29. ledna : Vážení uživatelé, vkládat zde odkazy na různé e-shopy a stránky je přísně zakázáno, je to porušení Pravidel. Takové příspěvky budou smazány. Děkujeme za pochopení! 29. ledna : Poslední šance pro přezrálé banány? Upečte z nich lahodnou buchtu 6. prosince : Je vám čtyřicet a už řešíte menopauzu? Co je příčinou předčasného nástupu, vysvětluje gynekolog |
|
|
Mari,
ještě mne napadlo: co bylo, to nezměníš a vláčet to sebou budeš tak dlouho, jak dlouho to budeš potřebovat. Ty můžeš tisíckrát ROZUMEM vědět, že je to hloupost se v tom stále pitvat, ale stejně to budeš děat, dokud tě to bude bolet.
Nu a bolet tě to přestane, až si to zpracuješ, tedy změníš EMOCE spojené s tím co bylo.
Abys je mohla změnit, musíš si je znovu prožít, jinak to bohužel nejde. Jenže teď si je prožiješ VĚDOMĚ, to jest v chráněném postředí a s vědomím, že měníš zažíté vzorce, odpouštíš sobě i druhým, zbavuješ se negativní emoční zítěže. Jen tak se z bolesti nůže zrodit neutrální zkušenost, kterou pak můžeš zařadit do své "klenotnice" životních zkušeností.
Účelem totiž není zapomínat, ale umět přijmout, vyrovnat se, zpracovat a pak následně použít pro dobro druhých i svoje.
Proto se nám taky ty věci dějí, proto si tím vším procházíme
Není tady
Ne, mari... ne teď a tady a tvoje dítě. S mužem, jakým byl tvůj otec, v těch máminých 36 letech a za podmínek, co měla ona... tak jsem to myslela.
Možná pochopíš, že tě měla ráda, ale díky něčemu zvítězila ta rovina, že "má dítě kvůli tátovi", která tě tak smetla. A když to odkryješ a přijmeš, budeš pro svoje dítě máma přímo libová, vyrovnaná a plná lásky... BI.
A podpásovky... na to stačí cholerik, uštvaná máma, babička, co nemusí nevěstu... hodný sousedi. Každej si s sebou neseme z rodiny nějakou tu kládu. Jen je dobrý ji nevláčet s sebou nějak dlouho. Zaraž ji do země a vytesej z ní totem, co ti bude připomínat, žes to neměla jednoduchý a kterej ti vždycky ukáže, že jsi to zvládla.
Je to lepší, než si k tý kládě přihazovat cestou ještě nějaký to klestí.
Není tady
Promiň, Mariposo, jestli jsem to nepostřehla dřív, ale máš starší sourozence?
A z jiného soudku: já jsem až v dost hluboké dospělosti (až přezrálosti) po mnoha nevyřčených a málo vyřčených výčitkách svým rodičům a všem okolo, kdy jsem dokola probírala, jak se co mohlo stát, kdo za to může, jak to vlastně je, co (všechno) mi chybí, chápala jsem jak divá, odpouštěla jsem jak divá ..... přišla na to, že i kdyby moji rodiče byli naprosto ideální, stejně by mi nedali víc, než tito mí vlastní opravdoví. Že všechno, co postrádám, co očekávám, čeho se mi nedostává, co jim vyčítám, to všechno mám v sobě. Že mi NIKDO nemůže nic z toho dát. Ani partner, ani manžel, ani dítě, NIKDO. Všechno si musím dát sama. Ostatní, to co není ode mne a moje, je náhražka, která je z velmi vachrlatého materiálu.A není to až takový problém, máš to všechno v sobě. Stačí to vytahovat, jak králíky z klobouku. Jediné , co ti může bránit je, že budeš věřit, až ti někdo bude nakukávat, že bez toho a tohodle nemůžeš žít a být šťastná .....
Není tady
lupina montana napsal(a):
giorgino napsal(a):
Mar, já myslel, že chodit do práce, kde budeš pracovat pod nějakým šéfem, nechceš, že se právě chceš starat o domácnost, zahradu, děti, zvířata a tak... Proto jsem na jiném vláknu psal, ať se klíďo vykašleš na vš a titul, když to nebudeš potřebovat...
Oni někteří lidé, kteří pracují a jejichž partneři jsou doma či studují, se často povyšují. To je mezi lidmi běžný, bohužel... Jenže práce jako práce. Hodiny odpracované v kanceláři jsou stejné, jako když je odpracuješ doma staráním se o domácnost, děti, zahradu a tak... Dnes jsou velké rozdíly nejen ve finančním odměňování různých zaměstnání, ale také v lidském myšlení co se týče pohledu na práci. Je úplně jedno jestli je člověk prezident nebo uklízí popelnice. Jak říkám, práce jako práce.
Samozřejmě že varianta starání se o domácnost a takové ty věci je možná jen v případě, když druhý člověk dokáže uživit celou rodinu, tjn. Ale ty máš přítele, který by tě měl dokázat uživit, takže pohoda.Kluku,
Nestačím čumět
Skoro bych řekla, že jsi reinkarnovanej můj táta, ale to by ti muselo být deset
Ahoj dcero, ty jedna vlčice. Až budeš babičkou, já budu v pubertě.
Není tady
Bramborka napsal(a):
Promiň, Mariposo, jestli jsem to nepostřehla dřív, ale máš starší sourozence?
A z jiného soudku: já jsem až v dost hluboké dospělosti (až přezrálosti) po mnoha nevyřčených a málo vyřčených výčitkách svým rodičům a všem okolo, kdy jsem dokola probírala, jak se co mohlo stát, kdo za to může, jak to vlastně je, co (všechno) mi chybí, chápala jsem jak divá, odpouštěla jsem jak divá ..... přišla na to, že i kdyby moji rodiče byli naprosto ideální, stejně by mi nedali víc, než tito mí vlastní opravdoví. Že všechno, co postrádám, co očekávám, čeho se mi nedostává, co jim vyčítám, to všechno mám v sobě. Že mi NIKDO nemůže nic z toho dát. Ani partner, ani manžel, ani dítě, NIKDO. Všechno si musím dát sama. Ostatní, to co není ode mne a moje, je náhražka, která je z velmi vachrlatého materiálu.A není to až takový problém, máš to všechno v sobě. Stačí to vytahovat, jak králíky z klobouku. Jediné , co ti může bránit je, že budeš věřit, až ti někdo bude nakukávat, že bez toho a tohodle nemůžeš žít a být šťastná .....
Nakonec stejně člověk zůstane sám.
Trochu mě překvapilo, že zrovna mariposa má problémy, co si pamatuji, tak to tady lítalo samou radou, až některým jedincům ta její jakási duchovní příchuť lezla krkem. Tak proto mě překvapuje, že takové maličkosti jako rodiče, partnerství, děti - se ji dotýkají, zvláště když už jí je tolik let.
Chybějící rodičovská láska nebyla ani v deseti letech a prostě nebude ani ve třiceti a basta-fidli! Není to její chyba, přijde mi, že její rodiče jsou něco jako podle sebe soudím tebe, a kdyby na tom byli vnitřně lépe a neměli ego až k sousedům na zahradu (což je v dnešní době úplně normální), asi se svojí dcerunkou jednali lépe a nenadělali by ji takové emocionální problémy, které se nyní táhnou i ve třiceti. Když už tedy začíná odznova, chtělo by udělat i čáru za tímto a říci si - za to já nemůžu a prostě brát rodiče a tak jaký jsou, neboť není v naší moci je v něčem přesvědčovat, mají svojí hlavu, svůj úhel pohledu na věci, výchovu a podobně... U mě to bylo podobné - žádná rodičovská láska, nechali si mě dělat co chci, proto taky ještě nemám střední školu, jenže svůj rozum mám až nyní... otec jen pracoval, matka nikoho nepochválí, žádné rodičovské pohlazení se nekonalo. a co jako? co já s tím jako mám dělat? trápit se, mít na ně vztek a bůhvíco ještě - to si akorát přidělávám připoutanosti, jenže my se snažíme připoutaností zbavit, že?
mariposa psala, že by nyní nebyla schopna dát lásku svému dítěti. to si nemyslím. má v sobě hodně lásky a něhy, viděl jsem to na jejím webu, že až toho prcka uvidí, že to bude oukej. a pokud potřebuje lásku, pohlazení a obejmutí, tak na to má přítele a na tu lásku přátele. a hlavně PEJSKA!
P.S. Tu mateřskou lásku by to chtělo spíš hledat u toho opravdového rodiče, všudypřítomné energie, tu je třeba milovat a ona lásku opětuje. Sice nemluví, ale zase nenadává, neříká, jak jsi nešikovný a tak. Jenže nic není zadara, kámo. Proboha, vždyť tenhle fotr je jedinej smysl života, kua. Jen s tím, že ne se na něj zaměřovat, ale být jím, splynout v jedno, jinak je to dualita... Proč to píši, protože jsem těhlech duchovních písmenek tady četl již hafo a právě ten dotyčnej je teď potřebuje. Něco se sebou dělej, žij v míru a pohodě a uvolnění!!!
Upravil(a) giorgino (11. 7. 2011 16:46)
Není tady
Mari, co na to říct (napsat :-D). Držím ti palec, hodně tvých pocitů cos tu napsala, znám od sebe. Hlavně vydrž, mnoho hořkosti, co si s sebou neseš životem si holt musíš "vyžrat". Když budeš dost odvážná a trpělivá, nakonec si vylížeš smetanu . Už jseš na dobré cestě, když o tom přemýšlíš a seš schopná to tady rozebírat. Doufám, že jsem to napsala dost srozumitelně, líp to neumím.
Není tady
Pandorraa napsal(a):
Mari,
ještě mne napadlo: co bylo, to nezměníš a vláčet to sebou budeš tak dlouho, jak dlouho to budeš potřebovat. Ty můžeš tisíckrát ROZUMEM vědět, že je to hloupost se v tom stále pitvat, ale stejně to budeš děat, dokud tě to bude bolet.
Nu a bolet tě to přestane, až si to zpracuješ, tedy změníš EMOCE spojené s tím co bylo.
Abys je mohla změnit, musíš si je znovu prožít, jinak to bohužel nejde. Jenže teď si je prožiješ VĚDOMĚ, to jest v chráněném postředí a s vědomím, že měníš zažíté vzorce, odpouštíš sobě i druhým, zbavuješ se negativní emoční zítěže. Jen tak se z bolesti nůže zrodit neutrální zkušenost, kterou pak můžeš zařadit do své "klenotnice" životních zkušeností.
Účelem totiž není zapomínat, ale umět přijmout, vyrovnat se, zpracovat a pak následně použít pro dobro druhých i svoje.
Proto se nám taky ty věci dějí, proto si tím vším procházíme
Pane Bože Pan...ty jsi pořád tak úžasná?? no že se divím:-)) každý Tvoje slovo vytesat do zlata!!
pusa:-)) pa
Není tady
giorgino napsal(a):
Trochu mě překvapilo, že zrovna mariposa má problémy, co si pamatuji, tak to tady lítalo samou radou, až některým jedincům ta její jakási duchovní příchuť lezla krkem. Tak proto mě překvapuje, že takové maličkosti jako rodiče, partnerství, děti - se ji dotýkají, zvláště když už jí je tolik let.
Me taky.
Není tady
Arcanum napsal(a):
giorgino napsal(a):
Trochu mě překvapilo, že zrovna mariposa má problémy, co si pamatuji, tak to tady lítalo samou radou, až některým jedincům ta její jakási duchovní příchuť lezla krkem. Tak proto mě překvapuje, že takové maličkosti jako rodiče, partnerství, děti - se ji dotýkají, zvláště když už jí je tolik let.
Me taky.
Džordžo , třicet let má jen mé tělo, ego se zašprajclo u desetiletýho dítěte. Ještě vloni jsem nebyla schopna si to přiznat, hrála jsem komedii
Jak už jsem psala, teoreticky trochu chápu kam a k čemu má člověk směřovat, prakticky to ale nežiju. Řečy nejsou to samé jako činy. Nakonec se ale všechny lži k člověku vrátí a on se jim bude muset podívat do tváře.
A Arcanum, nějak se mi nezdá, že bys tohle o mě nevěděla. Vím, že Ty vidíš dále než kam sahají pouhá slova.
Není tady
Pandorro, Javeno, Bramborko, Giorgino, Taylor, Arcanum z každého příspěvku si beru něco, děkuji
Není tady
Mě taky hodně překvapilo, když si vzpomenu, jak jsi tady, mariposo, radila. Už tenkrát jsem psala, že mi to přijde příliš učebnicové a málo prožité.
Tak teď opusť teorii a vzhůru do praxe, změnit podle toho, co máš naučené, sama sebe. Uvést to do praxe.
Tak já tedy překvapená nejsem, že zrovna mariposa... někdo, kdo radí, až se ježej druhým chlupy, protože je to až moc načtený a neodžitý. Je to logický. Tápu, hledám odpovědi, čtu... jsem toho plná a všechno to, co do mě nasáklo chci předat dál... abych se sama utvrdila v tom, že jsem to báječně zvládla a pochopila. Narozdíl od mari si ale málokdo přizná, že se radoval předčasně a okolí mělo pravdu.
Taky mi překvapila spíš Arcanum, že byla překvapená.
Není tady
javena napsal(a):
Tak já tedy překvapená nejsem, že zrovna mariposa... někdo, kdo radí, až se ježej druhým chlupy, protože je to až moc načtený a neodžitý. Je to logický. Tápu, hledám odpovědi, čtu... jsem toho plná a všechno to, co do mě nasáklo chci předat dál... abych se sama utvrdila v tom, že jsem to báječně zvládla a pochopila. Narozdíl od mari si ale málokdo přizná, že se radoval předčasně a okolí mělo pravdu.
... abych se sama utvrdila v tom, že tohle je to čemu skutečně věřím a ne to co mi okolí celou dobu ukazovalo a co mám tendence přebírat.
Že jsem to pochopila to vím, protože jsem to na malou chvíli mohla prožít, mohla jsem prožít svůj střed, je to nepopsatelné, a jakmile se z toho středu člověk zase vychýlí a lítá ze strany na stranu, tak se tam chce zase zpět dostat, protože ví, že jedině tam se nachází VŠE. Všechno to co hledá.
javena napsal(a):
Taky mi překvapila spíš Arcanum, že byla překvapená.
Upravil(a) mariposa (12. 7. 2011 12:39)
Není tady
majkafa napsal(a):
Mě taky hodně překvapilo, když si vzpomenu, jak jsi tady, mariposo, radila. Už tenkrát jsem psala, že mi to přijde příliš učebnicové a málo prožité.
Tak teď opusť teorii a vzhůru do praxe, změnit podle toho, co máš naučené, sama sebe. Uvést to do praxe.
Já to nechápala jako rady, ale jako svoje názory, jako svoje vnímání toho na co jsem se dívala. Sice načtené, minimum prožitého, ale já tomu co říkala věřila a stále věřím. Jen to nežiju. Čím víc jsem měla potřebu kecat o lásce, tím víc jsem to vlastně směrovala sama sobě, protože mi to chybělo (a chybí). Mnohokrát jsem ale psala automaticky, spontánně, samo se psalo to co jsem pak si já sama četla a učila se z toho. Mnohokrát jsem měla pocit, že to píšu sama sobě. Že to je hlavně pro mě samotnou.
Upravil(a) mariposa (12. 7. 2011 12:42)
Není tady
ADRA10 napsal(a):
Pandorraa napsal(a):
Mari,
ještě mne napadlo: co bylo, to nezměníš a vláčet to sebou budeš tak dlouho, jak dlouho to budeš potřebovat. Ty můžeš tisíckrát ROZUMEM vědět, že je to hloupost se v tom stále pitvat, ale stejně to budeš děat, dokud tě to bude bolet.
Nu a bolet tě to přestane, až si to zpracuješ, tedy změníš EMOCE spojené s tím co bylo.
Abys je mohla změnit, musíš si je znovu prožít, jinak to bohužel nejde. Jenže teď si je prožiješ VĚDOMĚ, to jest v chráněném postředí a s vědomím, že měníš zažíté vzorce, odpouštíš sobě i druhým, zbavuješ se negativní emoční zítěže. Jen tak se z bolesti nůže zrodit neutrální zkušenost, kterou pak můžeš zařadit do své "klenotnice" životních zkušeností.
Účelem totiž není zapomínat, ale umět přijmout, vyrovnat se, zpracovat a pak následně použít pro dobro druhých i svoje.
Proto se nám taky ty věci dějí, proto si tím vším procházímePane Bože Pan...ty jsi pořád tak úžasná?? no že se divím:-)) každý Tvoje slovo vytesat do zlata!!
pusa:-)) pa
Adro, já vím, bude to znít možná někomu blbě a čítankově, neuvěřitelně... ale úžasní jsme opravdu všichni
A ta slova nejsou jen moje, jsou také všech mých učitelů a trenéru z masa a kostí, kterým jsem dokázala naslouchat a od kterých jsem se byla schopná něco naučit
Není tady
mariposa napsal(a):
Já to nechápala jako rady, ale jako svoje názory, jako svoje vnímání toho na co jsem se dívala. Sice načtené, minimum prožitého, ale já tomu co říkala věřila a stále věřím. Jen to nežiju. Čím víc jsem měla potřebu kecat o lásce, tím víc jsem to vlastně směrovala sama sobě, protože mi to chybělo (a chybí). Mnohokrát jsem ale psala automaticky, spontánně, samo se psalo to co jsem pak si já sama četla a učila se z toho. Mnohokrát jsem měla pocit, že to píšu sama sobě. Že to je hlavně pro mě samotnou.
JJ, tomu rozumím. Taky si to často píšu hlavně pro mě samotnou. Když si to hodím "na sklo" pro sebe, často mi mnohé dojde, co jsem jinak neviděla.
mariposa napsal(a):
Arcanum napsal(a):
giorgino napsal(a):
Trochu mě překvapilo, že zrovna mariposa má problémy, co si pamatuji, tak to tady lítalo samou radou, až některým jedincům ta její jakási duchovní příchuť lezla krkem. Tak proto mě překvapuje, že takové maličkosti jako rodiče, partnerství, děti - se ji dotýkají, zvláště když už jí je tolik let.
Me taky.
Džordžo
, třicet let má jen mé tělo, ego se zašprajclo u desetiletýho dítěte. Ještě vloni jsem nebyla schopna si to přiznat, hrála jsem komedii
Jak už jsem psala, teoreticky trochu chápu kam a k čemu má člověk směřovat, prakticky to ale nežiju. Řečy nejsou to samé jako činy. Nakonec se ale všechny lži k člověku vrátí a on se jim bude muset podívat do tváře.
A Arcanum, nějak se mi nezdá, že bys tohle o mě nevěděla. Vím, že Ty vidíš dále než kam sahají pouhá slova.
To překvapení - alespoň pro mě to bylo překvapení, protože rodičovské, partnerské a takové ty problémy jsou spíš problémy elementráního stupně. Arcanum to také překvapilo, možná že to viděla podobně... To nemá nic společného s chápáním jiných věcí, zvláště když z psaní je vidět, že člověk vidí dál nebo alespoň zná teorii. Avšak dá se to pochopit, přece jen v tohle světě člověka svazuje kdejaká maličkost. Žijeme mezi lidmi, někteří máme k některým lidem silnější vazbu než je na lidskou bytost zdrávo, s čímž potom souvisí vzájemné ovlivňování se, přizpůsobení se, u některých jedinců klesnutí na duchu a podlehnutí. Nic nám nepatří, žádná věc, žádný člověk, ani rodič, ani partner, ani děti....
Nevím, ale přijde mi, že Tebe hodně věcí svazuje, že se snažíš řešit některé věci, za které nemůžeš a se kterými si nemohla nic dělat ani nemůžeš. Myslíš to dobře pro obě strany, snažíš se něco změnit nastolením jakési rovnováhy, ale ono to nejde a stejně to skřípe... Jako z Tvých několika příspěvků mi to tak znělo, přesto se mohu mýlit, neboť mýlit se je lidské.
Upravil(a) giorgino (12. 7. 2011 20:07)
Není tady
Mari,
me prekvapuje neco,ale neni to presne to o cem pise giorgino.
Jestli o tobe tohle (cokoli ) vim,to by jsi mela hlavne i Ty sama vedet a ne se ti to zdat ci nezdat.
Není tady
Arcanum napsal(a):
Mari,
me prekvapuje neco,ale neni to presne to o cem pise giorgino.
Jestli o tobe tohle (cokoli ) vim,to by jsi mela hlavne i Ty sama vedet a ne se ti to zdat ci nezdat.
Co Tě tedy překvapuje? Překvapuje Tě to, že i když je mi třicet, tak se mě stále dotýkají takové maličkosti jako jsou rodiče, partnerství, děti... jak píše Giorgino? Nebo to, že i přesto, že nemám vyřešené základní věci (např. svoje rodiče), tak ze mě lítaly duchovní moudra? Nebo Tě překvapuje ještě něco jiného? Ráda bych tomu porozuměla.
Mě prostě jen nejde na mysl jak to že Tě překvapuje, že jsem tam kde jsem (to o čem píše Giorgino, když ho cituješ), když jdu cestou kterou jdu. A Ty víš, kterou cestu volím.
Já si v tuhle chvíli prostě nevěřím (věřím víc druhým než sobě) a to ovlivňuje mé kroky. Strach.
Není tady
giorgino napsal(a):
To překvapení - alespoň pro mě to bylo překvapení, protože rodičovské, partnerské a takové ty problémy jsou spíš problémy elementráního stupně. Arcanum to také překvapilo, možná že to viděla podobně... To nemá nic společného s chápáním jiných věcí, zvláště když z psaní je vidět, že člověk vidí dál nebo alespoň zná teorii. Avšak dá se to pochopit, přece jen v tohle světě člověka svazuje kdejaká maličkost. Žijeme mezi lidmi, někteří máme k některým lidem silnější vazbu než je na lidskou bytost zdrávo, s čímž potom souvisí vzájemné ovlivňování se, přizpůsobení se, u některých jedinců klesnutí na duchu a podlehnutí. Nic nám nepatří, žádná věc, žádný člověk, ani rodič, ani partner, ani děti....
Nevím, ale přijde mi, že Tebe hodně věcí svazuje, že se snažíš řešit některé věci, za které nemůžeš a se kterými si nemohla nic dělat ani nemůžeš. Myslíš to dobře pro obě strany, snažíš se něco změnit nastolením jakési rovnováhy, ale ono to nejde a stejně to skřípe... Jako z Tvých několika příspěvků mi to tak znělo, přesto se mohu mýlit, neboť mýlit se je lidské.
To zvýrazněné mě nejvíce zaujalo. I přesto, že jsem tohle už mnohokrát četla a přesto, že to chápu a slyším na to, tak to nežiju. Já mám prostě stále v hlavě vsugerovánu svoji roli, kterou jsem přijala: jsem tu pro rodiče, abych jim zachraňovala jejich ne moc šťastné životy. Nejsem svobodná osoba, nejsem rovnocenný partner, jsem tu proto, abych byla hromosvodem, čističem energie. Táta před mámou miloval jednu ženu, ale ona nemohla mít děti, tak se s ní rozešel a šel za mámou, protože ona ho milovala tak, že i přesto, že žádné děti už nechtěla, tak svolila s tím, že bude mít dítě proto, aby ho dala svému muži. A tak jsem tu já. Já, která vždycky stála uprostřed mezi nima. Necítím vlastní hodnotu. Necítím se jako jejich rovnocený partner, jako svobodná bytost. Tohle všechno si teď začínám uvědomovat, jak to se sebou mám. Je mi třicet a uvědomuju si to až teď, že stále mě vidí a já se tak chovám, jako bych byla jejich malé dítě.
Není tady
mariposa napsal(a):
giorgino napsal(a):
To překvapení - alespoň pro mě to bylo překvapení, protože rodičovské, partnerské a takové ty problémy jsou spíš problémy elementráního stupně. Arcanum to také překvapilo, možná že to viděla podobně... To nemá nic společného s chápáním jiných věcí, zvláště když z psaní je vidět, že člověk vidí dál nebo alespoň zná teorii. Avšak dá se to pochopit, přece jen v tohle světě člověka svazuje kdejaká maličkost. Žijeme mezi lidmi, někteří máme k některým lidem silnější vazbu než je na lidskou bytost zdrávo, s čímž potom souvisí vzájemné ovlivňování se, přizpůsobení se, u některých jedinců klesnutí na duchu a podlehnutí. Nic nám nepatří, žádná věc, žádný člověk, ani rodič, ani partner, ani děti....
Nevím, ale přijde mi, že Tebe hodně věcí svazuje, že se snažíš řešit některé věci, za které nemůžeš a se kterými si nemohla nic dělat ani nemůžeš. Myslíš to dobře pro obě strany, snažíš se něco změnit nastolením jakési rovnováhy, ale ono to nejde a stejně to skřípe... Jako z Tvých několika příspěvků mi to tak znělo, přesto se mohu mýlit, neboť mýlit se je lidské.To zvýrazněné mě nejvíce zaujalo. I přesto, že jsem tohle už mnohokrát četla a přesto, že to chápu a slyším na to, tak to nežiju. Já mám prostě stále v hlavě vsugerovánu svoji roli, kterou jsem přijala: jsem tu pro rodiče, abych jim zachraňovala jejich ne moc šťastné životy. Nejsem svobodná osoba, nejsem rovnocenný partner, jsem tu proto, abych byla hromosvodem, čističem energie. Táta před mámou miloval jednu ženu, ale ona nemohla mít děti, tak se s ní rozešel a šel za mámou, protože ona ho milovala tak, že i přesto, že žádné děti už nechtěla, tak svolila s tím, že bude mít dítě proto, aby ho dala svému muži. A tak jsem tu já. Já, která vždycky stála uprostřed mezi nima. Necítím vlastní hodnotu. Necítím se jako jejich rovnocený partner, jako svobodná bytost. Tohle všechno si teď začínám uvědomovat, jak to se sebou mám. Je mi třicet a uvědomuju si to až teď, že stále mě vidí a já se tak chovám, jako bych byla jejich malé dítě.
To tučné je třeba si uvědomit zažitím..... Píšeš, že tu jsi pro rodiče a tak, aby si je zachraňovala. Jsi tu pro sebe, a teprve až když tohle zvládneš, můžeš pomáhat ostatním... Jinak koukám, že si to asi vážně neměla a nemáš lehký v rodině, sourozence asi nemáš a bylas v oslabení. Jó to chápu.
Píšeš, že táta před tvou mámou miloval jednu ženu, ale ona nemohla mít děti, tak se s ní rozešel a šel za mámou, protože ho milovala a mohla mu dát dítě a tak a z lásku svolila k dítěti. Před půl rokem bych na tohle odpověděl jinak, než učiním nyní, tak do toho: milovat někoho konkrétního víc než ostatní se mi jeví jako iluze a je to vazba, ale je možné s někým uzavřít jakési partnerské společenství, funguje-li to, tak se dá prožít i kvalitní život ve dvou a v důchodu si říci, těšilo mě, tak zase někdy... jak se tvůj tatík zachoval, tak to je asi o charakteru a všeobecné neznalosti, protože ve skutečnosti není až tak podstatné, jestli člověk má vlastní děti nebo je třeba adoptuje /a zase to společenství duše-duše, tentokrát rodič-dítě/. A odešel od ženy, kterou miloval. Kdyby ji miloval, tak by od ní neodešel (to se říká). Ale jak je to s tím slovem milovat partnera ve skutečnosti?
Tvoje máma dala tvému otci dítě a teď jsi tu ty. Neříká se náhodou, že dítě si volí rodiče? Ať je to jakkoli...
Ochrana před vlivy:
Někde jsem se zmínil o vajíčku a vysílání lásce všem bytostem. Ale teď jsem si vzpomněl, že jsem napsal až jeho druhou fázi. Ta první je, že si ze srdce či obecně z globálu "představíš" beztvarý obal kolem sebe-vajíčko- /dle fantazie i s výplní nebo jak to nazvat/ a to je pro tebe jakousi ochranou před mnoha vlivy, teprve poté jej jaksi roztáhneš do celého vesmíru s láskou k bytostem a tak. Tato ochrana je fajn, alespoň mě vyhovuje, protože jsem hodně citlivej a je to pro mě ochrana před světem - člověk žije mezi lidmi různých vibrací a tak různě. No uvidíš.
Jinak mě nakonec napadá, že hledat odpovědi ve světě se dají, ale není nad vlastní duchovní vývoj nebo jak to napsat a "levelové" pochopení. To potom člověku najednou jsou věci jasný (levelově).
Tak se měj a ať se daří Tobě, Tvým rodičům, příteli i pejskovi.
Upravil(a) giorgino (13. 7. 2011 4:45)
Není tady
Já mám prostě stále v hlavě vsugerovánu svoji roli, kterou jsem přijala: jsem tu pro rodiče, abych jim zachraňovala jejich ne moc šťastné životy. Nejsem svobodná osoba, nejsem rovnocenný partner, jsem tu proto, abych byla hromosvodem, čističem energie.
Mari - tohle mě zaujalo. Giorgino už tu sem napsal, seš tu sama pro sebe. Nemusíš nikoho zachraňovat, ale rozdávat. Rozdávej lásku, to stačí .
Není tady
mariposa napsal(a):
... Já si v tuhle chvíli prostě nevěřím (věřím víc druhým než sobě) a to ovlivňuje mé kroky. Strach.
Hm, hlavne si dej bacha, aby te ten strach, ruku v ruce s temi druhymi nezavedl na scesti...
Není tady
Mariposo - a čeho se bojíš? Když budeš rozhodovat sama za sebe, že si odřeš čumáček o zed? (když si tedy nevěříš?)
Hele - no tak si ho odřeš no, vzpamatuješ se, a jde se dál. Za prvé - chybama se člověk učí, pak se člověk učí svými prožitky - co nezažije - nepochopí.
Tak proč se chovat podle ostatních kvůli tomu, že si nevěřím?
Není tady
mariposa napsal(a):
Arcanum napsal(a):
Mari,
me prekvapuje neco,ale neni to presne to o cem pise giorgino.
Jestli o tobe tohle (cokoli ) vim,to by jsi mela hlavne i Ty sama vedet a ne se ti to zdat ci nezdat.Co Tě tedy překvapuje? Překvapuje Tě to, že i když je mi třicet, tak se mě stále dotýkají takové maličkosti jako jsou rodiče, partnerství, děti... jak píše Giorgino? Nebo to, že i přesto, že nemám vyřešené základní věci (např. svoje rodiče), tak ze mě lítaly duchovní moudra? Nebo Tě překvapuje ještě něco jiného? Ráda bych tomu porozuměla.
Na ty otazky se me pta ten tvuj vnitrni spratek?
Ja citim ze ano. Tudy ale vlak nepojede.
Není tady