Milenka nebývá ani o třídu výš, ani o třídu níž, je prostě JINÁ, nová, neokoukaná a o tom to je

aprill napsal(a):

Kiara napsal(a):

Milenka nebývá ani o třídu výš, ani o třídu níž, je prostě JINÁ, nová, neokoukaná a o tom to je

ano, neokoukaná a to se dá hodnotit jako o třídu výš .

o několika let míň....

helena napsal(a):

milenka je vždycky nejméně o třídu výš, protože kdyby nebyla, tak by se do ní partner nezakoukal. přeci nebude toužit po něčem naprosto stejném nebo horším než má doma.
Co to znamená - o třídu výš? Krásnější, mladší, chytřejší, bohatší...?
Pokud si pán nepotřebuje zvýšit vlastní sebevědomí stylem "podívejte se, na co (ještě) mám!", tak si klidně pořídí milenku buď stejnou nebo podobnou jako je jeho manželka, protože "stejnej model" je předvídatelnej http://fora.babinet.cz/img/smilies/stolt.gif, nebo naopak "o třídu níž" = například submisivnější na rozdíl od energické vlastní ženy, lehce ležérnější než manželka posedlá úklidem a dětmi...
Oni sice někteří nevěrníci chtějí/potřebují neustálou změnu nebo adrenalin... ale spousta jich u milenky hledá spíš klid a pohodu, který doma z různých důvodů nemají.

o stupeň výš neznamená mladší, hezčí, chytřejší

Willi napsal(a):

Pokračování....takže ZŮSTÁVÁM znamená zatím a také to znamená -  s ní jsem to neskončil...Bylo těžké najít vnitřní sílu v klidu o všem mluvit...ON častěji mlčí, řečí moc nenadělá...v jeho očích se zase tak moc nestalo, rozhodnutý není, stále neví, co chce....Můj pokus vyslat ho do separace - odloučení (na radu psychologa), byl marný. Má strach, že by se nevrátil...
Mám pocit, že žiju život někoho jiného, že to není ten můj. Mívám ve věcech jasno a teď už rok tápu, žiji ze dne na den. Nic, co by stálo za pocit spokojenosti a štěstí. Okolí nás vnímá jako bezproblémovou rodinu - vy jste ti poslední, kteří by se měli rozvádět, tvůj manžel je seriózní člověk....ale to je jenom navenek, tam uvnitř je velká, vleklá a bolestná krize. Kéž jednou skončí...

a to je špatně, že by se nevrátil? nikdo nemůže sedět současně na dvou židlích. ty ani on nejste šťastní

Willi napsal(a):

Pokračování....takže ZŮSTÁVÁM znamená zatím a také to znamená -  s ní jsem to neskončil...Bylo těžké najít vnitřní sílu v klidu o všem mluvit...ON častěji mlčí, řečí moc nenadělá...v jeho očích se zase tak moc nestalo, rozhodnutý není, stále neví, co chce....Můj pokus vyslat ho do separace - odloučení (na radu psychologa), byl marný. Má strach, že by se nevrátil...
Mám pocit, že žiju život někoho jiného, že to není ten můj. Mívám ve věcech jasno a teď už rok tápu, žiji ze dne na den. Nic, co by stálo za pocit spokojenosti a štěstí. Okolí nás vnímá jako bezproblémovou rodinu - vy jste ti poslední, kteří by se měli rozvádět, tvůj manžel je seriózní člověk....ale to je jenom navenek, tam uvnitř je velká, vleklá a bolestná krize. Kéž jednou skončí...

"Mám strach, že bych se nevrátil" ti přeložím do češtiny - proč bych měl jako odejít pryč, hledat si něco, poprat se se samotou, starat se o sebe sám, prát si, vařit si, když u tebe to mám zadara a bez řečí. Fakt bych ti přál, abys odjela na nějakou dobu pryč a děti mu nechala na krku. Prostě si za ten rok unavená..   Já chápu, že tě strach ze ztráty paralyzuje, mě zase paralyzovaly různé vydíračky, ale ustoupením jen upevňuješ, že to tak lze dělat, to je prostě behaviorismus. Nakonec jsem už věřil tomu, že ptát se ženy, kam jde je nehorázný projev žárlivosti...

Willi,pamatuješ si když jsi byla  malá holka?Pamatuješ si chvíle,když ti bylo smutno,že tě někdo trápil a ty jsi nemohla nic dělat,protožes byla malá a bezmocná?...Vzpomeň si na to..jsi to pořád ty,ale už jsi velká a tu svojí Willinku,co sedí utrápená můžeš obejmout a ochránit....nemusíš jí nechat trápit jiným člověkem...pořád jsi to ty,kdo o tom rozhodne...NIKDO JINÝ

Willi napsal(a):

Tak tedy - to, že zůstává řekl on i s tím dalším vysvětlením. Dalo mi práci sebrat síly k rozhovoru, který nikam nevedl. Pořád je to dokola...Ale sám ví, že situaci musí vyřešit.
Myslím, že v této chvíli se to celé odehrává hlavně ve virtuálním světě, v jejich mailování a tím i v jejich fantazii. Proto jsem jistota...
Nejsem hrůzou bez sebe, že by odešel. Několikrát jsem ho žádala, aby to udělal. Dětem domov brát nemůžu, já jsem chybu neudělala, nemůžu trestat je i sebe, že nám nedobrovolně vezmu domov. Musí odejít on. Navíc ony vůbec nic netuší, protože se k sobě chováme slušně, žádné emoce ani hádky....jsme opravdu víceméně všichni spolu...
Od jisté chvíle se snažím být nad věcí. Ale nejde to pořád, jinak bych nehledala únik třeba sem do diskuze.
Netoleruji všechno a on to ví, jenom mu to stále nepřipomínám.
Nejsem zcela na vztahu závislá, jen jsem tradiční žena, která zastává tradiční hodnoty - rodina je ta nejvyšší a snažím se ji bránit proti špatnostem....

My se možná vymykáme běžným modelům manželství s nevěrou. Dověděla jsem se jednu věc, kterou neumím pochopit - nedělám to proto, že ti chci ublížit...takový cíl jsem neměl...
Rozumíte tomu???

Willi,žádný člověk se ráno neprobudí,aby si řekl a teď budu ubližovat...jistě nechce...ale TY MU TO UMOŽŇUJEŠ,proto v tom pokračuje...je jasný,že ti je mizerně,proto sem píšeš....to je v pořádku...jen zkus číst S POROZUMĚNÍM !!!  a hlavně vnímej,jak je tobě,jen a jen tobě....jeho pocity neovlivníš...své můžeš následně řešit...můžeš být tradiční žena,pro kterou je rodina základ,ovšem pokud tě ten ZÁKLAD...nelikviduje

Willi napsal(a):

Nejsem zcela na vztahu závislá, jen jsem tradiční žena, která zastává tradiční hodnoty - rodina je ta nejvyšší a snažím se ji bránit proti špatnostem....

My se možná vymykáme běžným modelům manželství s nevěrou. Dověděla jsem se jednu věc, kterou neumím pochopit - nedělám to proto, že ti chci ublížit...takový cíl jsem neměl...
Rozumíte tomu???

Nu, Willi, nic proti ničemu ... ale abys pod tíhou té zodpovědnosti, kterou bereš za manžela na svá bedra jednou vyčerpaně neklesla

A že manžel neplánoval svoji nevěru proto, aby Ti ublížil?!? To je hezký alibismus - to je totéž, jako když někomu bytový zloděj vykrade byt a po dopadení se hájí, že vůbec neplánoval, že kvůli ukradeným zlatým šperkům po babičce bude někdo nešťastnej

Děkuju všem za názory. Hodně o všech příspěvcích přemýšlím.
Spojila jsem se s psychologem. Podle něj můj muž čeká na pocit subjektivní jistoty. Ten ale člověk nemusí celý život zažít, prý je to taková třešínka na dortu....

Zřejmě ho navštívíme oba. ON se tomu nebrání, ale žádnou naději tomu nedává. Cítí, že celá situace mi nedělá dobře. Na závěr včerejšího dne řekl, že ví, že to s ním nemám jednoduché...
Nechce, abych to řešila za něj....

Máme před sebou dovolenou. Nic se sice nejspíš nezmění, ale budu se ji snažit užít...možná to bude poslední rodinná...

Willi napsal(a):

Děkuju všem za názory. Hodně o všech příspěvcích přemýšlím.
Spojila jsem se s psychologem. Podle něj můj muž čeká na pocit subjektivní jistoty. Ten ale člověk nemusí celý život zažít, prý je to taková třešínka na dortu....

Zřejmě ho navštívíme oba. ON se tomu nebrání, ale žádnou naději tomu nedává. Cítí, že celá situace mi nedělá dobře. Na závěr včerejšího dne řekl, že ví, že to s ním nemám jednoduché...
Nechce, abych to řešila za něj....

Máme před sebou dovolenou. Nic se sice nejspíš nezmění, ale budu se ji snažit užít...možná to bude poslední rodinná...

Willy,
je možné, že muž čeká na pocit subjektivní jistoty. K němu se ale nemá šanci dopracovat, pokud tě má doma, stejně jako pokud jde s tebou k psychologovi, ale žádnou šanci tomu nedává. Navíc z tvé iniciativy. To je skoro zbytečný tam chodit, vím o čem mluvím. Jen ho tím ujišťuješ, že furt o něj stojíš. Pocit subjektivní jistoty se má šanci (a ne nutně) dostavit, až po delší fyzické separaci, po té, co bude cítit, že to vzdáváš. Je ale taky možné, že se  nakonec nerozhodne pro tebe.
Asi si porovnej co je pro tebe menší zlo - mít větší jistotu v obou smyslech, tj. mít muže doma a současně bude mít bokovku, nebo menší jistotu a zvolit risk hop nebo trop.
Pokud půjdete na čas od sebe (ať už on či ty), budete mít možnost si zkusit, co by takový život obnášel a to ještě před definitivním řešením typu rozvod. Taky bych bral v úvahu prvek zaskočení, když půjdete do separace rychle, z tvého popudu, tak na to nebude  připravenej a už vůbec ne ta jeho cuchtička, která má taky rodinu, a její manžel tuším o tom neví... Vznikne tak disproporce, je možné že on na ni začne tlačit, ona se zalekne, bude mít před sebou těžké dilema, jak to oznámit doma a rodině atp. prostě bude to hlavně jiná situace, která to všechno může posunout. Tvoje čekání může taky vést k tomu, že se pomalounku oba dva připraví, jak to dát v poklidu dohromady. 
Ale samozřejmě rozhodnutí je na tobě, jak píšu, je to strategie riskantnější, ale rozsekávací.
Dovolenou bez dětí neriskuješ skoro nic, ale naznačíš aspoň, že ze situace taky chceš něco vytěžit.

Jinak manžela odhaduju na takového spíš dobráka, co nechce skutečně ublížit, ale ve výsledku slabší ubližují nevědomky a "nechtěně" víc. Mimochodem z jakého rodinného zázemí manžel pochází?

drž se

javena napsal(a):

Když mu řekneš - pokud to neskončíš do měsíce (když už jsi vydržela rok, se to nezblázní, já dala termín okamžitě) podávám žádost o rozvod. Nechci tak žít a pro svoje děti si taky představuji něco trochu jinýho, než nefunkční vztah. Dala jsem ti dost času na to, aby sis srovnal v hlavě, co chceš, nicméně s tvým přístupem vidím, že to musím řešit já, jako ten, komu ta situace nevyhovuje. Dohodneme si podmínky rozvodu, hodím to na papír, podepíšeme to a půjdem dál každý svou cestou - a pak to uděláš, bude muset něco dělat.
Možná zjistí, že mu za to nestojí.
Možná přijde na to, že to není špatný nápad, ten rozvod...
Možná přijdeš na to, že ti za to nestojí.

Jen bych dodal, že s ultimátem rozvodu velmi opatrně. Pokud si nebudeš stoprocentně jistá, že jsi schopná dotáhnout rozvod dokonce, tak jen snížíš váhu svých slov a bude vědět - no jo, zase něco kecá. Willi není Javena... Možná zkusit nejdřív Heleninu cestu odstřižení od potřeb či separaci. Smysl separace je taky v tom, že se probouzí přitažlivé síly (a určitě tam jsou po dlouhém soužití), které si on zatím moc neuvědomuje.

Musím ještě napsat něco, co tu nezaznělo.
Než jsme spolu začali chodit, znali jsme se od dětství. Byla jsem hodně opatrná, protože mne začal dobývat měsíc po odchodu jeho bývalé partnerky. Byli spolu 4 roky a prý hlavně kvůli zodpovědnosti. Než se stačili pořádně poznat, byla na cestě jeho první dcera. Jenomže tehdejší partnerka nechtěla žít v našem maloměstě, ale v Praze. ON ji následovat nechtěl. Chyběla tam láska, byla tam jen ta zodpovědnost....Pak jsem přišla já...dlouho jsem si zvykala, protože po vlastním předchozím vztahu jsem cítila, že ON z toho není venku, je mu smutno a já bych mohla být jen taková "náplast".
Nakonec jsme spolu vydrželi 2 roky, než jsme se vzali. Nikdy jsem nelitovala a nelituje toho ani on.
Ale proč to píši - myslím si, že člověk se musí poprat sám se sebou. Tzn., že mně se zdá opravdu to odloučení, tedy separace, nebo jak tomu někdo říká rozvod na zkoušku jako řešení, kdy ten dotyčný si má možnost uvědomit, co je pro něj důležité, anebo co může a chce ve svém životě postrádat. Navíc, pokud se rozhodne o navrácení, udělá to z nějakých vnitřních důvodů a dokáže se případně "očistit", protože zažije vnitřní boj a bolest....

Jeden můj známý, také věčně nerozhodný, to s milenkou a rodinou takhle praktikoval 4 roky. Stále se neuměl rozhodnout...po 4 letech podala manželka žádost o rozvod, milenka se na něj pro jeho nerozhodnost vyprdla. Teď žije několik let sám, jeho ex má nového partnera. Zbyl mu jen smutek v duši. Milenka prý nesahala jeho ex ani po kotníky...

Já to takhle ale dlouho táhnout opravdu nechci, proto na něj "tlačím". V jeho očích jsem ale spíš upjatá, protože po něm chci nějaké řešení.
Po úterku, kdy jsme zase problém otevřeli, mám v sobě pocit úlevy. Nebyl to příjemný rozhovor. Rozvod jsem mu také nabízela. Myslím, že si uvědomuje, že jde do tuhého....

Pro readyho - ON pochází z velmi milé, hodné rodiny. Tcháni jsou bezvadní lidé! Stýkáme se skoro denně. Mám je ráda a naše děti taky...
Pokud jim místní drbny něco o problému nedonesli, pak ještě o ničem neví...A protože to po městě už koluje a všichni se tu známe, je jen otázka několika dnů, kdy se to doví...a nejspíš i rodina oné dámy...
Víš, pro mne by bylo nejlepší, aby odešel. Ono to bude bolet, ale časem se s tím člověk srovná. Teď to bolí vlastně pořád dokola. Na chvíli rána zasychá, a potom se zase oživí...
Pokud tady zůstane, stejně nebudu mít klid, protože spolu pracují. ON určitě jinou práci hledat nebude. Je příliš specifická a v našem kraji jsou taková místa jenom 4.

ready napsal(a):

javena napsal(a):

Když mu řekneš - pokud to neskončíš do měsíce (když už jsi vydržela rok, se to nezblázní, já dala termín okamžitě) podávám žádost o rozvod. Nechci tak žít a pro svoje děti si taky představuji něco trochu jinýho, než nefunkční vztah. Dala jsem ti dost času na to, aby sis srovnal v hlavě, co chceš, nicméně s tvým přístupem vidím, že to musím řešit já, jako ten, komu ta situace nevyhovuje. Dohodneme si podmínky rozvodu, hodím to na papír, podepíšeme to a půjdem dál každý svou cestou - a pak to uděláš, bude muset něco dělat.
Možná zjistí, že mu za to nestojí.
Možná přijde na to, že to není špatný nápad, ten rozvod...
Možná přijdeš na to, že ti za to nestojí.

Jen bych dodal, že s ultimátem rozvodu velmi opatrně. Pokud si nebudeš stoprocentně jistá, že jsi schopná dotáhnout rozvod dokonce, tak jen snížíš váhu svých slov a bude vědět - no jo, zase něco kecá. Willi není Javena... Možná zkusit nejdřív Heleninu cestu odstřižení od potřeb či separaci. Smysl separace je taky v tom, že se probouzí přitažlivé síly (a určitě tam jsou po dlouhém soužití), které si on zatím moc neuvědomuje.

Jistěže musí být člověk připravený i na variantu, že po nabídce rozvodu zazní - ano, asi to bude opravdu lepší... To je jasný, jinak je to plácání pod úroveň a nemá valný účinek. Jenže já zas nejsem Willi či někdo další, takže nějaké odstřižení nebo separace kdykoli, když pán neví, co vlastně chce... u mě vážně nehrozí.
Co mu asi tak bude chybět?
Manželčiny výčitky nebo to, že musel být v sedm doma, aby žena neláteřila, že byl určitě zase s milenkou... To určitě. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že jsme mému muži začali chybět až půl roku po rozchodu. Až tehdy mu došlo, o co jako gou a řekl mi, že se mu stýská po mě a dětech, je na všechno sám a tak dál... Půl roku. Děkuju pěkně. Už se vidím, jak separovanýho nevěrnýho manžela vítám po půl roce, že mu to jako konečně seplo.
Nehledě na to, že se nabízí varianta, že aby jako Willi věděla, jestli už mu to seplo, tak mu bude volat nebo tak... čili jí bude mít plný zuby a doba na docvaknutí se tím může lehce prodloužit...
Za mě vážně nee. Ale já fakt nejsem Willi.
Ona se s tím popere po svým. Tohle je jen pro pomoc ve smyslu - prošli si tím i jiní, není to sranda, ale dá se to zvládnout, ať už to dopadne, jak dopadne.