavad tomu sám všema silama nezabrání

Proto byla jedna z variant, že to nečetl, Dam.
Nicméně, jeho postoj k lidem, kteří zvolí sebevraždu je natolik podobný tomuto tady, že se obávám, že tím to nebylo
Jo - to bylataková mezidiskuze myslímže na PSychině na chatu - ale sotva to ž bude dohledatelný.
Co mi to hergot dělá?? Když přepíšu písmeno, jiný se mi rovnou smaže

Ametyst napsal(a):

Jak malá uvzatá holka, co křičí ne ne ne. A přitom ví, že jedno ANO by mohlo docela změnit její život.

Když nemůžu být středem pozornosti ve své profesi, budu aspoň vynikat " ne řešitelností" svých psychických obtíží!

Zajimave poohlednuti.

Ametyst, tak se mi zdá, že začínáš mít na svoji situaci docela správný náhled a získat správný náhled na své problémy je první krůček ne-li k úzdravě, tak alespoň k citelné úlevě

Je vidět, že jsi se na svůj problém podívala úplně z jiného pohledu a podle mě jsi některé podstatné věci už "uchopila". Fajn ... jak s nimi hodláš pracovat dál?!?

Ametyst, pro AD si jdi, v tom nevidím nic zbabělého. Zbabělost by naopak byla, kdyby sis pro žádné léky nešla A že skuhráš?!? Ametyst, Ty vůbec neskuhráš, Ty jsi ještě v pohodě ... sem chodí skuhrat přebornice, které jsou na rozdíl od Tebe opravdu na

Nemůže to být také počasím, ta únava? Zjistila jsem nedávno, že mnou počasí cloumá víc, než je mi milo.

Ametyst napsal(a):

O, díky za uznání.
Mně to tak skvělé nepřijde, páč fakt se není čím chlubit.

Za to skuhrání se opravdu stydím. Ale možná není od věci, že to tu takhle zůstalo viset, jako připomínka toho, jak se chovám. A že si můžu uvědomit, že se tak chovat už nechci.

Není to vysilující, to nechlubení se a stydění?

Nebudu zakládat další téma, tak chci jen připsat, že únava je tu chvíli, několik dnů, kdy usínám brzy večer, ani s mužem se nepotkám. Ten už se trochu durdí, co to je za život , když mu žena furt spí. No jo, ale já zase jsem docela ranní ptáče, takže nemůžu všechno vždy a všude...ještě že už máme velké děti. teď bych si s miminem poradila jen hodně těžko.

Jsou ale dny, které jsopu aktivní, a někdy se prostě snažím zůstat vzhůru za každou cenu, kvůli muži, potřebujem si taky někdy popovídat. Dokonce jsem s ním začala jezdit o víkendu na hory, protože on vždy jezdil sám (děti nechtějí) a takhle to je jediný způsob, jak s ním být a mluvit.
¨
Napadlo mě, že tohle jsou všechno ale kroky jen z mé strany (přemáhání únavy, ježdění na hory kvůli němu...)ale zase kdybych to nechtěla, tak to asi nedělám, že jo. Asi je ten dův od pro mě dostatečnou motivací.

Taky mám o něj docela strach (je přepracovaný, max. vytížený, hubne...- a peněz stejně furt nějak není), bojím se, aby z toho neonemocněl. Přece jen už mu bude padesát a  jeho otec zemřel na selhání srdce když byl ještě manžel malý kluk.

Prášky jsem nedávno už vysadila. Deprese vypadá že je stále fuč, což je prima.
Co se ale vrátilov plné síle, to je bulimie, a to prostě musím vyřešit jinak, než prášky. Pilule dobrý, jenže nezmění můj vztah k jídlu a svému tělu. Takže bojuju.
Bojuju na záchodě, denně, několikrát, a bojuji v kuchyni nebo jinde kde je přístup k jídlu, a to velmi.

Připadá mi, že bulimie se vyléčit snad nedá. Můžu abstinovat od chlastu, od drogy, od cigarety.
To všechno už nikdy nemusím vzít do huby.

Ale bez jídla se žít nedá, a jíst jen tak akorát, to už prostě neumím, nedokážu.


Uff, práce je to. Ale vidím to zatím docela realisticky a pozitivně. Spíš se smiřuji s doživotním bojem.
terapeut mi odchází do důchodu a já už se k jiníému stěhovat nechci. V zásadě vím co mám dělat. Jen tělo mi někdy ukazuje jak moc to dělat nechce.

Dnes si po obědě taky plánuji zdřímnout, až rodina poobědvá, odpoledne mě čeká seminárka do školy, na niž se netěším, ani nevím proč, přitom je to téma, co mě baví a zajímá, jen se mi do toho nechce.

Ach ta lenost.
Asi to znáte.

nechci si moc stěžovat, vlastně nemám na co.
na Bulimi se skoro neumírá (když neberu v úvahu následnopu depresi a suicidu...což tedy zatím rozhodně nehrozí), tak si nenám ani na co stěžovat.
jen se chci trochu nakopnout a překonat lenost, proto to tu zas cvakám, jinak sem moc nechodím...