Tak zkusím před večeří něco napsat, a pak vracím přístroj. Neměla jsem na Net pomyšlení, u mě je úspěch už jen to, že zas chci komunikovat, byť je to zase závislost.
A krom několika mailů je Babinet kupodivu první adresou, na kterou jsem zamířila,
protože byla i poslední, kde jsem komunikovala před mým odchodem.

Především moc děkuji za podporu všech tady.
Vím, že se mnou to není lehké komunikovat.

Situace mě donutila udělat co jsem udělala. No, vypadalo to, že se zboří svět, můj muž docela vyšiloval, vlastně to bral jako podraz, ale bylo to jen jeho zoufalství, co z něj mluvilo. Co on si počne s dětmi sám...naše vztahy jsou narušené, chová se trochu odměřeně, chladně, ale plní "povinnosti", tak jak má, nebo jak se od něj společností očekává. A pomalinku si zvyká. Co mu zbývá.
Byl za mnou v nemocnici, přijede i sem s dětmi (jsem daleko od domova).
Naštěstí má prázdniny, tak zatím není problém.

Co se netu týče, tak tu nehrozí, že bych chodila nějak častěji (Bramborko), protože spolubydlící půjde domů a já na svém noťasu nemám mobilní net.
Ale teď mám záchvěv aktivity, tak to chci využít ke komunikaci.
Vlastně to je asi i známka zlepšení, že jsem na Babinci.

Zaznělo tu cosi, že si nemůžu odpustit, a co si nemůžu odpustit.
Já svůj problém mám racionálně zvládnutý, já si nemůžu odpustit pouze to, jaká jsem.
Nikoho jsem nezabila, neukradla, nepotratila, apod. Nic tak velkého.
Trpím jakýmsi perfekcionalismem, a nikdy se nedorovnám tomu, co po sobě požaduji. To totiž není možné.
To vím.

Mám těžkou volbu, kterou je-brát léky a netrápit se, nebo nebrat a přijmout se s tím, že jsem takto citlivá.
Protože to nevypadá, že bych měla nějakou nemoc, ale deprese je jen důsledkem ztráty sebeúcty. Věci, co se dají ovlivnit, vůlí, snahou, terapií, okolnostmi.
Léky mohou být v tomto kontraproduktivní, ale v akutní fázi nutné. Kvůli hrozící suicidě.
I když tvrdím, že bych se nezabila, neustále nad tím přemýšlím, jak a kolik by to muže stálo, apod.

Damila napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Ametyst napsal(a):

Jo, když se sere, tak se sere. Jak bojovat s únavou, když se hroutí i manžel, a děti leží se střevní chřipkou.
Chlap už se naštval, že už na mě bral ohledy dlouho, no, hold, každý pohár jednou přeteče.
ten můj, zdá se, je stále plný, ale ne přeplněný.
Co člověk všechno vydrží!
To je s podivem.
Opět se blížím ke 40 kg, asi budu muset přežít aspoň já, jdu si něco koupit k jídlu.
Páč chlapi jsou nějak křehčí stvoření či co...

Tohle je trapny prispevek Ame. (jen muj nazor)

A proč tak soudíš?
Že se tu vypisuje?
Obtěžuje Tě to? Nebo myslíš, že jen touží po porornosti a vůbec nic jí není?

Protože jestli píše pravdu, tak je pěkně v kelu, a nemyslím, že by jí tohle pohrdání nějak mohlo prospět. Jakkoliv.

Někdy je lepší nereagovat, víš. Je  těžko říct, co za tím je. Já mám pocit, že ženská je obvykle vychována v tom, že tu musí vždy a při čemkoliv stát a přežít.
Do padnutí. Že se hroutit nesmí. A když jí to ještě všichni říkají a okolnosti k tomu přispívají-zůstala sama na děti, muž prchnul z té situace...
Nemyslím, že je to jednoduchá situace na to, aby utíkala za doktorem a nechala se hospitalizovat.

Máš děti?
Pro ně se máma dokáže hodně obětovat. A někdy jede, i když už vlastně má nádrž prázdnou.

Nezlehčovala bych to.
A vůbec neviděla tak jednoznačně.

Nemám jak poradit, snad jen popřát Ame hodně sil.

Asi jo, jsem narcisek, co touží po pozornosti...fakt, to nepřeháním.
Ale nehraju, to ne. Jen silně prožívám.

Arcanum napsal(a):

Prijmout se takova jaka jsi.

Ano ano, to je mým cílem, ale už se o to snažím dlouho, proto ty relapsy. Nahoru dolů.

Momentálně se tu učím normálně jíst.
Takže jsem už asi dvě kila stihla přibrat. Vím, že to je pro mé tělo i psychiku dobře...vím to.
Vědět je fajn, ale víme, jak to je.
Trochu se zlobí moje tělo, když prostě dělám něco proti svému pocitu.
Takže somatika zažívání se ozývá.
Nicméně je nutné setrvat a vydržet.

Ametyst, to jsem ráda, že už i nabíráš, a žes tam vůbec šla. Myslím, že Ti to pomůže.
Hlavně se zkus zcela otevřít při psychoterapiích to by Ti myslím mohlo dost pomoct.

Jsi na dobré cestě. Posílám hodně síly k uzdravení

Ametyst napsal(a):

Arcanum napsal(a):

Prijmout se takova jaka jsi.

Ano ano, to je mým cílem, ale už se o to snažím dlouho, proto ty relapsy. Nahoru dolů.

Nicméně je nutné setrvat a vydržet.

Drzuim Ti pesti.

Ametyst, proč jsi v zařízení, kde pobyt nehradí zdravotní pojišťovna?
Já bych neriskovala ve stavu, v jakém se nacházíš, být v nějakém soukromém zařízení, obzvláště když píšeš, že se tvůj stav zhoršil po katarzní meditační terapii. Bála bych se neprofesionálů.
Určitě bych se svěřila do rukou nějaké "státní" psychiatrické léčebny, určitě takové, kterou hradí pojišťovna.
Příbuznými a jejich reakcemi se teď netrap. Zaměř se na zlepšení svého stavu.
Držím ti palce a myslím na tebe.

majkafo, i pobyt ve státní PL něco stojí, je to nemocnice jako každá jiná a za měsíc pobytu zde vyplázneš cca 3.000,- Kč, jen to hvízdne. Osvobozena od poplatku můžeš být pouze tehdy, prokážeš-li, že se nacházíš ve stavu hmotné nouze

Takže podle mě vyjde úplně nastejno, je-li Ametyst v některém z nestátních zdravotnických zařízení nebo zda by se léčila ve státní PL, ani tady už to dnes není bohužel zadarmo ...

Ametyst napsal(a):

Hlásím návrat, únava je zatím fuč. V rámci možností.
Pobyt prospěl, návrat rozpačitý, ale hledám se.

Jen jsem tu trochu zabloudila a přispěla kam jsem neměla v domění, že je to moje vlákno
,  protože řešilo potíže s váhou, s jakými se srovnávám taky já sama, takže omlouvám se.

Není mi dobře fyzicky , ale to je nic proti depresi.

Terapeut mě dnes viděl a byl nadšen. Málem mě přesvědčil, že je to O.K., když jsem o 5 kg přibrala.
Samozřejmě má pravdu. Jak jinak.

Ametyst, mám velkou radost z obratu k lepšímu u Tebe. I když jsi pořád asi teprv na půli cesty, máš rozhodně dobře nakročeno. Jen tak dál!

Dam ahoj moc ráda Tě vidím, to je dost, že se tu ukážeš

majkafa napsal(a):

Obávám se, že jsi odešla ze skleníku příliš brzy zase, Ametyst. Řekla bych, že to není poprvé.
Kéž bych se mýlila.

Neodešlajsem na vlastnínžádost.

Pobyt byl limitován a prostě skončit.



Trochu mi to tady přijde, že si vždy někdo najde něco, co jsem udělala špatně nebo málo, a "proto" se nemůžu uzdravit.
Já mám naopak pocit, že jsem pro sebe udělala úplné maximum. V mé situaci až přepych.

Ve skleníku nemůžu být celý život. Měsíc je kus života.

Život musím žít, ne se před ním zavírat...to jsem se tam taky mj. naučila.
Že deprese není nepřítel.
Že divné by spíše bylo kdybych ji v takové situaci neměla.
Připomněla jsem si tam nové techniky terapie, sugesce, meditace.

Celkově to pro mě bylo přínosné. Tedy především proto, že jsem opravdu nešla do klasické PL, ale naskytla se mi tato možnost regenerační léčby.

Ale je to jako když se vrátí člověk z daleké ciziny. Musí si znovu zvykat na obyčejné věci, problémy, třeba jsem zjistila, kolik nevyřízené pošty tu mám...to za m nikdo nevyřídí, že jo.

Děti a muž jedli všelijak, těšili se, až jim uvařím, taky jsem do toho musela vpadnout.
Takže když se člověk vrátí do prostředí, kde byl, vrací se i staré symptomy. Ale snad jsem posílena, snad...

Lupí, moc jsem nepochopila cos myslela tím vytučněným písmem.

Já před pár dny mluvila se dvěma  chlapíky, z nichž jeden byl začínající psychoterapeut.
A ten mě tak "nakazil" svou pozitivitou...
ne že by to člověk nevěděl. Někdy si něco ale připomenout je dobrá věc. Vzpomenout si, kdo jsem a jaké mám možnosti, schopnosti.
Je to jako rozpomenutí ze zapomnění.

Vytáhla jsem staré knihy a nacházím v nich ty moudrosti, co jsem vlivem deprese pozapomněla.

Mám dojem, že pravé lidi potkávám v pravou chvíli.

Že potkáváš pravé lidi v pravou chvíli mi ale připadá jako báječné znamení...on je člověk totiž potkává takhle furt, jen je většinou nerozezná. Když rozezná, je jasný, že se začíná stávat řidičem svého osudu

Ametyst, prosímtě: aby sis nevysvětlal jako kritiku i mně - domnívám se, že bys naopak měla víc myslet na sebe, svoje potřeby a pocity, na svoje zdraví a na to, co SE ti chce.
A snažit se naopak zbavit toho biče v hlavě.